Nechceme demokracii, ale život v duchu islámských zvyklostí – anoncoval Tálibán před rokem, když se zhroutil Západem udržovaný afghánský stát a hnutí se chopilo moci. Lidé z vyšších vrstev prchali za hranice a očekávalo se nastolení represivního režimu, který podobně jako už jednou v minulosti bude chtít vrátit zemi do středověku. Vyplnily se tehdejší předpovědi?
Afghánské příběhy, které lidé napjatě sledovali před rokem, mají své pokračování, jen je zastínila válka na Ukrajině. A teď, přesně po roce od svržení vlády v Kábulu Tálibánem, je na čase se k nim vrátit.
Zatímco prezident Ašraf Ghání utekl ze země a diplomaté různých zemí se mezi sebou přou, kolik pytlů peněz si vlastně stihl vzít s sebou, Zarif, úředník na ministerstvu školství, má přízemnější starosti. Už ví, že prchat ze země nebylo třeba a pomsty se bát nemusí. Jen mu vyměnili šéfa za vousatého mulláha z Kandaháru, který sotva umí číst a psát, zato korán umí recitovat i pozpátku.
Zarif i jeho kolegové si také museli nechat narůst plnovous a práce ve státních institucích má přísný dress code – dlouhou košili „šalvár kamíz“ a turban. U vchodu totiž občas stojí hlídka z ministerstva pro šíření ctností a potírání neřestí. Pokud se jí někdo nelíbí, pošle ho domů se převléct, v horším případě hrozí vyhazov.
Nebude tu žádný demokratický systém, protože ten v zemi nemá žádné kořeny.
Jeho ženské kolegyně ale dopadly ještě hůř, nejen že musí nosit burku, ale snížili jim plat na čtvrtinu a neustále na ně tlačí, ať za sebe raději přivedou nějakou mužskou náhradu z rodiny. Zarifovy dcery místo školy sedí doma, protože Tálibán zakázal výuku dívek ve státních středních školách. Na soukromé vzdělávání rodina nemá, země se po loňském pádu vlády podporované Západem propadla do recese a širší rodina to pocítila ztrátou podnikatelských možností a lépe placené práce.
Bratr Zarifa měl štěstí, dostal se loni v srpnu do evakuačního letadla a nyní se tak jako desetitisíce jeho krajanů pokouší začít nový život v USA. Výjevy z kábulského letiště tehdy šokovaly svět a málo se ví, že posádka letadla C-17 ze známého záběru pojíždění po ploše plné lidí se musela zodpovídat kvůli smrti Afghánců zoufale se pokoušejících zavěsit se na podvozek stroje. Vyšetřování ji nakonec očistilo s tím, že tomu v chaotické situaci nemohla zabránit.
Devadesátky už ne
Přesuňme se tedy do srpna 2021, kdy se po stažení západních vojsk hroutí afghánský stát, do něhož jen Američané nasypali 100 miliard dolarů. „Nebude tu žádný demokratický systém, protože ten v zemi nemá žádné kořeny,“ prohlásil tehdy v rozhovoru pro agenturu Reuters představitel Tálibánu Vahídulláh Hášimí. Zemi slíbil právo šaría a pravidla života v souladu s islámem. „Bude to podobné, jako když jsme vládli v 90. letech,“ dodal.
Jenže vrátit se do nepříliš povedené první éry vládnutí Tálibánu, tedy do let 1994–2001, kdy se ještě dbalo na islámem daný zákaz fotografování živých bytostí a internet šlo zablokovat, už však není možné. I vousatým islamistům uhranuly sociální sítě – od Twitteru přes Instagram až po TikTok –, a tak se spíš jen zoufale snaží čelit přívalu těch „nebezpečných“ sdělení blokováním BBC, Hlasu Ameriky či čínské televize CGTN. Jenže informace k lidem tečou jak přes hodně děravý cedník.
Čtěte také: Držet Afghánistán nebylo nikdy snadné: Kdo po odchodu Američanů ohrožuje vládu Tálibánu
I spoustu dalších věcí nikdo nechtěl, třeba děsivou ekonomickou krizi na sklonku první vlády Tálibánu, která zemi uvrhla zemi do obrovské chudoby se skutečnými hladomory. Noví vládci si nepřáli ani klanově etnické spory v provedení tehdejší Severní aliance složené vesměs z dalších národů – Tádžiků, Uzbeků i Hazárů –, s níž po celou dobu bojovali. Tálibán se při svém druhém nástupu k moci chtěl také vyvarovat mezinárodní izolace země a přál si i zachovat masivní humanitární pomoc. Dával proto najevo, že umožní působit mezinárodním nevládním organizacím.
Hnutí rovněž deklarovalo, že nebude výrazněji omezovat ženská práva, zavírat školy či trestat Afghánce, kteří spolupracovali se západními armádami. Postihováni neměli být ani státní úředníci či vojáci Afghánské národní armády (ANA). Tálibán koneckonců sliboval i to, že nikomu nebude bránit v odchodu do zahraničí.
Noví vládci od začátku také dávali najevo, že si přejí diplomatické uznání, dobré vztahy se sousedy a prosperující i bezpečnou zemi. Jak se jim po roce daří realizovat vlastní sliby?
Čistka v justici, klid na úřadech
„Čekal jsem, že to bude daleko horší,“ říká pod podmínkou anonymity západní humanitární pracovník působící přímo v Afghánistánu. „Když přijdete na úřad, vidíte, že tam zůstali ti samí lidé, jako tam pracovali předtím. Tálibán pouze dosadil vedoucí, zasloužilé vousáče s jedinou kvalifikací – znalost islámu. Ale jinak vše funguje při starém, státní aparát zůstal zachován, ostatně jiným způsobem to asi ani nešlo,“ popisuje situaci. Jeho slova potvrzují i zahraniční novináři, kteří se nyní do země dostávají oproti 90. létům daleko snadněji, například známý kanadský spolupracovník The New York Times (NYT) Matthieu Aikins, autor reportáže o vzdělávání afghánských dívek.
Oproti tálibánskému diktátu 90. let už může žena opouštět domov sama, nesmí ale cestovat dál než 72 kilometrů.
Bez větších následků přestáli nástup Tálibánu třeba i vojáci a policisté. Některé z nich, zejména vycvičené specialisty, naopak vousatí válečníci potřebovali, a tak vyzvali například vojenské letce, aby se nebáli vstoupit do jejich služeb, přičemž jim nabídli amnestii. Zda se jim nábor podařil, ale není známo.
Jiné je to ale v justici, která se přeorientovala na právo šaría. Tálibán ji navíc vyčistil od soudců, kteří posílali do vězení jeho bojovníky. „Je to spíš msta, stejně jako čistky v tajných službách,“ říká zmíněný humanitární pracovník. Ostatně mnozí z těch, kteří s tálibánci reálně bojovali, raději ze země utekli – buď ještě loni v srpnu či později. Opustit Afghánistán sice není jednoduché, zatím to ale jde a vyvézt se podařilo i některé ohrožené skupiny jako třeba členy LGBT komunity.
Dobrá rada z Kandaháru
Z pohledu Západu nejviditelnějšími tématy jsou postavení žen a to, jak dokáže Tálibán dodržovat dohodu z Dauhá, uzavřenou v únoru 2020, v níž se USA zavázaly stáhnout své jednotky a současní vládci země neposkytovat útočiště teroristům. Výsledkem je hodně velké zklamání.
Už krátce po nástupu k moci přišel Tálibán s prvními restrikcemi. Ženám ve státních úřadech začaly chodit na účty menší výplaty a dostávaly doporučení, ať si místo sebe raději přivedou někoho z mužské části rodiny. Postupně vyrůstaly bariéry v cestování a oblékání a dnešek je v tomto směru jen o něco mírnější variantou 90. let. Oproti tehdejší době žena může opouštět domov sama, nesmí ale cestovat dál než 72 kilometrů, přičemž i v letadle mířícím do zahraničí musí být doprovázena někým z rodiny. Povinností je i zakrývání obličeje, nejlépe burkou či hidžábem.
Zavřely se také dveře státních středních škol (placená soukromá lycea mohou fungovat dál) s tím, že bude třeba změnit systém výuky tak, aby byli chlapci odděleni od dívek. A zatímco na univerzitách či základních školách mohla výuka pokračovat, ta středoškolská měla být obnovena 23. března. Jak se později ukázalo, pouze pro chlapce. Když tehdy dívky vyrazily do svých škol, čekaly je tam zavřené dveře a rozhodnutí, že zákaz se prodlužuje. „Byly jsme všechny zklamané a zoufalé, když nám to ředitelka oznámila. I ona plakala,“ komentovala to jedna ze studentek.
Afghánského venkova se změny příliš nedotknou, život se tam řídí víc tradicemi než nařízením Tálibánu. Na snímku dívčí škola v centrální části země osídlené Hazáry. / Foto: Tomáš Vlach
„Chceme vzdělání pro dívky a přejeme si spolupráci s mezinárodním společenstvím. Ale v rámci hodnot naší společnosti,“ objasnil spolupracovníkovi NYT Aikinsovi jeden z Tálibánem dosazených vyšších úředníků na ministerstvu školství, který chtěl zůstat v anonymitě. Novinář se pak od dalších „off record“ zdrojů dobral toho, jak se mohlo stát, že navzdory očekávání se na poslední chvíli školy neotevřely.
„Zavolali nám z Kandaháru,“ řekl úředník Aikinsovi. Ministerstvo školství i sama vláda totiž považovaly problém docházky dívek na střední školy za natolik citlivý, že o tom odmítly rozhodnout. Vše nakonec musela řešit kandahárská šúra, neoficiální, ale vlivný rozhodovací orgán Tálibánu vycházející z konzervativních islámských tradic afghánského jihu. Tam se pak někteří stařešinové postavili proti, a tak státní střední školy pro dívky musejí počkat, „dokud nebudou vypracována pravidla vzdělávání dívek v souladu s islámským právem a afghánskou kulturou“. V praxi to znamená, že termín otevření dívčích škol se posunul na neurčito.
Přítel z Al-Káidy
Způsob, jakým vláda řešila uzavření středních škol, prozrazuje mnohé o jejím fungování. Vůdce hnutí i celé země Hajbatulláh Achúndzáda se uzavřel v Kandaháru a poprvé vystoupil na veřejnosti začátkem července na shromáždění Velké rady (Lója džirga). Ta sdružuje kmenové stařešiny i politické a náboženské vůdce země a je dnes jedinou alternativou k parlamentu. Účastníkům shromáždění Tálibán vzkázal, že tentokrát mají výjimečně dovoleno vládu i kritizovat.
Vzhledem k okolnostem pak příliš nepřekvapilo, když v posledním červencovém dni Američané na balkóně kábulského domu zabili přesně odpálenou střelou vůdce Al-Káidy Ajmána Zavahrího. Jak už Voxpot psal, ukázalo se pak, že dům patřil poradci Sirádžuddína Hakkáního, který je zástupcem šéfa Tálibánu a v jeho vládě vede ministerstvo vnitra. Stojí také v čele mocné sítě Hakkání, která ovládá část politiky a ekonomiky země.
Podle fundraiserů bude zájem sponzorů o Afghánistán klesat s tím, jak Tálibán nedodržuje dohody a ignoruje demokratické principy.
Jeden z efektů ovládnutí země Tálibánem je ale pozitivní – země se stala bezpečnější, ušetřena přestřelek mezi vládními jednotkami, povstalci a zahraničními armádami. Sekulární opozice je nevýrazná a povstalecké skupinky se udržely prakticky jen v údolí Pandžšír severně od Kábulu, nemají ale potenciál výrazněji ovlivnit dění v zemi. O něco větším problémem je Islámský stát (IS) navázaný na radikály v sousedním Pákistánu a působící hlavně na ve východních provinciích Kunar či Nangarhár. IS vzrostl v poslední době počet bojovníků z dvou tisíc na pět a dává o sobě vědět pumovými atentáty i přímo v Kábulu
Pomoc pro polovinu populace
Otázkou ale je, jak soudržný vydrží samotný Tálibán, rovněž v souladu s afghánskou politickou tradicí už dnes rozdělený na dvě hlavní frakce: síť Hakkání a kandahárskou skupinu. Doplňuje je pak množství vedlejších frakcí, třeba na národnostním principu, jako jsou uzbecký Tálibán či následovníci někdejšího vůdce hnutí Achtara Muhammada Mansúra. Připomeňme, že právě rozštěpení původně jednotné fronty odporu na frakce, které začaly válčit mezi sebou, pohřbily naděje na mír v raných 90. letech po stažení Sovětů.
Tehdy situace vyústila v mimořádně krvavou občanskou válku, kdy prakticky každá vesnice bránila sama sebe. Doprovázela ji hluboká ekonomická a humanitární krize, kterou ukončil až příchod Američanů a jejich spojenců po 11. září 2001. A zatímco politická situace je zatím relativně stabilní a Tálibán vládne pevnou rukou, ekonomika dříve štědře dotovaná západní pomocí se řítí do krize. „Vidíme to i v terénu. Od lidí běžně slyšíme, že třeba maso jedí jen o svátcích a poslední dobou máme spoustu případů dětské podvýživy,“ říká humanitární pracovník.
Čtěte také: Hlad, zima a zoufalství, ale i špetka naděje od kulatého stolu. To je dnešní Afghánistán
Například Světový potravinový program OSN, organizace, bez které by miliony nejchudších Afghánců v minulých letech nepřežili, distribuovala před nástupem Tálibánu měsíčně nouzové dávky jídla pro milion lidí, uplynulou zimu už však bylo příjemců 18 milionů. To představuje prakticky polovinu populace země závislé na humanitární pomoci.
Fundraiseři se přitom obávají, že zájem sponzorů o Afghánistán bude klesat s tím, jak Tálibán nedodržuje dohody a ignoruje demokratické principy. Roli hraje i to, že zájem západního světa se soustředí hlavně na Ukrajinu a vše ostatní se odsouvá do pozadí. „Nemyslím, že je to udržitelné,“ řekl NYT o sponzorování pomoci zvláštní vyslanec americké vlády pro Afghánistán Thomas West. Dosavadní systém založený na neoficiálních, ale poměrně intenzivních vztazích s Tálibánem a pokračování štědrého toku humanitární pomoci je podle něho třeba přehodnotit.
Američané spolu s Evropany zůstávají i po svém odchodu ze země největším sponzorem Afghánistánu. Nic na tom nemění ani to, že Tálibán vede čilá jednání s Čínou a námluvy s Ruskem a Indií, přičemž posledně jmenované dvě země už akceptovaly první diplomaty. Je ale téměř jisté, že z těchto koutů světa peníze na pšenici pro obyvatelstvo nepřijdou. Starost o základní životní potřeby Afghánců nadále zůstane na USA a Evropě.
