Respekt k truchlícím je víc než zmáčknout spoušť, říká fotograf o své práci v zuboženém Libanonu

Téměř desetiletí zobrazoval konflikty, humanitní krize a lidské příběhy odehrávající se napříč Blízkým východem. Britský fotograf a novinář Jacob Russell žil v Iráku i Kurdistánu, před sedmi lety se ale usadil v Libanonu, který se stal jeho domovem. Fotografoval tu místní společnost i krizi, jež přišla v roce 2020. V září vydal fotografickou knihu All is Sacred, Nothing is Safe, která je jeho osobním pohledem na rychlý a děsivý úpadek Libanonu.

V rozhovoru pro Voxpot Jacob Russell popisuje příběh o tom, jak se během pouhých dvou let museli Libanonci vzdát svého pohodlí a zvyknout si na život v bídě. Jaké jsou příčiny libanonské krize? A kterými nedostatky trpí zpravodajství informující o Blízkém východě?

V Libanonu jste žil sedm let a podle svých slov se tu cítíte jako doma. Jak byste popsal změny, kterými si země prošla v posledních dvou letech, po explozi v Bejrútu?

Za poslední roky se to radikálně změnilo. Země zažila celou řadou krizí. Míra chudoby je velmi vysoká. Libanon míval dost silné zastoupení střední třídy. Ta byla v průběhu posledních dvou let neuvěřitelně rychle zničena. Je udivující a děsivé sledovat, jak rychle se to mohlo stát. V Evropě lidé někdy vidí Blízký východ jako místo chudé, násilné, velmi vzdálené a děsivé. Když pak slyší, že v Libanonu teď žije 80 % lidí v chudobě, moc je to nepřekvapí, protože si pomyslí: „Samozřejmě, vždyť je to Blízký východ a většina lidí tu žije v bídě.“ Ale ve skutečnosti to pro Libanon neplatí – bývala tu střední třída, která žila poměrně dobře a pohodlně. Tito lidé jsou teď chudí. A ti, kteří byli chudí už před krizí, jsou teď zoufalí.

Co je ještě mnohem hlubší, je jakási psychologická proměna. Už před krizí byli libanonští politici zkorumpovaní a místní systém velmi nespravedlivý. Ale lidé to zároveň brali s humorem a s nadhledem. Říkali si, že takhle to prostě je, a i přesto tu budou dál žít své životy a užívat si je. To už se neděje. Tuhle psychologickou proměnu tu můžete opravdu cítit.

[infobox id=”2″]

Když říkám, že Libanon měl silnou střední třídu, samozřejmě to neznamená, že vše bylo v pořádku a najednou se to zhroutilo. Zcela jistě to nebylo v pořádku ani předtím. Ke krizi Libanon spěl postupně posledních 30 let, nezjevila se tu zničehonic. Ale ta rychlost, se kterou to přešlo od potíží, s nimiž se každý jakž takž vyrovnal, k problémům, které už nikdo vyřešit nemohl, ta byla opravdu nečekaná.

Jaké mohly být faktory, které přispěly k ekonomickému úpadku země? Co k tomu vedlo v průběhu těch 30 let?

Velkou součástí celého problému je sektářství (politický systém založený na rozdělení moci mezi náboženské menšiny; poznámka redakce). Ale to je moc jednoduché vysvětlení. Příliš často vidím, že se všechny libanonské problémy vysvětlují sektářstvím. Ve skutečnosti je to komplikovanější. Je tu totiž napětí mezi různými komunitami, mezi křesťany a sunnitskými a šíitskými muslimy. Každá z komunit má své politické zastoupení ve vedení země. Jenže tito politici posilují pnutí mezi jednotlivými komunitami a říkají lidem, že by se ostatních skupin měli bát. Politici spolu přitom nebojují, jsou propojení a pracují společně.

Náboženské komunity ve vedení země žádné skutečné zastoupení nemají, slouží jen jako nástroj, kterým si elity udržují moc. Libanonský státní systém spočívá v udržování takového nastavení vedení země. Jde o začarovaný kruh. Byl tu ustaven určitý systém, který měl původně zabránit konfliktu mezi skupinami obyvatel, jenže aby byl tento systém udržen, je tu zapotřebí i určitá míra konfliktu mezi nimi. Navíc tu jsou neskutečně zkorumpovaní lidé, kteří si uzurpují moc. Nekompetentní, morálně prázdné a groteskní figurky. Berou si vše, co chtějí, a tohle je výsledek. Dělo se to postupně posledních 30 let od konce občanské války v Libanonu. Tyto osoby způsobily kolaps ekonomiky a zničily jakoukoliv šanci na soudržnost mezi lidmi. Tak takhle to myslím, když řeknu, že k té krizi to spělo poslední tři dekády.

Každý den je naplněný pokusy získat potřebnou medicínu pro příbuzné nebo zaplatit elektřinu… Takhle vypadá bída.

Faktory krize jsou tedy obsažené přímo uvnitř toho státního uspořádání?

Rozhodně ano. A samozřejmě i geopoliticky je Libanon důležitý. Hodně různých mocných zemí se tu snaží získat svůj vliv. Sýrie, Írán, Spojené státy americké i Francie. Tohle nelze opomenout. I ony mají odpovědnost za tu situaci. Libanon je pro ně místem, kde mohou mezi sebou navzájem soupeřit.

Pokusy o přežití

Jak se změnil každodenní život Libanonců? Kromě problémů s dodávkami elektřiny, s penězi a ekonomikou…

Je to opravdu jen pokus o přežití. Předtím tu byl život pro mnoho lidí složitý, ale nebyl zoufalý. Někteří Libanonci mají v zahraničí příbuzné, kteří jim posílají peníze, to jim hodně pomáhá. Ale pro ty, co tuhle výhodu nemají, je to opravdu jen přežívání. Každý den je naplněný pokusy získat potřebnou medicínu pro příbuzné, zaplatit elektřinu… Není to zas tak moc dramatické, je to prostě chudoba. Takhle vypadá bída.

Když jste popisoval svou knihu, mluvil jste i o pocitu pospolitosti, o tom, jak jsou místní vlídní a vstřícní. Snaží se i dnes Libanonci udržovat takovou soudržnost?

Komunity v Libanonu jsou teď menší, než bývaly. V ulici, kde žiju od začátku svého života v Bejrútu, mě každý zná. A pocit pospolitosti se tu od začátku krize upevnil a posílil. Jenže se posílil také pocit nedůvěry a podezíravosti mezi lidmi navzájem. Je to trochu ironické. Žiju v křesťanské oblasti a někteří lidé tu mají na libanonské muslimy názory, které by byly v evropském kontextu vnímané jako velmi rasistické. Říkám v evropském kontextu, ale ve skutečnosti prostě rasistické jsou. Jen si myslím, že na kontextu hodně záleží.

Čtěte také: Čekání ve tmě: Libanonské elity berou lidem elektřinu, léky, benzín, peníze… Ale i naději

S tím, jak zemí prochází vlna chudoby, roste i kriminalita, protože lidé jsou zoufalí. Co se týče drobných zločinů, Libanon býval vždy bezpečný. Nebyl důvod bát se, že vás někdo oloupí na ulici. Teď tu ale žijí lidé, kteří musejí nějak nakrmit své děti, a obracejí se ke krádežím.

Komunita v mé ulici se od začátku krize sblížila a upevnila. Lidé se tu o sebe navzájem starají. Ale jde částečně o odpověď na to, že se místní cítí ohroženější a nedůvěřují tolik komunitám vzdálenějším od jejich bezprostředního okolí. Ta pospolitost se tedy v jistém smyslu upevnila, ale zároveň i zmenšila. Elity tuhle zemi ničí. Rozbily ji tím, že udržují takovéhle konflikty mezi lidmi.

Existují vůbec šance, že by se to mohlo změnit? Cítí Libanonci aspoň naději do budoucna?

Historie se nikdy zcela nezastaví, takže v tomto smyslu se to jistě změnit musí. Ale v Libanonu jen málo lidí cítí vůbec nějakou naději. Je tu pár aktivistů z řad občanské společnosti, kteří se snaží něco měnit. Ti doufají, že se jim podaří alespoň drobné změny, které pomohou v budoucnu jejich dětem nebo vnukům. Ale nenajdete tu nikoho, kdo by si myslel, že se věci posunou k lepšímu ještě během jejich života.

Je to opravdu špatné. Proto vidíme tak velkou migraci z Libanonu. Skoro každý, kdo má nějaké peníze či kvalifikaci, chce odejít. Je tu jakýsi psychologický blok, který prostě Libanoncům brání vidět budoucnost, která by pro ně byla akceptovatelná.

Může západní svět Libanonu nějak pomoci? Kromě například přijímání migrantů.

Jsem ohledně toho poměrně cynický. Ano, mohou – ale ne, neudělají to, to je ta nejkratší odpověď. Macron například do Bejrútu přijel těsně po explozi. Stál uprostřed ulice a říkal: „To stačilo. Slyšíme vás, rozumíme vám. Vaši vůdci jsou zkorumpovaní a my jim už žádné peníze neposkytneme.“ Pronesl velkolepou řeč, na kterou byl určitě pyšný. A teď je to právě Francie, která upevňuje pozici téhle vlády. Nevím, jestli Macron jen udělal chybu, nebo je to cynický pokrytec… Jsou věci, které by se daly udělat, ale oni nic z toho neprovedou.

A jaké kroky by tedy v ideálním světě Libanonu pomohly?

Jde hlavně o praktické věci. Ekonomická situace v Libanonu je tak špatná, že dokonce i politické elity mají strach. To je snad poprvé za posledních 30 let od občanské války, kdy se opravdu bojí. A nebojí se toho, že by snad lidé v Libanonu povstali. Bojí se, protože v té zemi udělaly takový nepořádek, že i jim by teď mohly dojít peníze. Tak špatné to je. Elity potřebují peníze. A mezinárodní společenství by mohlo udělat více pro to, aby finanční dary, které sem posílá, byly podmíněné reformami. V současnosti sice tvrdí, že příspěvky bez reforem nebudou, ale určené standardy pro tyto strukturální změny jsou až moc nízké. Státy by na libanonské elity mohly vyvíjet mnohem větší tlak.

Fakta bez kontextu nejsou poučná

Je v současném Libanonu prostor pro svobodná média? Je tu svoboda slova?

Funguje tu pár nezávislých médií a hodně zaujatých propagandistických publikací. Libanon měl docela dobrou mediální tradici, s příchodem krize ale kvalitní novinařina dost utrpěla. Protože žurnalistika potřebuje peníze jako jakýkoliv jiný obor. Není to tak zlé, jak by to mohlo být, ale rozhodně ne ideální.

Spousta Libanonců proto sleduje zahraniční sdělovací prostředky. Domácí novinařina je mocný nástroj, co se týče politiky. Hodně médií je pod palcem elit. A jakmile se tohle stane, jsou ta média k ničemu.

Nejsem druh fotografa, který se rozběhne a začne zběsile fotografovat a strkat lidem foťák do obličeje. Chci být zdvořilý a raději požádám o svolení.

Jak hodnotíte způsob, jakým západní a evropští novináři píší o Libanonu? Daří se jim dostatečně vylíčit situaci v zemi?

Definitivně ne, to je ta kratší odpověď. Novinařina, kterou vidím, tedy zpravodajská žurnalistika, nereflektuje tu skutečnou realitu. Jde o něco, co je podle mě vlastní právě tomuto druhu psaní – snažit se poskytnout jen čistá fakta, a to co nejrychleji. A já si nemyslím, že fakta sama o sobě jsou nějak poučná.

Protože tu pak chybí prostor pro kontext?

Není tu kontext a informují vás jen o tom, co špatného se událo. A toho špatného se teď v Libanonu děje hodně. Možná to ale ani není jejich práce, dělat cokoliv navíc. Je to nejspíš otázka žurnalistiky jako takové. Objevuje se samozřejmě i dobré zpravodajství o Libanonu, ale v takových případech jde podle mě většinou spíš o osobnější příběhy. Jakmile zpráva říká, že Libanon je jednoznačně takový a takový, moc to nepomáhá tuhle zemi pochopit. Sice se něco dozvíte, ale nepomůže vám to porozumět Libanonu.

V některých případech mediálního pokrytí Blízkého východu obecně je možná problémem i fakt, že média o místním dění informují nejjednodušším možným způsobem, aby to lidé pochopili – a to dlouhodobě.

Stávalo se mi už před libanonskou krizí, že většina těch, se kterými jsem v Evropě mluvil, měla obraz Bejrútu založený na informacích o Libanonu z doby občanské války. To byla velká a silná událost, takže zůstala v paměti lidí dlouho. Poté, co válka skončila, zprávy přesunuly pozornost na další témata, protože nemůžete reportovat úplně o všem, co se děje všude na světě. V Libanonu se toho mezitím moc nedělo, takže se ve zpravodajství neobjevoval. A teď je ve zprávách znovu – jenže to znamená, že ta poslední věc, která byla ve zpravodajství předtím, a kterou si lidé zapamatovali, byla právě ta občanská válka.

Než někdo vyvine úsilí udělat rešerši a získat podrobnější obraz dnešního Libanonu, zbývají tu jen dozvuky a ozvěny občanské války. Teď je tu navíc další krize. Takže se to nakumuluje – obrazy neštěstí a utrpení. Všechny tyhle věci se v Libanonu samozřejmě dějí, ale děje se tu i mnoho dalšího.

Je v povaze lidí, že chtějí číst jen něco, co je dramatické, nečekané. Něco, co je osloví. A já skutečně nevím, co by to mohlo změnit.

Zdvořilost a respekt

Jak vás Libanonci vnímali coby západního fotografa, když jste pořizoval jejich snímky? Bylo to jiné, než když jste fotil v Iráku a Kurdistánu?

Je tu tolik cizinců a zahraničních novinářů, že to nikoho už moc nezajímá. Libanon není naivní místo. Jejich reakce je stejná, jako by byla lidí v Evropě.

Irák je mnohem méně navštěvovaná země, takže cizinec je pro místní zajímavější, navíc ještě cizinec, který fotografuje. V Libanonu to nic výjimečného není, nikdo se nad tím nepozastaví.

Měl jste někdy pocit, že si potřebujete jako fotograf určit nějaké hranice? Třeba v případech extrémních situací? Myslím zachycování násilí nebo smrti a utrpení – často sama přemýšlím, kde je ta hranice, kdy ještě fotit, a kdy ne.

Nejsem druh fotografa, který se hned rozběhne a začne zběsile fotografovat nebo strkat lidem foťák do obličeje. Chci být zdvořilý a raději požádám o svolení. V situacích, kde je násilí nebo smrt, tak pokud někdo nechce, nefotím.

Čtěte také: Kapitulace Hamásu není reálná, Gaza je pro Izrael záminkou nezasednout ke stolu s Palestinci, říká vyjednavač

A když v tu chvíli není koho se zeptat? Nebo nemáte čas a možnost se ptát?

V situacích, jako jsou třeba různé nepokoje, je většinou stejně tolik fotografů jako demonstrantů. Hodně lidí tu fotku chce pořídit. To je druh kontextu, kdy na fotografování není nic neobvyklého, a v takovém případě by bylo hodně těžké tu hranici nějak překročit. Ale fotil jsem například pohřeb malého dítěte. Je tu obrázek otce a dalšího příbuzného, jak se na potomka dívají. A oni přímo chtěli, abych to zachytil, abych tam byl přítomen. Pokud by si to nepřáli, nevyfotil bych to. Respekt k truchlícímu otci je důležitější než fotografie.

V téhle souvislosti mě napadá řada otázek a etických dilemat: Co dělat v případech humanitních krizí a umírajících lidí? Mají je novináři fotit a jak? A pomůže to vůbec publiku pochopit tu šílenou situaci? Nebo nás častá zprostředkovaná setkání s obrazy utrpení znecitliví?

Také si tím nejsem jistý. Protože hodně novinářů říká, že pokud to nikdo nevyfotí, nikdo se nedozví, že se to děje. A to je samozřejmě pravda. Lidé pořizují fotografie už stovky let a píší o věcech ještě mnohem déle… Podle mě někteří novináři dělají velkolepá prohlášení o hodnotě své práce, která ale nejsou ničím podložená. Právě taková žurnalistika zobrazující různé krize umožňuje lidem na Západě ospravedlnit si to, že žijí pohodlné životy. Protože sledují televizní reportáže z míst krizí a utrpení a cítí rozrušení a smutek ze zobrazeného neštěstí, a to jim dovoluje užívat si dál svého pohodlí. Protože si pro sebe mohou říct: „Aspoň mě to dojalo a pobouřilo.“

Může se to stát kdekoliv

Co je hlavním poselstvím vaší knihy o Libanonu, jestli tu nějaké je?

Nemyslím, že ta kniha něco o Libanonu vypovídá, je to spíš můj vizuální názor. Nevím, jestli to k něčemu je, možná, že její využití je dost omezené. Libanon je skutečně jednou zemí, jen co se týče jeho pojmenování. Je tu totiž hodně rozdílných a oddělených komunit, takže ta národní identita je něco velmi iluzorního.

Abych se vrátila na začátek – není právě tohle tedy součást té krize?

Rozhodně je. A pokud někdo – novinář, fotograf, spisovatel – tvrdí, že chce „něco vypovědět o Libanonu“, pak je tu opravdu jen málo věcí, které lze říct o té zemi jako o celku. Protože Tripolis je velmi odlišný od Sidónu nebo Bejrútu… Často je užitečnější zabývat se místo univerzálními a zobecňujícími prohlášeními tím konkrétním. Ta kniha nemá jedno hlavní poselství. Je to o mém vlastním a konkrétním prožitku z této části světa.

Když se poslouchám, jak mluvím o Libanonu, zjišťuji, že vykresluji obraz beznadějného a depresivního místa, obraz neštěstí – což je pravda. Zároveň je to ale i neuvěřitelné místo plné skvělých i hrozných lidí, jako kterékoliv jiné místo. Podobné projevy dysfunkce a krize jsou možné kdekoliv. V Česku to bylo poměrně nedávno (totalitní doba před rokem 1989; poznámka redakce), ale obecně v Evropě je to už velmi dlouho od chvíle, kdy jsme si procházeli velkou krizí na podobné úrovni. Mnoho lidí si mohlo začít myslet, že se to v Evropě stát nemůže. Jenže tak to není. Evropská společnost a kultura v sobě neobsahují nic výjimečného, nejsou nijak lepší nebo spořádanější než ty blízkovýchodní. Tohle jsou jen současné podmínky přítomnosti.

Prostě jsme teď – jako Evropa – měli štěstí?

Ano, na chvíli. Třeba to ještě nějakou dobu potrvá, ale ta krize může přijít znovu.