Nádherný ostrov v Arabském moři čelí rostoucímu zájmu nejen ze Spojených arabských emirátů. Jak se tam dnes žije kdysi hrdým rybářům i horalům?
Cestovatelka a znalkyně Blízkého východu Lenka Hrabalová vyrazila na ostrov nedaleko Afrického rohu. Pro Voxpot přináší reportáž o proměnách, kterým Sokotra čelí.
Tajemný jemenský ostrov, nabízející takřka mimozemské krajiny, se v posledních letech více a více otevírá návštěvníkům. Některé lákají ostré hory trčící z modrého moře, jiné bizarní dračí stromy, další dlouhé bílé pláže se želvami.
Pro turisty ráj – mnoho místních ale žije s obavami ze změn, které se na ostrově dějí. Stále častěji se tu totiž mluví o okupaci.
Krajina na prodej
„Vidíš to?” rozčiluje se Sáfí a šermuje rukou směrem ke krajině. „Emiráty! Nikdo neví, co tu staví, ale staví. Pak tam dají zeď a vlajku!“
Ještě donedávna bylo prakticky nemyslitelné, aby si nějaký cizinec postavil jakoukoliv stavbu na planině Dixam ve středu ostrova. Hrdí horalé, příslušníci starých arabských kmenů, kteří zdejší nádherné prostředí obývají, jsou ke své půdě velmi ochranářští.
V kempech dlouho nedovolili postavit ani záchody – vnímali to jako zábor půdy. První kusy území začaly z rukou horalů mizet před několika lety.
Zaslechla jsem kdysi příběh o ztrátě první dixamské půdy. Jeden z členů horského kmene přišel podvodem o peníze hrozilo mu vězení. Jeho emirátský obchodní partner nabídl, že nepodá žalobu, když mu kmen daruje část horské půdy.
Kmen na nabídku přistoupil. Emiráťan půdu získal, ale nebohý zadlužený horal byl z kmene vyloučen a do hor se už nikdy nevrátil. Tak velká byla jeho potupa.
Půda je na ostrově vlastněna kmeny a rodinami a je tedy jejich rozhodnutím, jestli ji prodají a za jakou cenu. Úřady pod emirátským vlivem proti prodejům neprotestují a nové stavby tak čile přibývají.
Někteří zdejší obyvatelé prodávají dobrovolně, jiní pod tlakem. Řada bere peníze z Emirátů a lobbuje mezi kmeny za emirátské zájmy. Nad Sokotrou visí i otazník v podobě záhadného úmrtí nejvyššího šejcha, který lobbovat odmítl – a zemřel den po setkání s představiteli zájemců o půdu.
Mnozí věří, že to byla otrava. Jak mi řekli šajchovi příbuzní, podle emirátské nemocnice, která provedla pitvu, šlo o přirozenou smrt. Tak jak tak, k pohodě ostrovanů a jejich klidu to nepřidalo.
Hory následují trend pobřeží, jehož obyvatelé nebyli na svou zem tak fixovaní a k prodeji svolovali často. Bílé pláže, které staletí nikoho nezajímaly, jsou nyní parcelovány a rodiny se hádají, komu patří. Svá území si ohraničují hromadami kamínků.
Kmeny se štěpí na menší a dochází ke konfliktům. Lidé chtějí prodávat a investoři neváhají. Přístup na dlouhé kilometry pobřeží zmizel za šedými zdmi.
„Staví se i v mokřadech,“ nadává Sáfí. „Za vlády Jemenu by se to nestalo, UNESCO by to nedovolilo. A teď? Emiráty,“ mávne opovržlivě rukou.
Co se na ostrově stalo?
Po bouři
V roce 2015 zasáhl ostrov silný cyklon Chapala. Vlny a deště zabily desítky lidí, poničily infrastrukturu a zdevastovaly unikátní přírodu plnou endemitů. Jemen, tou dobou ve válce, neměl na pomoc vzdálenému ostrovu kapacity.
Jemenské vazby
V roce 2014 proběhl v Jemenu převrat, během kterého ší’itské hnutí Húthí ovládlo hlavní město San’á. Válka, která následovala, zemi rozdělila. Východní a jižní části, ke kterým patří i Sokotra, fungují pod vládou Jižní přechodné rady a vlaje nad nimi jihojemenská vlajka s modrým klínem.
V tu chvíli dorazila záchrana v podobě Spojených arabských emirátů, které přišly s nabídkou humanitární pomoci. Množství základních potřeb bylo zdarma nebo subvencovaných a mladým lidem z chudých horských nebo rybářských vísek se otevřela cesta do Emirátů za prací i studiem. Z Emiráťanů se stali hrdinové.
O tři roky později ale Emiráty na ostrov, bez konzultace s Jemenem, umístily vojenskou posádku a nad ostrovem zavlála nová vlajka. Po několika dnech byla jemenská vláda obnovena, nicméně na strategicky položeném ostrově přibyla i saúdská posádka a mluvilo se dokonce o přizvání Američanů.
Čtěte také: Do Jemenu se možná konečně vrátí mír. Dá se znovu sjednotit rozvrácený národ?
Od té doby se situace pomalu mění. Sokotřany, kterých je asi šedesát tisíc a k tomu zhruba dvacet tisíc Jemenců, dnes především trápí zdražování. Většina dovozu na ostrov je totiž orientovaná na Emiráty a Saúdskou Arábii.
Potraviny zdarma zmizely a jejich ceny rostou. Benzín stojí dolar za litr – pro místní s platy okolo třiceti dolarů měsíčně je to obrovská částka. Dříve byl dovážen z Jemenu, nyní ho ale zcela nahradil méně kvaltiní benzín emirátský, jehož cena stále stoupá. A pokud se nějaký sokoterský podnikatel pokusí jemenský dovoz obnovit, úřady na něj zakleknou.
„Netušíme, co mají za cíl. Každopádně proti Jižnímu Jemenu to tady mají Emiráty snadné. My ostrovani jsme poddajnější, tak se tu rozlézají,“ říká mi k tomu kamarád Mohammed.
K většímu rozmachu emirátské přítomnosti dochází v posledních třech letech, kdy jsou si na ostrově jistější a získávají stále nové majetky. Velmi úspěšní jsou zejména nejvýše postavení jedinci ve správě ostrova, jako je Abú Mubárak, koordinátor mezi Emiráty a Sokotrou, nebo Abú Rašíd.
Jejich nemovitosti přibývají – získávají je nátlakem na kmeny, lobbováním, zastrašováním, ale i výměnou. Když se například vesnice vzdá části svého území, dostane solární panely.
A místní se bojí mluvit. Když se proti nastalé situaci ozve hlas, někdo přijde a nabídne peníze, ať toho nechá. Pak následují výhružky.
„Když se zdražil benzín, někteří mí přátelé se ozvali. Přišel náš kmenový šajch a jednomu připomenul, že má přeci bratra v Emirátech. Bude snadné ho vyhostit,“ vypráví Mohammed.
„Sestra dalšího se do Emirátů provdala a o rodinu může přijít. A slovo šejcha, ačkoliv je na emirátské výplatní pásce, má pro nás stále váhu,“ zdůrazňuje. Ve společnosti jsou navíc i takoví, kteří poslouchají a donáší – jak muži, tak ženy. Lidé tedy mlčí i před přáteli.
Přítomnost Emirátů samozřejmě měla a pro mnohé stále má své výhody. Řada mladých lidí pracuje na pevnině a domů posílá peníze. Životní standardy ostrovanů se zlepšily.
Zvýšily se i platy – válkou zubožený Jemen rozhodně nemůže nabídnout tolik, co ropná velmoc. Byla postavena nová infrastruktura, vzniklo propojení se světem. Díky tomu řada místních nové vládce ostrova miluje.
O jejich oblibě stále svědčí i domy, ověšené portréty šejcha Záida a vlajkami Jižního Jemenu a Emirátů. Musím ale přiznat, že od mojí loňské návštěvy jich výrazně ubylo. Sokoterská společnost je otázkou přítomnosti Emirátů rozpolcená, nicméně se zdá, že nový sled událostí znepokojuje většinu.
Dnes
„Dobré ráno!“ zdravím v sobotu 22. února Sokotřany sedící na rohoži.
„Dobré,“ reagují bez obvyklého nadšení.
„Co se stalo?“
„Emiráty nám včera vzaly letiště,“ odpovídá jeden z nich pochmurně. „Všechny, kdo tam pracují, vykopli ven. V pátek na letišti proběhly dost velké hádky, když přiletělo letadlo s turisty. Nechtěli pustit průvodce, řidiče, zaměstnance. Nebylo to dobrý,“ vysvětlují místní. Do řeči jim není.
„Letiště jim zůstane?“
„Jo, guvernér jim to před pár dny definitivně podepsal,“ říká jeden z nich zasmušile. O několik dní později se na internetu dočítám, že správa letiště byla v pátek po dlouhých jednáních (a silných protestech zaměstnanců) předána emirátské společnosti Eastern Triangle Holding Company.
Předání letiště vzbudilo obavy o budoucnost, suverenitu i kvůli absenci hranic a omezení. Obavy panují také ohledně plánovaného výcviku nových zaměstnanců ze zahraničí a tedy i ztráty pracovních pozic pro místní lidi.
„Úplně stejně si před nějakou dobou vzali i přístav,,“ dodávají přátelé.
O přístavu jsem slyšela už dřív. Zaměstnanci mají plat, ale občas nejsou puštěni do práce – to když přijede nějaká emirátská loď. Místní neví, jestli se jedná o rozhodnutí samosprávy, emirátské vlády nebo nějaké soukromé společnosti.
Zabrán byl také ostrůvek Abd al-Kúrí, který patří k Sokoterskému souostroví. Nejdříve bylo mnoho lidí nadšených, na ostrov se vozily nové věci, ale nyní už většina jeho obyvatel žije na Sokotře.
Na Abd al-Kúrí je nyní zakázán vstup cizincům, bylo postaveno nové letiště, nové soukromé domy. Šeptá se, že na ostrůvku, který má strategické postavení, by mohla vzniknout vojenská základna, umožňující větší kontrolu vod, kterými vedou nejen oficiální obchodní trasy, ale také ty pašerácké – například zbraní mezi Íránem a Húthíi.
Když odlétáme, je na letišti obvyklý chaos. U jeho bran stále vlaje jihojemenská vlajka, ale mnoho vojáků chodí s odznáčkem šejcha Zá‘ida. V rušných halách narážím na starého známého.
„Je to blbý,“ říká mi tichým hlasem a rozhlíží se kolem. „Je to fakt blbý.“ Pak zase zmizí v davu, než stihnu položit jakoukoliv další otázku.
Vzpomenu si na jeden z posledních rozhovorů, který jsem na ostrově vedla. „Co myslíš, že Sokotru čeká?“ zeptala jsem se Mohammeda, jednoho z lidí, které znám na ostrově nejdéle, a jehož vhled do místní společnosti pro mě byl často zdrojem užitečných informací.
„Jestli budou pokračovat tímto tempem, tak nic dobrého. Zničí přírodu, anebo lidé povstanou. Inšalláh, dá-li Bůh. Když byli v Adenu (jemenský přístav a sídlo vlády, pozn. red.) Britové, lidé na ostrově se sešli, obětovali nejlepší kozy a modlili se za jejich odchod. A oni odešli. Už jednou nám to vyšlo a okupant zmizel.“
„Nezdá se mi, že by mohla stačit modlitba,“ odpovídám.
„Ne, nevypadá to tak. Ale co ty víš, třeba nakonec Sokotřani, nejlínější národ světa, narovnají hřbet,“ krčí rameny a strká si do pusy klacík misváku, k jehož žvýkání se vrací, zatímco se pohodlně opře o kámen.
Zatím to na žádnou revoluci nevypadá.
Všechna jména v textu byla změněna.
