Ryszard  Kapuściński: Válka v Karabachu a rozpad jednoho Impéria

Kořeny konfliktu o Náhorní Karabach sahají hluboko do historie. Současná válka ale propukla na konci 80. let v kontextu rozpadajícího se Impéria Sovětského svazu. Superstar polské reportážní školy Ryszard Kapuściński navštívil Náhorní Karabach a jeho de facto hlavní město Stěpanakert v průběhu války v roce 1990. Přijel tajně, skrytý mezi doprovodem ruské liberální poslankyně Nejvyššího Sovětu Galiny Starovojtovové, na kterou byl později spáchán atentát. Současná realita válkou zmítaného sporného území uprostřed hor Malého Kavkazu není nepodobná tomu, co Kapuściński zažil v létě 1990. Když se převlečený za pilota Aeroflotu snažil uhýbat pohledům vojáků v letištním bufetu pár kilometrů od frontové linie nebo když se setkával s členy Karabašského výboru v paneláku, který dost možná proměnily v trosky rakety, které na Karabach dopadají dnes. Úryvek z knihy Imérium od Ryszarda Kapuścińského (Absynt, 2018) ze všeho nejvíce ukazuje, jak se se po čtvrtstoletí opakuje ta stejná historie, která způsobuje nové rány.

Kapitola: Past

(s. 229-250)

Stalo se to v létě 1990. Dříve jsem o tom nemohl psát, abych nevystavil nepříjemnostem lidi, kteří mi tehdy pomohli.
Den před odjezdem do Jerevanu jsem se v Moskvě setkal s Galinou Starovojtovovou (Galina Vasiljevna Starovojtovová, profesorka na petrohradské univerzitě, tehdy poslankyně Nejvyššího sovětu za Arménii, později poradkyně Borise Jelcina pro národnostní otázky). Viděl jsem ji tehdy poprvé. Statná žena s podmanivým chováním a srdečným a vlídným úsměvem. Věděl jsem, že příští den letí do Jerevanu. Uvidíme se tam, řekla. A dodala: Snad se mi podaří vám pomoct, ale nevím, uvidíme.

Skeptický tón jejího hlasu jsem chápal. Nešlo totiž o nic menšího než dostat se do Náhorního Karabachu. V té době to byla věc spíš beznadějná. Dostat se tam autem nepřipadalo v úvahu, celý obvod Náhorního Karabachu – což je arménská enkláva na území Ázerbájdžánu – byl obklíčen jednotkami sovětské armády a ázerbájdžánské milice. Střežily všechny přechody, silnice a cestičky, hlídaly horské průsmyky. Bylo naprosto nemožné touto sítí proniknout. Nikdo, kdo zná tamní poměry a podmínky, se o nic takového ani nepokusil. Zbývala tedy vzdušná cesta. Z Jerevanu do Stěpanakertu, hlavního města Náhorního Karabachu, létalo občas (velmi nepravidelně) malé letadlo Aeroflotu. Ale ani v tomto směru jsem moc naděje neměl. Nešlo jen o to, získat místo v letadle, lidé na letišti v Jerevanu táboří dlouhé týdny (a na to jsem neměl ani čas, ani peníze). Závažnější překážkou bylo, že se letenky do Stěpanakertu prodávají jen osobám trvale hlášeným v Náhorním Karabachu nebo těm, kdo mají souhlas generálního štábu armády v Moskvě. V mém případě nepřipadala žádná z těchto možností v úvahu.

Do Jerevanu jsem přiletěl v noci. Celý příští den jsem strávil v hotelu a čekal na telefon. Měl jsem s sebou staroarménské kroniky. Texty tisíc let staré, krásné, ale dlouho se číst nedají, je v nich totiž příliš mnoho zoufalství, bolesti a slz. Arménský osud – staletí pronásledování, staletí života v pohrdání, diaspora, vyhnanství, pogromy. Všechno to je v kronikách zapsáno. Na každé stránce se někdo modlí o zachování národa, někdo prosí o život. Na každé stránce obava a nejistota, na každém řádku strach.

Příští ráno zvoní telefon. Slyším hlas Galiny Starovojtovové. Od včerejška, říká, na vás pořád myslíme. Zvažujeme různé možnosti, hledáme cesty. Mějte trpělivost a čekejte, přijede pro vás jeden mladý muž.

Ten mladý muž se jmenoval Guren. Byl to kus chlapa a pohyboval se rázně a energicky. Když vstoupil a pohlédl na mě, trochu se zarazil. Co se stalo? zeptal jsem se. Otevřel desky, ve kterých měl několik sovětských pasů. Byly to pasy Arménů, jenže mladých, nejstaršímu bylo čtyřiadvacet. Žádný z nich už nežil. Jednoho upálili v Sumgaitu, druhého uškrtili v Náhorním Karabachu. A tenhle? Ani nevíme, jak ten zahynul, řekl Guren. Z fotografií na nás hleděly černé oči, všechny stejně vážné a soustředěné. Nakonec Guren vybral pas s trochu rozmazanou fotografií (voda? pot?) a řekl mi, abych si ho vzal.

Pak mě posadil do rozpadajícího se moskviče, v němž už nefungovalo nic kromě motoru a (jak jsem doufal!) brzd, a vyrazili jsme do města. Okamžitě jsem se cítil jako ve svém třetím světě, to znamená, jako bych byl zase někde v Teheránu, Kalkatě nebo Lagosu, kde nikdo nedodržuje žádné předpisy, neřídí se žádnými semafory ani značkami, a přesto má tento chaotický a šílený provoz jakousi vnitřní logiku a řád (Evropanovu zraku utajené). I když si každý jede, jak chce, způsobem, jaký si zvolil, napříč, dozadu, od chodníku k chodníku nebo kolem dokola, nakonec všichni (tedy většina) dojedou do cíle. I my jako částečka oné vytrvale troubící laviny, páchnoucí výfukovými plyny, jsme směřovali k svému cíli. Kam, o tom jsem já neměl tušení. Zkušenost mě však naučila, že se nesluší klást otázky, když mě nějací lidé berou na riskantní, nejistou, nepravděpodobnou výpravu. Kdyby ses vyptával, znamenalo by to, že jim nedůvěřuješ, že si nejsi jist svým rozhodnutím, že se bojíš. Ale vždyť jsi říkal, že chceš! Musíš se tedy rozhodnout: jsi připraven na všechno, ano, nebo ne? A pak – není čas. Teď už je pozdě na váhání, rozpolcenost, alternativy.

Starý činžák v městském centru. Guren mě odvedl do druhého patra. Byt typický pro Impérium, plný starého harampádí, přecpaný starými krámy, ale se stopami každodenního vyčerpávajícího zápasu o základní pořádek a čistotu. Zápasu bez spojenců – bez mýdla, bez prášků a často i bez vody. Dokonce většinou bez vody, protože město vysychá, voda se objevuje jen vzácně, jen tu a tam, je třeba ji shánět, je třeba na ni čekat. Byt, v němž se teď nacházím, je veranda přestavěná z balkonu. Skleněné stěny verandy vedou nad dvorek s několika stromy. Na verandě je stůl a kolem něho sedí několik osob. Znám se jen s jednou z nich, s Galinou Starovojtovovou. Ostatní jsou většinou mladí vousáči, to znamená, že někde v okolí probíhá frontová linie, nějaká fronta boje za svobodu, o moc. V Arménii jsou dokonce dvě fronty – s Impériem a s Ázerbájdžánem. Ve městě je plno fedajínů, postávají na ulicích, vozí se na kamionech, vyzbrojení, jak se dá, odění do všeho možného, ale všichni vousatí. Fedajíni kolem stolu mě přivítali velmi srdečně, ale po prvních projevech přátelství všichni ztuhli a zavládlo mlčení.

Richarde, slyším čísi hlas, poletíš dnes do Stěpanakertu. Stejným letadlem jako poslankyně Starovojtovová. Poletíš jako pilot. A s Galinou Vasiljevnou se neznáš. Rozumíš?
Samozřejmě, říkám, rozumím. Znělo to, skoro jako kdybych skládal slavnostní přísahu. Nezůstal jsem tam dlouho, protože Guren řekl, že je nejvyšší čas jet na letiště.

Mám popisovat jerevanské letiště (které ostatně znám z různých cest)? Mám líčit, jak to tady vypadá ráno? Jak se probouzejí stovky a tisíce lidí, kteří spali na lavicích, na plastových karimatkách, na kamenných schodech? Jak začínají vstávat za nadávek, proklínání a pláče nemluvňat? A odkdy tu takhle spávají? Jak kdo, někteří ne tak dlouho, je to jejich první noc. A co tamti zarostlí a pomačkaní? Ti tak týden. A co ti, ke kterým se ani nelze přiblížit, protože tak strašně zapáchají? Ti jsou tu měsíc. A teď se všichni jako jeden muž probouzejí, rozhlížejí, škrábou, zívají. Nějaký muž vstává a snaží se zastrčit si košili do kalhot. Nějaká žena si zase chce nacpat vlasy do šátku. Lesklé černé vlasy, nádherné jako u Šeherezády. Přichází chvíle, kdy by všichni chtěli vykonat svou potřebu. Začínají se rozhlížet, stále neklidněji rozhlížet kam zajít, kde se schovat, kde přidřepnout? Na letišti jsou čtyři záchody. I kdybychom vycházeli z optimistického předpokladu, že jsou v provozu, dřív než za několik hodin by se všichni nevystřídali. Záchody jsou ovšem mimo provoz, lépe řečeno – nelze jich použít. Problém je v tom, že se jednoho dne záchodové mísy ucpaly. Když se ucpaly a narostl na nich kopec, začali lidé zaplňovat místo vedle mís. Nesmírně pečlivě zaplnili každý čtvereční centimetr podlahy. Když už nemohli pro sebe a svou činnost najít žádné místo kolem mís, začali se posunovat dál, rozpínat se v pochopitelném a přirozeném rozhodnutí ovládnout nová území.

No dobře. Můžeme připustit, že dospělí hledači klidného ústraní při pohledu na zapáchající konstrukce, které ztuhly u dveří čtyř záchodů, na několik hodin potlačí svou potřebu. Ale co děti? Malé děti přece prostě musí. Ta roční holčička, ta musí, ale dokonce i ten pětiletý chlapec, třebaže je už tak velký, musí taky. Má smysl líčit, jak velitel letiště chodí a zlobí se na děti, že si beze studu ulevují někde v koutě?
Část lidí pobíhá sem a tam a snaží se zjistit, zda poletí nějaké letadlo. Poletí? Kdy poletí? Jestli jsou v letadle volná místa, na to se už ani neptají, protože je známo, že místa nejsou. Ti, kteří nepříčetně běhají sem a tam a chtějí se něco dozvědět, to jsou nováčci, naivní a nezkušení, kteří tu pravděpodobně strávili teprve jednu dvě noci. Veteráni nepobíhají, vědí, že to nemá smysl, a raději si hlídají místo na lavici. Sedí na ní nehybní, jako autisti, bez kontaktu s okolím, jako lidé v ústavech pro duševně choré.

Stojí za to líčit scény v malé přeplněné místnosti, kde se přijímají stížnosti? Armén, který tu má službu, musel dříve být – soudě podle vzhledu – boxerem, lamačem podkov, zápasníkem. Jen gladiátor může být v takovém fyzickém stavu, že zvládá dotírající, nadávající a vyhrožující dav, jehož vztyčené pěsti se k němu blíží jako záplava smrtonosných kamenů. Co je v tom davu neštěstí, co dramat! Tato žena se musí ještě dnes dostat na Ural na pohřeb svého syna, který zahynul na vojně. Nedokážu popsat její výkřiky, tvář, prsty, kterými si rve vlasy. Tenhle muž najednou skoro přišel o zrak. Potřebuje letět do Kyjeva na operaci. Je to pro něj jediná šance, jinak už nikdy nebude vidět. U stěny místnosti stojí tichá fronta žen, které také musí někam letět. Stojí klidně, protože se nesmějí rozčilovat. Mají vysoká břicha, porod může začít každou chvíli.

Protlačili jsme se s Gurenem tou lidskou houštinou, skrze dav, který na něco nebo na někoho zuřivě útočil, a dostali jsme se do místnosti pro piloty. Jeden z nich vstal, když nás uviděl, a pozdravil nás. Byl štíhlý, o něco vyšší než já. Jmenoval se Suren. Řekl mi, abych šel s ním. Odvedl mě na parkoviště do svého auta. V zavazadlovém prostoru měl uniformu – bundu a kalhoty. Celou noc jsem je žehlil, pravil hrdě. Ještě musíme sehnat nárameníky a čepici, dodal. Převlékl jsem se v autě a mé šatstvo jsme uložili do plastové tašky. Vrátili jsme se do budovy. Suren vyhledal nějakou stevardku, viděl jsem, že jí něco říká. Dívka zmizela. Čekali jsme na ni a povídali si tuším o počasí. Když přišla, kývla hlavou, abych šel za ní. Měla klíč od šatny pilotů. Tam mi vybrala vhodné nárameníky a čepici. Měl jsem letět jako kapitán letadla. Vyvedla mě na chodbu a řekla: Já zůstanu v šatně a ty jdi za Surenem sám. Nechtěla, aby nás někdo viděl pohromadě.

Šel jsem tedy, ale rázem jsem se ocitl v neočekávané si­tuaci. Sotva jsem se objevil v letištní hale, vrhli se na mě lidé s otázkami, kam a kdy letíme a zda je vezmeme.

S tím bych si ještě nějak dokázal poradit, ale najednou rozrazili dav nějací dva chlapi a protlačili se až ke mně. Ukázalo se, že to jsou dva konkurenti. Téměř současně mi oba kategoricky řekli: Všechny letenky jen přese mne! (Jinými slovy: legálně koupená letenka byla jen jakýmsi prvním nebo dokonce nultým krokem na trnité cestě k získání papírku, který má skutečnou hodnotu pravomocné letenky.) O tom, kdo poletí a kdo ne, měl rozhodnout úplatek jedné z mafií, jejíž předáky jsem teď měl před sebou. Právě takové si­tua­ce nemůže spousta lidí ze Západu pochopit. Jsou zvyklí brát každou skutečnost tak, jak se jeví. Očekávají, že bude všechno transparentní, čitelné a logické. Je-li člověk ze Západu s takovou filozofií vržen do sovětské reality, každou chvíli ztrácí půdu pod nohama, dokud mu někdo nevysvětlí, že skutečnost, kterou vidí, vůbec není jediná a docela určitě už vůbec není ta nejdůležitější, že tu existuje množství nejrůznějších realit svázaných v monstrózní nerozmotatelný uzel, jehož podstatou je mnohologičnost, ten zvláštní spletenec nejprotikladnějších logických systémů, někdy neprávem označované jako nelogičnosti nebo alogičnosti, a to těmi, kdo předpokládají, že existuje pouze jeden logický systém.

Vědomí, že každá chyba může teď mít v mé situaci fatální důsledky, mě přinutilo k rozhodnému činu. Odstrčil jsem všechny stranou a došel do místnosti pro piloty. Suren mě představil druhému pilotovi, s nímž jsem měl letět. Říkali mu Averik. Hned jsme si byli navzájem sympatičtí. Averik věděl, jak velké riziko s sebou nese celá operace, ale něco ho na tom fascinovalo a od první chvíle byl rozhodnut udělat cokoli. Věděl, že když mě chytnou, zavřou i jeho a on pak pozná na své kůži, co je to gulag. Ale když jsme se tehdy setkali, byl srdečný a plný energie. Pravý opak Surena, který se stále ovládal, byl uzavřený a málomluvný.

Letadlo, které pilotují Suren a Averik, je malé proudové letadlo JAK40 pro dvacet šest cestujících. V Jerevanu nebyly při odletu žádné potíže. Autobus nás odvezl spolu s cestujícími k letadlu, které stálo daleko od letištní budovy. Mezi cestujícími jsem zahlédl Starovojtovovou a Surena, letěl jako její asistent. Zbytek tvořili unavení Arméni, kteří se už ani nedokázali radovat, že se konečně vracejí domů. Suren, Averik a já jsme nastoupili do kokpitu a zamkli dveře. Suren začal spouštět motory. Nálada v kabině byla dobrá, protože celý plán mé výpravy měl dost pevné základy. Vysoká sovětská činitelka, velmi známá a populární poslankyně Nejvyššího sovětu, jede navštívit svůj volební obvod, veze dary školám, chce se setkat s lidmi, kteří pro ni hlasovali, a tak se rozumí samo sebou, že bude přijímána s nadšením a úctou. V rámci všeobecné srdečnosti a pohostinství budu já možná vystupovat jako osobní pilot (kdyby tato varianta nevyšla, měl jsem se tvářit, že Starovojtovovou neznám).

Vzdálenost z Jerevanu do Stěpanakertu překonal náš malý tryskáč za tři čtvrtě hodiny. Letěli jsme mezi dvěma horskými pásmy Náhorního Karabachu (existuje i níže položený Dolní Karabach). Náhorní a Dolní Karabach tvoří východní výběžek Kavkazu, který potom mírně klesá a přechází v údolí řeky Kury. Nějakých tři sta kilometrů odtud dál na východ se světlé vody této řeky vlévají do tmavého, ropou nasyceného Kaspického moře.

U knajpů sedí Suren a Averik. V kokpitu si připadám jako v divadelní lóži, ze které sledujeme zvláštní pantomimické představení – tančící hory. Je to tanec pomalý, náměsíčný, téměř nepostižitelný, a přesto se tyto němé zkamenělé postavy posouvají, mění svou polohu, obracejí se, naklánějí k zemi nebo vypínají vysoko do mraků. Dvojice, skupiny, průvody, nové a nové. Kolem dokola Švýcarsko. Tady se pasou stáda ovcí, tamhle se řítí potoky, tamhle se zas zelenají lesy a palouky.

Z rozjímání nás vytrhuje hlas z kontrolní věže na letišti ve Stěpanakertu: jdeme na přistání. Už je vidět údolíčko, sotva viditelná linie zástavby, a za chvíli mi Suren ukazuje nitku ranveje. Je tak hrbolatá a krátká, že tu žádné větší letadlo nemůže přistát. I my přistáváme na samém konci dráhy, kousek dál už začíná skalisko. Pomalu rolujeme směrem k baráku, to je letištní budova. Jak se přibližujeme, Surenova a Averikova tvář tuhnou. Všechno je tu obklíčeno vojáky, všude plno milice. V Náhorním Karabachu je vyhlášen výjimečný stav, oblasti velí vojenský komisař. Ti vojáci jsou z jednotek KGB, svezli je z vnitřního Ruska. Nikdy jich tu nebylo tolik, bručí Suren. Sotva vypnul motory, hned obklopili letadlo ozbrojení výsadkáři a přicházejí nějací důstojníci. Suren říká něco Averikovi a ukazuje na mne. Averik souhlasně kývne. Jdi přede mnou, obrací se ke mně. Vycházíme z kabiny. Jediné dveře v tomto typu letadla jsou na ocase. Averik otvírá dveře, schůdky padají na zem. Cítím náraz tropického vzduchu a vidím vojáky, jak se hromadí dole u schůdků. Padej, padej, jdi rovně před sebe! slyším hlas Averika.

Jasně, teď už nesmím váhat ani vteřinu, nesmím udělat nejistý nebo zbytečný pohyb. Sbíhám tedy po schůdcích, míjím hlouček důstojníků a pak i výsadkáře a policisty, jdu rovnou za nosem. Vedle mne kráčí Averik, který (jak doufám) ví, co dál. Hlavně že na nás nikdo nevolá ani nás nezastavuje. Přicházíme k řadě obrněných transportérů, vojáci sedí v jejich stínu. Ani tady nás nikdo nezastavuje, koneckonců jsme v uniformách pilotů, všichni viděli, že jsme před chvílí přivezli letadlo. Asi sto metrů jdeme podél transportérů k bráně. Vedle brány je dřevěný domek, něco na způsob bufetu, kde je k dostání jen jedna věc – teplá limonáda. Averik mi kupuje sklenici limonády (v tom zmatku jsem si zapomněl vzít peníze) a říká mi: Tady seď a čekej. A bez rozloučení mizí. Za nějakou chvíli se objevil neznámý mladý vousáč, prošel kolem mne a procedil skrz zuby: Seď a ani se nehni, teď tě mám na starosti já. A hned nato zmizel i on.

Čekání v bufetu se začalo prodlužovat a já byl jako na jehlách. Bylo tam několik stolků, všechny volné, seděl jsem tu jen já. Jinak byl ale provoz živý, každou chvíli někdo přišel a chtěl limonádu. Největším nebezpečím byly vojenské hlídky. Představte si provizorní malé letiště v daleké provincii vysoko v horách. Občas přiletí malé letadlo, jenže hned zase odletí. Jedinou atrakcí je bar, kde se prodává limonáda. Je parno, všichni mají žízeň. Největší žízeň mají vojenské hlídky, protože chodí v přilbách, neprůstřelných vestách a ještě s sebou vláčejí spoustu železa. Co mají takové hlídky na práci? Vlastně nic, jen chodit a čmuchat, chodit a hledat, okukovat a vyzvídat. A v této příšerné nudě se jim najednou nabídne úžasné sousto: v bufetu (jediném široko daleko), v liduprázdném bufetu sedí pilot Aeroflotu. Co takhle přisednout si a hodit řeč? Například odkudpak jsi? Nebo: kam máš namířeno? Za zeptání nic nedáš, zvlášť když jsi ve službě na tak ožehavém místě jako je Náhorní Karabach a ještě k tomu za výjimečného stavu! Sem přijíždí málo lidí. Sem je těžké se dostat. Sem jen tak někoho nepustí.

Jestli mě zastaví ruská hlídka, nebude to ještě tak zlé. Budu se vydávat za Arména, umím mluvit rusky s arménským přízvukem. Jestli mě zastaví patrola arménská, taky to nemusí být naprostá katastrofa, umím mluvit rusky jako Litevec nebo Lotyš. Největší strach jsem měl z hlídek smíšených, rusko-arménských. Těm bych se asi nevykroutil.

Druhá nesnáz byla, že jsem neměl žádné dokumenty. Jistě, z kapsy saka mi vyčuhoval sovětský pas. Pas mladého Arména zavražděného v Sumgaitu.

Za hodinu se objevil vousáč. Poslouchej, povídám mu, tady sedět nemůžu, tady by mě chytili. Viděl jsem na něm, že je nervózní. Jen seď, řekl mi, nic jiného se nedá dělat. A zmizel. Přestože bylo vedro, stáhl jsem si čepici na oči a dělal jsem, že spím. Byla to veliká nápadná čepice se spoustou různých lemování, nášivek a dubových listů. Vzal jsem si ji jako jakýsi štít, jako zástěnu, za kterou se mohu schovat. Snažil jsem se také zaujmout pózu, která nevyzývala k navazování kontaktu. Pózu protivy, bručouna, hulváta, jež by na dálku každého varovala, aby se nepřibližoval.

Po dvou hodinách strávených v bufetu jsem uslyšel zvuk startujícího letadla. Cítil jsem se teď ještě osamocenější a trochu jako v pasti. Naštěstí se objevil vousáč a řekl mi: Pojď za mnou. Vyšel jsem z bufetu s pocitem, jako kdybych pouštěl těžké vězení. Šli jsme po silnici směrem k městu, ale ušli jsme sotva sto metrů, k místu, kde bylo dole u silnice parkoviště. U vjezdu seděl pod stromem ve stínu starý Armén. S mým vousáčem se dorozuměli pohledem a kývnutím a můj průvodce mě zavedl ke kanárkově žlutému žigulíku. Vlez dovnitř a nehni se odtud, řekl mi a zase zmizel. Na jedné straně jsem se cítil volnější než v bufetu, kde jsem byl po celou dobu jako živý cíl na odstřel, na druhé straně bylo v autě, které stálo celý den na slunci, jako v peci. Chtěl jsem vystoupit a projít se po parkovišti, ale stařec pod stromem na mě sykl: Nikam nechoď, jsou tu hned vedle. A opravdu, asi o padesát metrů dál byly závory a u nich strážní stanoviště. Kdyby viděli, jak se pilot Aeroflotu peče na slunci, určitě by ho pozvali do stanu na doušek osvěžujícího čaje, třeba jen proto, aby si popovídali a zeptali se, kdo je a co je, odkud jde a kam. Každý si přece potřebuje promluvit, je to přirozené, je to lidské, zvlášť v dnešní době, kdy máme glasnosť a smíme si popovídat i s cizincem.

Nejhorší bylo, že jsem stále nevěděl, co se děje. Zřejmé bylo jen to, že náš optimistický plán, vypracovaný ještě v Jerevanu, nevyšel. Starovojtovovou měli na letišti uvítat místní hodnostáři. Slavnostní uvítání mělo trvat čtvrt hodiny, nanejvýš půl. Pak jsme měli odjet auty do města, poobědvat, předat školním dítkám dárky, prohlédnout si park, setkat se s obyvateli Stěpanakertu. Všechno to mělo být srdečné, idylické, pohostinné. Jenže místo hodnostářů na nás čekalo komando NKVD. Žádná uvítací ceremonie, padli jsme rovnou do léčky.

Zeptal jsem se staříka (po celou tu dobu seděl pod stromem, díval se směrem k letišti, dokonce ani když se mnou mluvil, neotočil ke mně hlavu), jestli už Sarovojtovová odjela do města, ale odpověděl mi zkormouceným hlasem, že ne. To znamená, řekl jsem si, že ji buď zadržují na letišti, nebo jí přikázali vrátit se naším letadlem do Jerevanu. Armén o tom nic nevěděl.

Starý Armén ve stínu stromu u silnice. Každá východní konspirace se opírá o takové postavy. Tkví nehybně jako balvany v kamenité krajině této země. Sedí opřeni o hůlky v hliněných uličkách orientálních měst. Všechno vidí, všechno vědí. Nic je nemůže vyvést z rovnováhy. Nikdo je neoklame. Nikdo je nepřemůže. Díky tomu člověku pod stromem mi teď bylo líp.

Vymyslel jsem si příběh pro případ, že by mě chytili.
Odkud máte tu uniformu? zeptá se mě vyšetřovatel.
Odkud? Koupil jsem ji ve Varšavě. Tam si můžete koupit od Rusů, jaký stejnokroj chcete. Kapitána, plukovníka, dokonce i generála. Zbraň si tam můžete koupit taky, ale jak vidíte, já žádnou nemám.
Proč jste si koupil uniformu zrovna pilota Aeroflotu?
Protože jsem se už dávno chtěl dostat do Náhorního Karabachu a věděl jsem, že se mi to žádným jiným způsobem nepovede. Chtěl jsem se sem podívat za každou cenu, protože mě vždycky dojímal osud národů odsouzených k vyhlazení – a obyvatelé Náhorního Karabachu k vyhlazení odsouzeni jsou.
To myslíte vážně? zeptá se vyšetřovatel.
Bohužel. Obávám se, že tomu tak je. Je to malý křesťanský ostrov, který bude za pár let zaplaven oceánem islámského fundamentalismu. Vlny toho oceánu už stoupají. Copak to nevidíte?
Jak jste přišel k pasu toho člověka ze Sumgaitu?
Ten pas ležel na parapetu na letišti v Jerevanu. Nikdo o něj neměl zájem.
Kdo vás pustil do letadla?
Nikdo mě nepouštěl, nastoupil jsem sám. Nastoupil jsem do autobusu společně s ostatními cestujícími a společně s nimi jsem vstoupil na palubu. Bylo by divné, kdyby se cestující ptali pilota, proč letí letadlem.
Službo, zavolá vyšetřovatel policistu, odveďte zatčeného do cely.

Měl jsem spoustu času, takže jsem si vymýšlel různé varianty doznání, v nichž mi šlo jen o jedno – nikoho do toho nezatáhnout, nikoho nepodrazit.
Od našeho přistání uplynuly čtyři hodiny, když z města přijela černá limuzína a zastavila v určité vzdálenosti před budovou strážnice. Byl to vůz, jakým v Impériu jezdívají jen vysocí úředníci, a já si řekl, aha, už poslali auto, takže určitě pustí Starovojtovovou do města. Záhy nato se objevil vousáč (po celou dobu s napjatou tváří spiklence) a řekl: Vykroč rázně. To mi nemusel říkat, věděl jsem, že v takových situacích znamená ráznost a rozhodnost poloviční úspěch.

Nasedli jsme, energicky zabouchli dveře a auto okamžitě vyrazilo. Jeli jsme několik kilometrů směrem k městu po asfaltce, podél níž stály obrněné transportéry a lehké tanky, takže celé široké okolí připomínalo jeden velký vojenský tábor. Najednou se na silnici před námi objevily těžké vysoké betonové bloky, tvořící jakýsi labyrint. Auto muselo zpomalit a opatrně projíždět mezi bloky, vojáci mohli vozidlo snadno kontrolovat. Když vousáč spatřil překážku, řekl mi: Lehni si a dělej opilého. Nic jiného vymyslet nedokázal. Svalil jsem se tedy na zadní sedadlo a zakryl si tvář čepicí. Slyšel jsem, jak vousáč říká vojákovi, který vstrčil hlavu do auta: Je opilý. Ožralý a unavený.
Zase jsme jeli k městu, po pravé straně bylo horské úbočí, po levé hluboké údolí a na jeho dně mrtvá železniční trať jako nějaká čára. Už si můžeš sednout, řekl vousáč, ale kdyby nás zastavili, dělej zas opilého. Stanoviště, která jsme míjeli, nám dovolila jet dál. To už se kolem nás protínaly v pravých úhlech stinné uličky lemované stromy. Pak auto vjelo na prostranství obestavěné obytnými domy a vousáč řekl: Vystup. Vyskočil jsem a auto s vousáčem hned odjelo. Ani jsem se nestačil porozhlédnout, když ke mně přiběhla starší žena, vzala mě za ruku a zatáhla mě na nějaké schodiště. Stačila ještě říct: třetí patro – a zmizela. Vyšel jsem do třetího patra, tam se otevřely dveře a já se ocitl v jakémsi bytě uprostřed hloučku žen a dětí. Všichni radostně křičeli, objímali mě, něco mi říkali, viděl jsem rozzářené, vítězné obličeje. Ničemové! Darebáci! Okupanti! rozčilovaly se ženy. Jak dlouho nás ještě budou takhle trápit a držet v otroctví! Proklínaly vládu, nadávaly na režim a přitom mi za stále drsnějšího proklínání a vyhrožování ohřívaly můj dávno vystydlý oběd.

Přišlo několik mužů, i ti mě objímali. Jakmile se objevili, vřava hned utichla, děti zalezly někam do kouta, ženy přestaly lamentovat a nadávat. Mohl jsem se převléct. Dostal jsem nějaký civilní oblek (majitele bytu? Nebo některého souseda?).

Večer plynul v rozhovorech. Proč jsem k nim přijel? Přijel jsem, abych se setkal s lidmi z karabašského výboru, kteří odtud nemohou odjet a jsou tak odsouzeni k mlčení, k němému odporu, ale chtěli by, aby svět poznal osud místních Arménů, jejich těžký život, jejich tragédii. Touha, aby byl náš hlas slyšet co nejdál, je charakteristická pro všechny vězněné lidi, kteří se drží víry ve spravedlnost světa jako stébla záchrany a kteří jsou přesvědčení, že být slyšen znamená být pochopen, znamená dokázat svou pravdu a vyhrát svou věc.

Smráká se. Sedíme ve velkém pokoji kolem dlouhého těžkého stolu. Byt je typicky arménský: stůl je nejdůležitějším kusem nábytku, je středobodem domova. Stůl se vždycky musí prohýbat pod vším, co kdo má a co dům dá. Jen nesmí být prázdný, protože prázdný stůl lidi odpuzuje a rozhovor vázne. Čím je stůl bohatší a čím víc je na něm jídla, tím větší náklonnost a úctu druhému prokazujeme.

Naše otázka zní, jak přežít? říká jeden z přítomných. Tato otázka visí nad Armény po staletí. Odedávna máme vlastní kulturu, vlastní jazyk, vlastní abecedu. Už sedmnáct století je křesťanské náboženství národním náboženstvím Arménů. Naše kultura má však pasivní charakter, je to kultura ghetta, chráněné pevnosti, nikdy jsme nevnucovali naše mravy, náš způsob života jiným lidem. Nechceme být misionáři a je nám cizí touha po moci. Ocitli jsme se však uprostřed lidu, který pod Prorokovým praporem vždycky chtěl vládnout této části světa. V jeho očích jsme jakýmsi jedovatým trnem ve zdravém těle islámu. Přemýšlejí, jak trn vytrhnout, to znamená, jak nás vyhladit ze zemského povrchu.

V nejhorší situaci je Náhorní Karabach, říká jeden z přítomných. Kdysi jsme byli neodlučnou částí území Arménie, ale v roce devatenáct set dvacet sem vtrhla turecká armáda a vyvraždila arménské obyvatelstvo, které žilo mezi hranicemi dnešní Arménské republiky a Náhorního Karabachu. Naši předkové se zachránili tím, že našli útočiště v karabašských horách. Vylidněný pás země mezi Arménií a Karabachem osídlili kavkazští Turci, tedy Ázerbájdžánci. Ten pás je široký necelých třináct kilometrů, ale oni jej drží a nenechají nás tamtudy projet ani projít. Tak jsme se stali křesťanským ostrovem v srdci islámské Ázerbájdžánské republiky. A co víc, Ázerbájdžánci jsou šíité a horují pro Chomejního. Ti neustoupí, dokud nás nezlikvidují.

Stalin, dodává člověk vedle mne, Stalin znal Kavkaz dobře. Sám pocházel z Kavkazu. Věděl, že tu v horách žije na sto národů, které mezi sebou vždycky válčily. Je to kout světa zamčený na čtyři západy, odříznutý dvěma moři, Černým a Kaspickým, a zabarikádovaný dvěma nebetyčnými horskými pásmy. Kdo se sem dostane? Kdo se odváží proniknout dovnitř? Stalin uměl přilévat olej do ohně. Věděl, že Náhorní Karabach bude vždycky jablkem sváru mezi Turky a Armény. Proto nespojil Náhorní Karabach s Arménií, ale ponechal náš obvod uprostřed Ázerbájdžánu, pod správou Baku. Moskva tak zaujala postavení nejvyššího arbitra.

Přestože žijeme tak daleko od Paříže a Říma, říká starší muž na konci stolu, jsme součástí křesťanské Evropy, přesněji jejím koncem. Podívejte se na mapu, argumentuje. Západní část Evropy končí jasnou linií pobřeží, dál už je jen Atlantik. Ale na východě? Na východě to není zdaleka tak jasné. Tady se Evropa rozplývá, roztéká. Nějaké kritérium ale mít musíme. Já si tedy myslím, že v tomto případě to není kritérium zeměpisné, ale kulturní. Evropa sahá až tam, kde žijí lidé věrní křesťanským ideálům. My, Arméni, jsme její jihovýchodní výspou.

Mezi Evropou a světem islámu existují dvě linie konfrontace, dodává jiný Armén z téhož konce stolu. Jedna probíhá podél Středozemního moře, druhá po vrcholcích Kavkazu. Když uvážíme, že v Evropě žije stále víc Turků a Alžířanů, mohou se naše děti dožít chvíle, kdy bude Stěpanakert jedním z mála křesťanských měst na světě.

Pokud přežijeme, ozvalo se současně několik hlasů. Aby mi předvedli, že to není tak jisté, odvedl mě hostitel k oknu. Venku už byla tma. Vysoko nad námi zářily řady světel. Tam nahoře leží ázerbájdžánské městečko Suša, řekl. Mají nás tu jako na dlani, mohou nás ostřelovat, kdy si zamanou.
Nejistota, strach, nenávist – to je to, co se tu dýchá.
Arméni, říká jeden z účastníků setkání, se nikdy nesmířili se ztrátou Náhorního Karabachu. Každých pár let kvůli tomu v Arménii propukaly nepokoje a povstání. V červnu roku 1988 vyslovil Nejvyšší sovět Arménie souhlas se žádostí Nejvyššího sovětu obvodu Náhorního Karabachu o našem připojení k Arménii. Baku řeklo ne. Moskva se vždycky postaví na stranu silnějšího a Ázerbájdžán je mnohem silnější než my. Náhorní Karabach zaujímá pouze pět procent území Ázerbájdžánu a žijí v něm necelá tři procenta obyvatelstva republiky. Moskva využila toho, že Baku pohrozilo obsazením Náhorního Karabachu, vyhlásila výjimečný stav a poslala sem své jednotky. Jsme v pasti. Jsme pod okupací Moskvy, ale kdyby odtud Moskva odešla, dostaneme se pod okupaci Baku.

Během našeho rozhovoru se ozval hluk na chodbě, otevřely se dveře a vešla Starovojtovová doprovázená několika osobami. Byla unavená a napjatá, i když se navenek snažila zachovat klid a vytvořit srdečnou, bezstarostnou atmosféru. Vyprávěla, jak to s ní bylo. Sotva vystoupila z letadla, zatkla ji skupina důstojníků vyslaných vrchním velitelem Náhorního Karabachu. Řekli jí, že neměla právo přiletět do Stěpanakertu, a snažili se ji přesvědčit, aby se vrátila do Jerevanu. Starovojtovová protestovala a prohlásila, že se vrátí jedině tehdy, jestliže ji do letadla odnesou. Důstojníci si uvědomili, že by to byl problém. Zaprvé proto, že je Starovojtovová kus ženské, a zadruhé proto, že by z toho byl světový skandál. Začaly nekonečné konzultace a vymýšlení, co dělat. Pružinou celé akce byl první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Ajaz Mutalibov (Mutalibov se stal později prezidentem Ázerbájdžánu), který z Baku telefonoval Gorbačovovi a hrozil útokem na Stěpanakert, pokud odtamtud Starovojtovovou nevyhodí. Moskva chce mít dobré vztahy s Mutalibovem, s islámem, s Tureckem, s Blízkým východem atd. Co proti tomu znamená nějaká Starovojtovová a Náhorní Karabach? Starovojtovová hrála o čas, chtěla tu totiž stůj co stůj zůstat a setkat se s lidmi. Chtěla, aby cítili, že na ně někdo myslí. Měla jeden pádný argument: že totiž piloti, když uviděli, co se děje, odletěli. A téhož dne se vrátit nemůžou, protože letiště ve Stěpanakertu nemá umělé osvětlení.

Starovojtovová měla v Baku své odpůrce, protože Ázerbáj­džánci podobně jako Arméni dělí lidstvo na dva proti sobě stojící tábory:
Pro Armény je spojencem ten, kdo soudí, že Náhorní Karabach je problém. Ostatní jsou nepřátelé.

Pro Ázerbájdžánce je zase spojencem ten, kdo soudí, že Náhorní Karabach není žádný problém. Ostatní jsou nepřátelé.
Pozoruhodná je krajnost a nekompromisnost těchto stanovisek. Nejde totiž jen o to, že mezi Armény nemůžete říct: myslím, že Ázerbájdžánci mají pravdu, nebo mezi Ázerbáj­džánci prohlásit: myslím, že Arméni mají pravdu. Něco takového vůbec nepřipadá v úvahu, začali by vás nenávidět a zabili by vás. Stačí říct na nesprávném místě nebo mezi nesprávnými lidmi: je to problém (nebo: není to problém) a člověk už riskuje udušení, oběšení, ukamenování, upálení.
Stejně nepředstavitelné je, že by člověk v Baku nebo v Jerevanu přednesl třeba takovouhle řeč: Poslyšte, před desetiletími (žije ještě někdo, kdo si ty časy pamatuje?) hodil nějaký divoký turecký paša a stejně divoký Stalin do našeho kavkazského hnízda to strašné kukaččí vejce a od té doby neděláme nic jiného, než se mučíme a vraždíme, a oni se ve svých zatuchlých hrobech chechtají, až se hory zelenají. A my přitom žijeme v takové bídě, všude kolem je taková zaostalost a špína! A tak se raději smiřme a pusťme se konečně do nějaké práce.

Takový řečník by se konce své řeči nedožil, neboť sotva by obě strany vytušily, co chce říct, hned by ten nešťastný moralizátor a vyjednavač přišel o život.
Svět ohrožují tři metly lidstva, tři epidemie.
První metlou je nacionalismus.
Druhou je rasismus.
Třetí metlou je náboženský fundamentalismus.
Všechny tři mají společný rys, společného jmenovatele – je jím agresivní, všemocná, totální iracionálnost. Rozum zasažený jednou z nich je nepřístupný jakýmkoli argumentům. V takové hlavě prostě hoří svatá hranice, která jen čeká na své oběti. Každý pokus o klidný rozhovor se míjí cílem. Fanatikovi nejde o rozhovor, nýbrž o deklaraci. Chce, abys mu přitakal, uznal, že má pravdu, podepsal účast. Jinak v jeho očích nic neznamenáš, neexistuješ, protože důležitý jsi jen jako nástroj, jako zbraň. Lidé neexistují, existuje jen věc.

Rozum zasažený takovou epidemií je rozum uzavřený, jednorozměrný, monotematický, otáčející se pouze kolem jednoho motivu – svého nepřítele. Myšlenka na nepřítele nás udržuje při životě, umožňuje nám existovat. Proto je nepřítel stále přítomen, je vždy s námi. Když mi u Jerevanu místní průvodce ukazoval jednu ze starých arménských bazilik, ukončil svůj výklad pohrdavou poznámkou: Mohli by snad něco takového postavit nějací Ázerbájdžánci? Když mi později místní průvodce v Baku ukazoval řadu zdobených secesních domů, uzavřel i on svůj výklad pohrdavou otázkou: Mohli by snad Arméni postavit takové domy?

Na druhé straně je Arménům i Ázerbájdžáncům co závidět. Netrápí je představa složitého světa ani to, že lidský osud je nejistý a křehký. Je jim cizí neklid, který obvykle vzbuzují otázky jako: Co je pravda? Co je dobro? Co spravedlnost? Neznají rozpolcenost, která trápí člověka zvyklého klást sám sobě otázku: Mám pravdu, nebo nemám?

Jejich svět je malý, je to několik hor a údolí. Jejich svět je jednoduchý: na jedné straně jsme my, dobří lidé, na straně druhé jsou oni, naši nepřátelé. Jejich světu vládne čitelný zákon výlučného práva: buď my, nebo oni.
A pokud existuje ještě nějaký jiný svět, co by od něho asi mohli chtít? Aby je nechal na pokoji. Potřebují klid, aby to vždycky mohli tomu druhému pořádně nandat.

Ráno mě probudilo slunce. Vyskočil jsem z postele a přistoupil k oknu. Vyrazilo mi to dech. Nacházel jsem se v jednom z nejkrásnějších koutů světa. Bylo to jako někde v Alpách, Pyrenejích, Rodopech, jako v Andoře, San Marinu nebo Cortině ďAmpezzo. Včerejší napětí mi nedovolilo vnímat okolí. Teprve teď jsem viděl, co se kolem mne děje. Slunce, všude slunce. Teplo, ale současně svěží povětří jako na horách. Všude blankyt, intenzivní, hluboký, průzračný, kobaltová modř. Vzduch krystalicky čistý a jasný. V dálce vysoké hory pod bílým sněhem. A blíž také hory, ale už zelené, sytě zelené – kosodřevina, tráva, louky, šmouhy.

A z této okouzlující šťavnaté krajiny ční oprýskané, chátrající bloky stěpanakertských sídlišť, nešikovně a ledabyle pospojované paneláky. V místě, kde jsem spal, tvoří domy uzavřený blok. Mezi budovami, mezi balkony si obyvatelé natáhli ocelové kabely s pohyblivými kladkami na sušení prádla. Náležitou manipulací kladek lze dosáhnout toho, že prádlo se pohybuje za sluncem, a tak schne rychleji. Jelikož místa není nadbytek, musí tu platit nějaký harmonogram, nějaký dohodnutý řád, kdy a kolik prádla může kdo vyvěsit. Podle druhu, skladby a vzhledu prádla se lze dovědět o intimním životě sousedů mnohé. Lze tu získat i důležité obchodní informace. Kde sehnala sousedka odnaproti tak jemné punčocháče? Síť oněch kabelů, rozprostírající se nad dvorkem a mezi zdejšími stromy, je tak promyšlená a složitá, že asi jen místní ženy dokážou obratně a plynule řídit celou tu přehlídku košil a kalhot, kalhotek, a punčoch, která čas od času oživne a pohne se kupředu anebo do stran a nazpátek.

Starovojtovová se vrací do Jerevanu a v bytě, kde se skrývám, se Arméni od rána radí, co se mnou udělat. Jak mne odtud vyvézt? Zprávy z letiště od různých kamarádů jsou zlověstné. Vojenský velitel Náhorního Karabachu (generál, jehož jméno jsem si nikdy nezapamatoval) se ve snaze utišit hněv tajemníka Mutalibova a jeho spojenců v Moskvě rozhodl demonstrovat sílu: udělat vše, aby Starovojtovovou už nikdy nenapadlo sem přijet, aby odtud odjela s pocitem strachu a nepřátelství. Po cestě na letiště kontrolují každé auto, na samém letišti je plno vojáků, výsadkáře rozestavili dokonce i podél startovací dráhy.

Vidím, že moji Arméni jsou nervózní a že se začínají hádat. Nechápu, oč jde, ale určitě jde o mne, protože každou chvíli přerušují diskusi, aby mi přikázali: Oblékni si uniformu! (Převlékám se) Za chvíli zase: Ne! Převleč se do civilu! (Převlékám se) Po další rundě hádky verdikt zní: Ne, vezmi si zas uniformu! Poslušně plním protikladné příkazy, protože cítím, že situace je skutečně vážná. Jsem v pasti. Tak hustou sítí do letadla neproklouznu.

Záležitost navíc komplikuje fakt, že se ve městečku rozšířila zpráva o příjezdu Starovojtovové (která je tu nesmírně populární) a před naším domem se hromadí dav. A je-li někde dav, jistě se objeví vojáci, a jakmile přijdou vojáci, začnou vyšetřovat, proč se dav shromažďuje atd., dokud to klubko nerozmotají a nedostanou se až k naší skrýši. Arméni jsou stále nervóznější, temperatura jejich rozdílných názorů prudce stoupá.

Nakonec přichází jeden z organizátorů (je to onen skvělý vousáč, který mě včera propašoval z letiště) a o něčem ostatní informuje. Všichni okamžitě ztichnou a koukají z okna. Po nějaké chvíli mi jeden povídá: Vidíš ten policejní vůz s modrým světlem? Na střeše policejního auta před naším domem se pomalu točí modré světlo. Sejdeš dolů, říká Armén, prodereš se davem a do toho auta si sedneš na zadní sedadlo, za řidiče. Musíš se chovat naprosto sebevědomě.

Zase v uniformě pilota Aeroflotu scházím na dvůr, vidím tváře hustého davu, pokouším se jím protlačit a jdu rovnou k policejnímu autu. V autě je jen řidič, arménský desátník. Sedám si dozadu a čekám. Objevuje se Starovojtovová, obklopená spoustou lidí. Přijíždí však vojenská hlídka, samí blonďáci, tedy Rusové, což znamená nebezpečí. Starovojtovová ukončuje shromáždění a nasedá do vedle stojící volhy. Ke mně dozadu přisednou dva arménští policisté a vedle řidiče usedá kapitán, rovněž Armén.

Vyrážíme jako první, volha nás následuje. Hlídky na silnici jsou zmatené, měly by provádět kontrolu, jenže je to přece policejní vůz se signalizací. Tak se nám podaří projet labyrintem betonových bloků a pak pod zvednutou závorou. Vojáci na kontrolních stanovištích jsou všichni mladí, urostlí, světlovlasí Slované. Modroocí a mluvící rusky.

Slunce, vedro, brzy bude poledne.
Kapitán vedle řidiče je velmi napjatý. Ví, co v tuto chvíli riskuje. Řekl bych, že to víme všichni. I když jedeme dost rychle, cesta se stává psychickou Golgotou, nekonečně se vleče.
Konečně letiště. Vidím stojící JAK-40. Letadlo tady je! Ale jak daleko je k němu! Musíme totiž ještě překonat nejtěžší překážku – projet bránou k ranveji. U brány je plno výsadkářů, důstojníků. Zastavujeme jako první, druhé auto se Starovojtovovou zastavuje hned za námi. Jeden z policistů z našeho auta vystoupí a ona zaujme jeho místo. Přijíždíme k bráně a hned nás obstupují vojáci. To už náš kapitán vytahuje legitimaci a říká: Kapitán Sarojan z městského velitelství. Mám rozkaz vojenského velitele dovézt poslankyni Starovojtovovou do letadla. A tak to opakuje všem vojákům, kteří nakukují do našeho auta. Kapitán Sarojan z městského velitelství. Mám rozkaz atakdále.

Vojáci se pomalu rozestupují a zvedají závoru. Jedeme k letadlu. Starovojtovová dá zastavit a říká: Půjdu se rozloučit s velitelem letiště a vy zatím zaveďte Richarda do letadla.
U schůdků letadla stojí Suren a Averik. Tak vlez dovnitř, říká Suren (ale tiše, protože všude kolem jsou vojáci), sedni si za knajply a nasaď si sluchátka. Jdu dovnitř, chodí tu voják s přístrojem na vyhledávání min, kontroluje podlahu a stěny, zjišťuje, zda letadlo nepřivezlo zbraně.

Za chvíli pouštějí dovnitř cestující. Pak přichází Starovojtovová. Suren a Averik už jsou tady také.
Piloti spouštějí motory a pomalu rolují na start. Můžou nás ještě vrátit? ptám se Surena. Můžou, říká. Po obou stranách startovacího pásu jsou špalíry výsadkářů s přilbami maskovanými větvičkami rozmarýnu.
Startujeme na východ, proti slunci, k horám a sněhu, pak se otáčíme a letíme na západ, tam, kde je Jerevan a Ararat. Uplynulo asi půl hodiny, když se ve sluchátkách ozval chraplavý hlas. Suren zapjal svůj mikrofon a chvíli mluvil. Pak si Suren sundal sluchátka a řekl mi: Teď už nás nevrátí. Už jsi z toho venku.
Podíval se na mne, usmál se a podal mi svůj kapesník.

Teprve v tom okamžiku jsem ucítil, jak mi zpod velké čepice stéká po tvářích pot.

***

Z polského originálu Imperium přeložil Dušan Provazník.
Vydalo vydavatelství Absynt v roce 2018