Historik Timothy Snyder, který je jedním z předních specialistů na region Východní Evropy, vysvětlil před Radou bezpečnosti OSN, proč si dnešní Rusko tolik libuje v osočování Ukrajinců z rusofobie. Přinášíme přepis jeho projevu.
V úterý 14. března měla Rada bezpečnosti OSN na programu zasedání, na kterém se debatovalo téma rusofobie. “Dnes jsme požádali o veřejné zasedání Rady bezpečnosti OSN na téma rusofobie jako faktoru, který brání dlouhodobému a pro všechny strany uspokojivému řešením ukrajinské krize. Samozřejmě se budeme věnovat jak rusofobii na Ukrajině, tak i na Západě,” napsal k tématu několik dní před zasedáním na svém kanálu v Telegramu Dmitrij Poljanskij, první zástupce stálého vyslance Ruska při OSN.
Mezi experty, kteří byli pozváni do debaty, byl také historik a profesor Yaleovy univerzity Timoty Snyder. Ten přišel s tvrzením, že rusofobní politiku ve svém pravém významu dnes vede především sama ruská vláda a osočovat z ní Ukrajince není obhajobou Ruska, ale jen dalším zločinem režimu Vladimira Putina.
Dámy a pánové, předstupuji před vás jako historik regionu východní Evropy, konkrétně jako historik masového zabíjení a politických zvěrstev. Jsem rád, že jsem byl požádán, abych vás informoval o používání termínu “rusofobie” ruskými státními aktéry. Věřím, že taková diskuse může vyjasnit něco o charakteru ruské agresivní války na Ukrajině a ruské nezákonné okupace ukrajinského území. Budu hovořit stručně a omezím se na dva body.
Prvním bodem je, že poškozování Rusů a poškozování ruské kultury je především důsledkem politiky Ruské federace. Pokud nás znepokojuje poškozování Rusů a ruské kultury, pak bychom se měli zabývat primárně politikou ruského státu.
Můj druhý bod bude spočívat v tom, že termín “rusofobie”, o němž tu dnes debatujeme, byl během této války zneužit jako forma imperiální propagandy, v níž se agresor prohlašuje za oběť. V tomto roce posloužil jako ospravedlnění ruských válečných zločinů na Ukrajině.
Čtěte také: Z ukrajinské fronty rovnou do muzea. V Rusku vzniká novodobý kult „hrdinů Z“
Dovolte mi začít od prvního bodu. Když hovoříme o “rusofobii”, předpokladem je, že se obáváme poškození Rusů. To je premisa, kterou rozhodně sdílím. Obavu o Rusy sdílím. Sdílím obavy o ruskou kulturu. Připomeňme si tedy akce, které v uplynulém roce způsobily Rusům a ruské kultuře největší škody. Stručně jich vyjmenuji deset.
1. Nucení nejkreativnějších a nejproduktivnějších Rusů k emigraci. Ruská invaze na Ukrajinu způsobila, že Rusko muselo opustit asi 750 000 Rusů, včetně těch nejkreativnějších a nejproduktivnějších. To je nenapravitelná škoda pro ruskou kulturu a je to výsledek ruské politiky.
2. Zničení nezávislé ruské žurnalistiky, takže Rusové nemohou poznat svět kolem sebe. I to je ruská politika a způsobuje nenapravitelné škody ruské kultuře.
3. Všeobecná cenzura a potlačování svobody slova v Rusku. Na Ukrajině si můžete říkat, co chcete, buď rusky, nebo ukrajinsky. V Rusku ne.
Pokud se v Rusku postavíte na ulici s nápisem “ne válce”, budete zatčeni a velmi pravděpodobně uvězněni. Pokud se postavíte na Ukrajině s nápisem “ne válce”, bez ohledu na to, v jakém jazyce je, nic se vám nestane. Rusko je země jednoho hlavního jazyka, kde toho můžete říci jen málo. Ukrajina je země dvou jazyků, kde si můžete říkat, co chcete.
Když navštívím Ukrajinu, lidé mi vypráví o ruských válečných zločinech oběma jazyky, ukrajinsky nebo rusky, podle toho, který jim vyhovuje.
4. Útok na ruskou kulturu formou cenzury školních učebnic, oslabování ruských kulturních institucí doma a ničení muzeí a nevládních organizací věnujících se ruské historii. Všechny tyto věci jsou součástí ruské politiky.
5. Pokřivení památky Velké vlastenecké války vedením útočné války v letech 2014 a 2022, čímž ruská politika o toto dědictví připraví všechny budoucí generace Rusů. To je ruská politika, která ruské kultuře způsobila zásadní škody.
6. Snížení významu ruské kultury ve světě a konec toho, čemu se dříve říkalo “russkij mir”, ruský svět v zahraničí. Dříve bylo na Ukrajině mnoho lidí, kteří k Rusku a ruské kultuře cítili přátelství. Tomu učinily konec dvě ruské invaze. Tyto invaze byly ruskou státní politikou.
7. Masové vyvražďování rusky mluvících obyvatel Ukrajiny. Ruská agresivní válka na Ukrajině zabila zdaleka nejvíce rusky mluvících lidí než jakákoli jiná akce.
8. Ruská invaze na Ukrajinu vedla k masovému umírání ruských občanů bojujících jako vojáci v útočné válce. Přibližně 200 000 Rusů je mrtvých nebo zmrzačených. To je samozřejmě jednoduše ruská politika. Je to ruská politika posílat mladé Rusy umírat na Ukrajinu.
9. Válečné zločiny, trauma a vina. Tato válka také znamená, že generace mladých Rusů, kteří přežijí, se bude podílet na válečných zločinech a bude do konce života zahalena traumatem a pocitem viny. To je velká rána pro ruskou kulturu.
Všechny tyto rány Rusům a ruské kultuře přinesla sama ruská vláda, většinou v průběhu posledního roku. Pokud bychom se tedy upřímně obávali poškození Rusů, jsou to některé z věcí, o kterých bychom měli přemýšlet. Ale možná nejhorší ruská politika vůči Rusům je ta, kterou zmíním jako poslední.
10. Trvalý výcvik nebo výchova Rusů k přesvědčení, že genocida je normální. Vidíme to na opakovaných tvrzeních ruského prezidenta, že Ukrajina neexistuje. Vidíme to v genocidních fantaziích v ruských státních médiích. Vidíme to ve chvíli, kdy státní televize denně oslovuje miliony nebo desítky milionů ruských občanů. Vidíme to, když ruská státní televize prezentuje Ukrajince jako prasata. Vidíme to, když ruská státní televize prezentuje Ukrajince jako parazity. Vidíme to, když ruská státní televize prezentuje Ukrajince jako červy. Vidíme to, když ruská státní televize prezentuje Ukrajince jako satanisty nebo jako zombie. Vidíme to, když ruská státní televize prohlašuje, že ukrajinské děti by se měly topit. Vidíme to, když ruská státní televize prohlašuje, že ukrajinské domy by měly být vypáleny i s lidmi uvnitř. Vidíme to, když v ruské státní televizi vystupují lidé a říkají: “Neměli by vůbec existovat. Měli bychom je postavit před popravčí četu”. Vidíme to, když někdo vystupuje v ruské státní televizi a říká: “Zabijeme jich milion, zabijeme jich klidně pět milionů, můžeme je všechny vyhladit,” čímž myslí všechny Ukrajince.
Kdybychom se upřímně obávali škod na Rusech, zajímalo by nás, co ruská politika dělá Rusům. Tvrzení, že Ukrajinci jsou “rusofobové”, je jen pokračováním používání nenávistného jazyka v ruské státní televizi. V té například jeden řečník navrhoval vyhubit všechny Ukrajince. Jeho zdůvodněním bylo, že Ukrajinci projevují rusofobii.
Tvrzení, že Ukrajince je třeba vyvraždit, protože trpí duševní chorobou zvanou rusofobie, je pro Rusy špatné, protože je vychovává ke genocidě. Pro Ukrajince je však takové tvrzení samozřejmě mnohem horší.
Fotografie, kterou jsem pořídil ve sklepě školy v Jahidne v Černihivské oblasti na Ukrajině. V Jahidném ruští okupanti drželi ve sklepě školy všechny obyvatele vesnice. Někteří lidé byli popraveni, jiní zemřeli vyčerpáním. Text zní “59 dětí”; tolik jich bylo mezi takto uvězněnými na velmi malém prostoru. V přízemí školy byly ruské graffiti opakující televizní propagandistická hesla, například že Ukrajinci jsou “ďáblové”. Foto: Tymoty Snyder
To mě přivádí k druhému bodu. Pojem “rusofobie” je rétorická strategie, kterou známe z dějin imperialismu.
Když impérium zaútočí, tvrdí, že je obětí. Rétoriku, že Ukrajinci jsou rusofobové, používá ruský stát k ospravedlnění útočné války. Jazyk je velmi důležitý. Nejdůležitější je však prostředí, v němž je používán. To prostředí vypadá následovně: ruská invaze na samotnou Ukrajinu, ničení celých ukrajinských měst, popravy ukrajinských představitelů, nucené deportace ukrajinských dětí, vysídlení téměř poloviny ukrajinského obyvatelstva, zničení stovek nemocnic a tisíců škol, záměrné cílené odpojování dodávek vody a tepla v zimním období. To je to, co se dnes skutečně děje.
V tomto prostředí je termín “rusofobie” používán proto, aby se prosadilo tvrzení, že imperiální mocnost je obětí, i když tato imperiální mocnost, Rusko, vede krutou válku. To je historicky typické chování. Imperiální mocnost dehumanizuje skutečnou oběť a tvrdí, že je sama obětí. Když se oběť (v tomto případě Ukrajina) postaví proti tomu, aby byla napadána, vyvražďována a kolonizována, impérium odpoví, že požadavek, aby byla nechána na pokoji, je nesmyslný nebo dokonce nemocný. To je “fobie”.
Čtěte také: S ruskou trikolorou, nebo vůbec? Největší země světa chce zpět na olympiádu
Toto tvrzení, že oběti jsou nerozumné, že jsou “fobické”, že mají “fobii”, má odvést pozornost od skutečné zkušenosti obětí v reálném světě, která je samozřejmě zkušeností s agresí, válkou a zvěrstvy. Termín “rusofobie” je imperiální strategií, jejímž cílem je změnit téma ze skutečné války a agrese na pocity agresorů, a tím potlačit existenci a zkušenost lidí, kteří jsou nejvíce poškozeni. Imperialista říká: “Jsme tu jen my. My jsme skutečnou oběti. A naše ublížené pocity mají větší váhu než životy ostatních lidí.”
Nyní mohou být a budou válečné zločiny Ruska na Ukrajině posuzovány podle ukrajinského práva, protože se odehrávají na ukrajinském území, ale také podle mezinárodního práva. Pouhým okem vidíme, že jde o útočnou válku, zločiny proti lidskosti a genocidu.
Používání slova “rusofobie” v tomto prostředí, tvrzení, že Ukrajinci jsou duševně nemocní, a nikoli že zažívají zvěrstva, je koloniální rétorika. Slouží jako součást širší praxe nenávistných projevů. Proto je toto zasedání důležité: pomáhá nám vidět genocidní nenávistné projevy Ruska. Myšlenka, že Ukrajinci trpí nemocí zvanou “rusofobie”, je používána jako argument k jejich zničení, stejně jako argumenty, že jsou škůdci, paraziti, satanisté a podobně.
Tvrdit, že jste oběť, když jste ve skutečnosti agresor, není obrana. Je to součást zločinu. Nenávistné projevy namířené proti Ukrajincům nejsou součástí obhajoby Ruské federace nebo jejích občanů. Jsou součástí zločinů, které ruští občané páchají na ukrajinském území. V tomto smyslu našel ruský stát svoláním tohoto zasedání nový způsob, jak se přiznat k válečným zločinům. Děkuji vám za pozornost.
***
Z podkladového textu Tymotyho Snydera pro řeč před Radou Bezpečnosti OSN uveřejněného v anglickém originále pod názvem “Hrát si na oběť” na autorově Substacku přeložil Vojtěch Boháč.
