Boj s probíhající pandemií se nesvádí jen v první linii nemocnic. Pod tlakem jsou také ústavy, ve kterých je i za přísných bezpečnostních podmínek nutná neustálá péče o svěřené klienty. Do domova pro seniory, který zachvátil koronavirus, se jako dobrovolnice vydala pomáhat i naše reportérka.
Je 6:45 ráno a do krku mi zajíždí špejle. „Negativní,“ ozývá se o patnáct minut později ze sesterny. Můžu spolu s dalšími pečovatelkami vyrazit rozdávat snídaně.
Ač sociální prací nepolíbená, rozhodla jsem se, že vypomůžu v zápase proti koronaviru. Nastoupila jsem dočasně do jednoho z největších českých domovů pro seniory na oddělení se zvláštním režimem. Poté, co se tu nakazila většina klientů i personálu, se totiž oddělení ocitlo v krizové situaci.
Během ledna vykryji několik směn. Otevřely se mi dveře tam, kam teď kvůli šíření pandemie kromě pracovníků zařízení vůbec nikdo nesmí. Ani rodiny nemůžou navštěvovat své blízké a dohlížet na poskytovanou péči. Přitom polovina klientů je nesamostatná a část z nich je potřeba krmit.
Říkal, že se ho chlapi ptají, zda se mu doma vůbec postaví, když přebaluje posraný pí*e. Podívala jsem se v tu chvíli na nemohoucí babičku a viděla, jak jí tečou slzy po tváři. Bylo to strašný. Kolega tu stále pracuje a je vedením velmi dobře hodnocen.
S ostatními pečovatelkami se potkávám ráno u chystání čaje. Já přicházím na sedmou, ony jsou tu už od šesti. „Holky, já jsem dneska místo tří vstávala až o půl čtvrté,“ chlubí se Hanka, kterou dnes místo vlaku svezla kolegyně autem. Směny jsou dvanáctihodinové – buď ranní, nebo noční. V jednom měsíci jich stihnou zhruba čtrnáct.
Připravujeme snídaně. „Té nic nedávej. Ta kaká. Já bych takhle nechtěla dopadnout. Někde na plínkách. Ale co se dá dělat. Dobrý je, že oni to nemají v hlavě v pořádku. Horší je, když hlava funguje,“ říká Tereza při práci v kuchyňce.
Rozdělujeme se do dvojic či trojic. Opakujeme si, které pokoje jsou „covidové“ a které „necovidové“. Všechny si oblékáme overaly, štíty a dvě vrstvy rukavic, které neustále střídáme. Dezinfekce teče proudem. Za jednu směnu převlékám overal minimálně třikrát. Od tvrdého respirátoru mám otlačený nos a raduji se pokaždé, když ho o pauze můžu vyměnit za měkký dvojkový.
Evičko, jdeme tancovat
Po snídani jdeme na hygienu. „Ahoj sluníčko, my jsme se dlouho neviděli. Máme něco novýho?“ volá nahlas Tereza, když vchází do pokoje ke klientu Zdeňkovi. „Tak co, už budeš brzo chodit? Seš přece šikula, přece nebudeš furt v postýlce,“ dodává mu optimismus, protože se nedávno vrátil z nemocnice. „Já bych chtěl,“ odpovídá a spolupracuje s námi při přebalování. „Ty jsi mě ztloustl v tom špitále, co?“ vtípkuje Tereza. „No, tam teda jo,“ směje se Zdeněk.
Ne všichni klienti jsou jako pan Zdeněk. Někteří leží a nedokáží vůbec promluvit. Musí se krmit a polohovat. I k takovým se pečovatelky a pečovatelé chovají pěkně a povídají si s nimi jako třeba s paní Evou.
„Evičko, jdeme tancovat?“ ptá se pečovatelka ležící klientky, která nemluví, ale evidentně se jí líbí hudba hrající z rádia. Přestože musíme chodit schované v overalech se štíty a klienti nás v nich nepoznávají, snaží se pečovatelky chovat familiárně a navodit co nejpříjemnější atmosféru i v situacích jako je přebalování, které děláme ve dvojicích. „Ták, teď se, Evičko, přetočíš za kamarádkou,“ říká Tereza klientce a tou kamarádkou myslí mě. Následně se snažíme, aby vypila celou láhev vody, což je dost obtížné, protože staří lidé často nemají pocit žízně a moc pít nechtějí. Paní Eva ale úkol splní a Tereza ji pochválí: „Šikulka! A za chvilku bude papání.“ Pokoj je hotový, můžeme jít dál.
Pracovnice v sociálních službách Andrea mi během pauzy objasňuje, proč seniory a seniorky na oddělení oslovují zdrobnělinami křestních jmen, i když by jim personál podle zásad přístupu k péči o seniory měl vykat. Většina z nich trpí demencí a žijí v době, kdy je jim třeba kolem dvaceti, dovolávají se rodičů, a tak zejména ženy nereagují na své druhé příjmení a lépe vnímají oslovení křestním jménem.
Pečovatelská práce je náročná sama o sobě. Být k tomu neustále v overalu se štítem na hlavě a měnit rukavice vyčerpává ještě víc. Jsou to ale srdcařky. Zatnou zuby a nestěžují si. O seniory pečují svědomitě. Klaním se před nimi a říkám si, jak dokážou tohle dělat pravidelně po několik let. Kde se v nich bere ta houževnatost? Odcházím domů a nemám chuť s nikým mluvit. Jsem totálně vyřízená a myslím jen na postel. Zato ony se usmívají a srší energií. Nechápu to.
Proškolení? To nepotřebujeme
Na třetí směnu jsem ve dvojici s Dášou. Na pokoji dávám pít jedné z klientek, když Dáša zničehonic spustí: „Tahle je můj energetický upír. Ta mě vždycky vysaje.“ Jen naprázdno polknu a jdeme do dalšího pokoje. Přikládám babičce láhev k ústům a Dáša pokračuje ve svých komentářích: „Takhle bych nikdy nechtěla skončit, že mě budou muset prolívat jako nějakou husu.“ Pak dokonce zapochybuje, jestli má smysl udržovat takové lidi při životě. Tentokrát už se ohradím, že by podobné věci před klienty říkat neměla. „Prosím tě, ty nic nevnímají,“ odpoví mi.
Ptám se Dáši, jestli mají v domově supervize. „V předchozí práci jsme ji měli každé tři měsíce. Chodila k nám ale psycholožka, která vykládala o sobě, jak jí umřel manžel a jak si našla jiného chlapa. My jsme mlčeli. Nevím, proč to po nás ředitelka chtěla. Museli jsme tam každý tři měsíce přijít. Nás to obtěžovalo, víš? Tady ještě za ty dva roky supervize nebyla,“ shrnuje.
Téma supervize otevírám o přestávce i před ostatními. Žádnou nezažila ani Andrea, která v domově dělá taky už dva roky. V bývalém zaměstnání k nim psycholožka docházela pravidelně, ale Andree to nepřišlo příliš užitečné. „Je to k ničemu. Považuji to za ztrátu času. Nerozumím, proč to po nás vedení vyžadovalo.“
„Všechno ze sebe dostaneme tady. My se zasmějeme všemu. Nemáme z ničeho nervy a pak si dáme víno,“ smějí se holky. „Ale asi kdyby tady byl nějaký problém v kolektivu, tak nám supervizi udělají,“ doplňuje Tereza.
V práci čas od času absolvují školení o prevenci vyhoření, ale považují ho za zbytečné. „To tam z těch papírů můžu přečíst i já a vyjde to nastejno,“ říká mi Hanka. „Teď zrovna si musíme dát školení. To je furt dokola. Aby záda nebolela, polohování, plínky a takový. Když se ptá rodina, tak co jim říkat, co neříkat,“ doplňují se holky.
„Já jsem byla třikrát. Není to dobrý. Mně to připadá zbytečný. Musíme mít určitý hodiny ročně. Loni jsme měli plínky. To jsme si kvůli covidu sedli ob židli a vysvětlovali nám, jak lepit plínky. Bylo to trapný. A jinak jsme loni neměli nic. Minule jsme skládali kartičky. Zvířátka k sobě a takový. Mně to připadne zbytečný. Radši dělat prácu tady, než tam nějaký…“ odmítá smysl supervizí Andrea a ostatní holky souhlasně přikyvují.
Na pracovišti jsou také evidentně komplikované vztahy s vrchní sestrou. V celém domově je jediný psychiatrický pracovník pro potřeby klientů a psycholog tu není ani jeden.
Řídit ústav jako masokombinát
Následující směnu vyprávím Andree, že jsem se setkala s nevhodným chováním ke klientům. Ptám se, jestli je to v domově běžné, protože mi to přišlo jako jednání proti důstojnosti klientů. Podle Andrey je to problém jednotlivců.
Vypráví mi, co v domově kdysi zažila: „Bylo to na vedlejším oddělení. Přebalovali jsme s jedním sociálním pracovníkem babičku s průjmem a on přitom prohodil, že prý se ho v hospodě chlapi ptají, zda se mu doma vůbec postaví, když přebaluje posraný pí*e. Podívala jsem se v tu chvíli na nemohoucí babičku a viděla, jak jí tečou slzy po tváři. Bylo to strašný.“ Dodává, že kolega tu stále pracuje a je vedením velmi dobře hodnocen.
Cestu k řešení Andrea nevidí: „Je to masokombinát. Celý domov je řízený centralizovaně. Prospěla by mu decentralizace. Navíc je problém v tom, že práci vykonávají lidé, kteří nejsou kompetentní. Nemají dostatečné vzdělání.“ Andrea je výjimka. Sociální práci studovala. Většina pečovatelů a pečovatelek ale prošla jenom šestitýdenním kurzem pracovníka v sociálních službách nebo jinou podobně krátkou variantou.
Ptám se zdravotní sestry Heleny, jestli odsud někdy někoho za nevhodné chování ke klientům vyhodili. „Jo, jo. To jsme zažili jednou. Bylo to proto, že dal někdo klientovi facku.“
Poslední den se od holek dozvídám, že jim chce ředitel za období, kdy ležely doma s koronou, srazit peníze. Chce jim to hradit jako nemocenskou, tedy jen šedesáti procenty příjmu. Prý to obhajuje tím, že se nakazily z vlastní nedbalosti. Ředitel tvrdí, že byly náležitě poučené, ale nedodržovaly pokyny. Vůbec nezohledňuje, že se nákaza nekontrolovaně rozšířila po celém oddělení a pečovatelky měly kvůli kritické situaci zkažené Vánoce. Navíc musely omezit styky s rodinou, aby příbuzné nevystavily riziku.
Pandemie na oddělení je za námi, karantény končí. Jsem za tuto příležitost neskutečně vděčná a víc než dřív si vážím náročné práce lidí v sociálních službách. Veřejnost by je měla vnímat jako profesionály a oni by se jako profesionálové měli také chovat. Zhruba šestitýdenní teoretické kurzy s praxí, kterou často pracovníci provádějí až v zařízení, kam nastoupí, jsou však zcela nedostatečné. Jako odpovídající řešení se nabízí pozvednutí prestiže sociální práce, které je třeba doprovodit také vyšším oceněním, včetně toho finančního.
***
Jména všech osob vystupujících v reportáži byla změněna, aby byla zachována jejich anonymita.
