Bezpečnostní smlouva mezi Čínou a Šalamounovými ostrovy je podepsána, oznámil světu v úterý 19. února mluvčí čínského ministerstva zahraničí Wang Wen-pin. Obrat zahraničněpolitické orientace strategicky umístěného souostroví v Pacifiku představuje obrovské vítězství čínské diplomacie. A je dalším milníkem vojensko-politického posilování říše středu na globální úrovni.
Podpisem dohody s Čínou byla završena minimálně i změna orientace zahraničí politiky Šalamounových ostrovů. Už koncem léta 2019 tamní vláda veřejnost informovala, že na doporučení k tomuto účelu speciálně zřízené komise naváže diplomatické vztah s pevninskou Čínou. Pro Tchaj-wan se jednalo během posledních několika málo let o další diplomatickou porážku v řadě. Od roku 2016 podobně svou zahraniční orientaci změnila například Panama, Dominikánská republika nebo Burkina Faso.
China and the Solomon Islands have signed a new security agreement.
It's a diplomatic victory for Beijing in a region which has usually turned to the U.S. and Australia for support https://t.co/dC8Ie0uzmp pic.twitter.com/z7ryf1uJQN
— Bloomberg Originals (@bbgoriginals) April 20, 2022
Poslední události kolem uzavřené bezpečnostní dohody ale zdaleka překročily obzory diplomatického soupeření mezi Tchaj-wanem a pevninskou Čínou. Naopak reálně přepisují bezpečnostní a geopolitickou mapu uspořádání vzniklého po druhé světové válce a později po rozpadu východního bloku.
Zastání na Tchaj-wanu
Od vítězství Maovy Komunistické strany Číny v občanské válce v roce 1949 a vzniku Tchaj-wanu si oba státní útvary, Čínská lidová republika (pevninská Čína) a Čínská republika (Tchaj-wan) nárokují na mezinárodním poli pozici „té jediné pravé Číny“. A každá ze stran deklaruje území kontrolované druhou stranou za vlastní, nad kterým nemá vlivem vzpoury aktuálně kontrolu.
Nekvalifikovaní dělníci ze Šalamounových ostrovů měli přístup na tchajwanský pracovní trh a opačným směrem zas směřovali lékaři placení Tchaj-pejí.
V diplomatickém souboji o mezinárodní uznání během let postupně získala navrch pevninská Čína, Tchaj-wan dnes v plném rozsahu uznává jen 13 států zastoupených v OSN. Mnoho dalších zemí, včetně České republiky, pak ale udržuje diplomatické styky s oběma zeměmi, v případě Tchaj-wanu ale na nižší úrovni – formálně neodpovídající uznanému státu.
Šalamounovy ostrovy spolu s pěti dalšími zeměmi v západním Pacifiku dlouhodobě platily za výspu tchajwanské diplomacie. Od jejich postupného osamostatnění koncem 70. let ležely na okraji zájmu světa. Bez zásadních surovin, odlehlé a mimo zájem tehdejších střetů studené války tak braly zavděk politickým a hospodářským spojenectvím s Tchaj-wanem. Ostrovní státy regionu jsou tradičně i bezvýhradnými spojenci Izraele v hlasováních na poli OSN.
Od navázání diplomatických styků začátkem 80. let Tchaj-wan investoval na Šalamounových ostrovech do rozvojových programů. Nekvalifikovaní dělníci z ostrovů měli přístup na tchajwanský pracovní trh a opačným směrem zas směřovali lékaři placení Tchaj-pejí. Ekonomika souostroví však celou dobu zůstávala závislá na vývozu nezpracovaného dřeva, ryb, palmových produktů a nekvalifikovaných pracovních sil.
Čtěte také: Tchaj-wan není Ukrajina, ale inspirace nezná hranic. Bude válka ve východní Asii?
Karta se začala obracet počátkem nového tisíciletí. Vzájemný obchod Šalamounových ostrovů s Čínou dokonce překonal objem obchodní výměny s Tchaj-wanem. Politickou mapu země pak v roce 2006 překreslil skandál, kdy byl po obvinění z volebních podvodů donucen rezignovat premiér Snyder Rini. Ve volbách byl údajně skrytě finančně podporován místními čínsky mluvícími obchodními kruhy. V reakci na tehdejší nepokoje posílila svou vojenskou přítomnost v souostroví Austrálie.
Politické zemětřesení pokračovalo i o rok později, kdy se nový premiér Manasseh Sogavare postavil na stranu generálního prokurátora Juliana Motiho, obviněného v Austrálii ze sexuálního zneužívání dětí. Dokonce vyhrožoval, že pokud Austrálie svá obvinění nestáhne, vypoví australské vojáky a další personál ze země. Na to Australané reagovali tak, že v době premiérově nepřítomnosti provedli razii v jeho sídle a zanedlouho byl donucen odstoupit.
Když se pak Sogavare o osm let později stal opět, tentokrát už potřetí za svou kariéru premiérem, na svou křivdu nezapomněl.
Latentní sinofobie
V Malajsii, Indonésii, Pacifiku, Thajsku ale i v Austrálii, USA a Kanadě žijí početné čínsky mluvící komunity. Vznikly v době vrcholného kolonialismu druhé poloviny 19. století, kdy se na jedné straně koloniálním mocnostem nedostávalo pracovních sil a na té druhé bylo čínské císařství ekonomicky i politicky rozvráceno vlnou povstání. Čínský císař na nátlak Francie a především Velké Británie, díky jejichž vojenské pomoci bylo utopeno v krvi takzvané povstání tchaj-pchingů, byl nucen svolit, aby jeho poddaní mohli emigrovat a stát se námezdní silou v koloniích.
A ve většině zemí, kde jsou od té doby milionové komunity Číňanů usazeny, latentně přežívá sinofobie. Ta čas od času vybublá na povrch do podoby násilných útoků a pogromů, jaké se třeba odehrály koncem 19. století na východním pobřeží v USA, v roce 1969 v Malajsii nebo v roce 1998 v Indonésii.
Teng Siao-pchingovy reformy vedly k čínské cestě státem kontrolovaného kapitalismu, kdy ekonomický liberalismus neprovázejí politické svobody.
Nenávist je živena konspiračními teoriemi i bohatstvím dnešních obchodních, ale i mafiánských kruhů. Domácí politické problémy, vznikající mnohdy jako následek zkorumpovanosti vlád, se přesmyknou proti čínským komunitám, které podle řady místních lidí skrytě ovládají politickou scénu. Kromě toho údajně vytlačují domácí obchodníky, straní se ostatních, žijí odděleně, mají divné zvyky, jídla i jazyk. Srovnání s tradičním antisemitismem se více než nabízí.
Když jsem bydlel několik měsíců v australském Melbourne, utkvělo mi v paměti setkání se starším českým emigrantem. Zcestovalý, moderně uvažující otevřený člověk, a to až do chvíle, než došlo na tamní čínskou diasporu. V ten moment se jeho výraz změnil a započal vypočítávat, za co vše může. Byla to bohatá směs – od úpadku obchodu s drahými opály až po účelové manipulace s cenami nemovitosti.
Xenofobní sentiment namířený proti čínským minoritám ale v naprosté většině nemá nic společného s Čínou (nebo Tchaj-wanem) ve smyslu státních útvarů. Oba rivalové se snaží šířit svůj vliv prostřednictvím čínsky mluvící diaspory. A případný odpor majority se vymezuje primárně proti skutečné i domnělé politické a ekonomické moci organizovaných menšin v zemi.
Až se Číňané naučí válčit
Švédský geograf, topograf, archeolog a objevitel Sven Hedin je dnes už málo připomínán. Ne neprávem se na tom podepsala poslední etapa jeho života, kdy se dožil světa, kterému nerozuměl, nebo snad rozumět ani nechtěl. Konzervativní smýšlení a výklad dějin jako nekonečného soupeření ho dohnal až do řad prominentních obdivovatelů a podporovatelů Adolfa Hitlera.
Začátkem 20. století se však jednalo o hvězdu první velikosti – odborníka na Střední Asii a západní Čínu, zároveň i popularizátora, který vyprodával přednáškové sály a jehož knihy vycházely v obrovských nákladech.
Hedin byl jedním z lidí, kteří se povšimli pozoruhodné disproporce. Číňané jsou nesmírně pracovití, schopni snášet nepříznivé životní podmínky, vystačit si s málem a usilovně pracovat na svém sociálním vzestupu. Na nových místech vytvářejí čínskojazyčné komunity a brzy dominují řadě sektorů ekonomiky. Ti bohatí jsou poté schopni zařadit se k ekonomické elitě v regionu.
Čtěte také: Tchaj-wan v hledáčku Číny: Před invazí ho zatím chrání „křemíkový štít“
Tato schopnost socioekonomické expanze ovšem dle Hedina překvapivě nebyla podpořena osvojením si vojenské moci. Předpovídal však, že se tak brzy stane.
Čína sice ve druhé polovině 20. let začala mocně zbrojit, ale až do konce 40. let prošla občanskou válkou mezi Kuomintangem a komunisty. Tu navíc mezi lety 1937 a 1945 přerušila brutální invaze Japonska s až dvaceti miliony mrtvých a bezpočtem válečných zločinů.
Teprve začátkem 80. let převzal Čínu zpustošenou desítkami let Maových sociálních a ekonomických experimentů a takzvané kulturní revoluce pragmatický stratég Teng Siao-pching. Přestože nezastával formálně vysokou politickou funkci, až do své smrti v roce 1997 byl nejmocnějším mužem v zemi.
A právě jeho reformy stojí za obrovským nárůstem ekonomické síly a vytvoření svébytné cesty státem kontrolovaného kapitalismu, kdy ekonomický liberalismus či přístup ke vzdělání neprovázejí politické svobody.
Posilování vojenské moci ČLR
Už za Tengovy vlády si Čína pronajala od Myanmaru Kokosové ostrovy v Andamanském moři v Indickém oceánu, kde zrekonstruovala letiště a zřídila zpravodajskou základnu sledující vojenské loďstvo Indie sídlící na ostrově Nikobar. A také „námořní dálnici“ nákladních lodí plujících Malackým průlivem mezi Malajsií, Singapurem a indonéskou Sumatrou.
Tento trend ještě zesílil po nástupu Si Ťin-pchinga na pozici generálního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Číny v roce 2012 a následném upevnění jeho moci. Čína dnes buduje námořní kapacity obsahující vojenské a zpravodajské sekce v strategicky umístěném africkém Džibuti nebo v Gwádaru v Pákistánu. Spolu s investicemi přichází čínská vojenská pomoc a vliv i do Tádžikistánu, Angoly nebo Etiopie.
V Argentině u města Neuquén postavila ČLR základnu Espacio Lejano Station, která slouží kosmickému programu, s nejvyšší pravděpodobností i jeho vojenské části. Navíc s globálním rozšiřováním čínské moci jde ruku v ruce i systematické posilování výzbroje a výcviku Čínské lidové armády.
Od zahraniční politiky k zapalování obchodů
Zanedlouho po nástupu ke svému čtvrtému funkčnímu období oznámil staronový premiér Šalamounových ostrovů Manasseh Sogavare navázání diplomatických vztahů s pevninskou Čínou, což zároveň vedlo k přerušení oficiálních diplomatických vztahů s Tchaj-wanem. Tato informace ovšem sama o sobě nevzbudila příliš velký ohlas. Přijata byla totiž v kontextu se zvýšenou aktivitou pevninské diplomacie poté, co na Tchaj-wanu zvítězila v prezidentských volbách Cchaj Jing-wen z Demokratické pokrokové strany, tradičně odmítající politiku sbližování s komunistickou Čínou.
Přítomnost bezpečnostních sil ČLR na ostrovech by mohla představovat bianco šek pro čínskou vojenskou a zpravodajskou činnost.
Na podzim 2021 však na ostrovech vypukly rozsáhlé protesty. Nejprve se členové protchajwanského politického hnutí Malaita for Democracy, známého pod zkratkou M4D, neúspěšně snažili setkat s premiérem a odradit ho od dalšího posilování vztahů s Čínou. Malaita je nejlidnatější část souostroví a šéf její samosprávy Daniel Suidani si zachovával separátní vazbu na Tchaj-wan i po ukončení diplomatických vztahů v roce 2019 a přijímal od něj hospodářskou pomoc. Obyvatele Malaity si navíc dlouhodobě stěžují na politické upozadňování se strany centrální vlády, která sídlí v hlavním městě Honiara na ostrově Guadalcanal.
Rioters in the #Solomon Islands torched buildings in the capital of #Honiara, setting the city’s #Chinatown ablaze. Anti-government protests broke out to demand the resignation of PM Manasseh Sogavare.#riots #HoniaraRiot #honiarariots pic.twitter.com/fOMvU6V7wS
— Ifeng News (@IFENG__official) November 26, 2021
Na vlnu střetů, při nichž došlo i k pokusu zapálit areál sídla parlamentu, se brzy nabalili další protestující, kteří uviděli příležitost upozornit na své křivdy a požadavky. Nezaměstnanost, korupce, dopad covidových opatření a další problémy nakonec vedly až k zapalování obchodů a firem vlastněných čínsky mluvícími obyvateli. To už nemělo příliš co do činění se soupeřením Číny a Tchaj-wanu o vliv nad ostrovem. Daleko víc šlo o frustraci z toho, do jaké míry čínská i tchajwanská politika i komunita mají vliv na domácí scénu. Svou roli sehrál už zmíněný tradiční sinofobní sentiment.
Navzdory USA i Austrálii
I přes okamžité vyslání australských vojáků a pořádkových jednotek, které pomohly Sogavaremu situaci v hlavním městě zvládnout, zůstal premiér neoblomný. Nepomohlo ani horečnaté vyjednávání Západu, včetně návštěvy australského ministra pro mezinárodní rozvoj Zeda Seselji či delegace amerických diplomatů.
Detaily smlouvy zatím zveřejněny nebyly. Podle informací uniklých minulý měsíc má dohoda dávat Číně právo využívat přístavy na ostrovech i umožnit přítomnost jejích bezpečnostních sil k ochraně čínského personálu a projektů. To by podle kritiků znamenalo bianco šek pro čínskou vojenskou a zpravodajskou přítomnost.
Premiér Sogavare popírá, že by dohoda umožňovala Číně zřídit na Šalamounových ostrovech vojenskou základnu. To však není v tuto chvíli až tak podstatné. Zásadní je, že se ČLR podařilo strčit nohu své vojenské diplomacie do dveří celého obrovského regionu, který byl doposud výsostným spojencem Západu.
