Na hranicích Běloruska s Litvou, Lotyšskem a Polskem se shromažďují tisíce migrantů. Na hranicích Ruska s Ukrajinou jsou to zase desetitisíce ruských vojáků. Jedno i druhé vnímají státy Evropské unie jako hrozbu. Další eskalaci by přitom mělo zabránit mezinárodní právo. To se bohužel octlo ve slepé uličce. Státům Unie už nemá příliš co nabídnout, zatímco Rusko a Bělorusko mistrně využívají jeho slabiny ve svůj prospěch.
Po právní stránce může situace za východní hranicí EU vyznívat jednoznačně. Charta OSN už 76 let přikazuje všem státům OSN, včetně Ruska a Běloruska, aby nepoužívaly ozbrojenou sílu proti území nebo nezávislosti jiných států ani tím nevyhrožovaly. Naopak státy musejí spolupracovat a rozvíjet pokojné a přátelské vztahy. Pro Rusko z toho plyne povinnost neútočit na Ukrajinu.
Stejné zásady deklaruje i Budapešťské memorandum z 5. prosince 1994, v němž se Rusko zavázalo respektovat hranice Ukrajiny výměnou za to, že se jeho soused vzdá jaderných zbraní, které mu po rozpadu SSSR zůstaly. Podobně by Bělorusko mělo spolupracovat na zastavení přicházejících migrantů a nevyhrožovat ústy prezidenta Lukašenka, že jimi zaplaví EU. Zároveň musí zamezit organizovaným skupinám, které na jeho území operují, v přivádění běženců k unijní hranici.
To lze opřít o dvě pravidla potvrzená Mezinárodním soudním dvorem v Haagu. Zaprvé státy na svém území zajistí veřejný pořádek. Zadruhé, státy vědomě nedopustí, aby jejich území někdo zneužil způsobem, který nepříznivě ovlivňuje ostatní státy. Toto zdánlivě jednoznačné posouzení ale naráží na dvě slabiny mezinárodního práva.
Maskirovka: vedle zbraní bojují paragrafy
Rusko a v menší míře i Bělorusko jsou experty ve využívání nedostatků a nejasností mezinárodního práva. V ruské vojenské doktríně řadu desetiletí figuruje pojem maskirovka. Ten označuje zmatení a podvedení nepřítele za účelem snížení jeho bojové kapacity a politické vůle k odporu. Do služeb maskirovky Rusko s oblibou zapojuje mezinárodní právo, a cíleně tak využívá jeho mezery.
Už při anexi Krymu v roce 2014 vyslalo přes hranice neoznačené vojáky. Podle mezinárodního práva nelze jednání jednotlivce automaticky přičíst státu. Rusko zamaskovalo, že na Krymu operují jeho jednotky, tedy státní složky, a vydávalo operace „malých zelených mužíků“ za soukromé akce. Tím se v úvodu krymské ofenzivy zbavilo mezinárodní odpovědnosti. Na podobném principu Bělorusko popírá, že by odpovídalo za činnost „turistických agentur“, které přivážejí migranty k unijním hranicím.
Rusko i Bělorusko těží z toho, že se podobnými argumenty v minulosti oháněly třeba Spojené státy. USA při operacích v Iráku a Afghánistánu využívaly soukromé bezpečnostní agentury a už od konce 70. let minulého století cvičily a masivně podporovaly povstalce v Nikaragui. Přitom formálně odmítly jakoukoli právní odpovědnost za jednání těchto agentur a bojůvek, v případě Nikaraguy dokonce před Mezinárodním soudním dvorem.
Čtěte také: Jsme ochotní jít do války kvůli Ukrajině? Rozhodnout se musíme teď
Jiným tahem v maskirovce je i nedávný výrok mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova. Podle něj Západ démonizuje Rusko za to, že přesouvá vojenské jednotky po vlastním území. Každý stát samozřejmě může libovolně přesouvat vojáky na vlastním teritoriu. Rusko ví, jak těžce se právníkům hledá hranice mezi tím, co je zakázaná hrozba silou, a co přijatelné vojenské cvičení.
K podobným kličkám patří nedávné tvrzení Vladimira Putina, že situace na Ukrajině vypadá jako genocida ruského obyvatelstva. Chybí už jen krůček k tomu, aby ruský prezident ospravedlnil invazi jako ochranu lidských práv utlačované národnostní menšiny. Nic naplat, že by porušení lidských práv mohlo Rusko řešit bez násilí, a to u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, na který se mimo jiné už obrátila Ukrajina po anexi Krymu. Rusko si svou menšinu přijde raději bránit samo. A ochranou lidských práv se opět ohání záměrně – to samé totiž uváděly západní státy, když vojensky zasáhly proti bývalé Jugoslávii v Kosovu v roce 1999.
Také v případě Běloruska se západním státům vrací jejich vlastní argumenty a činy. V listopadu vyzval ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov Evropskou unii, aby zaplatila Bělorusku za zastavení migrace, protože dříve takto platila Turecku. Rusko a Bělorusko tak nastavují Západu zrcadlo, i když často pokřivené, soustavně relativizují, co je právně přípustné, a po kouscích posouvají hranice toho, co jim ještě projde.
Když sankce nestačí
Západní státy samozřejmě odmítají takový postup jako právně nepřijatelný. Tím se ale dostáváme k druhé slabině mezinárodního práva. Chybí uznávaná centrální autorita, která by rozhodla, co je správné, a právo vynutila. Jednou z mála možností, jak vynucovat mezinárodní právo, jsou sankce. Ty přijímá každý stát nebo organizace samostatně, decentralizovaně.
Vůči Rusku i Bělorusku padla řada ekonomických restrikcí a sankcí, které podle odhadů zbrzdily hospodářský růst obou států až o jednotky procenty. Na druhou stranu sankce vhání Bělorusko i Rusko do izolace. Namísto odstranění protiprávního chování přispívají k jeho eskalaci. Právě přivádění migrantů na běloruské hranice s EU představuje do velké míry Lukašenkovu odvetu za unijní sankce.
Trestané státy mají čím dál tím měně co ztratit. Chybí „cukr“, který by vyvážil pověstný bič. A „cukr“ se těžko hledá. Každý ústupek by mohl znamenat úspěch maskirovky. A vyhovět přemrštěným požadavkům, které Rusko zveřejnilo v pátek 17. prosince loňského roku, by fakticky znamenalo garantovat proruskou orientaci států východní Evropy.
Čtěte také: Best of Voxpot 2021: Abyste i v novém roce zůstali v obraze
Jde o dilema nepříjemně relevantní i pro Česko. Například v souvislosti s výbuchem muničního skladu ve Vrběticích Rusko také zpochybnilo svou odpovědnost za údajné činy „soukromých“ osob. Přesto Česká republika jako odvetu vyloučila ruský Rosatom z tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany. Ekonomická spolupráce by na jednu stranu mohla motivovat Rusko ke kultivovanějšímu chování, na druhou stranu by mohla přinést pověstné paktování s ďáblem.
Ačkoli se těžko hledá řešení, existují dvě poučení, která si ze situace můžeme vzít. Zaprvé, pokud si samy západní státy občas ospravedlňují porušení mezinárodního práva, a to i s dobrým úmyslem, Rusko a Bělorusko jejich argumentaci promptně využijí v jiném případě ve svůj prospěch.
To, co si dovolily USA v Nicaragui, Iráku nebo Afghánistánu, stejně tak jako NATO v Kosovu, dovolí si Rusko a Bělorusko po svém, a klidně ve větším. Zadruhé, Rusko ani Bělorusko neočekávají, že jejich pojetí práva u ostatních hned uspěje, přesto ho neúnavně a systematicky prosazují. Nezbývá než postupovat stejně. Nečekat, že sankce nebo ekonomické podněty zaberou přes noc. Zároveň ale nepolevovat a soustředit se na malé a detailní cíle, poukazovat na nejasnosti, které oba státy využívají, a přesvědčovat je, jak snadno by se účelový výklad a využití práva mohly otočit i proti nim.
Autor je výzkumníkem Peace Research Center Prague na Fakultě sociálních věd UK, specializuje se na mezinárodní právo.
