Celý svět napjatě sledoval, jak Izrael zareaguje na páteční rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora. Výmluvná odpověď přišla v neděli, kdy se jedenáct ministrů vlády zúčastnilo konference s tématem „Znovu osídlit Gazu“.
„Jestli nechcete další 7. říjen, musíte se vrátit domů a začít znovu kontrolovat to území,“ hřímal izraelský ministr vnitra Itamar Ben Gvir za potlesku plného sálu uprostřed Jeruzaléma. V neděli večer se v něm na akci s prozaickým názvem „Konference pro vítězství Izraele – Osady přináší bezpečnost“ sešly tisícovky lidí a nejvyšší představitelé izraelské vlády.
Volání po obsazení Gazy izraelskými osadníky není nic nového. Krajně pravicoví ministři válečného kabinetu prosazují tento scénář už od listopadu. Výroky volající de facto po etnické čistce Gazy jsou tak na izraelské pravici bohužel poměrně běžnou záležitostí.
Podstatné ovšem je, kdy se tato událost odehrála a kdo všechno se jí zúčastnil. Ben Gvir a další řečnili jen dva dny poté, co Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) v Haagu v pátek vynesl svá předběžná opatření v reakci na obžalobu Jihoafrické republiky.
Čtěte také: Kompromis soudu OSN: Zabraňte genocidě, válka může pokračovat
Soud shledal, že obavy Jihoafrické republiky z probíhající genocidy jsou opodstatněné a uložil Izraeli několik požadavků. Ten má mimo jiné zabránit veřejným prohlášením, která by mohla být považována za podněcování k páchání genocidy v Gaze.
Krajní pravice pochopitelně mluví spíše o prosperitě a zářné budoucnosti izraelských osad. To je v první řadě ukázkový příklad koloniálního myšlení – nárokovat si půdu či území bez ohledu na to, kdo na něm žije.
Zadruhé tím načrtává obraz, ze kterého se strategicky ztrácí Palestinci, a není tak třeba mluvit o tom, jak je z Gazy odsunout. Ben Gvir a spol. často používají eufemistický pojem „dobrovolná emigrace“.
O tom, co přesně tím myslí, se ale během nedělní konference rozpovídal ministr komunikace Šlomo Kar’i. „Dobrovolný někdy znamená takový stav, který na někoho uvalíte, dokud vám nedá souhlas,“ prohlásil člen kabinetu z největší vládní strany Likud.
Jeho vyjádření je třeba chápat v kontextu zmíněné obžaloby z genocidy. Ta se nezakládá pouze na vojenských akcích jako bombardování, ale také na blokádách základních surovin, které z Gazy dělají místo, jež se slovy Martina Griffithse z OSN „stalo prostě neobyvatelným“.
Obžaloba JAR se pak snaží dokázat, že za uvalením těchto podmínek na Palestince není nedbalost armády, ale záměr politického vedení země.
Čtěte také: Izrael před soudem za genocidu. Co prozradily první dny procesu?
Pokud někdo očekával, že se v Izraeli po předběžném rozsudku ICJ něco změní, může tyto naděje – v českém kontextu možná také obavy – pustit z hlavy. Kar’iho výroky nikdo stíhat nebude a vládní ministři se po skončení proslovů dali spolu s účastníky do veselého tance.
V českém prostředí se často setkáme s odpovědí, že volání po etnické čistce Gazy se ozývá pouze od pár poblázněných fanatiků, kteří nemají žádný vliv. Naposledy tuto argumentaci předvedl v rozhovoru pro Voxpot národně-bezpečnostní poradce české vlády Tomáš Pojar.
Konference se ale zúčastnila téměř třetina současných izraelských ministrů. Kromě Ben Gvira byl přítomen i krajně pravicový ministr financí Bezalel Smotrič. Řekli by Pojar a další svému premiérovi, že Stanjura a Rakušan působící na ekvivalentních postech jsou také fanatici, na jejichž názoru při vedení země vlastně vůbec nezáleží?
Opatrnost takových vyjádření ukazuje, že pro Izrael zůstává rozhodnutí ICJ, stejně jako další části mezinárodního práva, cárem papíru.
Je pravdou, že tyto výroky neslyšíme od premiéra Netanjahua. Ten ale stále opakuje nerealistickou kombinaci dvou cílů „zničit Hamás“ a „osvobodit rukojmí“. Jejich nedosažitelnost ostatně přiznává i celá řada Izraeli nakloněných analytiček, jako třeba naposledy v Českém rozhlase Irena Kalhousová. Proti osobě předsedy vlády navíc sílí protesty. Dělá to z něj tedy důvěryhodnější postavu?
Pro úplnost je třeba také dodat, že několik izraelských ministrů se proti konferenci ohradilo. Ministr školství Joav Kiš upozornil na nevhodné načasování. „Do této konverzace se není vhodné pouštět teď,“ řekl v rozhovoru pro armádní rozhlasovou stanici.
Opatrnost takových vyjádření ukazuje, že pro Izrael zůstává rozhodnutí ICJ, stejně jako další části mezinárodního práva, cárem papíru.
Jak vynutit pravidla?
Ti největší skeptici už při prvních zprávách o jihoafrické žalobě varovali, že soud jako takový nedisponuje nástroji k tomu, aby své rozhodnutí vynutil. To je pochopitelně pravda. OSN ani jiné mezinárodní instituce nemají policii, která by mohla udělit pokutu nebo snad zavřít celý stát do vězení.
Konvenci o genocidě podepsalo 153 zemí a zavázalo se tak zločiny proti lidskosti nejen nepáchat, ale také jim zabraňovat.
V mezinárodní aréně hrají klíčovou roli národní státy. Zajistit dodržování úplně nejzákladnějších pravidel – mezi něž nevyvražďování etnických skupin snad stále ještě patří – tak stojí právě na nich. Konvenci o genocidě podepsalo 153 zemí, čímž se zavázalo zločiny proti lidskosti nejen nepáchat, ale také jim zabraňovat.
Ono zabraňování může mít různé podoby a nemusí být vždy úspěšné. Určitě ale nevypadá tak, že premiér nejmenované středoevropské země prohlásí, že jeho podpora pro stranu bombardující civilní obyvatelstvo nemá žádné limity.
Nevypadá ani tak, že prezident té stejné země uprostřed probíhajícího rozhodování ICJ navštíví Izrael, aby vyjádřil „solidaritu s právem bojovat s terorismem a hájit své obyvatelstvo“ a potřásl si u toho rukou se svým protějškem, který legitimizuje smrt civilistů řečmi o „odpovědnosti celého národa“ a píše vzkazy na bomby.
A už vůbec nevypadá tak, že zástupci této země na půdě EU i OSN hlasují jako jedni z posledních na světě proti pouhým rezolucím, které volají po příměří v možná zatím nejkrvavější válce 21. století.
Pro české, stejně jako světové politiky tak spolu s měnícími se náladami končí doba, kdy svoje kroky ohledně podpory Izraele nemusí vysvětlovat.
Lidé u moci se v Česku rádi odvolávají na historickou tradici „nadstandardního vztahu“ s Izraelem a širokou podporu veřejnosti. Jako kdyby o celé záležitosti nešlo diskutovat. Podle posledního průzkumu veřejného mínění je přitom česká podpora Izraeli příliš vysoká podle více než 20 procent lidí, přičemž hned 34 procent nemá žádný názor.
Pro české, stejně jako světové politiky tak spolu s měnícími se náladami končí doba, kdy svoje kroky ohledně podpory Izraele nemusí vysvětlovat. Doufejme, že své zvyky změní co nejdříve.
