Rusko a Čína: Od smrtící oprátky směrem k novému světu

Ruská i čínská diplomacie se vypravily směrem vzájemného sbližování už v polovině 80. let minulého století. Stalo se to na vlně demokratických reforem v SSSR i Číně a za přispění značné snahy obou stran vyřešit vzájemné rozpory. Zásadním milníkem bylo po téměř dvou dekádách úsilí podepsání Dohody o dobrém sousedství, přátelství a spolupráci. Stalo se to v roce 2001.

Za čínskou stranu dohodu podepsal pětasedmdesátiletý Ťiang Ce-min, který se k moci dostal ještě na konci 80. let. Ťiang svého času studoval v Sovětském svazu a domluvil se díky tomu rusky. Ze strany Ruska jej podepsal 49 letý Putin, který se stal prezidentem ani ne rok předtím. To, že byl Putin poslední dvě dekády u moci, garantovalo pokračování kurzu směrem ke zlepšování vztahů s Čínou. Moskva kvůli nim ostatně nejednou ukázala ochotu ustoupit se svých pozic a souhlasit s kompromisy.

Článek č. 6 dohody z roku 2001 potvrdil vyřešení vzájemných teritoriálních nároků obou zemí. V otázce dvou kratších úseků hranice s nevyjasněným statusem byl vyhlášeno prozatimní pokračování statu quo s cílem návratu k jednáním. Ta skončila v roce 2005 definitivní demarkací hranice. Čína díky dohodě získala 337 čtverečních kilometrů ostrovních teritorií na hraniční řece Amur a jejích přítocích. Konečné předání této země Číně sice vyvolalo kritiku ze strany ruské veřejnosti. Vezmeme-li však v úvahu, že na druhé straně vah bylo konečné rozřešení potenciálně výbušného teritoriálního sporu s Pekingem, je třeba uznat, že tento krok Moskvy byl ze strategického hlediska prozíravý.

Od roku 2001 se tak vztahy mezi Ruskem a Čínou pozvedly na zcela novou úroveň spolupráce. Obě země toho roku zároveň vstoupily do vojensko-strategické aliance v podobě Šanghajské organizace pro spolupráci a už v roce 2005 země začaly s pravidelnými vojenskými cvičeními. Po nástupu Si Ťin-pchinga se už tak dobré vztahy obou zemí  rozvinuly ještě dál. Vedly k tomu dvě okolnosti.

Faktor Si

Zaprvé se jedná o faktor osobních vztahů mezi Putinem a Si Ťin-pchingem. Prezidenti jsou narozeni prakticky ve stejnou dobu. Putin se narodil v říjnu 1952 a Si v červnu 1953. Podle čínské tradice má dítě jeden rok hned při narození. Putin a Si jsou z tohoto hlediska stejně staří a mají také podobnou životní zkušenost – dětství a mládí prožili v autoritářském režimu, první kroky v kariéře vůdce proběhly v podmínkách liberalizace a otevírání se světu. Mají také podobnou psychologii. Oba jsou charismatičtí vůdci stylizovaní do role alfa-samců, oba věří ve své historické poslání obrodit velkost svých národů. Mezi Putinem a Si Ťin-pchingem funguje vzájemná osobní chemie, kterou snad můžeme nazvat i přátelstvím.

Zadruhé jde o nacionalistické nastavení Si Ťin-pchinga. Spolu s dalšími faktory vedlo právě ono k vyostření neshod mezi Čínou a USA. Dvě strategie předsedy Siho, Čínský sen a Nová hedvábná stezka, jsou výzvou pro globální hegemonii USA. Podobné snahy nicméně odpovídají ruským preferencím na mezinárodní scéně. To se, stejně jako Čína, snaží o oslabení mezinárodního diktátu USA a stvoření vícestranného globálního politického řádu. Dvojí vyostření vztahů mezi Západem a oběma zeměmi k sobě Rusko a Čínu postupně připoutalo ještě silněji.

Na začátku šlo o ukrajinskou krizi a začátek nové studené války Ruska se Západem v letech 2014 a 2015. Poté se přidalo Trumpovo rozpoutání obchodní války s Čínou v roce 2018. Dá se usuzovat, že při méně tvrdohlavém vedení – například za Chu Ťin-tchaa (generální tajemník KS Číny a prezident ČLR v letech 2002 – 2013), který byl zvyklý obrušovat hrany a utíkat před ostrými problémy – by Čína do konfliktu s Amerikou nešla. V tomto případě se ukázalo, že Si Ťin-pching je jiný typ lídra.

Zformoval se tak trojúhelník charismatických lídrů. Donald Trump, Si Ťin-pching a Vladimir Putin. Putina a Siho nicméně pojí osobní přátelství a na mezinárodní scéně vystupují ve vzájemném souladu. Čím silnější bude tlak ze strany Donalda Trumpa nebo jeho nástupce, tím těsnější mohou budou vztahy Putina a Si Ťin-Pchinga. A dokud budou oba dva u moci (a zdá se, že oba budou u moci ještě dost dlouho), bude pokračovat také partnerství mezi Ruskem a Čínou.

Úspěchy a zklamání

Když se díváme na vysokou úroveň spolupráce v rámci strategického partnerství Moskvy a Pekingu, ekonomické úspěchy působí o poznání skromněji. Nicméně i zde je vidět pozitivní dynamika. Opět existují dvě příčiny.

Zaprvé, pád Rublu v roce 2014 zlevnil ruskou výrobu a tím pádem ji udělal přitažlivější pro čínský trh. Řeč jde především o zemědělské produkci (sója, kukuřice, pšenice, ryby a mořské plody) a o produkci potravinářského průmyslu (mléko, cukrářské výrobky, alkoholické nápoje nebo pitná voda). Před začátkem pandemie koronaviru se značnou rychlostí rozvíjel také ruský turistický průmysl zaměřený na čínské turisty a jejich transit do světa skrze ruská letiště.

Zadruhé, Americko-čínská obchodní válka vedla ke zvýšení exportu ruských výrobků do Číny. Podle statistik čínské centrální celní správy přesáhla vzájemná obchodní výměna v roce 2019 poprvé 110 miliard dolarů. Obchodní převis byl přitom přes 11 miliard dolarů ve prospěch Moskvy, jejíž export do Číny představoval 61 miliard dolarů oproti čínským 49,7 miliardám (podobnou obchodní bilanci má například Česko a Německo).

Ano, 60 procent ruského exportu představují energetické suroviny, tedy ropa, plyn a uhlí. Lednové dohody mezi Pekingem a Washingtonem, stanovující povinnost Číny koupit v následujících dvou letech od USA ropu, plyn a uhlí v celkové hodnotě 52,4 miliard dolarů, mohou tuto statistiku pokazit. Když ale vezmeme v úvahu, že Rusko i Čína se chtějí zbavit závislosti na západních trzích, můžeme očekávat, že se obchod mezi zeměmi bude pozitivně rozvíjet i nadále.

Složitější to je s investicemi. Během současné konjunktury světové ekonomiky můžeme očekávat, že Čína bude vkládat značné prostředky do ruské ekonomiky. To odpovídá i rétorice provázející projekt Nové hedvábné stezky. Zatím se však podle oficiálních statistik čínské investice v Rusku počítají jen v jednotkách procent. Navíc připadá i v tomto málu lví podíl kapitálových vkladů do projektů výroby zkapalněného zemního plynu v rámci projektu Jamal LNG.

Například k červenci 2019 představoval čínský podíl v rámci všech všech zahraničních investic na ruský Dálný východ jen 0,8 procenta. V absolutních číslech jde o 530 milionů dolarů. Pro srovnání, investice o poznání menšího Kypru v tomto ruském regionu činí 4,1 miliard dolarů. Vysvětlováno je to tím, že většina čínských investicí přichází z daňových rájů a sečíst jejich celkový objem je technicky nereálné. Očividné je jen to, že ve skutečnosti je čínských investicí víc, než kolik ukazují statistiky, ale zároveň příliš málo na to, abychom mohli mluvit o jakékoli čínské ekonomické expanzi v Rusku. A to i když mluvíme o příhraničních oblastech Dálného východu a východní Sibiře.

 

Tato čísla můžeme považovat za neúspěch vztahů obou zemí. Na druhou stranu se Rusku daří udržovat dobré sousedské vztahy s Čínou, obě země vystupují jako partneři a spolupracovníci na mezinárodní scéně a zároveň si rusko zvládá držet kontrolu nad vlastní ekonomikou. To znamená, že si nepouští do země nevýhodné čínské investiční projekty, brání zájmy vlastních výrobců a udržuje si volnou pracovní sílu.

Vztahy Ruska a Číny dnes vypadají jako vztahy dvou rovných a suverénních subjektů na globální politické scéně. O žádné plíživé kolonizaci ruských teritorií Čínou není řeč. Ohromný úspěch diplomacie obou zemí spočívá v tom, že i když existuje řada potenciálně konfliktních témat, pomocí kompromisů a respektování zájmů partnera se daří udržet konstruktivní debatu.

K takovým potenciálním konfliktům můžeme řadit protichůdné zájmy ve Střední Asii a Arktidě. Oba regiony mají pro Rusko zásadní význam. Postsovětská Střední Asie byla dříve částí Ruského impéria a později Sovětského svazu. Téměř všichni obyvatelé regionu stále mluví rusky, ze všech mocností tu nejpevnější ekonomické a kulturní vztahy panují právě s Ruskem, zdejší trhy jsou zásobovány ruskými výrobky a pracovní migrace míří nejčastěji právě do Ruska. Výrazné posílení Číny v regionu je tak pro Rusko potenciálně nevýhodné. Moskva nicméně nevystupuje proti tržním a investičním aktivitám Číny a Peking se zase nesnaží stavět v regionu vlastní vojenské základny.

Příkladem partnerství je, že v roce 2015 uzavřeli Rusko a Čína dohodu o společném úsilí vedoucím ke sloučení čínského projektu ekonomického pásu Nové hedvábné stezky a ruského Euroasijského ekonomického svazu. Dohoda sice zůstala jen na papíře, ale v tomto případě je důležité ji vnímat jako vyjádření ochoty obou zemí nacházet kompromisy na cestě k udržení dobrých vztahů.

V případě Arktidy existují také potenciální konflikty. Čína považuje Arktidu za majetek celého lidstva a za sféru zájmů všech zemí, které mají dostatek zdrojů k tomu zde působit. Rusko se na ni naopak dívá tradičně jako na sféru zájmů arktických mocností (Rusko, USA, Kanada a pět skandinávských zemí). V této chvíli je nicméně příliš brzy mluvit o konfliktu zájmů a prakticky i o otázce brzkého ekonomického ovládnutí Arktidy vůbec. Protože zatím není využívána pro masivní komerční přepravu ani severní mořská cesta, zůstává tato otázka otevřená do budoucna. To platí o to víc, že zatím není arktická infrastruktura a nahromaděná zkušenost Číny v regionu ani zdaleka srovnatelná s Ruským analogem. Proto se zatím Čína účastní ruských projektů jako je Jamal-LNG a to je výhodné rovným dílem pro Čínu i Rusko.

Co bude dál?

Když mluvíme o budoucnosti Rusko-čínských vztahů, je nutné je analyzovat ve dvou sférách. V rámci různých integračních celků a v rámci bilaterálních vztahů.

Jak už jsme zmínili, v důsledku specifik politických systémů Ruska a Číny, a také osobnostem lídrů obou zemí, se zdají být vztahy Moskvy a Pekingu o hodně pevnější a předvídatelnější než například vztahy Pekingu a Washingtonu. Na druhou stranu nikdo nemohl předvídat faktor černé labutě, kterým se stala letošní pandemie koronaviru. V současnosti nemůžou být v důsledku vysoké dynamiky vývoje a nedostatku přesných dat její dopady zcela zanalyzovány. Nicméně už teď je očividné, že pandemie přinese minimálně dva efekty.

Zaprvé povede ke krizi integračních procesů na celém světě. Vidět to můžeme od Evropy, kde se dočasně vrátily národní hranice až po eurasijský prostor, kde se vyostřily problémy s xenofobií a zastaveny jsou nyní mnohé společné projekty.

Zadruhé povede k dalšímu zhoršení Americko-čínských vztahů a krizi vlády v USA. Může se stát, že Američané budou chtít stejně jako v minulosti situaci domácí legitimity vyřešit s pomocí omezené vítězné války kdesi na periferii zájmů Číny.

Co se týče Rusko-čínských vztahů, ty bude provázet pokračování sbližování v rámci dvoustranné spolupráce, doprovázené stagnací rozvoje integračních spolků (především ATES, ŠOS a BRICS, které v současnosti vypadají jako pouhé nálepky bez konkrétní integrační náplně). Existují i vážné obavy, že iniciativa Pásu a stezky bude realizována v té podobě, ve které ji viděli experti z celého světa v letech 2014 – 2016. Pravděpodobně tak nakonec bude soukromým PR projektem Si Ťin-pchinga předurčeným k nahromadění politického kapitálu a dalšímu zvěčnění se v historických knihách.

Pro Rusko není přátelství s Čínou něčím vynuceným, ale jde o vědomou strategii, která se začala naplňovat od předělu 70. a 80. let minulého století. V té době zůstal Sovětský svaz a jeho východoevropští partneři v důsledku rychlého rozvoje Čínsko-amerických vztahů obklíčeni v kruhu protivníků. Ze západu, severu a východu stály země NATO, na jihu byla v té době nepřátelsky naladěná Čína. Tento kruh se mohl stát šibenicí. Proto Moskva začala pracovat na tom, co se později stalo ruským obratem na východ a vedlo k uzavření strategického partnerství s Čínou. A podařilo se mu v tom dosáhnout úspěchu.

Ivan Zuenko je vědecký spolupracovník Ruské akademie věd a analytik moskevského centra Carnegie.

Podívejte se také na naši reportáž o čínské Nové hedvábné stezce.