Podporu Alexeji Navalnému vyjadřují miliony Rusů, z nichž mnozí byli po demonstracích perzekuováni a zavíráni. S blížícími se volbami do Státní dumy však režim chystá ještě větší represe. Navalného protikorupční fond úřady označily za extremistickou organizaci, důvodem k zatčení může být i náboženské vyznání, homosexualita či objektivní žurnalistika.
Kdokoliv, kdo pro Navalného někdy pracoval, podpořil ho nějakým obnosem či dokonce jenom sdílel na sociálních sítích materiály FBK (Navalného Fond boje proti korupci) a jeho štábů, nebo jen jejich loga, teď může v Rusku skončit ve vězení. Stouplo také riziko pro účastníky demonstrací. Zatímco dřív policie zadržovala jen jednotlivce (i když jejich počet postupně vzrůstal), během demonstrace 21. dubna v Moskvě policie nedělala nic, po akci ale využila videozáznamů k tomu, aby o to víc účastníků zadržela dodatečně. Vzrostl také tlak na novináře. K reportérům na demonstracích se teď policie chová stejně jako k řadovým účastníkům a vystavuje je stejným postihům. Proti investigativním novinářům úřady často zahajují trestní stíhání, čímž ospravedlňují sledování a odposlouchávání jejich telefonů.
Ruské úřady staví opoziční politiky před tvrdou volbu: buď půjdou do vězení jako Alexej Navalnyj, nebo opustí zemi jako Dmitrij Gudkov, bývalý poslanec Státní dumy za liberální stranu Jabloko. Gudkov se chystal kandidovat v podzimních parlamentních volbách, ale v reakci na politické pronásledování, které se dotklo i jeho příbuzných, vycestoval 6. června do Kyjeva.
Z Ruska nadále odjíždějí také lidé, kteří trpí pronásledováním buď z náboženských důvodů, nebo kvůli své sexuální orientaci. V roce 2017 zakázal ruský Nejvyšší soud náboženskou společnost Svědkové Jehovovi s odůvodněním, že jde o extrémistickou organizaci. Od té doby stanula před soudem řada jehovistů a pro mnoho z nich to skončilo vězením. Sazby se pohybují od jednoho do sedmi a půl roku. Na stránkách Svědků Jehovových v Rusku se uvádí, že obviněných je k dnešnímu dni 503. Ve vězení se nachází 56 osob. LGBT aktivisté se musejí obávat především pronásledování ze strany bezpečnostních složek podléhajících čečenskému prezidentovi Ramzanu Kadyrovovi. Neohrožují je jenom přímo v Čečensku, ale i ve zbytku země. Zadržené poté mučí, nutí je k tomu, aby před kamerou veřejně omluvili, či je dokonce zabíjejí.
Květnový průzkum ruského nezávislého centra Levada ukázal, že do ciziny by se chtěl přestěhovat každý pátý obyvatel Ruska.
To všechno může v nejbližší době vést k tomu, že ruští občané nebudou z Ruska odjíždět jen v touze po lepším životě, ale také proto, aby se vyhnuli pronásledování. Květnový průzkum ruského nezávislého centra Levada ukázal, že do ciziny by se chtěl nastálo přestěhovat každý pátý (22 %) obyvatel Ruska. Jeho autoři poukazují na skutečnost, že tento výsledek je nejvyšší od let 2011–13, kdy stejný úmysl také vyjádřilo 22 % dotázaných. Souhlasí s tím i političtí emigranti, kteří Rusko v posledních letech opustili. Často se na ně totiž obracejí ruští občané, kteří by též chtěli odjet z Ruska.
„V souvislosti s nynějšími událostmi v Rusku se zvedá vlna represí, která přinese hodně těžkostí a krve. Lidé si to začínají uvědomovat a mnozí mi píšou, abych jim pomohl. Kdyby to ještě byli jenom mladí, ale píšou mi i padesátníci!“ říká Sergej Piňagin, bloger z Krasnodarského kraje. V listopadu 2018 začal na svém blogu psát o vypařování cisteren nedaleko pobřeží Černého moře, při kterém docházelo k vylévání chemikálii. To způsobovalo, že v blízkém moři hynuly ryby a v blízkých školkách a školách děti omdlévaly z příšerného zápachu. Na první pohled by se zdálo, že to je typický lokální problém, vyvinula se z toho ale opravdová válka proti Piňaginovi a jeho rodině, na níž se podíleli místní úředníci všech úrovní a dokonce i sám gubernátor Krasnodarského kraje. Po mnoha výhružkách, napadeních a zahájení trestního stíhání raději bloger i s manželkou a dcerou odletěl do Německa, kde v listopadu 2020 získal politický azyl.
Piňagin se navzdory tomu domnívá, že žádost o azyl je nejobtížnější způsob, jak svůj pobyt v zahraničí legalizovat. Poukazuje na to, že devět lidí z deseti azyl nedostane. Pokud úřady žádost o azyl odmítnou, dostane žadatel na tři až pět let zákaz vstupu na území Evropské unie. Pokud má žadatel problémy jen v určitém regionu, pravděpodobně to nebude stačit. „Němci moc dobře chápou, že Rusko je velká země, a pokud se ti nedaří v Krasnodaru, můžeš odjet do Vladivostoku.“
Jestli ale člověku hrozí vězení a trestní stíhání má zjevně politické motivy, pak má skutečně důvod, aby o azyl požádal. „V situaci podobné té, do níž se dostal bývalý koordinátor Navalného archangelského štábu Andrej Borovikov, který skončil ve vězení za klip Rammsteinu, je samozřejmě nejlepší vypadnout. Je to vážná příčina, protože člověka soudí za nic.“
Odejděte, dveře se zavírají!
Ajdar Ismagilov je bývalým aktivistou Navalného štábu v Ufě a příslušníkem hnutí za práva LGBT osob. V červenci 2020 ho napadli Čečenci, kteří uslyšeli, jak se po telefonu baví s přítelem. Opustil poté Kazaň, kde v té době pobýval, dále však dostával výhružky. V listopadu téhož roku odjel z Ruska a získal azyl v Nizozemsku. Domnívá se, že v nejbližších měsících dostanou všichni, kteří by Rusko rádi opustili, šanci naskočit do „posledního vagónu“. „Později to už fyzicky nepůjde. Je to vidět na vztazích mezi Evropskou unií a Ruskem, a to jak v souvislosti s vyhošťováním diplomatů, tak s tím, že evropské země samy zpřísňují vízový režim. USA už víza nevydávají vůbec. V Kremlu sedí šílenci, kteří dělají všechno pro to, aby se Rusko stalo mezinárodním vyvrhelem. Sami přitom všechno komplikují, dokonce i obyčejné turistické cesty.“ Podobný názor jako Ismagilov má někdejší starosta Jekatěrinburgu Jevgenij Rojzman, který na svém facebookovém profilu čerstvé absolventy ruských škol vyzval: „Odjeďte. Jestli máte možnost, tak odjeďte. Dveře se zavírají.“
Ismagilov soudí, že masové represe zasáhnou v první řadě přívržence Navalného, kterých jsou v Rusku miliony. „Jádro, jak ukázaly stránky free.navalny.com, představuje asi 450 tisíc lidí. Pro každého z nich je nebezpečné dál zůstávat v Rusku. Pokud někdo posílal FBK peníze nebo rozdával letáky, znamená to, že nad ním teď visí hrozba. Není zase tak těžké se dozvědět, jestli jsi Navalného podporoval, nebo ne. Stačí k tomu sociální sítě, profilové obrázky a podobně. Jsem v kontaktu s mnoha dalšími kolegy z našeho hnutí: u někoho provedli domovní prohlídku, jinému zablokovali bankovní účet, další zase nesmí opustit město, ve kterém bydlí. Represe teď probíhají v masovém měřítku a zatčených bude spousta.“
Mnozí Navalného spolubojovníci se teď už skutečně nacházejí v zahraničí. Na začátku května se podle informací některých ruských médií přemístila část zaměstnanců FBK a Navalného YouTube kanálu do Gruzie, odkud budou nadále pokračovat ve své činnosti. Bývalý šéf sítě Navalného regionálních štábů Leonid Volkov a ředitel FBK Ivan Ždanov sice prohlásili, že to není pravda, Ždanov ale připustil, že „pár zaměstnanců FBK tráví v Gruzii dovolenou“. Za současných podmínek lze toto tajnůstkářství Navalného přívrženců snadno pochopit.
V zahraničí se ostatně nacházejí i Volkov a Ždanov, kteří Rusko opustili kvůli hrozbě trestního stíhání už v roce 2019. V srpnu téhož roku úřady zahájily stíhání ředitele FBK za to, že z internetu neodstranil investigativní dokument o bývalém ruském premiérovi Dmitriji Medvěděvovi On vam ně Dimon (Pro vás žádný Dimon, 2017). Trestní stíhání proti Volkovovi začalo na začátku tohoto roku. Úřady ho obvinily z toho, že do protestních akcí „zatahuje nezletilé“. Letos v dubnu přibylo obvinění, že Navalnyj, Volkov a Ždanov „založili neziskovou organizaci, která může ohrožovat práva občanů“.
Rusko ale neopouštějí jen pracovníci FBK. O stěhování svých zaměstnanců musí uvažovat i některá média. Ruská redakce BBC v dubnu informovala o tom, že Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda a televizní kanál Nastojaščeje Vremja, které patří k jednomu holdingu, navrhly některým svým zaměstnancům, aby odjeli do České republiky nebo na Ukrajinu.
Desetiletému dítěti musím sáhodlouze po telefonu vysvětlovat, že se nevrátím, protože mi hrozí vězení, proč mi hrozí, proč nejsem kriminálník a že se mě nemá bát.
Nedlouho předtím oznámil úřad Roskomnadzor, který v Rusku vykonává dohled v oblasti komunikačních a informačních technologií, že Rádio Svoboda má zaplatit pokutu ve výši 71,5 milionu rublů (v přepočtu kolem 20 milionů korun) za to, že ve svém zpravodajství nepoužívá označení „zahraniční agent“. V květnu pak ruské úřady tomuto médiu zmrazily účty.
Rozhodnutí přestěhovat všechny své zaměstnance mimo Rusko oznámila lidskoprávní organizace Gulagu.net, založená v roce 2011, která bojuje proti mučení v ruských věznicích. Za situace, kdy ředitel vězeňské služby Alexandr Kalašnikov navrhuje obnovit sovětský systém pracovních táborů a ruská státní tisková agentura RIA Novosti vydala článek, jehož autor gulag vychvaluje a tvrdí, že pro obyčejné sovětské občany byl „nástrojem sociální mobility“, tato situace nepostrádá jistý komický prvek.
Obtíže překladu
Ruští aktivisté se v zahraničí často ocitnou bez prostředků, bez svých blízkých a bez znalosti jazyka. Bývalý koordinátor Navalného štábu v Irkutsku Sergej Bespalov musel odejít bez rodiny. „Moje manželka pracuje a má staré rodiče, kteří na tom jsou zdravotně špatně, takže je nemůže opustit. Navíc se o politiku nezajímá, k mému aktivismu přistupuje asi takhle: ‚Nech už toho všeho, najdi si normální práci a všechno bude v pořádku.‘ Když teď volám synovi, ptá se mě, kdy se vrátím, a já musím desetiletému dítěti sáhodlouze vysvětlovat, že se nevrátím, protože mi hrozí vězení, proč mi hrozí, proč nejsem kriminálník a že se mě nemá bát,“ vypráví Bespalov. Do Litvy odletěl letos v únoru den poté, co ho v Rusku odsoudili ke dvěma letům a osmi měsícům odnětí svobody na základě žaloby, kterou podala provokatérka z proputinského Národněosvobozeneckého hnutí Irina Radzijevskaja. Tvrdila, že ji napadl a udeřil do ruky.
S obtížemi se střetnul i bloger Piňagin, který odjel do Německa. „Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem vystoupil z letadla, přede mnou Berlín, za mnou manželka, dcera, tři kufry, dva psi, a já neměl tušení, co si počít,“ vzpomíná. Jeho situaci komplikovala i skutečnost, že neuměl anglicky ani německy. Němčinu ovládala jen jeho dcera, proto se také rozhodli jet do Německa. „Nám se ženou je skoro 40, nějak si už poradíme sami, ale holce je 20 let a snáz se tu zorientuje, protože umí jazyk. Řídili jsme se potřebami dítěte a v zásadě jsme neprodělali,“ konstatuje Piňagin.
Vzhledem k tomu, že o jeho případě hodně psala ruská nezávislá média, v Berlíně se hned našli ruskojazyční lidé, kteří mu nabídli pomoc. Podpořila ho také mezinárodní organizace Reportéři bez hranic, která mu z Paříže poslala potvrzení o jeho aktivitách. To pak sehrálo svou roli, když jeho případ posuzoval Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky. Nakonec Piňagin dostal azyl v rekordním čase pouhých 27 dnů. Teď se učí německy a otevřel si také poradenskou kancelář pro uprchlíky. „Chtěl bych být užitečný lidem, kteří zažívají totéž, čím jsem si prošel já. Každého, kdo potřebuje pomoct, bych vyzvedl na letišti, vzal ho za ruku a řekl mu: ‚Neboj se, kámo, tohle všechno je realita.‘“
Čtěte také: Odcházení ruského prezidenta. Jak Putin vymyslel, že tu s námi zůstane navždy
Cesta ke svobodě
Přesto je proces získání azylu komplikovaný a často také nepříjemný. Ubytovny pro migranty, kde s manželkou pobývali, Piňagin hodnotí celkem dobře. Zdůrazňuje ale, že měli štěstí: vzhledem k tomu, že Německo poté, co přijeli, vyhlásilo lockdown, uzavřely se hranice jednotlivých spolkových zemí. „V Berlíně jsou uprchlické tábory úplně jiné. V našem případě to byly tří- nebo čtyřhvězdičkové hotely. Nové, čisté a udržované budovy, tři jídla denně,“ popisuje.
I tak je ale s rodinou potkaly nepříjemné chvíle. „Naposledy nás ubytovali v zařízení, kde kromě nás byli převážně Arabové. Kulturně se od nás opravdu hodně liší. Moje manželka chodí hodně nakrátko ostříhaná, navíc bylo teplo a chodili jsme v kraťasech. Když má žena lehké oblečení, kraťasy, tričko a krátký sestřih, muslimové to těžce nesou. Začali nám kvůli tomu dělat problémy. Arabské ženy třeba manželku a dceru občas nepustily na záchod nebo je strkaly,“ vzpomíná Piňagin. Díky zásahu Reportérů bez hranic se ale situaci brzy podařilo vyřešit a bloger s rodinou už po dvou měsících dostali vlastní byt.
Ismagilov, Navalného přívrženec z Ufy, musel na rozhodnutí nizozemských úřadů o udělení azylu čekat v opravdovém vězení pro migranty. Budova, obehnaná ostnatým drátem, prý zvenku vypadala skutečně hrozivě. Ukázalo se ale, že uvnitř to není tak strašné. „Jediný mínus byl v tom, že to je zařízení s uzavřeným režimem a na procházku máš jenom hodinu. Jinak to ale vlastně je uzavřený letní tábor, kde to vypadá líp než v ruských sanatoriích. Jsou tam velice přátelští dozorci, kteří vám každou hodinu nabízejí horkou čokoládu a kávu. Mají tam také modlitebnu a místnost s PlayStationem a s televizí, kde si člověk může pouštět DVD. Je tam i kytara, můžeš třeba tancovat. Dozorci nám dokonce sami nosili cédéčka se západním popem. Jídlo je dvakrát denně. K lidem se tam chovají s úctou. Člověk hned pochopí, že je v zemi, kde jsou lidský život a svoboda nejvyššími hodnotami. Já jsem tam zažil kulturní šok. V nizozemském vězení pro migranty jsem se poprvé v životě cítil jako člověk,“ říká aktivista.
Bohužel však v táborech pro žadatele o azyl přesto občas dochází k nebezpečným situacím. Jako v tom v nizozemském městě Echt, kde se zdržoval i Ismagilov. Letos 21. dubna zde došlo k tragédii, když 27letý Nigerijec, jehož žádost o azyl úřady nedlouho předtím zamítly, poranil nožem sedm lidí. Ismagilov byl zrovna v Amsterdamu na demonstraci na podporu Navalného. Útok se stal přímo na patře, kde bydlel. Zranění utrpěli všichni jeho sousedé kromě jediného, který se dokázal ubránit. „Navalného mítink mi zachránil život!“ napsal o den později aktivista. V květnu se už z tábora přestěhoval do sociálního bydlení, což mu udělalo ohromnou radost.
Hodně lidí mi píše, že jsem měl zůstat a bojovat. Navalnyj se ale taky vrátil, a co zmůže, když sedí ve vězení?
Azyl dostal za pouhých dvanáct dní. Vysvětluje to tím, že měl silný příběh, který navíc mohl prokázat řadou dokladů – například odmítnutím své žádosti o zahájení trestního řízení ve věci napadení, fotografiemi a videi dokumentujícími výhružky, jež mu chodily na sociálních sítích, hlasovými zprávami a články z médií. „Nizozemští úředníci byli v šoku – říkali, že takového politického uprchlíka tu dlouho neviděli. Můj právník prohlásil, že jsem ‚ideální klient‘,“ směje se Ismagilov.
Přijetí
Političtí emigranti, kteří zemi opustili proto, že jim hrozilo vězení, se domnívají, že neměli na výběr. „Dlouho jsem říkal, že nikam nepojedu, dokud mě neodsoudí. Když mě odsoudili, odjel jsem. Tím spíš, že vláda teď chce vězně zaměstnat na rekonstrukci Bajkalsko-amurské magistrály. Nejspíš bych tam jako obyvatel nejbližší kolonie ve městě Usť-Kut skončil taky. Myslím, že ‚na tyhle sračky už jsem moc starej‘. Za půldruhého roku na svobodě ve kterékoliv zemi na světě udělám pro sebe, svou rodinu a demokracii v Rusku víc, než kdybych seděl v ruské trestanecké kolonii. Je mi 46 a nechci být skoro do 50 ve vězení,“ říká bývalý koordinátor Navalného štábu v Irkutsku. Zdůrazňuje, že by chtěl zůstat občanem Ruské federace, nemá v plánu žádat kdekoliv na světě o občanství. Je ale dost možné, že do Ruska se už nevrátí. „Záleží na tom, v jaké časové perspektivě se odehraje změna vlády. Když uvidím, že se něco v blízké budoucnosti podaří, vrátím se. Jestli ale v cizině dožiju do penze, nejspíš tam už zůstanu. A k tomu mi zbývá už jen nějakých 20 let.“
Piňagin, kterému je 38, se také domnívá, že udělal dobře, když z Ruska odjel. „Kdybych tam zůstal, dostal bych nějakých tři až pět let. Hodně lidí mi píše, že jsem měl zůstat a bojovat. Navalnyj se ale taky vrátil, a co zmůže, když sedí ve vězení? A to má podporu médií, podporu svých lidí, ale kdyby zavřeli mě, tak na to za týden všichni zapomenou. Na Kubáni to jde raz dva,“ podotýká. Bloger se smířil s tím, že domů se už nikdy nevrátí. „Teď je na mě vyhlášený federální zatykač. Dokonce i kdyby Putin někdy umřel a k moci přišel Alexej Navalnyj, pochybuju, že by zatykač zrušili okamžitě. Je to proces, který bude nejspíš trvat celý můj život, a nikdo se tomu věnovat nebude. Proto jsem pro sebe vnitřně přijal velice těžké rozhodnutí, že se do Ruska už nevrátím, že už nikdy nespatřím hrob svého otce. Mou matku včera odvezli na jednotku intenzivní péče. Je jí 70, dostala covid-19, zasáhlo jí to 70 % plic. Každá esemeska ve mně budí hrůzu, bojím se, že od sestry uslyším to nejhorší. A chápu, že když se něco stane, nebudu moct do Ruska přijet. Proto bude život pokračovat tady.“
Nejlépe své šance na návrat vidí Ajdar Ismagilov: „Abych se mohl vrátit do Ruska, musí dojít k demontáži stávajícího režimu. K moci musí přijít normální lidé, tím myslím Alexeje Navalného. Teď to zní jako ze sci-fi, historická zkušenost mi ale dává naději. Matka mi vyprávěla, že na konci 80. let, když byla mladá, také nevěřila, že komunistický režim může někdy zmizet. Vypadalo to, že tu bude navěky. Ale systém, který se zdál být tak pevný, monolitní, se sám zlikvidoval za pouhých pár dní. To mi skýtá aspoň nějakou naději: jestliže mohl zmizet Sovětský svaz s jeho armádou a ideologií, tím spíš zmizí dnešní zkorumpovaný režim, se kterým už nikdo duševně zdravý nebude sympatizovat, protože nemá žádnou ideu a jde mu jen o peníze.“
***
Z ruského originálu přeložil Miroslav Tomek
