Řecký ostrov Lesbos leží nedaleko tureckého pobřeží, dělí ho od něj asi 20 kilometrů. I kvůli tomu je jedním z nejčastějších cílů těch, kteří se snaží dostat přes moře do Evropy. Co tito lidé zažívají? A jakému násilí ze strany pobřežní stráže čelí? Voxpot z místa přináší reportáž.
Tento článek si mohou přečíst jen členky a členové Voxpot Klubu. Díky, že do něj patříte, vážíme si vaší podpory!
Představte si, že sedíte na vratkém motorovém člunu přeplněném lidmi, se kterými sdílíte jasný cíl: lepší budoucnost. Po setmění vyrážíte od tureckých břehů a plujete směr Řecko. Je noc, nic nevidíte, kolem vás i pod vámi je jen voda.
Pobřežní stráž může být kdekoliv – lodě má vybavené termokamerami a pluje bez světel. Oni vás vidí, vy je ale ne. Dokud k vám nedoplují a zničehonic na vás, vystrašené a promočené, nenasvítí velké bílé reflektory. Spustí se křik a stráž s obličeji schovanými v kuklách začne lidi na člunu bít – třeba kvůli tomu, že se snaží chránit motor.
Následuje přehlídka krutosti: lidé zmlácení do krve, zpřelámané kosti, strážci držící děti nad vodou s tím, že je pustí do moře, pokud jejich rodiče nepřestanou křičet.
Jde prostě o mučení a dochází k němu na vodě – na malé, nestabilní loďce. Je to takhle prakticky pokaždé.
O pushbacích, ilegální – a často násilné – praktice pobřežní či hraniční stráže s cílem zamezit vstupu migrujících do země, jste už určitě slyšeli. Jejich terčem jsou lidé, kteří se snaží překonat hranici Evropy. A právě o nich, o jejich cestě, životě na ostrově Lesbos i nedozírném násilí, kterému čelí, je tato reportáž.
„Před“ a „po“
Polední slunce pálí na prašnou cestu mezi dvěma vysokými bílými stany v táboře Kara Tepe. V jejich stínu se krčí pár desítek lidí. Působí na první pohled unaveně, jeden po druhém se střídají v provizorní kanceláři, kde je úřednice zapisuje do systému.
Jsou jedni z těch šťastnějších. Dostali se do Evropy.
„Dopravit se sem z Afghánistánu trvalo jeden měsíc. Utekl jsem před Tálibánem – nedá se tam studovat, najít si práci, mít nějaké vyhlídky na lepší budoucnost,“ říká mi slušnou angličtinou Hamza, kluk s patkou a v maskáčových kalhotech. Je sotva dospělý, pochází od hranic s Tádžikistánem.
Ve skutečnosti se jmenuje jinak. Jemu i dalším, kteří se mnou sdíleli svůj příběh, jsem pro zachování bezpečí změnila v tomto textu jméno.
Na Lesbos, třetí největší ostrov v Řecku, se Hamza – stejně jako tisíce dalších za posledních pár měsíců – dostal z Turecka. Přes moře. „Ta cesta byla strašně těžká, museli jsme překonat spoustu překážek. Střetli jsme se i s tureckou policií,“ nastíní a vyhrne si rukáv, kde má ještě nezhojené odřeniny.
Čtěte také: Hlavně je od cesty odradit: Evropa startuje novou etapu migrační politiky
Víc mi o cestě neprozradí – s takovou mlčenlivostí se potom setkám ještě několikrát. Jako kdyby zhruba dvacet kilometrů široká masa vody mezi řeckým ostrovem a Tureckem představovala tlustou čáru, která rozděluje život na před a po.
O tom „před“ se už nemluví, důležité je soustředit se na budoucnost. V Hamzově případě na tu v Německu nebo Belgii, kde má členy rodiny.
„Jsem tu v bezpečí?“
Zhruba čtyřicetičlenná skupina dorazila na ostrov den před naším setkáním. Do tábora Kara Tepe, který leží nedaleko hlavního města Mytilene, se ale dostala až dnes. Ve strachu se nejspíš – jak to zpravidla bývá – schovávala v místních lesích před zásahem řecké pobřežní stráže. Teprve poté je přijali do zařízení a s tím i do systému žadatelů o azyl.
Kromě kluků v podobném věku, jako je Hamza, tu čeká i pár starších mužů, žen v hidžábu a několik malých dětí, nanejvýš pětiletých. Všichni pocházejí z Afghánistánu – až na Javida, dvaadvacetiletého Íránce v šedé mikině.
Cesta do Řecka mu trvala deset dní. Završila ji jedenáctihodinová noční plavba na přecpaném člunu přes moře. Pas má Javid, původně student grafického designu, od vody celý zvlněný a pokroucený. Není příliš obvyklé vidět v této situaci doklad totožnosti – lidé o něj při cestě do Evropy často přicházejí, nezřídkakdy násilím.
V táboře docházelo k násilí a místní na ostrově začali proti zařízení i lidem v něm brojit. Ostatně – říká se, že požár založili právě oni.
„Uprchl jsem před svou vlastní rodinou. Můj děda a strýc se mě pokusili zabít, vzali na mě nůž,“ ukazuje mi hlubší jizvy na hřbetu dlaně na a bere si mě stranou. „Jsem totiž gay. Tady jsem ale v bezpečí, že ano?“ ptá se potichu.
Teď už spíše ano. A nejen kvůli sexuální identitě, která se v Íránu trestá i smrtí.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
