Film Bouře na obzoru, který byl uveden na festivalu Jeden svět, zachycuje vztah Donalda Trumpa a republikánského stratéga Rogera Stonea lépe než předchozí dokumentární snímky. Plynulost, s jakou oba muži navazují na starší republikánskou politiku, ale dánskému filmaři stejně uniká.
„Říkají, že lhal. Ale ostatní lidé lžou také,“ říká z plátna Donald Trump. Záznam tiskové konference z roku 2020 je součástí snímku Bouře na obzoru dánského režiséra Christoffera Guldbrandsena. Trump mluví o poradci a lobbistovi: 71letém Rogeru Stoneovi, o kterém je celý film. Ten se soustředí na jeho oplétačky se zákonem a pozdější roli v rozdmýchávání konspiračních teorií o posledních prezidentských volbách.
Praktikuji politiku polarizace – politiku, která je brutální, psychologická a účinná. Je to politika štěpení.
Roger Stone je republikánský stratég, který je se vzestupem politické dráhy Trumpa spojený více než kdokoliv jiný. Stone je velmi barvitou figurkou – dandy a bonviván s divokým a relativně veřejným sexuálním životem – a není proto žádným překvapením, že je oblíbeným předmětem zájmu dokumentaristů.
Pořiďte si psa
U jakéhokoli snímku o Stoneovi ve vás budou nutně hlodat otázky, jestli o podobných notorických lhářích má smysl točit filmy. Tedy jestli jim tím vlastně tak trochu nepomáháte v budování kultu osobnosti a jejich špinavé práci obecně.
Ostatně přímo Stone rád cituje amerického spisovatele Gorea Vidala. „Nikdy neodmítejte nabídku k sexu a pozvání do televize,“ vtipkoval kdysi Vidal, ale ke Stoneovi jeho výrok sedí snad ještě lépe.
Dokumentu Bouře na obzoru se daří všechny lži, manipulace a neupřímné masky Rogera Stonea rozkrývat lépe než mnohým předchozím snímkům. Nejvýmluvnější moment se Guldbrandsenovi podařilo zachytit v hotelovém pokoji ve Washingtonu DC v neslavný den 6. ledna 2021.
Čtěte také: Výbor vyšetřující útok na americký Kapitol končí. Vyšetřování Trumpa nikoliv
Stone už dávno před volbami připravil celou strategii, která spočívala v rozporování výsledků. Když pak vše vyústilo v protest 6. ledna, Stone se těšil, že bude moct promluvit k davu, který v uplynulých týdnech pomáhal vyhecovat na pokraj hysterie. Trumpův tým to na poslední chvíli nepřipustil a neposlal pro něj auto.
Stone je sice prolhaný, ale rozhodně není hloupý a rychle pochopí, že nešlo o žádný omyl. Ukryje se zpátky do svého pokoje, divoké dění sleduje v televizi a upouští páru. Jakkoliv totiž tvrdí, že jeho ego neúčast na protestu nijak nepošramotila, chvílemi můžete zahlédnout jeho skutečné emoce. „Je to dětinské a amatérské. Proto prohráli. Neví co dělají,“ stěžuje si na pokoji Roger Stone komusi po telefonu.
Jako kdyby Stone, který celé Spojené státy vášnivě přesvědčoval, že Joe Biden a demokraté podváděli a skutečným vítězem voleb je Trump, pod vlivem ponížení zapomněl, že ho natáčí kamera. Za chvíli se vzpamatuje. „Pokud chcete vděčnost, nechoďte do politiky, pořiďte si psa,“ parafrázuje jen o pár vteřin později s úsměvem Harryho Trumana.
Okamžitá erekce
Režisér Guldbrandsen docela obratně ukazuje základní modus operandi jak Trumpa, tak Stonea. Ten by šel popsat slovy: „Můj oponent je grázl a já možná taky, ale já vám to aspoň přiznám.“
Film Bouře na obzoru ale padá do podobné pasti jako tolik předchozích dokumentů, které se pokouší vypořádat s fenoménem Trumpa, ale i osobou Stonea. Pod nánosem spektáklu naprosto zaniká, že ani jeden z mužů nespadl z čistého nebe a v jejich kariérách se ozývají mnohé ozvěny starší republikánské politiky.
Stone se za svou roli nikdy nestyděl. Naopak si na vršek zad nechal vytetovat Nixonovu hlavu.
Stačí se zaměřit na Stoneovu kariéru. Jako sotva 20letý mladík začal na počátku 70. let pracovat pro nechvalně proslulou Committee for the Re-election of the President (tedy Výbor pro znovuzvolení prezidenta) Richarda Nixona. Špinavé triky skupiny posměšně označované jako CREEP (volně přeložitelné jako slizoun/podvodník, pozn. aut.) vyústily až v kauzu Watergate a Nixonovo odstoupení z úřadu.
Stone v tom ale nic špatného neviděl. Naopak, pokud lze věřit jeho oficiálně nikdy nevydané autobiografii Dirty Tricks and Politics (což je samozřejmě otázka), když mu v rámci CREEP jeho nadřízený poprvé naznačil, že bude moct dělat „přesčasy“ (zde jako eufemismus pro špinavou práci, pozn. aut.), Stone byl vzrušen. Doslova. „Měl jsem okamžitě erekci,“ píše tu Stone.
Špinavých triků používal Stone celou řadu. Mezi jeden z nejslavnějších, byť drobných, patřil pokus o „odstřelení“ kongresmana Petea McCloskeyho. Ten byl jedním z prvních republikánů, který se ve světle vršících skandálů stavěl proti Nixonovi a v roce 1972 proti němu kandidoval ve stranických primárkách.
Stone vypsal šek s příspěvkem na McCloskeyho kampaň jménem trockistické organizace a následně vše nahlásil konzervativnímu deníku New Hampshire Union Leader.
Jen o dva roky později musel sice Nixon opustit Bílý dům, ale kvůli preventivní milosti, kterou mu udělil jeho nástupce Gerald Ford, nikdy nedošlo k finálnímu zúčtování se všemi jeho hříchy.
A Stone se za svou roli nikdy nestyděl. Naopak si na vršek zad nechal vytetovat Nixonovu hlavu. Ve Stoneově mysli nepředstavuje někdejší republikánský prezident temnou kaňku na americké historii, ale vzor hodný následování.
Čtěte také: Trump, nebo smrt. Claremont Institute je líhní mladých protrumpovských kádrů
Ve druhé půli 70. let se Stone sbratřil s reaganovským křídlem republikánské strany, kterému pomáhal obdobnými špinavými triky. Když pak právě tato frakce v roce 1980 smetla Spojené státy, zúročil Stone své kontakty v lobbistické firmě Black, Manafort, Stone (později Black, Manafort, Stone & Kelly), která patřila mezi ty nejbezskrupulóznější ve Washingtonu.
Firma na Kapitolu zastupovala takřka kohokoliv: od filipínského prezidenta Ferdinanda Marcose po somálského Siada Barreho – tedy diktátory, kteří měli na svědomí tisíce až desetitisíce životů.
„Pracovali jsme pro každého diktátora, kterého jsme mohli najít. Samozřejmě teda pro ty ‚prozápadní‘, pro ty dobré,“ říká bez obalu Stone v pořadu Ken Rudin’s Political Junkie. To však rozhodně neplatilo vždy: Stoneův parťák Paul Manafort později například pomáhal na Ukrajině ke zvolení prokremelskému Viktoru Janukovyčovi.
Štěpení
Stone ale nadále pomáhal i s prací na volebních kampaních. Mezi jeho oblíbené taktiky odjakživa patřila snaha rozštěpit oponentovu volební koalici. S něčím takovým pomáhal například právě v roce 1980 v New Yorku při prezidentských volbách mezi Reaganem a úřadujícím Jimmym Carterem.
Stone sám přiznává, že v té době stále nebyl příliš zkušeným stratégem a se vším mu kmotrovsky pomáhal Roy Cohn – bývalý poradce nechvalně proslulého kongresmana Joea McCarthyho.
Společně se jim podařilo naverbovat kongresmana Johna Andersona, aby ve státě kandidoval na prezidenta pod záštitou tamní Liberální strany. Andersonova kandidatura ubrala voliče Carterovi, a díky tomu v New Yorku vyhrál Reagan se ziskem 46 procent hlasů.
„Praktikuji politiku polarizace – politiku, která je brutální, psychologická a účinná. Je to politika štěpení,“ hlásá Stone hrdě ve své autobiografii. Snažit se sjednocovat tak velký a rozmanitý státní celek, jakým jsou USA, je dle Stonea nemožné.
V 90. letech ale naopak podobné štěpení trápilo republikány. Ve volbách v letech 1992 a 1996 kandidoval dvakrát po sobě podnikatel Ross Perot – nejprve jako nezávislý kandidát, podruhé pod záštitou Reformní strany. V roce 1996 si Perot uříznul 8,4 a v roce 1992 dokonce 18,9 procent hlasů.
Podobně, jako tomu bylo u Reaganova vítězství v New Yorku v roce 1980, zvítězil i díky Perotovi v obou volbách Bill Clinton s méně než polovinou hlasů. Stone sám byl z kampaně 1996 stažen kvůli vlastnímu sexuálnímu skandálu – s manželkou si umístili inzerát na swingers seznamku, což se s republikánskou politikou moc dobře nesnoubilo.
Nehledě na osobní trable byla pro Stonea další republikánská prohra traumatem, které se podle něj už nesmělo opakovat. Přitom přesně to hrozilo znovu v roce 2000.
Stone se rád chvástá, že Reformní stranu pomohl zničit. Posloužit mu k tomu měl právě Donald Trump. S tím se znali od raných 80. let – Stone a jeho firma Trumpovi jakožto majiteli kasin především pomáhal lobbovat v otázce regulace hazardu – a Stone v Trumpovi vždy viděl politický potenciál. O ten ale v roce 2000 nešlo.
Stone přesvědčil Trumpa, aby se ucházel o prezidentskou kandidaturu pod záštitou Reformní strany. Vše to bylo součástí širší strategie, v níž figuroval i další kandidát – paleokonzervativní Pat Buchanan, který se v té době rozkmotřil s Republikánskou stranou.
Divoké primárky, ve kterých Trump například označoval Buchanana za „milovníka Hitlera“, v důsledku pohřbily šance Reformní strany na úspěch. Buchanan nominaci strany vyhrál, ale ve všeobecných následně získal jen 0,4 procenta hlasů.
Ozvěny roku 2000
Buchanan a Reformní strana tak reálně nebyli pro republikána George W. Bushe překážkou na cestě do Bílého domu. Ta ale i tak nebyla hladká a řešit nastalé problémy pomáhal opět Roger Stone.
Ani Bush totiž nezískal v roce 2000 nadpoloviční podíl hlasů. Dokonce jich získal asi o půl milionů méně než jeho oponent, demokratický viceprezident v administrativě Billa Clintona, Al Gore.
To ale nutně v americkém komplikovaném volebním systému nevadí – nehraje se na absolutní počet voličů, ale na volitele delegované na základě výsledků v jednotlivých státech federace.
V roce 2000 se pak finálním bojištěm o Bílý dům stala Florida. Zdejší výsledky byly chaos. Nejprve řada médií zveřejnila předpoklad, že zde vyhraje Gore. S dalším sčítáním se ale začalo ukazovat, že tu možná těsně zvítězí Bush.
Den po volbách se výsledky ustálily a Bush vyhrával v tehdy 16milionovém státě o něco málo přes 300 hlasů. Nešlo přitom o málo: ten kdo by vyhrál na Floridě, vyhrál by celé volby.
Gore nejprve v noci Bushovi soukromě volal a gratuloval k vítězství, posléze ale své uznání porážky stáhl. Následovaly zmatečné týdny, kdy demokraté požadovali přepočítání těsného výsledku v několika okrscích. To se pochopitelně nelíbilo republikánům, kteří přepočty chtěli zastavit.
Nejdivočejší protesty proběhly v okrese Miami-Dade. Jakkoliv se republikáni snažili protest prezentovat jako dílo nespokojených obyvatel Floridy, ve skutečnosti se na místo sjela kupa republikánských operativců z Washingtonu. I proto se jim dodnes posměšně říká „Brooks Brothers riot“ podle oblíbené značky obleků.
Ve finále do šlamastiky o dva týdny později zasáhl federální Nejvyšší soud, který přepočty definitivně zatrhl.
Přesná role, kterou Stone při Brooks Brothers v roce 2000 sehrál, není úplně zřejmá. Ať už byla jakkoliv rozsáhlá, vrhá Trumpovy pokusy o zvrácení výsledku voleb do jiného světla. Nepůsobí pak moc jako tragický exces, ale spíše jako logický důsledek půlstoletí trvajícího pletichaření podsvětí republikánské strany.
Text vznikl v rámci partnerství Voxpotu s mezinárodním filmovým festivalem o lidských právech Jeden svět
