
Rapperka, zpěvačka, písničkářka, herečka. Egypťanka Lella Fadda se nerada škatulkuje. Dělá, co ji zrovna baví a v čem se v danou chvíli dokáže najít. Přesně tak vznikla i její debutová deska MAGNÜN.
Album vydané na konci ledna představuje novou podobu egyptské hudebnice. Melancholii vyměnila za údernost, zpěv za rap.
„Chci hlavně tvořit. Je mi jedno, jestli na desce zpívám, rapuju, nebo hraju na flétnu,“ říká mi zanedlouho šestadvacetiletá Lella Fadda nad kávou.
Scházíme se vlastně souhrou náhod. Egyptská hudebnice v Praze zrovna natáčí videoklip a v reakci na mou žádost o rozhovor na Instagramu navrhuje osobní schůzku.
„Už jsme dotočili, koukni,“ ukazuje mi s nadšením černobílé, snové záběry, které brzy vizuálně doprovodí song BT7LM. Na desce má předposlední místo a patří mezi pomalejší, citlivější písně tracklistu.
MAGNÜN nahrávala Fadda napůl v Káhiře, odkud pochází, a napůl v Berlíně. Život má totiž rozkročený mezi oběma městy.
„Jsem doma všude, vždycky to byl můj sen. Jako malá jsem si o cestování po světě a životě mimo Egypt psávala do deníčku – ani ne jako nějaké přání, byla to pro mě prostě budoucí realita. Jsem za ni vděčná, ale musím přiznat, že je i vyčerpávající.“
Najít správný zvuk
Berlín se do debutového alba otiskl více způsoby. Dřívější emocionální singly, které Fadda vydávala, nahradilo rychlejší tempo, syrovější zvuk a hrubší, výraznější beaty.
Hned druhý song na desce se navíc jmenuje U8 – tedy podle tmavomodré linky berlínského metra. Posluchačstvo neznalé německého hlavního města titul písně chápalo jako hříčku pro „u ate“ (slangově „to se ti povedlo“), avšak realita je mnohem jednodušší. „U8 je moje linka, jezdím jí domů,“ směje se hudebnice.
K některým aspektům berlínského života má přitom spíš negativní vztah. „Když jsem ve městě byla poprvé, nechápala jsem, jak tu lidi můžou fungovat – chodit na třídenní ravy a tvářit se, že je to úplně normální,“ krčí rameny.
Tamní techno scénu vlastně moc nemusí. Její ozvěny se nicméně do MAGNÜN stejně propsaly. Debut, na kterém Fadda spolupracovala s egyptským producentem Abyusifem, vyniká syrovostí, kterou lze snadno připsat Berlínu i Káhiře.
„Zvuk jsme mixovali načtyřikrát – chtěli jsme, aby byl prostě jiný, špinavý, což se zpočátku nedařilo. Trvalo, než jsme se k němu dostali,“ vysvětluje proces míchání a přihazuje historku, že část desky nahrála na rozbitý mikrofon.
Pro autorku je prostě MAGNÜN vykročením novým směrem – nejen hudebně, ale i textařsky. Dříve se Fadda nořila hluboko do sebe a vypisovala z nejniternějších pocitů a prožitků, které balila do metafor, a melancholicky zpívala o lásce i hledání sebe sama.
Nová deska je přímočařejší. Rapperka skrze ni komentuje každodenní život. A posluchačstvo jí podle ní naslouchá mnohem více než dřív.
„Ti, kdo mě kritizovali, teď lipsyncují moje songy,“ ušklíbá se. Sama na desce s chutí upozorňuje na věci, které ji štvou. A že jich není málo!
„Zavírám své okno, nesnáším štěbetání ptáků / Ráno jsem vstala, šla ven a Uber byl divný / Všechny tyhle věci mě zajímají mnohem víc než on,“ rapuje do agresivního beatu v tracku Fokak Meni.
Vyjmenovává v něm tímhle způsobem všechno, co jí zaměstnává hlavu víc než nejmenovaný muž. Jemu i ostatním pak vzkazuje, ať ji prostě nechají na pokoji. V songu Tarat Tarat Tat se pak vyjadřuje k postavení žen v patriarchátu.
„Pokud mě uhodí, je to pro moje dobro / Pokud mě uhodí, je to v pořádku – je to můj kluk (…) Chceš, abych byla pořád k dispozici – jako bufet / Měla bych vychovat děti a zkrášlit domov / A teď mazej do kuchyně,“ sází ze sebe naléhavě i lhostejně zároveň.
Dělat věci podle sebe
Lella Fadda svou hudbou i texty nabourává stereotypní představy o ženách z arabských zemí – nejen představy evropské, ale ty, které panují i v její domovině. Zejména muži jí totiž dávají najevo, že rap pro ženy není. Hudebnice na to ale kašle.
Ačkoliv jsou její texty feministické, feminismus samotný nevnímá jako hlavní téma své hudby. Vychází jednoduše ze svého života, z příběhů, které vidí kolem sebe, a sebevědomými texty chce inspirovat novou generaci mladých žen a dívek.
Spoustě lidí, především mužů, se to příliš nelíbí. Například na YouTube hudebnici píšou nenávistné komentáře, naposledy k jejímu živému vystoupení v rámci série COLORSxSTUDIOS.
„Někdo mě třeba doslova posílal do kuchyně, což je fakt ironie, když právě o takových slovech sama rapuju. Za ty lidi se pak stydím – arabštinu si přece může kdokoliv přeložit jedním kliknutím,“ kroutí hlavou.
Mluvíme spolu o feminismu. Je pro ni přirozený, protože vyrostla v otevřené, progresivní rodině. Její otec je známý egyptský fotograf, který jí vždycky říkal, že má být samostatná a „dělat věci podle sebe“.
Svou tetu i babičku – dvě silné ženy, s nimiž si je blízká – pak vnímá jako životní vzory. Ačkoliv ji lidé osočují z nenávisti vůči mužům, necítí to tak.
„Znám dobré i špatné lidi, muže stejně jako ženy. U mužů ale vnímám tendenci ostatní utlačovat. Ženy jsou pro ně v pohodě, dokud nemají stejný plat a stejná práva. Vždycky je musí držet na nižším stupínku, tak trochu pod sebou,“ přibližuje Fadda svůj pohled na společnost.
Spolupráce, přátelství
Navzdory řečem, že na rapové scéně nemá co dělat, se hudebnice v posledních letech dostala do širšího povědomí právě s rapovými tracky. A rap je ve skutečnosti i důvodem, proč vůbec začala skládat a psát.
Jako náctiletá si pouštěla Eminema i 2Paca a s vášní se nořila do útrob Soundcloudu, kde objevovala nové umělce. Přišla tak i na producenta a rappera Abyusifa, který je dnes jednou z hlavních tváří egyptské mainstreamové scény a zároveň spolutvůrce MAGNÜN.
„Moji spolužáci tehdy nechápali, co to poslouchám – Abyusifa nikdo moc neznal. Vysnila jsem si ale, že spolu jednou budeme spolupracovat. To se vyplnilo,“ usměje se Fadda. Nejde přitom jen o debut: s hudebníkem mají společné songy a blízcí jsou si také v osobním životě.
Třebaže vydala desku, která by se dala považovat za směsici rapu, r’n’b a elektroniky, k nynějšímu zvuku se připoutat nehodlá. Během rozhovoru mi nadšeně prozrazuje, že už ve skutečnosti nahrála další album.
„Zní úplně jinak! Zase na něm víc zpívám. Mám ráda Lellu-zpěvačku, má obrovský potenciál,“ říká a naplňuje tak beze zbytku svá slova, že chce, nebo spíš potřebuje tvořit. Mapovat své schopnosti a hledat nové vrstvy.
A jestli z toho jednou vznikne deska s flétnou v hlavní roli? Tak ať!