Javier Milei slaví rok ve funkci. Podařilo se mu prosadit škrty a úspory, aniž by vyvolal obrovské demonstrace.
Když se před rokem Javier Milei poprvé postavil na balkon slavného Casa Rosada, tradičního sídla argentinských prezidentů v Buenos Aires, vítaly ho davy příznivců.
Těžko říct, kdo z těchto lidí s ním opravdu sdílel jeho leckdy nonkonformní názory a postoje, a kdo ho přišel podpořit jakožto poslední naději Argentiny.
Země, která se může chlubit rozlehlými pampami, kde se pasou obří stáda dobytka, nebo cennými zásobami nerostných surovin, vyzkoušela možná už všechno od rozhazovačné politiky perónistů po úsporné pokusy pravicového Mauricia Macriho.
Čtěte také: Bůh s tebou, má Argentino. Země sužovaná hospodářskými problémy se řítí do další krize
Zbývala, zdá se, poslední možnost – nečekaně vložit důvěru do rukou člověka, který sám sebe označuje za anarchokapitalistu nebo libertariána a zemi během předvolební kampaně projížděl s motorovou pilou, symbolem jeho budoucích radikálních rozpočtových řezů.
Když se Milei poprvé postavil na zmíněný balkon, ze kterého zdravila své příznivce i Evita Perón, oznámil Argentincům, co už dávno věděli: ekonomice se nedaří a bez „šokové terapie“ se země neobejde. V přímém přenosu tak spustil svůj ekonomický experiment.
A nyní Milei – přesně rok od svého příchodu k moci – dostává své první vysvědčení.
Inflaci se mu podařilo snížit rychleji než se čekalo. Měsíční klesla z 26 procent loni v prosinci na 2,7 procenta letos v říjnu, meziroční ale stále patří mezi nejvyšší na světě.
Země nicméně poprvé po dlouhých letech zaznamenává rozpočtové přebytky a začínají se o ni zajímat zahraniční investoři.
Jenže Mileiova motorová pila se leckdy zakousla až příliš moc. Počet lidí v chudobě stoupl na 53 procent, zatímco ekonomika letos klesne zřejmě o více než tři procenta.
Bez škrtů se neobešlo ani zdravotnictví nebo klíčové školství – letos v říjnu vyšli do ulic studenti, kteří se obávají o svou budoucnost. Kam se Argentina dostane, pokud sebere sny mladé generaci? Kdo bude v budoucnu tahounem ekonomiky, když ne vzdělaní lidé?
Navzdory podobným vznášeným otázkám mají Argentinci s Mileiem možná až překvapivou trpělivost. Jeho působení v úřadu, navzdory rostoucí chudobě nebo nezaměstnanosti, podporuje 47 procent obyvatel.
Prezident dokázal něco, čím se už nyní možná zapíše do argentinských dějin: prosadil neoblíbené kroky, aniž by se střetl s bouřlivými protesty, které Argentincům nejsou nikterak cizí.
Rozevlátý pragmatik
Sám Milei za poslední rok prošel proměnou. Svou koženou bundu, ve které během předvolební kampaně objížděl Argentinu, prozatím nechal ve skříni. Částečně zmírnil i svou rétoriku a ukázal pragmatickou tvář.
Ty tam jsou sliby, že vyhodí „centrální banku do povětří“ nebo nahradí peso dolary. Zatímco své politické odpůrce nazýval „kastou“, nyní musí alespoň z některými z nich spolupracovat. A podobně postupuje i v jiných záležitostech.
Dříve označil prezidenta Brazílie Luize Ináciu Lulu da Silvu za „zkorumpovaného komunistu“ a čínskou vládu kvůli tamnímu režimu zase za „vrahy“, nyní ale otočil a neváhá se zmíněnými zasednout za jednací stůl.
Čtěte také: Metalový nástup a lekce z ekonomie. Prahu navštívil Javier Milei
Jindy však postaru přehrává. Zbytečná byla třeba diplomatická přestřelka mezi Buenos Aires a Madridem nebo Mileiovo stylizování se do role jakéhosi zachránce před socialismem, působící někdy až tak, jako by dával rovnítko mezi Španělsko a Venezuelu.
Je nicméně součástí okruhu podobně smýšlejících politiků, jako jsou třeba Jair Bolsonaro z Brazílie, Španěl Sebastian Abascal z krajně pravicové strany Vox a další. Milei byl prvním zahraničním státníkem, který navštívil Donalda Trumpa po jeho vítězství ve volbách, a často se s argentinským prezidentem fotí třeba Elon Musk.
Těžší úkoly má však Milei teprve před sebou. Musí ukázat, že jeho ekonomický experiment opravdu zajistí Argentincům trvalý hospodářský růst a že inflaci udrží na uzdě dlouhodobě.
Zatím mu obyvatelé stále ještě věří a utahují si opasky – s nadějí, že brzy přijde zlepšení. A to jim Milei musí zajistit, nebo na jeho vládu budou mnozí vzpomínat jako na další epizodu v bouřlivých argentinských dějinách.
