Rakety ze všech stran: Čekání Izraele, jestli se válka rozlije po regionu

„Jestli to začne, tohle bude nejhorší místo, kde můžete být,“ říká starší bělovlasý voják se slunečními brýlemi, který hlídá checkpoint na vjezdu do Metuly. Jde o nejsevernější městečko v Izraeli, které leží na kopci ve výběžku obklopeném ze tří stran Libanonem. Muž se jmenuje Ethan a v ruce drží útočnou pušku M-4. Za ním stojí několik dalších vojáků, kteří na něj něco se smíchem pokřikují.

„Říkají, ať se jim omluvím za rakety, které dneska na jih Izraele vypálili Hútíové,“ usmívá se s tím, že sám pochází z Jemenu, kde tyto milice podporované Íránem působí.

Poslední týdny na Izrael míří rakety prakticky ze všech směrů. Z jihu je na vzdálenost více než tisíce kilometrů pálí právě Hútíové, ze západu létají z Gazy, z východu od milic v Sýrii a ze severu je z Libanonu vypouští Hizballáh. Právě ten teď vzbuzuje největší obavy.

Je čtvrtek, den před prvním projevem vůdce Hizballáhu Hassana Nasralláha od masakrů ze 7. října. Ten je i lídrem regionální vojenské aliance íránských spojenců bojujících v regionu proti Izraeli a Spojeným státům. Projev tak může předurčit budoucí vývoj konfliktu a zapojení dalších aktérů.

Z okraje lesa se na mě upírá několik dalších párů očí téměř k neviditelnosti zamaskovaných vojáků zalehlých se zbraněmi v jehličí.

Ptám se, jestli si Hizballáh vůbec může dovolit eskalaci. Na chvíli se zamyslí a pak řekne, že raket na to má dost. Vedení organizace ostatně už nějakou dobu komunikuje svou připravenost k boji.

„Jdou po nás už teď. Každý den tu máme jejich rakety nebo aspoň pozdravy od jejich odstřelovačů,“ vysvětluje Ethan s tím, že by bylo lepší, kdyby Hizballáh opravdu zaútočil. „My se dokážeme ubránit. Když to udělají, tak neskoncujeme jen s Hamásem, ale i s nimi,“ vysvětluje svůj pohled. Prý se nebojí. Na strach teď není čas. Rodinu evakuoval na jih a teď je potřeba se zbavit dlouhodobé hrozby. Dokud se to nestane, tak se podle něj život do pohraničí nevrátí.

Lesy plné vojáků

Když projíždíme od Středozemního moře přes kopce zvedající se podél hranice s Libanonem, je vidět, že Izrael bere severní frontu vážně. Každou chvíli se v lese objevují odpočívadla, na kterých jsou jedna až dvě masivní Merkavy, hlavní bojové tanky izraelské armády (IDF).

„Buďte pořád v pozoru, před chvílí nedaleko odsud dopadla raketa a teď se kolem toho místa vedou nějaké operace,“ říká nám voják na checkpointu na jedné křižovatce jen pár stovek metrů od hranice s Libanonem. „Jet tam můžete, ale dávejte pozor,“ řekne a klepne na střechu auta, že můžeme pokračovat.

Čtěte také: Na hranici Pásma Gazy: Nikdo neví, co se děje, ani co bude dál

O pár kilometrů dál zastavujeme na horském odpočívadle se dvěma tanky. Vystoupíme z auta a jdeme se pobavit s vojáky. Teprve po půl minutě small talku si uvědomím, že se na mě nedívají jen ti dva muži u tanků. Z okraje lesa se na mě upírá několik dalších párů očí téměř k neviditelnosti zamaskovaných vojáků zalehlých se zbraněmi v jehličí.

Opodál začíná spáleniště. Asi to bude místo, kam dopadaly rakety, o nichž mluvila stráž na checkpointu. Zeptám se, jak často sem rakety létají. Voják odpoví, že létají. Mezitím kolem nás projde menší jednotka směrem k hranici. Situace působí trochu napjatě, tak raději pokračujeme dál.

Zatímco lesy jsou na první pohled plné příslušníků IDF, města a vesnice tu zejí prázdnotou. Zóna v deseti kilometrech od hranice je z velké části evakuovaná. Stovky tisíc lidí se vydaly do bezpečí na jih. Dočasné přesídlence jsme v posledních dnech potkali v Tiberiadě u Galilejského jezera, v Tel Avivu i v dalších městech.

Každodenní život u fronty

Dvacetitisícový Kirjat Šmona leží jen pár kilometrů na jih od města Metula. Značná část života se tu teď odehrává kolem jednoho z místních obchodů. I když je teprve deset ráno, už před ním posedávají dva přiopilí muži s Heinekeny v ruce. Většina lidí prý odjela, ale tihle říkají, že nechtěli žít někde v hotelu v cizím městě. Prodavač se pak svěřuje, že evakuoval rodinu, ale sám zůstal. Rakety jsou sice občas z dálky slyšet a průlety stíhaček taky, ale nebojí se.

„Chtěl jsem si tu užít chvíli v klidu o samotě, tak ji mám,“ zasměje se s tím, že odjet chce až v případě, že uvidí jednotky Hizballáhu scházet po stráni k městu. To se ale prý nestane, protože IDF je připravená.

Čtěte také: „Západ nás chce mrtvý“. Libanon čeká na válku ve strachu, vzteku i solidaritě

Po krátké zastávce pokračujeme dál na Golanské výšiny. Jde o strategickou náhorní plošinu na úplném severovýchodě země. Podle mezinárodního práva patří Golany Sýrii, ale Izrael je nejprve v šestidenní válce roku 1967 dobyl a o čtrnáct let později i anektoval.

Největší město je tu desetitisícový Madždal Šams, který obývá výhradně muslimská sekta drúzů. Na úpatí nejjižnějších svahů pohoří Antilibanon tu cedule lákají na lyžování a do hor, které se zvedají až ke dvěma tisícům metrů. Turisté tu nejsou, ale jinak je tu všude lidí dost. Z nějakého důvodu tu zaznamenáváme opravdu velký podíl drahých aut – ať už jde o Tesly, BMW nebo Mercedesy.

Já vůbec nechci bojovat, chtěl bych raději surfovat nebo vyrazit na snowboard,“ posteskne si Aki s tím, že slyšel, že v Gaze jsou krásné pláže.

Na náměstí se přidáváme ke dvojici debatujících mužů. Ptám se, jestli je tu i přes probíhající válku klid. Jeden z nich kývá hlavou, že se tu nic neděje.

„V tomhle městě žijí hlavně Syřané, že?“ ptám se.

„Ne hlavně, tady žijí jen Syřané. Jsme okupovaní Izraelem,“ odpovídá.

„A jaké je být okupovaní Izraelem?“ zajímá mě.

„Jaké je být okupovaní Izraelem? Je to dobré být okupovaní Izraelem. Chceme žít. V Sýrii je pro drúzy jen smrt,“ vysvětlí a zeptá se, jestli chci žít. Pomalu kývnu hlavou, že chci.

„No vidíš, lepší je být okupovaný tady než mrtvý v Sýrii,“ zasměje se.

Stejnou otázku pokládám i číšnici ve vyhlášené hamburgrárně, na které je vývěsní štít Velkopopovického Kozla a uvnitř visí cedule Budějovického Budvaru. Odpovídá, že se narodila už v Izraeli a až na to, že nemá žádný pas, je jí vlastně jedno, že je pod vládou Izraele.

„Na nic je jen to, že když se chceme vidět s příbuznými ze Sýrie, nemáme jinou možnost, než jít ve stejný čas na hranici a volat na sebe,“ pokrčí rameny. Trochu se bojí vyostření situace. Drúzové prý nemají rádi válku. Kdyby je ale někdo napadl, budou se bránit, ať to bude kdokoli.

Krásné pláže v Gaze

O dvacet kilometrů jižněji potkáváme vojáky na jednom ze sopečných kopců zvedajících se z náhorní plošiny k nebi. Před ním se rozprostírá krajina klesající na východ k nedaleké syrské hranici a dál až k Damašku. Vojáci nám uvaří kafe a sedáme si s nimi ke stolu s výhledem na syrskou stranu.

Říkají, že přes hranici občas přiletí raketa, ale není to nic velkého. Jindy vidí na druhé straně pohyb menších skupin šíitských jednotek, ale když tam pošlou vrtulník, hned se zase rozprchnou.

Zeptám se, jestli tyhle omezené útoky čte jako snahu Hizballáhu ukázat, že je na straně Palestinců, ale zároveň konflikt výrazně neeskalovat.

„Podle mě si nás spíš testují,“ řekne Aki, jeden z vojáků, kteří tu slouží. „Zkouší, jak rychle dokážeme zareagovat, kde máme slabá místa a kde jsou naše základny,“ vysvětluje s tím, že úplně stejně si Hamás testoval půdu předtím, než spustil 7. října masivní operaci.

Ptám se, jestli jsou na boj připravení. Odpovídá, že jsou a že se dokážou bránit, i když hlavní fronta se očekává spíš na severu než na hranici se Sýrií. „Kdyby se do toho ale Írán vložil naplno, použije k útoku právě území Sýrie. A pak to tu bude horké,“ vysvětluje Akiho kolega, který má v době míru fitko v Tel Avivu.

Ukážu na městečko na syrské straně a ptám se, jestli tam žijí lidé. Aki odpovídá, že moc ne. Některé obce byly zničené během ozbrojených konfliktů v 60. a 70. letech, jiné během syrské občanské války. Teď jsou prý poloprázdné, jen občas se v nich ukrývají právě milice napojené na Írán.

„Já vůbec nechci bojovat, chtěl bych raději surfovat nebo vyrazit na snowboard,“ posteskne si Aki s tím, že slyšel, že v Gaze jsou krásné pláže. „My jsme vážně doufali, že z Gazy společně uděláme druhý Singapur a budeme spolu žít v míru,“ vykládá o svých dřívějších snech, které se teď zdají být v nedohlednu. Místo toho teď Gaza vypadá jako druhý Mosul.

Čtěte také: Léta pomáhali Palestincům. Nyní je Hamás drží jako rukojmí

„Gaza je okupovaná, ne Izraelem, ale Hamásem. A stejně jako když se chtěl svět zbavit nacismu, trpěli nevinní lidé. Tak když teď chceme vykořenit Hamás, nedá se to bohužel udělat bez ztrát civilistů,“ povzdechne si.

Vyprávím, jak nám na Západním břehu hodně Palestinců říkalo, že podle nich v důsledku bombardování Hamás jen posílí.

„Lidé tam měli na Izrael obrovskou zlost. Každému jeho armáda zabila nějaké kamarády nebo příbuzné,“ líčím mu tamní poměry s tím, že situaci nepomáhají ani další a další osadníci, kteří se v Palestině zabydlují a zabírají území, jež palestinské autonomii zbylo. „Obyvatelé tam mají pocit, že přicházejí i o to málo, co jim zůstalo,“ vykresluji atmosféru ze Západního břehu.

Voják pomalu pokývá hlavou a říká, že osadníci jsou opravdu problém, nicméně Izrael by podle něj právě kvůli vývoji v Gaze nerad opakoval svou politiku z minulosti.

V roce 2005 země stáhla z Gazy bezpečnostní složky a vyklidila jednadvacet osad, v nichž žilo osm tisíc židovských osadníků. Svobodné volby, které v palestinské autonomii následovaly, ale nevyhrál Západem i Izraelem preferovaný umírněný a sekulární Fatah, ale radikální hnutí Hamás, dlouhodobě prosazující ozbrojený boj proti existenci Izraele.

Jak může nějaká vláda mluvit takhle? To oni okupují Gazu, schovávají se za civilisty a sami žijí v bezpečí. Až to dokončíme, tenhle problém zmizí.

Po krátké válce mezi oběma palestinskými politickými silami zůstala Gaza pod nadvládou vítězného Hamásu. Nad Západním břehem Jordánu si udržel moc Fatáh, ke kterému patřil aktuální palestinský prezident Mahmud Abbás. Další volby se od té doby nekonaly.

„Já jsem vážně věřil tomu, že s nimi budeme moct žít pospolu, ale Hamás dal všechny peníze do kopání tunelů a výroby zbraní, aby nás mohl zničit,“ popisuje svůj pohled jeden z vojáků s tím, že dokud je Gaza okupovaná Hamásem, řešení neexistuje.

Čtěte také: Divoká jízda gazským „metrem“. Tajné tunely stírají izraelskou technologickou a bojovou převahu

Radikálové na obou stranách

V tu chvíli k nám přijde velitel a ptá se, kdo jsme. Když odpovíme, že novináři z Česka, sepne ruce a poděkuje za podporu našeho státu. „Moc vás už na naší straně nezůstalo,“ kroutí hlavou.

„Vyřiďte prosím lidem u vás, že nám je líto každého zmařeného života – jak na naší straně, tak u Palestinců. Nejsme to ale my, kdo Palestince v Gaze okupuje, ale Hamás,“ zopakuje to, co už jednou zaznělo, a ptá se nás, jestli jsme viděli nedávný rozhovor s jedním z vůdců Hamásu. Ten v něm říkal, že mohou využít všechny prostředky, včetně pohonných hmot pro generátory v nemocnicích, pro potřeby boje proti Izraeli. Za civilní ztráty velitel odpovědnost necítí. Gaza je podle něj okupovaná a o civilisty se má postarat OSN a Izrael.

„Jak může nějaká vláda mluvit takhle? To oni okupují Gazu, schovávají se za civilisty a sami žijí v bezpečí Kataru. Jsou to teroristé a bude to bolet, ale jak to dokončíme, tenhle problém zmizí,“ zakončí svou řeč a rozloučí se, že už musí jet.

Čtěte také: Tvář zla a Kočka s devíti životy. Kdo jsou nejhledanější vůdci Hamásu

Zeptám se vojáků, jestli někdy byli na Západním břehu. Odpovídají, že tam jejich jednotka sloužila, ale že je to drsné místo, kde jsou lidé vychovávaní k nenávisti vůči Izraeli, a proto tam není bezpečno. Odvětím, že každý, koho jsme tam potkali, měl už několik mrtvých přátel či rodinných příslušníků, které zabili osadníci nebo izraelská armáda. K nenávisti jsou vychovávaní prostě situací, v níž žijí.

„Kdyby se po našem stažení z Gazy ukázalo, že jsou schopni s námi udržovat mír, tak věřím, že dokážeme během krátké doby stáhnout jak armádu, tak osadníky i ze Západního břehu a žít vedle sebe. Jenže ta situace je stále horší a žene k moci radikály jak u nich, tak u nás,“ říká voják.

Bez zničení Gazy to nejde?

Slunce se už pomalu sklání, když přijedeme k jednomu většímu opuštěnému domu v krajině pod sopečnými vrcholy. Stojí za ním několik obrněných transportérů s provizorně připevněnými minomety na střeše. Kolem se líně pohybuje asi patnáct vojáků, někteří v neprůstřelných vestách, jiní nalehko.

V každém Palestinci je zakořeněné, že jsme mu sebrali zemi. A v nás zase, že za to, že jsme nechali být Gazu, jsme dostali válku.

„Co čteš?“ ptám se mladého vojáka, který sedí rozvalený na schodech před rozbořenou budovou, v ruce má knihu a vedle sebe odložený lehký kulomet.

„Duchovní pilíře Hamásu,“ odvětí a ukáže knížku. Trochu mě to zarazí a ptám se, jestli se snaží co nejlépe poznat nepřítele. Zasměje se. Říká, že je posluchačem Islámských studií v Haifě. Učí se i arabsky. Chtěl by prý pochopit, proč to radikálové z Gazy udělali. Zeptám se, co se zatím dozvěděl.

Čtěte také: Tohle je horší než válka: Co ukázaly neveřejné záběry z útoku Hamásu?

„Jsem na začátku, ale říkají tu pořád, že Izrael nemá právo na existenci,“ směje se. Je mu 24 let a je tu nejmladší. Přemýšlí, že by mohl pracovat u Mosadu, ale ještě se nerozhodl. Chtěl by prý cestovat, což donedávna nebyl žádný problém.

„Jezdit dnes do Egypta či Jordánska není bezpečné. V Maroku nebo v Evropě by to snad mělo být v pohodě,“ zamýšlí se.

Do hovoru se vloží velitel jednotky Saša s tím, že celá válka začala kvůli normalizaci vztahů mezi Izraelem a arabskými státy. „Stále více z nich s námi začalo mluvit o míru. A Írán to tak nechce, tak musí udělat něco, aby se to nestalo,“ vypráví verzi o zosnování masakrů ze 7. října, k níž je skeptický i premiér Netanjahu a vysocí představitelé armády.

„Doufali, že se arabské země přidají k boji proti Izraeli, ale doslova nikdo se nezapojil,“ vysvětluje nám s tím, že aktuální situaci sice okolní státy vidí jako problém, ale jen co se vyřeší, budou vztahy ještě lepší než dnes.

„Řešení je vybombardovat celou Gazu?“ ptám se trochu skepticky.

Poslechněte si také náš podcast: PULS | „Vybrat si stranu“ není nutně špatně. Tedy pokud je to strana humanity

Na chvíli se zamyslí a začne odpovídat, že v hlavě každého běžného Palestince je hluboce zakořeněné, že jsme mu sebrali zemi. „To prostě nejde změnit. Stejně tak nejde změnit naše přesvědčení, že za to, že jsme nechali být Gazu, jsme dostali válku,“ pokrčí Saša rameny. Pak dodává, že se podle něj Palestinci do Gazy vrátí, ale už bez Hamásu.

„A je podle vás možné zbavit se Hamásu bez zničení Gazy?“

„Není,“ zakroutí hlavou. „Jenže až to skončí, tak Izrael, Spojené státy i další země nainvestují hodně peněz do znovuvybudování Gazy, nové, bez všech tunelů a teroristů,“ představuje nám svou vizi. Peníze podle něj dají určitě i Emiráty nebo Saudská Arábie, prostě ti, kteří chtějí normalizaci vztahů s Izraelem.

„Ve druhé světové válce byli nacisté Němci a Němci byli nacisté. Musíš zničit všechno a postavit to odznova,“ řekne s tím, že on sám je z Evropy. Načež ukáže palcem na Nathana vedle něj. „Ten pochází z Jemenu a další kolega z Libye,“ ukáže na vojáka vedle.

„Nám je vážně jedno, vedle koho žijeme, jen potřebujeme bezpečí,“ povzdychne si, když k nám přijde velitel základny.

„Jste naši přátelé?“ zeptá se zkoumavě.

„Jsme z Česka,“ odpovím.

„Tak to jste přátelé,“ zvedne palec.