Po měsících, kdy drželi na frontě iniciativu Ukrajinci, ji od začátku roku začali přebírat opět Rusové. Poté, co v lednu padlo město Soledar, se ruská invazní vojska zaměřila na Bachmut. Právě boje o tohle dříve téměř stotisícové město ukazují, jak se válka za poslední rok proměnila. Přímo na místě to sledovali reportéři Voxpotu.
„Boje na Žitomirské dálnici byly základka,“ vzpomíná pětatřicetiletý Dima na přelom loňského února a března. Jeho jednotka speciálů tehdy odrazila ruské vojáky pokoušející se obejít Kyjev a přetrhnout zásobování města. „Rusové vůbec nečekali odpor. Nebyli připraveni bojovat.“
Letní boje pod Izjumem už prý byly střední škola. Ruská armáda věděla, co dělá, jen si pořád nezvykla na ukrajinské vedení boje a na příliš dlouhé frontě měla málo vojáků. Ukrajinci tak zvládli osvobodit celou charkovskou oblast a následně i město Cherson na jihu.
„Boje v Bachmutu jsou už ale šílená řež. Rusové začali kopírovat naši taktiku, zmobilizovali nové jednotky, mají velkou palebnou převahu a tlačí se stále dopředu,“ pokračuje Dima.
„Když máme čtyřicet nebo padesát raket, tak slavíme,“ dodá jeho šedovlasý kolega Igor. Opírá se o kuchyňskou linku a dodává, že Rusové panikaří, že už nemají čím pálit, jakmile jejich zásoby klesnou na desetinásobek.
Ptám se ho, jak to ví. Život u fronty prý není příliš zábavný, a tak si vojáci krátí čas u odposlechnuté komunikace z druhé strany. Je jí plný Telegram.
Situace s municí je prý dnes o něco lepší než loni jaře, kdy měli ukrajinští dělostřelci občas nabitou poslední salvu a raději s ní nepálili, aby neskončili úplně bez raket. Není ale ani tak dobrá jako v létě, kdy začala ze Západu poprvé ve velkém přicházet munice. Dělostřelecké systémy i dalekonosné systémy HIMARS mohly pálit jednu raketu za druhou.
Letošní jaro bude podle Igora pořádně horké.
Neslyšíme to poprvé. O tom, že se na obou stranách fronty chystá něco velkého, mluví v armádě všichni. Rusové od podzimu zmobilizovali přinejmenším 300 tisíc lidí. I když je zatím na frontě údajně jen polovina z nich, Ukrajinci už jejich přítomnost pocítili.
Výcvik nově mobilizovaných vojáků trvá tři dny, poté nastupují do ostrého boje. Mnozí z nich překročili padesátku. Foto: Majda Slámová/Voxpot
„Útočí teď ve třech až čtyřech sledech. Vojáci v tom prvním jdou reálně na porážku,“ bere si zpět slovo Dima. Nekrytí doběhnou na pozici a začnou pálit, aby získali čas pro druhou skupinu. „Z těch většinou moc živých nezůstane.“
Jeho kolega stojící opodál dokresluje scénu tím, že pálí imaginárním kalašnikovem jednu střelu za druhou.
Vojáci z dalších sledů podle Dimy začnou opevňovat pozice. Donesou těžší zbraně, jako jsou kulomety, a střílí už z úkrytu.
„Někdy se je podaří zlikvidovat všechny. Ale když ne, tak poslední, čtvrtá skupina donese minomety a granátomety a pak už víceméně drží pozici.“
Na jednoho padlého ukrajinského vojáka teď může být v Bachmutu podle Dimy někdy klidně i pět mrtvých Rusů. Někteří prý i když dostanou zásah, který by normálního člověka na místě zabil, ještě nějakou dobu dál pálí, jako by se nic nedělo. Igor odhaduje, že tihle v prvních řadách jsou určitě na pervitinu.
Pokrčím rameny. Že opačná strana bojuje na drogách, je evergreen každé války. Podle chování některých zraněných vojáků na videích z Telegramu se tu nejspíš něco podobného užívat bude, ale žádné spolehlivé informace se mi zjistit nepodařilo.
„Nejsou to snad ani lidi,“ dodá Dima. Když Ukrajinci dělají rozvědku s drony, vidí prý, jak Rusové pálí z minometů za své pozice, aby se vojáci ani nepokoušeli stáhnout.
Znovu pokrčím rameny. Asi si nevymýšlí, ale radši si to zase nechám jako dočasnou hypotézu, než získám víc informací.
Čtěte také: Proč Rusové vyvolali globální hysterii z jaderné války? Nejspíš jen potřebovali vyklidit Cherson
Poradce ukrajinského prezidenta Michajlo Podoljak v polovině ledna odhadoval, že Rusové mohli v bojích o Soledar a Bachmut za poslední měsíce ztratit dohromady k 20 tisícům vojáků. Obrovské ztráty jsou ale i na ukrajinské straně.
Zástupce velitele jedné z brigád bojujících v Bachmutu nám o den dříve říkal, že tu měl za jediný týden 240 raněných. V Bachmutu přitom bojují brigády dvě, které mají po několika tisících vojáků. Pomáhá jim tu velké množství menších jednotek převelených odjinud. Různým způsobem může být za týden vyřazeno z boje k tisícovce vojáků. Přesná čísla zná jen ukrajinský generální štáb, který je střeží jako vojenské tajemství.
Před deseti dny jsme byli na pohřbu bývalého velitele jednotky, se kterou teď sedíme v kuchyni domu nedaleko Bachmutu. Na pozici byli tři. Když se stahovali, první šel Dima, třicet metrů za ním Igor a jako poslední se stejným rozestupem pětatřicetiletý velitel Denis. Dima i Igor se dostali ven, ale na Denise dopadl dělostřelecký granát a roztrhl ho na dvě půlky. Byl hned mrtvý.
Všichni na něj vzpomínají jako na veselého a obětavého vojáka, který dokázal podržet ostatní. Zůstala po něm žena a tři děti. Na rozloučení v Kyjevě přišlo i přes mráz ke stovce lidí.
„Na všechny, kteří už se nevrátí,“ zvedne náš kolega novinář Taras skleničku. U tohoto přípitku se neťuká. Obrátíme do sebe vodku a chvíli vládne ticho.
„Kluci, já mám strach,“ vzlykne Dima tiše. „Když zítra půjdeme na pozice, kdo další se nevrátí?“
„Nech toho. Na tohle nemůžeš vůbec myslet!“ odpoví mu Igor rozhodně. Podobné myšlenky se tu nepřipouští.
Každý už tu ztratil několik kamarádů. Hodně z těch, které potkáváme, přežili jen náhodou. Po silnici za domem neustále jezdí auta. Některá vezou vojáky na frontu, jiné raněné do nemocnic. Další rozváží po celé zemi ty, kteří měli štěstí ještě méně.
Kolik schází tanků? Tisíc nebo dva
Ruští vojáci se na předměstí Bachmutu i sousedního Soledaru dostali už na začátku srpna. Tím se ale jejich do té doby poměrně rychlý postup na západ skoro na půl roku zastavil.
Na konci léta přebrala iniciativu ukrajinská armáda, čerstvě dozbrojená západními dodávkami zbraní a munice. Ta ruská prakticky až do začátku nového roku řešila jen to, aby neztrácela další vojáky i dříve dobytá území.
Obrat nastal teprve se začátkem nového roku, a to právě v okolí Bachmutu a o deset kilometrů severněji položeného Soledaru. Ruská armáda doplněná o novobrance a podpořená žoldáky ze soukromé vojenské společnosti Wagner Group se znovu dala do pohybu.
Jen pár dní před naším příjezdem dobyla Soledar, prakticky zničený dlouhým bombardováním. Hned poté se většina válečného úsilí znovu opřela do půlročním obléháním poničeného a zpustlého Bachmutu.
Když k němu přijíždíme, ruské jednotky jsou místy jen kilometr nebo dva od hlavní silnice spojující město se zbytkem světa. Kolem ní stojí jednou za čas v křoví pár tanků. Jeden právě dovezli na náklaďáku, ze kterého teď sjíždí na silnici. Na opačné straně cesty stojí jiný, s prostříleným pancířem.
„Zemřeli v něm dva chlapi. Ale podařilo se ho dostat z boje,“ vypráví tankista, který tu s ním čeká na odtah do servisu.
Jde o sovětský tank T-72, nedávno sem putoval z Česka. Ptám se, jestli je technika dodávaná ze zahraničí kvalitní. Muž ukáže palec nahoru, že funguje skvěle, že jsou za ní rádi.
Včera nám přitom jeden vyšší důstojník mimo záznam říkal, že sem Západ posílá hlavně vyřazené stroje. Tankům přestane fungovat motor třeba i uprostřed boje. Jeden z velitelů nám ostatně už v dubnu vyprávěl, že protitankové střely NLAW doručené z Británie měly často vadné spouštěcí baterie. Když s nimi voják vyběhl do boje, někdy teprve tváří v tvář tanku zjistil, že systém nefunguje – a s tankem v zádech musel rychle utíkat pryč. „Všechny vaše armády se na Ukrajině zbavují toho, co by už stejně musely vyřadit,“ glosoval to tehdy náš zdroj.
Zatímco ruský zbrojní průmysl jel na plné obrátky už před válkou, podle ukrajinských vojáků se konečně začíná dostávat do formy i ten ukrajinský. Hodně druhů munice si už Ukrajina dokáže aspoň zčásti vyrobit sama. S tanky je to nicméně horší.
Opravovat je jsou v zemi schopné čtyři závody. Když se před pár dny na jedné základně poblíž fronty stočila debata k výrobě a servisu tanků a obrněnců, zaznělo, že pád Mariupolu nebyl jen lidskou tragédií, ale také zásadní ranou pro ukrajinský zbrojní průmysl. V Mariupolu prý vznikala nejlepší ocel pro kvalitní pancíře. Teď je potřeba kupovat mnohem dražší ocel z Polska nebo z ještě větší dálky.
„Kolik byste potřebovali dodat tanků?“ ptám se tankisty čekajícího na odvoz jeho kusu.
„Jen naší rotě jich chybí devět,“ odpoví. „Celkově, abychom je odsud mohli vyhnat, tipuju tak tisíc nebo dva,“ zasměje se. Tady u silnice je v relativním bezpečí, ale na frontě o dva kilometry dál je to teď prý šílené. V boji prý byl naposledy dnes ráno.
„Rusáci srovnali se zemí úplně celou vesnici jen za dva dny. Dokážeš si to vůbec představit?“ upře na mě pohled. Mluví o vesnici Klischiyivka jen pár kilometrů od nás.
Zatímco ho poslouchám, v dálce za silnicí se ozývá dunění.
Bachmut dobýt nejde. Odříznout ano
Na vjezdu do Bachmutu projíždíme kolem pomníku se starým migem, který vzdává hold zdejšímu aeroklubu. Skupina dobře vyzbrojených vojáků s odstřelovačskými puškami nahrává před stíhačkou video, na kterém svým podporovatelům děkuje za pořízení malého drona Mavic. Zvládnou díky němu „zabít ještě víc skřetů“ – tak se tu říká ruským okupantům.
Jeden z vojáků má za pasem tříštivý granát a na paži nášivku Orcs must die.
„Odkud jste přijeli?“ zeptám se ho.
„Z Černigova,“ prozradí a představí se jako Míša.
Zajímá mě, v čem sem dorazili. Ukáže na rozhrkaný osobák. Podivím se nad tím, protože mi nesedí k jejich prvotřídní výbavě.
„Těžká technika vám zapadne do bláta v polích a jen vás zpomalí.“ Navíc je vidět a slyšet. „Hned vás zaměří a začnou bombardovat.“
„Už jste někdy bojovali někde, kde bylo tak horko?“
„Bojovali. Od léta v Soledaru. Ale ten už drží oni.“
„A bojíš se?“ Nedaleko od nás zatím duní hlasité dopady raket.
„No jasně. Tady je to strašidelné pořád,“ řekne Míša měkce. Naposledy prý bojovali včera, ale znovu je můžou zavolat na úkol prakticky kdykoli.
Armádní průzkumníci fotící se u letadla na vstupu do Bachmutu. Foto: Majda Slámová/Voxpot
Z původních 75 tisíc obyvatel zůstala v Bachmutu jen zhruba pětina. Vojáci k tomu často dodávají, že zdaleka ne všichni, kteří zůstali, v této válce fandí Ukrajině.
Ptám na místní lidi Míši. Odpovídá, že jsou v pohodě. Nikdy prý vojákům nedávali nijak najevo, že by za ně nebyli rádi.
Jeho kolegové s průzkumným vybavením se dál natáčí u památníku.
Podívám se na mapu v mobilu. Po naší pravé ruce, odkud se ozývají výbuchy, začíná chatová a zahrádkářská kolonie. Za ní mezi poli a remízky prochází fronta. Může být asi kilometr a půl od nás. Bachmut vypadá na mapě s posouvající se frontou jako kus skály na pobřeží, který při přílivu začíná ze stran obtékat voda.
„Dokážou se podle tebe prolomit do města?“ ptám se Míši.
„Je pevně obrněné. I když ho bombardují jako šílení, nepodaří se jim to. Zranitelné místo je ale příjezdová cesta. Když ji získají, zůstaneme bez zásob a nezbude nám, než se z města stáhnout sami.“
Máme se tu skvěle
Od léta se novým centrem Bachmutu stala ulice Juvilejná na jeho jihozápadním okraji. Tahle čtvrť je teď nejdál od fronty, která se sem tlačí ze tří směrů. Na naší straně silnice se podél stěn domů táhne provizorní a docela prořídlé tržiště. Za cestou se pod pětipatrovými paneláky schovává tank.
„Tohle není naše válka, tohle je válka generálů. My o ničem nerozhodujeme,“ stěžuje si muž ve skupince lidí před domem, kde se právě rozdávala humanitární pomoc.
Na skupince jde poznat, že nepatří zrovna k místní inteligenci. Většina lidí, kteří měli kam odjet, už nejspíš odjela. Tihle působí, že takovou možnost nemají. Jsou bez kontaktů, peněz i bez schopností se zorientovat.
„O čem bychom asi tak mohli rozhodovat, když nemáme elektřinu, vodu ani spojení se světem?“ směje se žena vedle něj.
Do jejího smíchu a neustálého dunění dělostřelectva hlasitě zakráká havran. Ptám se skupinky, proč z bombardovaného města raději neodejdou.
„Kam bychom jako měli jet? A kde bychom na to vzali peníze?“ směje se žena dál.
„Já třeba žiju tady. Podívejte se. Tady bydlím a tady dopadla raketa,“ ukazuje na zasažený dům. Nechce se prý schovávat někde ve sklepě, tak zůstává doma, i když dům dostal zásah a kdykoli může přijít další.
Zeptám se, jestli jim záleží na tom, zda bude město držet Ukrajina, nebo Rusko.
„A záleží na tom, jakou teď na sobě mám čepici?“ směje se teď i muž a pokračuje, jestli by se mi líbila víc flísová, nebo pletená. Rozřehtá se s ním celá parta.
„Měl by tu vládnout mír. Je jedno, jestli jedni, nebo druzí, ale hlavně mír,“ pokračuje muž. Žena dodává, že nejdůležitější je, aby všichni zůstali živí.
„Hlavně nás už nechejte v klidu a míru,“ žádá další chlapík.
Čtěte také: Den, kdy přiletěly rakety
Procházím mezi stánky rozesetými na okraji ulice. Ve vzduchu je cítit napětí.
„Kolik za tohle dostáváte peněz, co? Platí vás dobře?“ začne na mě pokřikovat paní kolem třicítky, která jde kolem s partnerem a dítětem. Oba dospělí působí opile.
„What money?“ křičí partner a mezi prsty na mě šustí imaginárními bankovkami.
„Jinak byste tu asi nebyli, co? Protože my tady chcípáme!“ připojí se žena.
„Ale ne, máme se dobře,“ rozřehtá se její partner. „Máme se moc dobře,“ dodá tiše. „Jsme tu doma a máme se tu skvěle.“
„Už odsud ale vypadněte,“ přechází znovu do křiku, když kolem mě projde jeden z vojáků, se kterými jsme přijeli. „Běž si za svým vojáčkem! Vypadni!“
Vycouvám až ke stánku s masem. Prodavačky se zeptám, jak tu zvládá žít. Působí klidně. Opáčí, že asi slyším, že je stále bombardují.
„Ale platíme daně. Všechno pěkně platíme. Takže to rozhodně není tak, jak vám mohli někteří tvrdit,“ upře na mě pohled. Dodá, že do práce chodí každý den.
Jak se vůbec mohlo stát, že ji při bombardování nejvíc trápí, aby si nikdo nemyslel, že neplatí daně?
Představím se.
Žena se jmenuje Ruslana. Může jí být kolem čtyřiceti, má tmavé vlasy a trochu nesmělý, ale milý výraz. Ptám se, jestli je tu i jiná práce než ta na trhu. Odpoví, že bez elektřiny, plynu a signálu je to asi to jediné, co se dá ve městě ještě dělat. Až to tu bude moc strašidelné, tak i se sestrou asi odjedou. Zatím se ale dá chodit do práce, takže zůstávají.
Ruslana na tržišti v Bachmutu chce zůstat dokud to bude možné. Foto: Majda Slámová/Voxpot
„Jenže kam bychom měli jet? Jen mi řekněte, kde nás kdo potřebuje? Kde – nás – kdo – potřebuje?!“ vyštěká a sama si hned odpoví: nikde, protože všude mají lidi vlastní problémy. Zase se trochu stáhne, usměje se a řekne, že všechno určitě dopadne dobře.
„Miluju své město, ale kdyby přišli tamti, tak odejdu,“ kývne hlavou k frontě, odkud se stále ozývá hřmění.
Podle Ruslany tu jsou lidé jak pro Ukrajinu, tak pro Rusko. Má hodně známých i na druhé straně, ale snaží se s nimi nehádat. Každý vidí situaci jinak.
„Oni za to nemůžou. Za tuhle válku je odpovědný Putin.“ Jí samotné se dřív líbil, protože dokázal bojovat za svou zemi. Ale teď už to o něm říct nemůže
„Jak někdo může zaútočit na někoho, o kom tvrdí, že je to jeho bratr, a nechat lidi žít celé měsíce v bídě ve sklepech, bez vody, elektřiny a plynu?“ zeptá se.
Zajímá mě, jestli žije někde blízko. Odpoví, že na druhé straně města u přehradní hráze. Malá přehrada stojí na říčce Bachmutce, kterou se Rusové snaží překročit a Ukrajinci zase ze všech sil ubránit. Cokoli je za řekou, je víceméně území smrti.
„Včera kolem šesté večer mi nad domem proletěla stíhačka a shodila bomby tak silné, že mi to vysklilo to, co ještě zůstalo v oknech,“ pokrčí rameny. „Ale i tak se každý večer vracím domů,“ zhodnotí Ruslana a zopakuje řečnickou otázku, kam by vlastně měla jít.
„Nikde nás nikdo nepotřebuje. Ale já věřím v budoucnost.“
Městem duchů
Zase nasedáme do auta a jedeme z kopce dolů k centru. Čím blíž jsme řece, tím rozbombardovanější město je. Vojáci ve vyvýšené části města opevňují zákopy, dál už potkáváme lidi jen výjimečně a spíš v rychle projíždějících autech. Po hlavní ulici se válí sklo z oken i ulámané větve. Silnice je rozrytá od dopadů raket, každý druhý dům je aspoň z části ohořelý nebo úplně rozvalený. Není tu s kým mluvit, všichni utekli.
Zastavujeme a vyrážíme se projít podél hlavní třídy. Pod nohama nám křupou střepy. Město vypadá, jako by ho od lidí přebírala příroda. Na chvíli se zastavíme v jednom z prázdných domů. Vevnitř nezůstalo vůbec nic.
Najednou se odněkud vynoří jednotka asi deseti dobře vyzbrojených průzkumníků a zastaví se přímo před vchodem. Vytáhnou cigarety, na něco čekají. Jdeme za nimi. Většina z nich jsou Ukrajinci, ale prý mají v jednotce i Dagestánce nebo Moldavana. Ve válce podle nich bojuje plno lidí, kteří nechtějí, aby jim vládlo Rusko. Ten boj se teď vede právě na Ukrajině, říkají.
Jejich kapitán si zrovna šel vyzvednout bojové úkoly, které pak začnou plnit. Znamená to, že někde blízko je polní štáb, kam jednotky po splnění úkolu chodí pro nové zadání. Jednou za čas se tu tak objeví i někdo z vyššího velení a předá úkoly pro celý úsek fronty. Připomíná mi to táborové hry, jenže tohle nejsou hry.
Při průchodu ulicí nedaleko od řeky Bachmutky slyšíte dopady raket prakticky neustále. Poškozený je zhruba každý druhý dům. Foto: Majda Slámová/Voxpot
„Dokážete město ubránit?“ ptám se jednoho z vojáků. Znovu slyším, že s městem problém nebude, hůř se ale bude bránit příjezdová cesta.
„Je pravda, že sem Rusové posílají maso na porážku?“ zajímá mě.
„Někdy posílají, někdy ne. Stojí tu proti nám i dobře vycvičení vojáci, se kterými se v boji pořádně zapotíme,“ shrne jeden z vojáků. Rusů je prý mnohem víc a mají i víc munice.
„My prostě musíme bojovat mnohem lépe. Jestli oni můžou vystřelit na každého z nás stokrát, tak my musíme být mnohem přesnější a trefit vždycky.“
Pokračujeme úplným centrem Bachmutu. Projíždíme kolem městské školy číslo 11 a míříme k fotbalovému stadionu Metalurg. Občas musíme sjet ze silnice na chodník, abychom se vyhnuli kráterům a zátarasům. Některé výškové obytné domy v sobě mají po zásahu raketou díru, jako kdyby jim vykousl bok obrovský žralok. Pouliční lampy jsou popadané.
Šest měsíců hraní na mobilu
Nakonec se dostáváme zase až na úplný jih města. Za pětipatrovými paneláky je lesík a za lesíkem už ruské pozice. Panelové domy vyskládané do osmičky mají na rohu skládku. Kromě vody, plynu a elektřiny tu už celé měsíce nefungují ani popeláři.
Vjedeme mezi domy do dvora. Se zdmi ze všech stran se na chvíli cítím o něco bezpečněji.
Jen co zaparkujeme, všimnu si obrněného vozidla. Před ním stojí voják s ovladačem dronu. Zaposlouchám se a uslyším bzučení malých rotorů. Hned nato vidím kousek nad námi Mavic, jaký mám doma i já. Klid mě hned přejde. Drony a jejich piloti jsou jedním z hlavních cílů protistrany.
„Drony znamenají oči,“ říkali mi tu vojáci už mockrát. „Bez nich jsme slepí.“
Jdu k pilotovi. Jeden panelák v bloku je proražený raketou. Ze druhého muž vynáší sklo z vysypaných oken.
„Jak na vás reagují lidi, když jim u domu zaparkujete obrněné auto a lítáte tu s dronem?“ zeptám se pilota na to, co mě na městském boji už dlouho zajímá. Neskrývat se znamená být přímo na ráně a v konečném důsledku tedy i nechat město padnout. Skrývat se mezi domy je zase ještě větší riziko pro ty, kteří v nich žijí.
„Mají k nám takový ambivalentní vztah,“ odpoví mi po chvíli, když s dronem přistane na cestě kousek od nás.
Čtěte také: „S ruským lidem jsme v jednom zákopu.“ Severní Korea zřejmě vyšle na Ukrajinu svůj vojenský personál
„Většina lidí chápe, že někde bojovat musíme. Doufají, že válka co nejdřív skočí,“ pokračuje. „Pak jsou tu ti, kteří nás sice nevidí rádi, ale aspoň si můžou na našich generátorech nabít telefony a občas se i připojit k internetu,“ usměje se. Něco takového je teď pro místní velká vzácnost.
Dál ve dvoře narazíme na skupinku pěti lidí, kteří zřejmě vyšli z nějakého sklepa. Mávají na nás, ať zůstaneme, kde jsme, a nepřibližujeme k nim. Za chvíli zase mizí do domu, který má po dopadu rakety utržený kus střechy. Podle hlasitosti výbuchů teď artilerie zasahuje místa jen pár set metrů od nás. Okna podlepená izolepou se vlní v rámech.
„Chcete vidět, jak tu teď žijeme?“ vynoří se zpoza nás starší muž a ukazuje na vchod do sklepa. „Běžte se tam podívat. Tak tu žijeme, už přes půl roku.“
Následujeme ho po tmavém schodišti přímo do černého sklepa. Na konci odhrneme deku ve dveřích, je za ní velká prázdná betonová místnost a úplná tma. Celou ji přejdeme až k dalším dveřím, ve kterých zase visí deka.
„Valentýno, mám tu pro vás hosty,“ zavolá muž a rozhrne deku. Ve sklepní místnosti je příjemně teplo. Se tmou se tam bije světlo dvou svíček a oheň problikávající štěrbinami svařených kovových kamínek. V místnosti sedí na matracích tři ženy tří generací. Valentýna je prostřední, šedesátnice.
„V těchto dvou blocích nás zůstalo asi šedesát,“ popisuje Valentýna. Všichni tráví většinu času ve sklepích. Dalších deset lidí přijíždí jen přespat a ráno zase zamíří do práce.
Valentýna žije stejně jako dalších několik desítek lidí ve sklepě už víc než půl roku. Foto: Majda Slámová/Voxpot
„Někteří pracují jako hasiči, jiní jako hrobníci,“ líčí. Moc práce tu není, a tak většina lidí odjela. Ti první ještě na začátku války šli do Německa, Česka nebo Polska. Teď už se utíká jen do jiných měst Ukrajiny.
„Už se povídá, že ani v Kyjevě nás nikdo moc nechce. Takže kam bychom měli jet?“ ptá se Valentýna. Sama si to oglosuje: „Dobře je všude tam, kde nejsme.“
Ženy ve sklepě potvrzují, že si u vojáků usídlených ve dvoře můžou nabít občas telefon. Sedí tu už šest měsíců prakticky bez signálu a bez informací o tom, co se děje venku. Na telefonech většinou celé dny hrají jednoduché hry. Když se telefony vybijí, ženy si zase povídají.
Ptám se, jak podle nich válka dopadne.
“Irina Vereščuk v rádiu říkala, že nás ukrajinská armáda ochrání a vyžene Rusy zpět za hranice a já Irině Vereščuk věřím,” odvolává se Valentina rázně na slova místopředsedkyně ukrajinské vlády a vysvětluje, že je to šikovná ženská, která se určitě neplete. V kamnech zatím tiše praská oheň a vedle nich je vyskládaná kupka dřeva z větví, které ženy donesly ze dvora. Některé ze stromů opadaly v důsledku bombardování, jiné prý nařezal soused, který má motorovou pilu.
„A kdo za to všechno podle vás může?“ ptám se Valentýny. Odpovídá, že neví.
„Jsme jen malí lidé. Nedokážeme říct, kdo nese vinu.“
Tam nahoře jsou podle ní velcí lidé, kteří nejspíš vědí, kdo za tohle všechno může. Obyčejný člověk schovaný měsíce ve sklepě bez signálu a elektřiny to ale prý pořádně vědět nemůže.
„Jak se říká: my vždycky sníme to, co nám uvaří,” zakončuje Valentina.
