Rok po útoku Hamásu ze 7. října proměnila izraelská armáda Gazu v humanitární katastrofu. Situace je dnes v lecčems nejhorší od rozpoutání války. Co se během ní stalo s vojenskou i společenskou silou Hamásu – a obecně s palestinskou politikou?
„Palestinci jsou jediný národ na světě, který s jistotou ví, že dnešek je lepší než to, co přijde po něm. Zítřek vždy zvěstuje ještě horší situaci,“ pronesl v jednom ze svých posledních rozhovorů slavný palestinský básník Mahmúd Darwíš.
Při pohledu na situaci v Gaze, ve zbytku Palestiny, ale také v širším regionu zní jeho slova nepříjemně trefně.
Poté, co Hamás 7. října loňského roku v Izraeli zmasakroval přes 1100 lidí a dalších 250 vzal za rukojmí, čelí Gaza brutální reakci, kterou celá řada institucí i odborných hlasů včetně těch izraelských označuje za genocidu.
Izraelská armáda (IDF) usmrtila za rok v Gaze téměř 42 tisíc lidí. Na okupovaném Západním břehu pak provedla největší vojenské razie od roku 2002, kdy probíhala druhá intifáda. V posledních týdnech pak IDF útočí také na Libanon a plánuje eskalovat konflikt s Íránem.
Čtěte také: Na Izrael dopadly íránské rakety. Šéf OSN volá po příměří
Samotné Gaze, která v posledním roce plnila přední stránky světových médií, se tak věnuje čím dál méně pozornosti. V pásmu přitom dál panují katastrofální humanitární podmínky a pokračují boje i ostřelování uprchlických táborů.
Jak přesně vypadá život tamního obyvatelstva dnes? A jaké změny přinesl rok války v palestinské politice?
Sutiny a hlad
„Za poslední rok jsem zažila věci, které jsem si do té doby nedovedla ani představit. Sestřenice a bratranci se k nám domů vracejí bez končetin. Vším prostupuje pocit hladu a bezmoci. Přišla jsem o jakékoliv cíle i vlastní příčetnost,“ rekapituluje uplynulých 365 dní v Gaze studentka počítačového inženýrství Shaimaa Ahmed.
Stejně jako další téměř dva miliony lidí Palestinců musela opustit svůj domov. Více než polovina všech budov v Gaze je totiž zničená nebo poškozená.
U objektů škol a univerzit toto číslo dosahuje 85 procent, což přináší obvinění z takzvané scholasticidy – systematické destrukce či úplného vyhlazení infrastruktury pro vzdělávání.
Podle odhadů OSN zabere jenom odklízení sutin patnáct let. Pod nimi jsou přitom pohřbené další tisíce mrtvol, nezapočítávané do oficiálních čísel.
Vnitřní uprchlíci se tak tísní v tom, co zbylo z nemocnic či škol, nebo z většiny pobývají v rozsáhlých stanových městečkách. V jednom takovém žije i Shaimaa.
„Abych nepřidělávala starosti mamince, naučila jsem se potlačovat svoje pocity. I proto jsem v našem táboře vytvořila malé místo na samotě, kam může kdokoliv přijít a prostě jenom plakat – bez otázek nebo soudů,“ vypráví.
Poslouchejte také: PULS | Dětství mezi bombami. Jaká generace roste v Gaze?
Humanitární organizace varují, že s přicházejícím podzimem začínají Palestinci v těchto táborech trpět podchlazením, protože nemají dostatek vybavení, které by udrželo stany v teple.
Zásoby a materiály proudí do Gazy v humanitárních konvojích, jejichž množství regulují izraelské úřady. Při současném objemu povolované pomoci by však doručení humanitární pomoci trvalo přes dva roky.
Kamionů s jídlem, zdravotnickými potřebami a dalšími nezbytnostmi přijelo během září do Gazy nejméně za celý rok. Na vině je izraelské celní opatření z poloviny srpna, které komplikuje doručení pro náklady cestující přes Izrael z Jordánska, tedy nejfrekventovanější cestou.
„Nedostatek jídla je jeden z nejhorších od začátku války. Na klinice ošetříme za den v průměru padesát dětí, z toho tak patnáct je podvyživených,“ říká pro agenturu Reuters doktor Nour al-Amassi působící na jihu Gazy.
Izraelské blokování pomoci už během jara přineslo do severních oblastí hladomor. Po mezinárodním tlaku se během dubna podařilo nejhorší situaci zvrátit.
V květnu se dočasně opět zhoršila v důsledku invaze do Rafahu – nejjižnější oblasti, kde se v době izraelské invaze tísnilo jeden a půl milionu lidí.
Zlepšení zdaleka neznamenají, že jídla je v Gaze dostatek. „Nehledě na to, jestli byl oficiální práh pro hladomor překročen, nebo ne, lidé napříč Gazou umírají na příčiny, které s hladem souvisí,“ reportovala v září organizace FEWS NET monitorující nedostatky potravin ve světě.
Počítání mrtvých
Stejně jako ti, jejichž těla zůstala pod troskami budov, se ani tato úmrtí nezapočítávají do oficiálního počtu obětí izraelské armády.
Horlivě diskutovaný odhad nepřímých úmrtí publikovaný bez recenzního řízení ve vědeckém časopise Lancet vyčísluje počet mrtvých souvisejících s válkou na 186 tisíc.
Děsivá jsou přitom i samotná oficiální čísla. Gazánské ministerstvo zdravotnictví v září zveřejnilo jména a základní informace o 34 tisících zabitých lidí. Seznam obětí seřazených podle věku dosáhl 650 stran, první více než stovku stran tvořily děti mladší deseti let. Čísla ministerstva ovládaného Hamásem berou izraelské tajné služby za věrohodná.
„V určitém bodě jsme se smrtí smířili,“ píše Shaima ve svém dopise zveřejněném deníkem The Washington Post.
Plošná destrukce je v ostrém kontrastu se skutečností, že Izraeli se nedaří dosáhnout deklarovaných cílů: osvobození zajatců a vojenské porážky Hamásu.
Útok lze považovat za nejintenzivnější bombardování od druhé světové války.
„Nikdo nečekal, že Hamás dokáže přečkat rok trvající útok, který lze považovat za nejintenzivnější bombardování a vojenskou kampaň od druhé světové války,“ hodnotí palestinský bezpečnostní analytik Mouin Rabbani.
Během léta sice jeho ozbrojené kapacity výrazně oslabily, ale stále kontroluje Gaza City na severu, tábory ve středu pásma a některé části okolo města Chán Junis na jihu.
Celou řadu těchto oblastí přitom IDF za poslední rok vyhlásila za dobytou – bojovníci Hamásu se do nich ale zvládli vrátit.
37 procent pro Hamás
V izraelských médiích i vládě pak mezitím zaznívají explicitní návrhy, aby se na severu Gazy postupovalo ještě brutálněji. Například Uzi Rabi z Telavivské univerzity navrhuje „vyhladovění nebo vyhlazení“ místních civilních obyvatel.
Mezi Palestinci se v čase mění také podpora Hamásu. „Gazu jsem před 7. říjnem navštívil několikrát. Viděl jsem, jak neoblíbený tam Hamás byl – nedokázali opravit silnice, měli problémy se zdravotní péčí. Samozřejmě v tom hrálo roli izraelské obležení, ale nebyli oblíbení,“ říká novinář Al-Jazeery Imran Khan.
„Po 7. říjnu se ale Hamás znovu stal výraznou politickou silou,“ konstatuje a jeho slova potvrzují i průzkumy veřejného mínění, které v Gaze i na Západním břehu provádí nezávislé výzkumné centrum Palestinian Center for Policy and Survey Research.
Hamás stabilně zůstává nejoblíbenější politickou frakcí se 37 procenty podpory. Jaké jsou její důvody?
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
