Oranžová, bílá a zelená. Indická trikolóra na Den nezávislosti opět zaplnila veřejný i virtuální prostor. V posledních letech se však zdá, že šafránová barva hraje v největší světové demokracii daleko významnější roli než zbylé dvě. Hinduistický nacionalismus se totiž pro velké množství obyvatel Indie stává mnohem přitažlivějším než kdykoli dříve.
Ázádí ká amrit mahótsav, tedy slavnost elixíru svobody. Tak nazvala indická vláda více než dvouletou sérii oslav jubilejního 75. výročí nezávislosti. To připadlo na 15. srpna 2022, nicméně akce spojené s tímto významným svátkem začaly už v březnu 2021 a končí teprve letos. Kromě obligátních oslav a státnických projevů v Červené pevnosti v Dillí můžeme v posledních dvou letech pozorovat také nebývalý festival národních barev. Vláda totiž v souvislosti s národním svátkem spustila kampaň, jejímž cílem je dostat vlajku do každé domácnosti, a premiér Naréndra Módí vyzval občany, aby si tímto symbolem státnosti dočasně nahradili profilový obrázek na sociálních sítích.
Hlubší společenská fragmentace a rozdělenější politická reprezentace ve skutečnosti vedou k mnohem jednotnější hinduistické imaginaci.
Trochu stranou všech fanfár zůstává jiné výročí, které je přitom pro současnou Indii podobně zásadní, a dokonce kulaté. Před sto lety napsal v britské věznici v Ratnágiri maráthský aktivista Vinájak Dámódar Sávarkar dílo, které dodnes určuje jednu z důležitých štěpných linií indické politiky a mělo značný vliv i na samotné národněosvobozenecké hnutí. Dílo, které definovalo hinduistický nacionalismus, jenž v Indii v posledních letech získal nebývalou sílu.
Kdo je Ind, a kdo hinduista?
Sávarkarův pamflet, původně nazvaný Essentials of Hindutva (Základy hindutvy) po propašování z věznice vyšel nejprve v roce 1923 a později byl vydán pod názvem Hindutva: Who Is a Hindu? (Hindutva: Kdo je hinduista?), jak jej známe i dnes. Jeho základní myšlenka je vcelku jednoduchá: Indická národní identita podle Sávarkara vychází výhradně z hinduistické kultury, či přesněji kultury, která má svůj původ na indickém subkontinentu. Muslimy a křesťany pak považuje za konvertity, kteří by měli být integrováni zpět mezi hinduisty, anebo vytlačeni na okraj indické společnosti, pokud se hinduistické většině nepřizpůsobí. Sám Sávarkar byl přitom ateista a hinduismus si jako základní kámen národa vybral z čistě pragmatických důvodů.
Čtěte také: Indie v počtu obyvatel předhání Čínu. Jak zkrotí svoji demografickou dividendu?
Myšlenka hindutvy ztotožňuje příslušnost k indickému národu s příslušností k hinduismu. Stojí tak v protikladu ke státní teorii sekulárního národa, k níž se Indie od dosažení nezávislosti oficiálně hlásí. Tento konflikt tragicky vyvrcholil už krátce po vzniku nezávislé Indie, když v lednu 1948 členové politické strany Hindú mahásabhá spáchali atentát na doyena bojovníků za svobodu Mahátmu Gándhího. Sávarkar se tím coby dlouholetý předseda této organizace historicky znemožnil a jeho myšlenky byly až donedávna považovány za zkompromitované.
„Stal se z něj politický sirotek. Všichni si z něj přivlastňují kousky a drobky, aby ho buď velebili, nebo kárali, ale nikdo přitom nerozumí, za čím si stál,“ zmínil v rozhovoru pro portál Quint Sávarkarův životopisec Vikram Sampath, který spolu s dalšími historiky probudil nový zájem o ideologa hindutvy v současné generaci. Ten je vcelku pochopitelný: parlamentní volby v největší světové demokracii už dvakrát suverénně vyhrála Indická lidová strana (BJP), jež se k myšlenkám hinduistického nacionalismu otevřeně hlásí.
Čím více konfliktů, tím více hinduismu
„Všichni si dlouho mysleli, že kastovní rozdíly mezi hinduisty zabrání tomu, aby vytvořili politickou většinu, a k žádnému hinduistickému majoritarianismu tak nikdy nedojde. Dnes ale vidíme, že hlubší společenská fragmentace a rozdělenější politická reprezentace ve skutečnosti vedou k mnohem jednotnější hinduistické imaginaci,“ všímá si Adžaj Gudávarthí z Néhrúovy univerzity (Jawaharlal Nehru University) v Novém Dillí a autor knihy India after Modi (Indie po Módím).
Právě premiér Naréndra Módí je zosobněním současného hinduistického populismu, který je nejen mimořádně politicky úspěšný, ale nese v sobě i široký společenský apel. O Módím svět poprvé slyšel v roce 2002, kdy se jako hlavní ministr svazového státu Gudžarát zdráhal zakročit při protimuslimských pogromech, které si nakonec vyžádaly více než tisíc lidských životů. Na Západě proto máme často tendenci vidět volební zisky BJP pouze jako výsledek dlouholeté démonizace muslimů. Recept Módího úspěchu je však mnohem rafinovanější.
Módí coby příslušník nízké kasty lisovačů oleje, jenž se vypracoval na nejmocnějšího muže v zemi, ztělesňuje sny stamilionů Indů.
Ještě před 30 lety znamenal hinduistický nacionalismus kroužek stárnoucích světlých mužů, jako byl třeba tehdejší předseda BJP Lál Krišna Ádvání. Jádro jejich politické agitace tvořil především pocit křivdy, že náboženské menšiny a nízké a nedotýkatelné kasty mají nárok na speciální zacházení. Vypjatá protimuslimská rétorika jim sice přinesla hlasy slušného počtu voličů, zejména z privilegovaných vrstev, současná hindutva je však mnohem inkluzivnější, a tím i úspěšnější. Voličské jádro BJP se rozšiřuje i o nižší kasty a hinduistické organizace v čele s Národním svazem dobrovolníků (RSS) se čím dál více soustředí na sociální aktivity mířící k příslušníkům nejhůře postavených kast a komunit.
Vrcholným kouskem této inkluze je nedávné zvolení nové indické prezidentky. Tou se na konci července 2022 stala Draupadí Murmú z východoindického kmene Santálců. Ačkoli je prezidentská funkce spíše ceremoniální a v posledních letech je již téměř tradicí svěřovat ji zástupcům znevýhodněných skupin, někdejší učitelka a pozdější guvernérka státu Urísa se stala teprve druhou ženou a vůbec první zástupkyní kmenů na této pozici.
Indický sen
„Hlasy kmenových obyvatel hrají důležitou roli v expanzi BJP do celé Indie. Zdá se, že Módího vize nyní je pomoci jim vyvinout soudržnou národní identitu, aby přestali být fragmentovanou skupinou jako doposud,“ popisuje tento důležitý symbolický krok kulturní antropolog Badrí Nárájan z Univerzity v Iláhábádu. Počet kmenových obyvatel Indie se pohybuje okolo sta milionů. Ačkoli mají ze zákona nárok na rezervovaná místa ve vzdělávání a státních službách, dodnes patří k nejhůře společensky a ekonomicky postaveným komunitám v zemi, v níž zhruba desetina obyvatel žije pod hranicí chudoby.
„Vláda BJP pod vedením Naréndry Módího se snaží znevýhodněným skupinám poskytnout nejen politickou reprezentaci, ale i symbolickou inkluzi. Pracuje také na tom, aby marginalizované skupiny získaly aspirace, které přesahují jejich kastovní identitu,“ říká k tomu Badrí Nárájan, kterému nedávno na toto téma vyšla také kniha Republic of Hindutva (Republika Hindutvy).
Ideálním zosobněním těchto aspirací je právě premiér Módí. Coby příslušník nízké kasty lisovačů oleje, který se dokázal vypracovat až na nejmocnějšího muže v zemi, ztělesňuje sny obrovské části indického voličstva. Není náhoda, že BJP pod Módího vedením v celonárodních volbách atakuje, a v některých státech dokonce překonává, hranici 40 % hlasů, což se dlouhodobě dařilo pouze Indickému národnímu kongresu pod vedením Džaváharlála Néhrúa.
Čtěte také: Ať víte o Indii cokoli, nejspíš to víte špatně. Největší demokracie pod rentgenem statistik
Přísliby ekonomického i společenského pozvednutí zaostalých komunit v kombinaci s obrodou starobylých hinduistických tradic a návratem země na pozici světové velmoci představují nový příběh indického národa, na kterém jsou ochotni participovat takřka všichni občané bez ohledu na svůj kastovní původ. „Být dnes dalit neznamená, že nemůžete být hinduista. Být šúdra neznamená, že se nemůžete identifikovat s bráhmany. My jsme zvyklí přemýšlet v sekulárních protikladech, zatímco lidé myslí ve spojitostech,“ dodává Adžaj Gudávarthí.
Současný Módího populismus tak nesjednocuje hinduistickou komunitu pouze na základě nevraživosti vůči menšinám, ale nese v sobě i široký společenský apel. V tom ostatně navazuje i na původní myšlenku hindutvy. Přestože Sávarkar i jeho nejbližší souputníci pocházeli především z řad maráthských bráhmanů, jejich primárním cílem bylo sjednotit všechny hinduisty, a to i za cenu rozmělnění dosud těžko překonatelných bariér. Angažoval se proto v organizování společných večeří pro příslušníky všech kast nebo v kampaních, jejichž cílem bylo zrušit zákazy vstupu nedotýkatelných do hinduistických chrámů.
Zatímco pro Sávarkara znamenaly hinduistická komunita a indický národ totéž, pro Gándhího byli hinduisté jen součástí multikulturního celku.
Za tento program, který měl vytvořit identitu přesahující rozdíly mezi kastami a sektami, byl Sávarkar kritizován jak ortodoxními hinduisty z vyšších kast, tak protikastovními aktivisty, jako byl například politický vůdce dalitů a pozdější autor indické ústavy Bhímráo Rámdží Ambédkar. „Když Ambédkar v roce 1956 společně s několika statisíci nedotýkatelných konvertoval k buddhismu a zavrhl tak hinduismus, Sávarkara se to dotklo,“ píše ve své nové knize Hindutva and Violence (Hindutva a násilí) historik Vinájak Čaturvédí. Což je mimochodem autor, z jehož díla výše zmíněný Vikram Sampath čerpal tak podrobně, až byl vědeckou komunitou obviněn z plagiátorství.
Dekolonizace dekolonizace
Návrat k Sávarkarovi také symbolizuje další vlnu dekolonializace, která v Indii probíhá. Tentokrát nejen od britské nadvlády, ale i od Indického národního kongresu, který si na dosažení nezávislosti dlouho nárokoval hlavní zásluhy. Hinduistický nacionalismus však představuje alternativní příběh protibritského odboje. Ten, do nějž se zapojily nejen západně vzdělané elity v čele s Gándhím a Néhrúem, ale také řadoví hinduisté, kteří se nikdy nevzdali svých tradic. A nic na tom nemění ani skutečnost, že Sávarkar svého zapojení v odbojové činnosti později litoval a z vězení opakovaně žádal britské úřady o zmírnění trestu.
Na tomto místě bychom si mohli připomenout ještě jedno kulaté výročí: 8. srpna 1942 spustili indičtí bojovníci za svobodu v čele s Mahátmou Gándhím hnutí Quit India (Opusťte Indii). Zajímavé je, že se Gándhí v úvodním projevu ostře vymezil jak proti Muslimské lize a snahám o vytvoření samostatného Pákistánu, tak proti Sávarkarovi a dalším hinduistickým nacionalistům, kteří upírali muslimům právo na rozhodování o věcech veřejných. Majoritarianistické organizace jako Hindú mahásabhá pak pro něj představovaly jen zrcadlový obraz Pákistánu, který se od samého počátku definoval jako národní stát pro muslimskou menšinu.
Čtěte také: Jóga není starověká ani indická. Populární exportní artikl v Indii nepraktikuje skoro nikdo
Zajímavé je, že ačkoli Gándhí a Sávarkar ve své době platili za nesmiřitelné myšlenkové odpůrce, jejich východiska a metody měly i leccos společného. Oba se snažili sjednotit fragmentovanou hinduistickou komunitu, oba při tom vycházeli z hinduistické symboliky a tradice a oba za to také pravidelně schytávali kritiku od rovnostářů jako Ambédkar a sekularistů jako Néhrú. Rozdíl mezi oběma muži, kteří si nárokovali titul otce národa, byl především v tom, že zatímco pro Sávarkara znamenaly hinduistická komunita a indický národ totéž, pro Gándhího byli hinduisté jen součástí mnohem širšího multikulturního celku.
Sávarkar svého rivala Gándhího nakonec přežil o celých 16 let. Nyní se zdá, že podobnou dlouhověkost si udrží také jeho stoletá myšlenka hindutvy. Dovrší Indie svůj přerod v etnickou demokracii, v níž bude mít hlavní slovo sjednocená hinduistická většina? Anebo se snad nakonec oklikou vrátí ke své původní ideji jednoty v rozmanitosti, protože některé rozdíly mezi obyvateli se ukážou jako příliš velké? Minimálně do dalšího jubilea bude mít o čem přemýšlet.
Článek původně vyšel 15. srpna 2022 u příležitosti 75. výročí indické nezávislosti.
