Dlouhodobé důsledky Putinovy agrese staví Evropu před tři hluboké, vzájemně propojené výzvy. V příštím desetiletí musíme souběžně vyřešit obrovské bezpečnostní, environmentální i sociální problémy. Přitom žádný z nich nelze dále odsouvat.
Děsivá a neospravedlnitelná válka proti Ukrajině je zásadním otřesem pro evropskou bezpečnostní architekturu. Pravdu měli ti, kteří říkali, že skutečná povaha ruské hrozby spočívá v přípravě na velkou konvenční válku. Zcela pak zkrachovala politika založená na kombinaci diplomacie, sankcí a budování vzájemné obchodní závislosti.
Tváří v tvář agresivní mocnosti, jejíž prezident pošle vojska proti milionovým městům sousedního státu a nepokrytě vyhrožuje jaderným útokem, je potřebnou a logickou odpovědí vojenská síla. Bez razantního a důvěryhodného odstrašení se politika EU a NATO vůči Rusku neobejde, i když to bohužel připomíná návrat do časů studené války. Česko se bude muset aktivně zapojit.
Nemůžeme šetřit na obraně, ale v situaci, kdy změna klimatu ohrožuje život na celé planetě, nemůžeme šetřit ani na zelenání našich ekonomik.
V této situaci je naprosto správné požadovat, abychom konečně začali přinejmenším plnit své závazky v rámci NATO a masivně investovali do modernizace churavějící armády. To není úkol pro jednu vládu, spíše pro celou jednu politickou generaci. Zahraniční a bezpečnostní politiku už skutečně nelze dělat se slevou. Vedle zbrojení a „tvrdé bezpečnosti“ bychom neměli zapomínat ani na její humanitární a rozvojovou dimenzi, která se snaží problémy řešit dříve, než dorazí k našim dveřím.
Kdo to ale všechno zaplatí?
Čtěte také: Ukrajinské poučení pro Česko: Konec obranné a zahraniční politiky se slevou
Planeta nepočká
Jednou z možností, která už v éteru opakovaně zazněla, je rezignace na ekologickou transformaci evropských ekonomik. Přitom právě v příštích několika letech máme asi poslední šanci udržet změnu klimatu aspoň v nějakých mezích (o vymírání druhů, odlesňování a dalších otázkách nemluvě). To je samo o sobě gigantický úkol s nedozírnými náklady, které při dalším odsouvání jen dále porostou. Planeta prostě nepočká.
Nemůžeme šetřit na obraně, protože riziko dalších válečných kroků Putinova režimu je příliš velké. V situaci, kdy změna klimatu již přímo ohrožuje život na celé planetě, však nemůžeme šetřit ani na zelenání našich ekonomik. Dosavadní plány EU, které v Česku mnozí považují za utopické a drahé, jsou pak spíše naprostým minimem.
Čtěte také: Jásot nad zařazením jádra a plynu mezi udržitelné zdroje může rychle zhořknout
Evropa se doposud v energetickém mixu ve značné míře spoléhala na ruský plyn (a ropu). Toho bychom se dnes měli co nejrychleji zbavit. Vybudování dalších zdrojů je samozřejmě možné a žádoucí, ale potřebuje čas – a další investice. Krátkodobě hrozí mimo jiné větší důraz na uhlí. Nebudeme tak sice správně financovat agresivní režim a jeho války, ale planeta se bude zase ohřívat o něco rychleji.
Příliš vyčerpané společnosti
Zaznívá také volání po údajně nevyhnutelném osekávání veřejných služeb, tedy například sociálních výdajů, zdravotnictví či školství. K čelení putinovské agresi i řešení environmentální krize ale potřebujeme také dobře fungující stát, který se bude těšit důvěře velké většiny společnosti. Ten těžko vybudujeme dalšími škrty. Velká část občanů by totiž nepřišla jen o pouhé pohodlí, ale o důstojnou existenci. Všichni bychom pak riskovali rozpad sociálního smíru.
Z frustrace ve společnosti politicky těží zejména antisystémoví prodavači snadných řešení, kteří se vzhlíží mimo jiné i v Putinově Rusku.
Ještě jsme se nestačili vzpamatovat ani z pandemie, která už i tak zastihla Evropu ve stavu značné vyčerpanosti. Po dlouhé dekádě plné krizí (ekonomické, měnové, migrační…), v našem regionu pak ještě doplněných únavou z náročné postkomunistické transformace, už prostě mnozí nemají kde dál brát. Vysoká inflace i ceny energií zasahují všechny, pro řadu lidí však mohou znamenat i pád do chudoby. Další ránu pak evropským ekonomikám zasadí jinak zcela správné a potřebné sankce proti Rusku.
Společnost je fragmentovaná a její jednotlivé části často žijí doslova v paralelních světech. Z této frustrace politicky těží zejména antisystémoví prodavači snadných řešení, kteří se vzhlíží mimo jiné i v Putinově Rusku. Právě nespokojenost s vlastním životem a postavením ve společnosti je také spojujícím znakem konzumentů a šiřitelů tolik diskutovaných dezinformací.
Představa, že v této situaci je zde prostor dále šetřit, se tak jeví jako značně krátkozraká. Rozloženou společnost těžko přesvědčíme o potřebě modernizace armády či ekologických reforem. Tím spíše, pokud by to mělo znamenat další zhoršení životní úrovně právě těch, kteří veřejné zdravotnictví či školství potřebují nejvíce.
Dokonalá krize
Vnitřní dluh jsme si po letech nezájmu zdaleka nevytvořili jen v oblasti obrany a bezpečnosti. Putinova válka tak náš stát staví před nutnost investovat do obrany právě v době, kdy nás dobíhají také dalekosáhlé environmentální a sociální krize. Čelíme souběžně trojici až příliš velkých výzev, z nichž žádná se již nedá dál odkládat. Musíme najít způsob jak je zvládnout všechny tři současně.
Riziko selhání je značné, jeho možné důsledky pak zničující. Právě od tohoto vědomí bychom se měli odrazit při hledání řešení, při nichž budeme muset nahlížet za horizont doposud představitelných politických možností i ekonomických ortodoxií. Za deset let už bychom tu šanci mít nemuseli.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů Praha a přednáší na Vysoké škole ekonomické.
