Měla to být rychlá „speciální vojenská operace“, ale ta se hodně protahuje a na Rusku visí už přes půl roku zásadní sankce. Jak fungují? S čím se musí vypořádat tamní ekonomika a jaké kroky zbývají kremelské diplomacii? Nejdůležitější je ale odhadnout, jak moc je Putin schopen ve válce pokračovat.
Dvě stě dní po začátku války a prakticky stejně dlouho od zavedení bezprecedentních sankcí vůči Rusku je čas na krátké zhodnocení. Před téměř půlrokem jsem sepsal krátké shrnutí sankcí a jejich další výhled. Otázka dopadu takových restriktivních opatření je jedna z těch složitějších a méně jednoznačných. Nejlépe to ukazují zcela rozporné komentáře a analýzy, kdy 29. července Simon Jenkins argumentuje, že Rusko je ve výtečné kondici a sankce by měly být ukončeny, Jeffrey Sonnenfeld a Steven Tian přišli o týden dříve s jednoznačným tvrzením, že ruská ekonomika imploduje.
Čipová krize významně zasahuje všechny segmenty ruské ekonomiky, nejde jen o zpomalení a zdražení v relativně zbytných oborech.
Co s tím? Které předpoklady vyšly, které ne a jak si stojí Rusko? Rozhodl jsem se zahrnout čtyři základní atributy – rubl, pokročilé technologie, diplomacii a základní potřeby – a zjistit, jestli je v nich Rusko těžce poškozeno, nebo ne.
Co dělá rubl?
Rubl se má na první pohled překvapivě dobře a kromě krátkodobých propadů (například při vyhlášení částečné mobilizace 21. září) posiluje.
Zdroj: Forbes Advisor
Co nám to ale říká o reálné síle ruské měny? No, vlastně nic moc. Rubl je jedna z nejvíce kontrolovaných měn na světě a možnost ruských občanů si za něj nakoupit západní měny je těžce omezená. Velký objem obchodování rublu představují pouze povinné transakce v této měně při vývozu ruských základních surovin a celkový objem obchodů je teď spíše malý. To s sebou přináší i určité diplomatické konflikty – ať už květnové spory v Unii o to jak platit za nákupy, tak rozhodnutí Ankary obchodovat v rublech.
U Turecka je i zajímavé to, že pro Rusko se zjevně dle agentury TASS jednalo o velkolepý úspěch, reálně jde o zpracování čtvrtiny ročních plateb za plyn. Pro Ankaru se pak vzhledem ke stále pokračující hyperinflaci jedná o krok celkem pochopitelný, a je skoro až zvláštní, že jde jen o čtvrtinu. Pochlubení se tím, že některé turecké banky se přidaly do systému Mir, také nakonec Ankaře přineslo spíše tlak Západu.
Existuje ale směr obchodu, který Moskvu neomezuje. Rusko si vyloženě zamilovalo čínský jüan a objem obchodů je rekordní.
Přes veškerou svou umělost nám tak rubl nakonec poskytuje jednu užitečnou informaci – nominálně je silnější než dříve, reálně je pro obchodování prakticky nezajímavý a Rusko samo sebe donutilo k těsnějšímu provázání s Čínou.
Pokročilé technologie
Jednoznačně nejzásadnější dopad měly mít sankce na Rusko v oblasti pokročilých technologií – od čipů přes komponenty pro letecký průmysl (kde nejpozději od srpna Rusko kanibalizuje součástky) po ty nejměkčí věci, jako jsou populární aplikace.
Tam je situace také poměrně názorná. Apple byl jeden z prvních, kteří Rusko opustili, Google nevydržel výrazně déle a odešel v květnu 2022. VKontakte se pokusilo nahradit Google Play i Apple Store vlastním, originálním RuStore. Počtem aplikací se samozřejmě nemůže měřit s konkurencí, a teprve dýchavičně dohání základní funkce (možnost platby v aplikaci byla zavedena na konci srpna).
Čtěte také: Plyn, dluhy a rubly. Rusko pod sankcemi převrací svět naruby, jen Green Deal jede dál
Dnes můžeme říct, že dopad sankcí byl minimálně tak nepříjemný, jak se čekalo (a jak předvídala třeba březnová analýza Protocolu). Dovnitř je vidět těžko a články i závěry vůči Putinovi dlouhodobě kritických organizací jako CEPA můžeme – pokud budeme chtít sílu Ruska vidět optimisticky – zpochybnit. Proti Moskvě ale nehrají jen sankce – celková krize ve výrobě čipů znamená, že dříve pro Rusko populární vedlejší kanály a přeprodeje jsou najednou mnohem dražší a nefungují. Velcí dodavatelé se ale Rusku vyhýbají a už začátkem léta byl stav kritický.
A nyní máme už i přesnější informace, co vše Rusku chybí, včetně údajných (ale poměrně věrohodných) nákupních listů získaných Politicem. Všechny tyto věci dohromady přináší několik závěrů:
Za prvé, ruský průmysl není ani v segmentu zbraní schopen vyprodukovat dostatečné množství citlivějších komponent. Vzhledem k tomu, že šlo dříve o jeden z mála ruských průmyslů vnímaných jako relativně silný a moderní, je to překvapivé a v současné situaci pozitivní zjištění.
Za druhé, čipová krize významně zasahuje všechny segmenty ruské ekonomiky, nejedná se jen o zpomalení a zdražení v relativně zbytných oborech (například grafické karty). Čip jako základní komponentu pro veškeré další fungování a strategický zdroj vnímá prakticky celý svět, otázkou však je, nakolik jednotlivé snahy získat „čipovou autonomii“ (například evropský Chips Act) zaberou.
Jakmile Čína vyhodnotí, že ztráta Putina a s ním i vlivu na celé Rusko přesáhnou jisté meze, může mít potřebu do situace zasáhnout.
A autonomie bude zjevně potřeba. Jak právě Rusko zjistilo, ani Čína, ani Indie (které ho nijak nesankcionují) nejsou ochotné, a nejspíš ani schopné pokrýt ruskou potřebu. O íránské kapacitě ani nemluvě: Teherán dokáže dodat úctyhodné číslo primitivních dronů, ale udržet vytrvalou produkci komponentů pro všechny systémy je pro něj nemožné.
Výsledkem všech těchto faktorů je pak obraz ruského vojáka rabujícího čipy z ukrajinské myčky. Ten se stal nejen symbolem války, ale i součástí oficiální komunikace jak amerických, tak evropských státníků.
Řada dlouho propagovaných ruských superzbraní pak ani nikdy opravdu nedošla na bojiště – tanky T-14 byly postrachem hlavně přehlídek a ruské propagandy ve světě. Pokročilé technologie (kde za „pokročilé“ můžeme pokládat i techniku doby kolem milénia) Rusko spíše nemá, než má.
Spojenci
Jednou z deviz ruského režimu před začátkem války byl vůči síle tamní ekonomiky aktivní velmocenský vliv a komplexní síť „přátel“. Právě je nemůžeme vnímat jako spojence ve stejném významu, jako jsou například státy sdružené v NATO, propojené pevnými institucionálními vazbami. V případě sympatizantů Moskvy jde spíše o ne úplně vzájemně propojenou skupinu zemí, které spojuje nespokojenost se světovým hegemonem a pro Rusko měly zvláštní „pochopení“.
Kdo mezi ně patřil? Jiné diktátorské režimy jako Venezuela, vláda Bašára Assada v Sýrii nebo Írán. Dále radikální politické směry uvnitř západních zemí: Salvini, Le Pen, Farage, Orbán, Trump. V některých zemích pak měli i zcela mainstreamoví politici „velké porozumění“ pro Putina, hlavně Německo, o čemž už Voxpot psal. A do toho vstupují i vztahy velmi speciální: neustále vycukané Turecko (vzpomeňme na kauzu sestřelu ruské stíhačky), jež se například s některými svými bankami připojilo k ruskému platebnímu systému Mir, aby zas z něj v září 2022 odešlo. Připočítejme ještě komplikovaný vztah s Indií, která s Ruskem pragmaticky spolupracovala. A samozřejmě klíčové propojení s Čínou, které se v poslední dekádě definitivně překlopilo do vztahu Moskvy se „seniorním partnerem“ v Pekingu, v němž se Putin snaží kormidlovat mezi spoluprací proti Západu a zachováním vlastní autonomie.
To všechno se stihlo radikálně změnit. Čína se za Rusko příliš nepostavila a spíše začala jeho situace otevřeně zneužívat – například při cenotvorbě za LNG. Ruský plyn se zatím nemá jak jinak do Číny příliš dostat. Indický premiér Putinovi jasně vzkázal, že teď není čas na válku, a i když Indie dále odebírá ruské suroviny, evropské odběratele nahradit zdaleka nemůže.
Kromě poněkud zmatených a také zevnitř kritizovaných kroků kancléře Scholze porozumění pro Putina v německé politice konečně mizí: byť samozřejmě některé výroky tamních osobností jsou stále skandální, podpora pro Ukrajinu i za cenu vyšších nákladů je značná (nejvyšší mezi voliči Zelených, nejnižší mezi voliči AfD). Jedná se také prakticky o obrácení trendu ze začátku války.
Ztratil tak Putin všechny spojence a je mezinárodně izolován? Ne tak úplně. Všichni jeho pravidelní partneři odmítají za něj jakkoliv nasadit krk nebo do něj více investovat. Velká část podpory, kterou měl mezi demokratickými stranami, také rychle mizí. Ale má to svůj rub i líc.
Čtěte také: Porodní křeče nové německé zahraniční politiky: Neschopnost, či neochota pomoct Ukrajině?
Jakmile Čína vyhodnotí, že ztráta Putina a s ním i vlivu na celé Rusko přesáhnou jisté meze, může mít potřebu do situace zasáhnout. Putinovo Rusko je na jasné dráze propadání se do čínského vlivu a typicky prozápadní změna režimu by mohla znamenat pro Peking strategické riziko. Čína je teď zároveň soustředěná jak na napětí kolem Tchaj-wanu, tak na výrazné škody způsobené bezprecedentní vlnou veder.
Větší nadějí pro Putina jsou extrémistické strany typu SPD, sdružené v europarlamentní skupině ID). Ty se po prvním šoku z války zvládly rychle přeskupit a po váhání, zda by měly Putina kritizovat, na něj vesměs dále sázejí a občas zlákají i přece jen více mainstreamové populisty (jako typicky Andreje Babiše). Takové tlaky vytvářejí uvnitř prakticky všech evropských zemí výrazné napětí a každé další volby mohou vzhledem ke kombinované energetické a ekonomické krizi v Evropě skončit nástupem Putinových přátel. Vítězka italských parlamentních voleb Giorgia Meloni se sice od Putina po začátku války odpoutala, ale stále spolupracuje se Salvinim, který žádné zásadní distancování nepředvedl.
Rusko ale jednoznačně klopýtá právě v bodě, ve kterém mělo být podle všech údajů nejsilnější – v masivní hmotné a lidské převaze.
A je tu ještě jeden silný trumf. Viktor Orbán je Putinovi loajálním vazalem a vzhledem k neochotě či neodvaze EU se reformovat má stále významný vliv na celou evropskou politiku a sankce. A jelikož Polsko nyní Maďarsko nutně potřebuje kvůli krytí svých kauz s právním státem, může se stát tato figurka ještě užitečnější.
Situace Putina ve světě se tak i přes legrační momenty typu závodů spřátelených zemí v užití tanků nedá popsat jako zcela ztracená. Ano, sjednotil proti sobě Západ. Dotlačil Finsko a Švédsko do NATO, což je skvělé, přestože by jejich napadení stejně končilo zapojením NATO – dle článku 42 smlouvy o EU by je musely ostatní evropské státy bránit. Jeho větší připoutání k Číně ale není dobrá zpráva a stále má dost věrných mezi západními extrémisty.
Základní potřeby
Jedním z výchozích předpokladů na základě všech dostupných údajů byla začátkem války masivní výhoda Ruské federace v počtu vojáků, množství techniky (obzvláště dělostřelecké) a prakticky nevyčerpatelných zásob munice. To se postupně změnilo.
Korupce, institucionalizované lhaní a mizerné vykazování znamenají, že i realistické západní odhady ruských možností byly příliš nadsazené. O skutečném stavu věcí zjevně nevědělo ani nejvyšší velení v Moskvě.
Čtěte také: Válka už klepe na dveře každé ruské rodině. Putin zřejmě zavře hranice, zatím jen mužům
Další problémy přineslo ruské rozhodnutí vést celou invazi jako „speciální vojenskou operaci“ s nasazením „dobrovolníků“ (ta dobrovolnost je u mnoha z nich velmi sporná). Výsledkem je nedostatek lidí na frontě a jejich doplňování nemotivovanými branci
V posledních měsících války pak přišel na bojiště i nový prvek: ukrajinské útoky na ruské logistické uzly a sklady. Ty významně narušují ruské zásoby (byť sama Ukrajina nemá munice nazbyt), a to natolik významně, že Rusko musí spoléhat na dodávky mimo jiné z KLDR a Íránu.
Přiznání, že Kremlu schází i prosté počty vojáků, pak přišlo 20. září asi nejjasnější možnou formou: pokynem k částečné mobilizaci. Rusko ale jednoznačně klopýtá právě v bodě, ve kterém mělo být podle všech údajů nejsilnější – v masivní hmotné a lidské převaze. Dohánět to v průběhu války takto rozsáhlou mobilizací, u níž je navíc pochybné, jestli na ní má vůbec Rusko sílu, kapacity a vůli, bude velmi problematické.
Pokud Západ zvládne vnitřní hrozbu v podobě Putinových přátel a v podpoře vytrvá, konflikt se už nejspíš nemůže pro Kreml vyvinout dobře.
Od války se odvracejí i dříve věrné celebrity a loajální politici, „režimní hvězdou“ Pugačevovou počínaje a kritickými poznámkami Ramzana Kadyrova zatím konče. Ten se chtěl dokonce vzdát vedení Čečny, vzápětí si to ale rozmyslel a ve svých vyjádřeních se dostal až k tomu, že Putin zjevně neví, co se děje, a někdo mu to tedy musí vysvětlit. Ve chvíli, kdy i tyto dosud režimu oddané špičky začínají otevřeně prohlašovat, že nastal problém, a kdy masy možných branců se snaží opustit zemi, je jasné, že získat početní výhodu na bojišti nebude pro Kreml vůbec snadné.
Nutné je však dodat, že nedostatek munice výrazně trápí také Ukrajinu. I přes svou evidentní snahu ji západní země nejsou schopny do napadené země posílat v potřebném množství. Je pak otázkou, jestli po vyklizení skladů může výrazně omezený zbrojní průmysl vůbec konzistentně dodávat požadovanou kvantitu unifikovaného a funkčního materiálu pro vedení takto masivní války. Jsme tedy již jednoznačně v bodě, kdy jsou crowdfundingové sbírky a dary jednotlivců velmi přínosné, ale bez jasného rozhodnutí velkého průmyslu a západních států prostě nebudou kapacity stačit. Taková patová situace by byl rozhodně pro Rusko vítaný scénář.
Fungují po půl roce západní intervence?
Krátce? Ano. V sektorech, kde měly zasáhnout přesně (čipy) byly velmi účinné. Diplomaticky se povedlo Putina do velké míry izolovat, rubl je převážně fiktivní a ruské armádě chybí základní zásoby, motivace i lidé ochotní obléct si uniformu a jít válčit.
Kombinace sankcí a cílené podpory tak pro tuto fázi války jednoznačně uspěla. Přichází složitá zima: Putin ztratil prakticky všechny argumenty a zároveň se zjevně rozhodl ve válce držet kurz. Pokud se Západu povede zvládnout svou vnitřní hrozbu v podobě Putinových přátel a v podpoře vytrvá, není příliš pravděpodobné, že se konflikt ještě může pro Kreml vyvinout dobře.
