Války od Ukrajiny po Palestinu, sundávání masek ve vrcholné politice, washingtonský spektákl, ale také věta, ze které se stalo hnutí. Redakce Voxpotu přináší deset citátů, které se zaryly do paměti a vystihly „ducha doby“ v uplynulém roce.
Na předsevzetí si nepotrpíte a do osobního bilancování končícího roku se vám nechce? Podělte se s námi o váš oblíbený citát z roku 2023 na sociálních sítích nebo na Discordu, kde redakce diskutuje se členstvem Voxpot klubu. Než se do toho pustíte, můžete si zavzpomínat s výroky, které vybrali členky a členové redakce.
Filip Brychta, redaktor
„Poslední text nemůžeme přijmout.“
Letošní COP měl skončit v úterý v 11 hodin dopoledne dubajského času. Návrh konečné dohody byl zveřejněn o něco později. V reakci na sociální síť X napsala Madeleine Diouf Sarr právě citovanou větu. Šlo o více než o pouhý internetový výkřik – šlo o akt odporu.
Sarr, která pochází ze Senegalu, je hlavní vyjednavačkou nejméně rozvinutých zemí při jednáních o klimatu. Těchto 46 zemí vypouští pouze 1,1 % skleníkových plynů a dohoda z Dubaje je pro velkou část z nich rozsudek smrti. „Extrémní výkyvy počasí přesně ukazují, proč si bohaté země s vysokými emisemi musí uvědomit, co dluží zbytku světa,“ řekla minulý rok.
We cannot accept latest GST text. Need way forward that ensures we meet 1.5C-scaled up climate finance esp. for adaptation & phasing out fossil fuels with differentiation. This text doesn’t set clear pathway for either. GST meant to ratchet ambition, where is the ambition? #COP28
— LDC Chair (@LDCChairUNFCCC) December 11, 2023
Tento rok možná nedosáhla toho, čeho chtěla, ale má velký podíl na zásadním prohlášení o ústupu od fosilních paliv. To je záblesk naděje do budoucna a její nebojácný výrok ukazuje, že bude bojovat dál.
Vojtěch Boháč, šéfredaktor
„Život každého občana České republiky se okamžitě obrátí na ruby, všechno bude jinak. Zní to hrozně? Ano, ale pojďme si konečně po pravdě popisovat, co by se stalo, a přestaňme si něco nalhávat.“
Jde o citát náčelníka Generálního štábu ČR Karla Řehky z jeho únorové eseje v časopise Reflex. Popisuje v ní, že válka mezi Ruskem a NATO je reálná varianta, na kterou je třeba se urychleně připravit, protože kdyby k ní mělo dojít, tak příliš času nezbývá.
Čtěte také: Konec proseb o zbraně: Ukrajina se chce s českou pomocí stát zbrojařskou velmocí
Esej je pro mě zásadní, protože představuje poměrně výrazný mezník v přístupu České republiky k bezpečnostní situaci v našem regionu a vyjadřuje i převládající mindset současné vlády. Pro rok 2023 je vypovídající i kvůli viditelnému přiklonění se české diplomacie k blokovému vnímání světa, ve kterém existují stále jasnější dělení na spojence a nepřátele, nebo kvůli sílení pozice zbrojního průmyslu v české společnosti.
Jolana Humpálová, redaktorka
„Jsem člověk. Politici jsou lidé.“
Tyto věty pronesla nyní už bývalá novozélandská premiérka Jacinda Ardern v druhé půlce ledna 2023. Tehdy své zemi oznámila, že rezignuje. Byl to důležitý moment – Ardern, která i do té doby působila velmi lidsky, se světu ještě více odhalila a (ve zkratce) řekla, že na další volby a další volební období už prostě nemá dostatek energie.
“I am human. Politicians are human,” Prime Minister Jacinda Ardern of New Zealand said as she announced her resignation. “We give all that we can for as long as we can, and then it’s time.” https://t.co/rLg6z9alAH pic.twitter.com/Ap3V8amAO8
— The New York Times (@nytimes) January 19, 2023
O pár týdnů později nastal podobný moment – na svou funkci tentokrát rezignovala skotská premiérka Nicola Sturgeon. Ta zase řekla: „Každý den vstávám a snažím se sama sebe jako vždy přesvědčit, že mám na to pokračovat – dál a dál. Uvědomila jsem si ale, že to už možná není pravda.
Být prostě „jen člověk“ není v politice, natož té vysoké, obvyklé, ocenila jsem tedy Arderninu a později i Sturgeoninu upřímnost. A chtě nechtě ve mně jejich kroky vyvolaly naději, že se lidskost, citlivost a možná i upřímnost ve vysokých patrech (světové) politiky zabydlí trochu více.
David Scharf, redaktor
„Posledních 17 let byla Gaza hyper-hustě osídleným, zbídačeným, zdí obehnaným územím. Právo opustit jej byť jen na malou chvíli měla jen nepatrná část obyvatelstva – jinak řečeno, ghetto. Nikoliv ve smyslu židovského ghetta v Benátkách nebo ghetta ve centru amerického města, ale židovského ghetta ve východoevropském městě okupovaném nacistickým Německem. Ve dvou měsících od útoku Hamásu […] zemřely tisíce lidí. V Gaze je průměrně zabito jedno dítě každých deset minut.“
Tento odstavec z dnes již neslavně proslulé prosincové eseje Mashy Gessen jsem vybral ze dvou důvodů. Zaprvé popisuje situaci v Gaze před i po 7. říjnu. Už před začátkem dnešní války existovaly předpovědi, podle nichž se tato „ghettoizace“ velkých územních celků může stát vzorem pro zbytek světa ve světle klimatické krize a masové migrace. Po téměř třech měsících vidíme, jak snadno lze z obehnání zdí přejít k masovému vraždění. Obávám se, že podobu světa ve 21. století bude formovat právě naše reakce na dění v Gaze.
Čtěte také: Svědectví zevnitř izraelské armády: Mrtvé civilisty v Gaze máme dopředu vypočítané
S tím souvisí druhý důvod mojí volby. Odezva drtivé většiny západních (a českých obzvlášť) politiků, institucí, ale také nás jakožto médií byla tristní. Případ Gessen to ilustruje v nejabsurdnější podobě. Za svoji dlouhodobou práci (mimo jiné o autoritářských praktikách putinovského Ruska) měla v Brémách obdržet cenu Hanny Arendt. Na poslední chvíli došlo k odvolání kvůli údajnému antisemitismu ve zmíněné eseji, po pobouřených reakcích se ceremoniál nakonec v komornější verzi uskutečnil a cenu Gessen předali.
Celý incident v sobě nese několik vrstev hořké ironie – od obvinění osoby židovského původu z antisemitismu přes aktivaci přesně těch mechanismů popsaných v inkriminované eseji až po fakt, že samotná Arendt, přeživší Holocaustu, byla ke státu Izrael přinejmenším podobně kritická.
Eva Čeplová, redaktorka
„Stejně to uděláte. Je to jen otázka času. Nerozumím tomu, proč tu plýtváme časem.“
Takto si v polovině září nebral servítky ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba. Svá ostrá slova doplněná sebevědomou pózou adresoval přímo svému německé protějšku – ministryni Annaleně Baerbock. Ta ho v polovině září navštívila přímo v Kyjevě ku příležitosti jednání o německých dodávkách raket dlouhého doletu Taurus Ukrajině.
Z jeho výsledků však Kuleba zjevně příliš nadšený nebyl a veřejně prohlásil, že Berlín časem požadované rakety stejně dodá. Za své prohlášení to ovšem schytal jak na sociálních sítích, tak i mezi některými odborníky, kteří mu vyčetli jak arogantní postoj, tak i samozřejmost, s níž očekává, že mu Berlín poskytne požadované zbraně.
Josefína Knollová, členka redakce
#SeAcabó
Pro mě je citátem roku krátká věta (v překladu „Je konec“), ze které se stalo hnutí. Spustily jej španělské fotbalistky po vítězství na letním mistrovství světa a za vším stála frustrace mimo jiné z chování šéfa federace Luise Rubialese. #SeAcabó začaly hráčky používat poté, co se na titulní strany dostal nevyžádaný polibek, který Rubiales dal při ceremonii po finále mistrovství hráčce Jenni Hermoso. Polibek vyvolal pobouření, vrhl ale také světlo na poměry ve španělském fotbale.
Poslouchejte také: PULS | Ženy krášlily tribuny a plodily hráče. Teď jim FIFA slibuje rovné odměny
Přišla podpora od mužských kolegů, politiků nebo sponzorů. Rostl tlak na to, aby fotbalové Španělsko učinilo personální a systémové změny. Byl to moment, který otevřel jedinečnou příležitost pro silnější, skutečný boj se sexismem. Předcházela tomu dlouhodobá nespokojenost s poměry ve španělské federaci, kdy 15 hráček odmítlo reprezentovat zemi pod vedením tehdejšího trenéra Vildy, který je podle nich šikanoval.
#SeAcabó dalo do pohybu změny, po kterých některé hráčky neúspěšně volaly roky. Výměna na pozici trenéra a dalších vedoucích místech posléze přišla. Dvě slova také dokázala, že ženský fotbal umí věci měnit. Stojí mu za to věnovat pozornost, protože se v něm svádí boje nejen na hřišti, ale také proti sexismu, o rovné platové podmínky nebo práva queer lidí.
Matěj Schneider, redaktor
„To ale nezvládnete, protože lidé ten obsah chtějí!“
Hodně dlouho jsem se nemohl rozhodnout, co za letošní americký citát vybrat, a pak mi samo nebe seslalo úplně čerstvý. V půlce prosince zveřejnila americká komička Ziwe Fumudoh rozhovor s tehdy už bývalým kongresmanem Georgem Santosem. Ten má za sebou rok úplně neuvěřitelných skandálů: od lhaní o holokaustu i o 11. září až po zpronevěry v neuvěřitelném množství, kupování botoxu za peníze na politickou kampaň a bůhví co ještě všechno (pokud vás to zajímá dopodrobna, věnoval jsem mu už dva díly svého podcastu).
Ziwe se ve svém rozhovoru v jeden moment Santose ptala, co podle něj mohou všichni dělat, aby Santos konečně zmizel ze záře reflektorů. Santos, kterému rozhodně nemůžete upřít pohotovost, jí řekl, že by možná pomohlo, kdyby ho mediální osobnosti jako ona přestaly oslovovat. „Takže ponaučení je, že vás máme přestat zvát?“ zeptala se. Santos jí s ďábelským úsměvem odpověděl: „To ale nezvládnete, protože lidé ten obsah chtějí!“
Ziwe: What can we do to get you to go away?
George Santos: Stop inviting me to your gigs.
Ziwe: The lesson is to stop inviting you places?
George Santos: But you can’t cuz people want the content.pic.twitter.com/Osz05aw9qL— philip lewis (@Phil_Lewis_) December 18, 2023
Jde samozřejmě o velmi trefný komentář k celé jeho kauze, ale to samotné by pro mě z jeho hlášky citát roku neudělalo. Je ale asi docela zřejmé, že přesně ten samý princip rezonuje americkou politikou poslední dekádu v širším smyslu především kvůli Donaldu Trumpovi. Stejně jako u v porovnání opravdu relativně komického Santose mají média k Trumpovi pozoruhodně dvojaký vztah: na jednu stranu ho velká část amerického mediálního světa nepokrytě nenávidí, na stranu druhou trumpovský spektákl přináší nerozporovatelný nárůst sledovanosti. A přesně tahle zvrhlá dynamika mu může klidně pomoct se příští rok po volbách vrátit do Bílého domu.
Simone Radačičová, redaktorka
„Ať žije svoboda, krucinál“.
S tímto sloganem, který vykřikoval do davů nadšených příznivců, vyhrál libertarián a dosavadní politický outsider Javier Milei prezidentské volby v Argentině. Lidé ho skandovali na předvolebních shromážděních, objevoval se na tričkách nebo na hrnečcích. Těchto pár slov mu pomohlo získat protestní hlasy Argentinců, kteří jsou unaveni léty nekončících krizí. Excentrický muž, který má jen málo zkušeností z politiky a nijak se netají obdivem k exprezidentu USA Donaldu Trumpovi a Brazílie Jairu Bolsanorovi, tvrdí, že „stát není řešením, ale součástí problému“, a nadále slibuje výraznou proměnu Argentiny.
Během prvních dnů ve funkci už stačil devalvovat argentinskou měnu peso o více než 50 procent, osekat ministerstva a snaží se také omezit a postihovat protesty, při kterých lidé zablokují ulice nebo silnice. Je tohle ta libertad, po které tolik volal, nebo bude mít autoritativní sklony? Těžko předvídatelný muž, jehož poznávacím znamením jsou rozcuchané vlasy, se přitom až dosud jevil spíše jako pragmatik. Od svých největších slibů, tedy uzavření centrální banky a přechodu k dolaru, totiž zatím upustil.
Jiří Krejčík, spolupracovník redakce
„Kylian Mbappé asi ani nemá tolik přátel ve Francii, jaký je to mezi mladými v Indii superhit.“
Bizarní a nesnadno přeložitelná věta, kterou pronesl indický premiér Naréndra Módí 13. července na setkání s krajany v Paříži, poodkryla hned několik trendů. To, že se na jaře stala oficiálně nejlidnatější zemí světa, nebere Indie na lehkou váhu. Svou početní sílu a rozsáhlou diasporu bude zřejmě v příštích letech používat jako významnou páku na veřejné mínění po celém světě.
Sledujte také: Indie míří mezi světové velmoci. Jak se buduje nový národ?
Módího návštěva u příležitosti oslav pádu Bastily také ukazuje, že strategické partnerství mezi Indií a Francií zůstává nadále pevné – prezident Macron ostatně bude v lednu hlavním hostem indického Dne republiky.
Z hlediska politického marketingu nám nastínila, jak umí Módí a jeho PR tým využít jakékoli chytlavé téma ve svůj prospěch – na obrovské popularitě Kyliana Mbappého samozřejmě nemá zásluhu nikdo ze zúčastněných, nýbrž jen a pouze francouzský fotbalista (jehož jméno navíc Módí vyslovil jako „Mápé“). A v neposlední řadě jsme se mohli přesvědčit, že indický premiér si zřejmě není jistý svou angličtinou ani v situacích, kdy mluví hindsky. Místo slova „friends“ (přátelé) chtěl totiž velmi pravděpodobně říct spíš „fans“ (fanoušci).
Matouš Vencálek, spolupracovník redakce
„Naše víra nám vštěpuje posvátnou povinnost pečovat nejen o naši lidskou rodinu, ale také o křehký ekosystém, který je naší kolébkou.“
Na pomezí náboženství a světového dění jsme letos viděli mnohé. Pálení koránu na severu Evropy a následné reakce ovlivnily i proces vstupu Švédska do NATO. Ve velkých křesťanských církvích jsme zase mohli sledovat postupující změny – a štěpení – ohledně přístupu k ženám a LGBTQ+ lidem.
Čtěte také: Virtuální Ježíš i buddhističtí roboti. Jak proniká umělá inteligence do náboženství?
Uvedený citát však odkazuje na událost, která se odehrála v samotném závěru roku. V Abú Zabí se totiž v listopadu konal Globální summit duchovních vůdců, který vyvrcholil podpisem citovaného prohlášení směřovaného ke klimatickému summitu COP28. Ten vůbec poprvé zahrnoval také Pavilon víry zaměřený právě na zapojení náboženských organizací do globálních snah v oblasti boje s klimatickou krizí.
Svůj podpis pod zmiňované prohlášení připojili i papež František či velký imám univerzity al-Azhar Ahmed al-Tajíb, stejně jako zástupci desítek dalších církví a náboženských organizací z celého světa. Ti v prohlášení vyzývají k rychlému a spravedlivému přechodu od fosilních zdrojů energie či zavedení mechanismů odpovědnosti dodržování závazků v oblasti klimatu. Zároveň se v ní sami náboženští vůdci zavazují k vůdčí roli v udržitelném způsobu života a aktivní roli svých církví.
Výzvy k urgentnímu řešení klimatické krize nejsou v nejvyšších náboženských kruzích až tak ojedinělé – papež František či tibetský dalajláma jsou toho častým příkladem. A není to ani první případ společné výzvy náboženských vůdců směrem ke COP. Přesto jde o událost hodnou pozornosti – obzvlášť když si uvědomíme, že k nějaké náboženské příslušnosti se hlásí čtyři pětiny světového obyvatelstva. Úspěšným příkladem z minulosti může být významná role encykliky Laudato si‘ a aktivit papeže Františka v přijetí Pařížské dohody v roce 2015. Nakonec je to tak stejné jako se závěry klimatických konferencí jako takových – záleží, zda chtějí svým závazkům skutečně dostát, nebo jde jen o vznešená slůvka.
