Bezprecedentní ovlivňování hlasování občanů a kreativní výklad jeho výsledků. Takto Kreml kompenzoval historický propad popularity vládní strany Jednotné Rusko, jež podle odhadů stěží dosahovala 30 procent. O dalším povolebním vývoji v této zemi ještě není rozhodnuto, ale na prvním místě bude jako vždy přežití Putinova režimu.
Volební kampaň do ruské Státní dumy a samotné parlamentní hlasování ve dnech 17.–19. září ukázaly dnešní Rusko v pravém světle. Dobře ilustrovaly, jakým způsobem se Putin neštítí využít všech prostředků nejen k likvidaci kritických hlasů ve společnosti, ale také k maximálnímu uchvácení moci. Tyto praktiky přivedly Jednotné Rusko opět k ústavní většině.
Oficiální výsledek ruských parlamentních voleb po více než 20 letech Putinova panování nikoho nepřekvapil. Konečné ultimátní vítězství vládnoucí strany a zahrnutí několika dalších, v zásadě loajálních politických subjektů nikterak nepřekreslilo ruskou politickou mapu.
Jednotné Rusko se s necelými 50 procenty opět formálně dostalo k ústavní většině. Změny proběhly spíše u dalších politických subjektů, mezi nimiž posílili ruští komunisté a významně ztratila ruská „liberální“ a „demokratická“ strana Vladimira Žirinovského, známá pro svůj vyhrocený nacionalismus. V určitém smyslu nový prvek bude v tomto volebním období představovat velkoruská a prokremelsky orientovaná strana Noví lidé, která měla za cíl nabídnout jakousi alternativní volbu a neokoukané tváře v jinak nudné kampani.
Více než realitě a skutečnému rozložení sil v ruské společnosti však konečné složení 450 křesel ve Státní dumě odpovídá představám Kremlu. Celá jedna část voličského spektra totiž neměla – s ohledem na stanovení podmínek Putinovým režimem – de facto na vybranou. Volila, a to i na základě doporučení ruského opozičníka Alexeje Navalného a jeho takzvaného Chytrého hlasování, podle zásady nejmenšího zla se snahou oslabit Jednotné Rusko. V mnoha případech to v praxi znamenalo podporu komunistů či Žirinovského nacionalistů z LDPR. Pro opozičně a prodemokraticky smýšlející občany tyto omezené možnosti představovaly těžké morální dilema.
Hřebíčkem do rakve volebních šancí opozice bylo zařazení Navalného spolku mezi ,extremistická a teroristická’ uskupení po bok Tálibánu či Al-Káidy.
Již v minulosti se přitom Putinův režim uchyloval k rozsáhlým manipulacím a nasazování nejrůznějších prostředků k ovlivňování průběhu voleb. Ty pak na konci roku 2011 vyhnaly do ulic statisíce lidí protestujících proti vysoké méře falzifikace. A to i přesto, že se v Rusku se svým prezidentským zřízením a vysoce centralizovaným rozhodovacím procesem moc primárně koncentruje úplně jinde, zejména v administrativě prezidenta či v bezpečnostních kruzích. Dolní komora ruského parlamentu je pouze jednou částí politického řetězce, vystupující navíc jako naprosto loajální vykonavatel vůle Kremlu.
Čtěte také: Rusko se uzavírá: Jestli máte možnost, odjeďte, vyzývají tamní opozičníci
Co však bylo na těchto volbách výjimečné, byl samotný průběh volební kampaně, její úroveň a nové prvky manipulace s výsledky hlasování. Ty konečné složení nové Státní dumy a zejména jednomandátové volební okruhy poměrně významně ovlivnily.
Utahování šroubů a přípravy před volbami
Ruský režim využil uplynulý rok k důkladné přípravě země na pravidelný legitimizační rituál a reakci na možné oslabení vlastních pozic. Vyprchávající legitimitu strany moci, kterou Alexej Navalný kvůli rozsáhlé korupci již v roce 2011 nazval stranou „podvodníků a zlodějů“, totiž dlouhodobě potvrzují volební průzkumy.
Po rozsáhlých změnách ruské ústavy v červenci minulého roku se Putinův režim vrhl na likvidaci nepohodlných kritiků, včetně opozice, ale i představitelů vertikály moci, kteří nebyli dost loajální Kremlu. Dobrým příkladem toho je odstranění a uvěznění populárního gubernátora Chabarovského kraje Sergeje Furgala, jež rozpoutalo několikaměsíční protesty na ruském Dálném východě. Vlna represí pak vyvrcholila v srpnu otravou Navalného nervově paralytickou látkou ze skupiny novičoků.
Následovalo utužení legislativy a její zacílení i na kritické hlasy představované občanskou společností a nezávislými médii, ale též jednotlivými občany. Během podzimu tak byl zásadním způsobem zpřísněn takzvaný zákon o zahraničních agentech, který se nově začal vztahovat i na další skupiny obyvatelstva. Představoval tedy ještě důmyslnější prostředek k potírání občanského aktivismu, nezávislého zpravodajství a jiné úřadům nepohodlné činnosti, včetně občanského vzdělávání.
Posledním hřebíčkem do rakve volebních šancí ruské opozice však bylo červnové zařazení protikorupční organizace Alexeje Navalného mezi „extremistická a teroristická“ uskupení po bok Tálibánu či Al-Káidy. Tento krok znamenal nejen faktické vyřazení veškerých s ním spojených kandidátů z politického boje, ale i účinný způsob represí proti všem jeho podporovatelům. Zákon je totiž může zpětně označit za podporovatele teroristické činnosti, například kvůli jejich finančním příspěvkům Navalného spolkům. To se nakonec odrazilo také v blokování Navalného on-line aplikace Chytré hlasování, která byla pod tlakem odstraněna ze systémů firem Google a Apple.
Změny volební legislativy umožnily v několika regionech elektronické hlasování, což otevřelo prostor pro další manipulaci s jeho výsledky.
I na základě výše zmíněného a kriminalizace celé řady opozičních představitelů bylo podle odhadů ruské občanské organizace Golos (dnes zahraničního agenta) z různých důvodů upřeno volební právo až devíti milionům Rusů. Mnoho dalších, spojených s ruskou takzvanou nesystémovou opozicí, ale i s populárními kandidáty na straně té systémové, mělo zase zakázáno zúčastnit se volebního procesu. Režimu by totiž mohli způsobit problémy, což by bylo pro centrální koncentraci moci nepohodlné.
Ze stejného důvodu si režim pohlídal i kontrolu nad transparentností volebního procesu. V tomto ohledu Kreml fakticky znemožnil účast mezinárodní pozorovatelské mise OBSE pro monitorování parlamentních voleb. Ta do Ruska nepřijela poprvé od roku 1993. Štědře ale všem šesti pozorovatelům Rady Evropy vstup na ruské území povolil. Označením organizace Golos za „zahraničního agenta“ pak Putinův režim oslabil domácí pozorovatele, jejichž činnost byla pro dohled nad volebním kláním vždy nejzásadnější. Nakonec Kreml s ohledem na „rozpočtová omezení“ svým rozhodnutím zrušil živý videopřenos z volebních místností. Nově to mohly být jen politické strany, do velké míry kontrolované právě státní mocí, které proces hlasování a sčítání dozorovaly a mohly sledovat on-line.
Nové prvky ve volebních manipulacích
Letošní rozsáhlé změny volební legislativy umožnily v několika regionech elektronické hlasování, což otevřelo prostor pro další manipulaci s jeho výsledky. To se zásadním způsobem promítlo do finálního sčítání hlasů v Moskvě, kde by jinak dominovali kandidáti systémové opozice (zejména z komunistické strany), ale stovky tisíc elektronických hlasů udělaly od 12 hodin později své.
The results of parliamentary elections in Moscow w/o (left) and with (right) "electronic voting". The proof that this a fraud, not biased sample, is in that the electronic voting results were released 12 hours later – after all districts reported their numbers. pic.twitter.com/ikhitAzKWj
— Konstantin Sonin (@k_sonin) September 20, 2021
Další novinkou, kterou si Kreml vyzkoušel již při plebiscitu o změnách ruské ústavy v létě minulého roku, bylo prodloužení hlasování z jednoho na tři dny. Oficiálně kvůli zamezení dalšímu šíření pandemie a zajištění dostatečného prostoru pro konání volebního klání. Ve skutečnosti opatření spělo spíš k donucení státních zaměstnanců, pracovníků v továrnách a dalších státních podnicích, aby již v pátek během pracovního dne masově zamířili do volebních místností. Jakkoli bylo nasazování takzvaných administrativních zdrojů (tlaku na zaměstnance státu ze školství, armády a dalších sfér) vždy typickým prvkem, rozsah v tomto roce předčil veškerá očekávání. O již tradiční praxi „předčasného hlasování“ (například pro nemocné) a obcházení voličů s mobilními urnami či manipulaci se seznamy voličů ani nemluvě.
V určitém smyslu comeback ale představoval návrat praxe nasazování „kandidátů-klonů“ z 90. let, kteří měli znejistit ruské voliče v jejich výběru mezi povolenými představiteli skutečné opozice a vládními kruhy a jimi preferovanými politiky. Nebyl to jen slavný případ předního představitele opoziční strany Jabloko Borise Višněvského v Petrohradě, jehož dva napodobitelé se rovněž ucházeli o přízeň voličů ve stejném volebním obvodě, ale i dalších, vůči Kremlu kritických kandidátů po celé zemi.
Všechny tyto příklady dobře ilustrují fakt, že v tomto roce Putin opravdu neponechal nic náhodě. Volby za pomoci nejrůznějších prostředků napříč ruskými regiony skončily podle očekávání. Pravidelné legitimizační cvičení s ruskou společností dopadlo pro režim úspěšně, jakkoli na povrch prosákly tisíce stížností na regulérnost hlasování a volby musely být kvůli odhalení rozsáhlých manipulací v některých částech Ruska dokonce úplně zrušeny. Mnozí představitelé euroatlantického společenství ruský volební proces kritizovali, či zcela odmítli s poukazem na rozsah kreativního vykládání výsledků. Pro Putinův režim, usilující o stále větší odstup od západního tlaku, to však není tolik podstatné.
Co nadcházející období po volbách přinese, není v tuto chvíli úplně jasné. Co však jasné je, že bude pokračovat jak stagnace ruské ekonomiky, politiky a společnosti, tak i tlak na domácí kritiky režimu a konfrontace se Západem, včetně České republiky. Nedá se tedy očekávat zásadnější oteplení ve vztazích se Západem, protože kalkul Kremlu spěje zejména ke klíčovému roku 2024, kdy proběhne další podobné cvičení – na úrovni prezidenta. Pro silně centralizovaný systém v Rusku však bude daleko citlivější a náročnější na přípravu.
