Samotné sankce Putina neporazí, polovina světa na nich navíc vydělává

Cílem uvalených sankcí je poškodit ruskou ekonomiku, a tím i narušit schopnost Ruska vést válku. Jejich základní problém však spočívá v tom, že jsou primárně jen západní. Ve výčtu sice najdeme i státy, které se k Západu tradičně nepočítají, ale Japonsko i Jižní Korea mají se zeměmi euroatlantického prostoru dlouhodobě nadstandardní vztahy.

Poněkud překvapivé a v regionu bezprecedentní bylo i zásadové stanovisko Singapuru, který omezil bankovní služby a vývoz pokročilejší techniky do Ruska. Většina smysluplných sankcí se ale děje bezpečně na půdorysu G7/EU/NATO. Pro představu poslouží i časová osa, kdy a kým byly jaké sankce zavedeny.

Většina lidí – přibližně polovina světové ekonomiky – západní názor na protiruské sankce nesdílí a je navíc silně motivovaná na situaci vydělat.

Speciální případ představuje Švýcarsko. To na jednu stranu zavádí sankce v podstatě v souladu s těmi evropskými, zároveň však schytává silnou kritiku například od G7 za svou roli ve financování Ruska. Jablkem sváru jsou zde švýcarské zákony o ochraně osobních údajů a soukromého vlastnictví, následně tedy i neochota ruské majetky nejen zabavit, ale třeba jen dočasně zmrazit.

Přesto se už věci v horské zemi mění. Na základě opatření, která tato konfederace skutečně zavedla, EU v červnu Švýcarsko prohlásila za partnerský stát v implementaci sankcí, což je významný posun oproti tradiční neutralitě Bernu.

Dohromady sankcionující země tvoří mírnou většinu světové ekonomiky, ale výraznou menšinu populace. Klíčovou slepou skvrnou na mapě sankcí jsou středoasijské státy, Čína a Indie.

Důležitou roli zde hrají ve světle oslabování Kremlu vztahy Pekingu s Moskvou. Čína čím dál bezostyšněji Rusko zásobuje chybějícími produkty, i přímo zbraněmi, a není důvod si myslet, že by od toho v blízké budoucnosti úplně upustila. Není otázkou, jestli ČLR představuje díru v sankcích, otázkou je pouze rozsah, v jakém se to děje. A ten se vzhledem k povaze obou režimů nijak brzo nedozvíme.

Čtěte také: Plyn, dluhy a rubly. Rusko pod sankcemi převrací svět naruby, jen Green Deal jede dál

Méně pozornosti se v českém prostředí dostává obchodnímu vztahu Ruska s Indií. Specifická dynamika těchto zemí odhaluje, jak mohou třetí země na napjaté sankční situaci významně vydělat. Zjednodušeně: Rusko postupně a se zpožděním přišlo o velkou část odběratelů ropy (ČR mělo výjimku ze sankcí vůči ruské ropě do konce roku 2022), případně mu nastavili cenové limity (G7 stanovila cenu 60 dolarů za barel). Moskva tak musela navýšit export na jiné trhy.

Kapacitu zpracovat velké množství levné ropy měla právě Indie, masivní konzument fosilních paliv. Rusko jí začalo prodávat ropu ještě levněji, než stanovuje sankční strop G7, a Indie na tom velmi solidně vydělala. Pro Kreml je to zároveň klíčová ekonomická transakce, která umožnila najít aspoň nějaký odběr. Vládě v Dillí naopak levná ropa pomohla zmírnit ekonomické trable a vedla i k masivnímu nárůstu exportu ropných produktů do Evropy.

Tedy: Indie levně doveze ruskou ropu – a vozí jí mnohem víc než dříve, i přes postupné sbližování její ceny s cenou tradičnějších a bližších dodavatelů jako Irák nebo Saúdská Arábie. Ruskou ropu indické rafinérie zpracují a exportují do Evropy. EU se sice proti tomu stačila brzy vymezit, následně však po krátké roztržce s Indií i smířit.

Každopádně, stejně rychle, jak celé druhotné zpracování ropy pro evropský trh v Indii vyrostlo, může zase zmizet. Cena ropy totiž kvůli omezení produkce v Rusku a v Saúdské Arábii a také roztržce mezi Bagdádem, Erbílem a Ankarou o dodávkách ropy z iráckého Kurdistánu skočila nad 60 dolarů za barel. Zatím nákupy pokračují, ale co bude příští měsíc, těžko říct.

To zásadní ale v souvislosti s cenovými stropy je, že většina lidí – přibližně polovina světové ekonomiky – západní názor na protiruské sankce nesdílí a je navíc silně motivovaná na situaci vydělat.

Obchodní křižovatky

Nákup ruských surovin za nízké ceny, jejich zpracování a další přeprodej jsou jen jednou z cest, jak obcházet sankce nebo se jim alespoň přizpůsobovat, a řeší problém finančních příjmů ruského státu. Pak je tu otázka dovozu materiálů do Ruska.

Těmi hlavními hráči jsou z tohoto pohledu středoasijské ekonomiky. V některých z nich zaznamenávají západní exporty (s ohledem na dřívější nízké objemy) skutečně raketový růst. Pro jednoduchost stačí porovnat hodnoty německého vývozu, protože se jedná o největší evropskou ekonomiku s jasným exportním zápalem. Většina ostatních evropských zemí ale tyto trendy víceméně kopíruje.

Třeba v případě Kazachstánu, země, která na rozdíl od všech ostatních středoasijských států sdílí s Ruskem pozemní hranici, bychom měli čekat největší nárůst v rámci obcházení sankcí. A skutečně, meziročně se export do Kazachstánu zdvojnásobil. Německý vývoz se vrátil na dřívější maxima, velkou většinu tvoří strojírenské výrobky, vozidla, letadla a jejich části. Všechny tři segmenty jsou předmětem západních sankcí vůči Rusku.

Oproti tomu změna v Kyrgyzstánu je úplně z jiného světa. Sedminásobný nárůst u takto malé (šest milionů obyvatel) a chudé země (HDP na hlavu ve výši 1 606 USD oproti českým 27 683 USD) má jen jedno vysvětlení. Zboží původně určené pro Rusko tam putuje novou cestou, jen se zastávkou navíc.

Pokud je tedy Kyrgyzstán populární zemí pro obcházení sankcí, jak si tam obchodně vedou další evropské státy?

Francie vyvezla do Kyrgyzstánu zboží za 41 milionů dolarů, přibližně o 10 milionů dolarů více než v roce 2021. Nárůst procentuálně slušný, ale vzhledem k mizivému objemu snadno vysvětlitelný i jinak než obcházením sankcí. Skok z 20 milionů dolarů na 108 milionů dolarů pak zvládlo Polsko – pětinásobek už je poměrně výrazný.

Itálie, která dříve v Kyrgyzstánu nebyla prakticky vůbec přítomna, se o utužení vývozu do této země začala snažit už v roce 2021. Dosáhnout trojnásobného navýšení v podobě 71 milionů dolarů se jí ale podařilo až v roce 2022.

Tenhle problém ale není úplně jednoduchý. Turkmenistán ani Tádžikistán žádné zvýšené objemy nehlásí, nárůst u Kazachstánu zas není tak dramatický. Za vzestupem může být částečně i zcela neškodné vysvětlení: zboží původně určené pro ruský trh je třeba někde prodat a někam dovézt, proto skončilo se slevami právě ve středoasijském regionu. Ale kyrgyzský pětinásobný i vyšší nárůst, zatímco u sousedů k žádným velkým pokrokům nedochází, se jinak než obcházením sankcí vysvětlit moc nedá.

Sedminásobné navýšení vypadá řádně strašidelně a vkrádají se nepříjemné otázky: Fungují vůbec sankce? Omezilo se něco?

Ve zkratce: ano, a to opravdu výrazně. Dokládá to srovnání exportů tři největších evropských ekonomik do Ruska před válkou a nyní. Pro názornost se podíváme opět primárně na Německo.

Tady graf dramaticky neroste, ale naopak se prakticky zcela zploštil. Podobná čísla najdeme i u Francie (ze zhruba osmi miliard na tři), Polska (z necelých devíti miliard na téměř pět), menší propad pak zažila Itálie (z devíti miliard na šest a půl). Rád bych zdůraznil, že zde počítáme v miliardách dolarů. Jsme o tři nuly jinde než v předchozích číslech.

V grafu také můžeme vidět – ؘdíky sankcím po nelegální anexi Krymu v roce 2014 – popsaný trend fungování sankcí. Nejprve přichází velký propad po jejich zavedení (2015, 2016) a poté postupně firmy v rámci hledání zisku nacházejí další a další cesty jak zboží nějak napřímo doručit, případně se přeorientovávají na nesankcionované produkty.

Sankce sice vedou k prudkému snížení exportu do Ruska, a to v rozdílu několik řádů, stejně tak ale vybízejí k hledání cest, jak je obejít.

Zároveň postupem času klesá i politická vůle zákazy vynucovat. Ani tak se ale německý vývoz nikdy nedostal na předkrymová maxima. V roce 2022 pak vidíme ostrý pád na 15,75 miliardy dolarů.

Pokud by tedy Kyrgyzstán měl přijmout celou ztrátu tohoto obchodu, musel by navýšit objem exportu z Německa ne sedmkrát, ale dvě stě devadesát devětkrát. Střední Asie samozřejmě není jediné místo, kudy se sankce obcházejí. Významnou roli zde hraje i například Turecko nebo Spojené arabské emiráty, což vyvolává další protiakce – třeba březnový americký zátah na k Rusku příliš přátelské spojence.

Základní princip je ale poměrně jednoduchý: sankce skutečně vedou k prudkému snížení exportu do Ruska, a to v rozdílu několik řádů. Stejně tak ale vybízejí k hledání cest, jak je obejít.

Dokud na jedné straně existuje kupní síla, a na druhé zboží, které může daná země nabídnout, je udržování sankcí věčnou hrou na kočku a myš, a to mezi celou škálou aktérů.

Jsou zde státy, které chtějí sankce prosazovat, pak sankcionované země, jež se chtějí restrikcím vyhnout. A také tu máme státy, které prostě chtějí na situaci vydělat, jako třeba zmíněná Indie.

Čtěte také: Rubl, čipy a munice. Co Rusku způsobily sankce po sedmi měsících jeho válečného tažení?

A nakonec je zde ještě poslední aktér, čím dál silnější a často mimo reálnou moc národních států a společenství: soukromé firmy. Jejich ambice je jednoduše vydělávat peníze. Vzhledem k tomu, že konsensus na protiruských opatřeních zdaleka není celosvětový a sankční síto je z principu velmi děravé, postupem času budou tyto subjekty spíše úspěšnější. Co může zabrat, je výrazný veřejný tlak vůči firmám, které s Ruskem dále spolupracují. Je ale otázka, jestli se na něj ještě najde nějaký apetit.

Dělá to vůbec něco?

Pokud se ptáme na to, jestli sankce fungují, tak je hlavní se zamyslet, co si představujeme pod pojmem „fungují“. Mají dopad na velikost ruské ekonomiky? Vzhledem k masivnímu státnímu utrácení nijak zásadní – propad o 1,1 % nezní moc divoce, v Rusku teď skutečně probíhá velká ekonomická aktivita.

Zajímavější je pohled na příjmy ruského státu. Samo ruské ministerstvo financí (což není nejdůvěryhodnější zdroj na světě) uvádí propad příjmů z ropy a plynu za první kvartál roku 2023 o 45 % a celkové snížení příjmů rozpočtu o 21 % oproti roku 2022. Předběžné odhady výdajů za první kvartál naopak udávají růst o 34 %.

Není úplně těžké spočítat, že toto není nejúspěšnější trajektorie pro státní finance. Namístě je navíc ještě jednou zdůraznit, že se jedná o oficiální výkaz, realita může být výrazně jiná. S prudce padající cenou rublu se Rusko dostává do situace, kdy bude schopné financovat válku jen pomocí výprodejů, znárodňování a jiných radikálních kroků. Ty však je Moskva ochotná i schopná dělat.

Velkou chybou by mohlo být očekávání, že se Rusko porazí tak nějak samo, že se jeho ekonomika prostě zhroutí a bude klid.

Stejně tak zatím obstál i mechanismus G7, který zastropoval ceny za barel ropy na 60 dolarech. Zatím to měl ale spíše snadné – cena se dostala dolů nejen na základě ohlášení zastropení, ale i kvůli dalším vlivům (vysoké objemy těžby, zpomalování čínské ekonomiky). Pokud by se situace změnila a Rusko by dokázalo prodávat barel ropy konzistentně třeba za 70 dolarů, bude to pro ruský státní rozpočet, který je na příjmech z fosilních paliv fatálně závislý, velmi příjemná zpráva.

Sankce nepochybně mají dopad na ruskou ekonomiku. Zhoršují kvalitu života velké části lidí, ztěžují doplňování munice a poškozené techniky, znesnadňují běžný provoz státu a tak dále. Vláda na to ale reaguje masivním utrácením, novými projekty a objednávkami armádního materiálu v obřích rozsazích. Větší reportáž o tom připravili v New York Times.

Jedná se o specifický druh válečné ekonomiky – tu vzácnou situaci, kdy pro občana Ruska, jenž má to štěstí, že neumírá na frontě a žije v bohatších částech země, se mnohé věci nezhoršily, a výjimečně dokonce i pocitově zlepšily. Číselně ale sankce dělají, co mají. Jenom nesmíme propadat dojmu, že vůbec kdy existovalo nějaké jedno „jaderné ekonomické řešení“, které mohlo Rusko ukončit a vypnout.

Čtěte také: Probudí se BRICS z letargie? Rozhodne se v Africe

Sankce válku nevyhrají. Nemůžou, není to ani jejich funkce a úkol. Bylo by ovšem chybou považovat je v panice za naprosté selhání, protože Kyrgyzstánu se zvýšily reexporty. Ještě větším omylem by mohlo být očekávání, že se Rusko porazí tak nějak samo, že se jeho ekonomika prostě zhroutí a bude klid. Evropě se podařilo uštědřit Rusku významnou ekonomickou ránu i za cenu vlastních ztrát, chybí nicméně návazné kroky.

Snaha strategicky a v dostatečném množství vyrábět munici pro ukrajinskou armádu se rozjíždí velmi pomalu a nadějné iniciativy jako ASAP Act jsou sice pozitivní, ale pomalé a rozsahem nedostatečné. Své váhání pak zažívají i USA, ať už jde o střely dlouhého doletu, nebo dodávky tanků, na něž se čekalo tak dlouho, až se ruské armádě podařilo opevnit a připravit se na ně.

Ukrajinská armáda se také částečně dostala do pasti, kdy ji Západ cvičí a připravuje na styl boje NATO, ale nedává jí k tomu dostatečné prostředky a zbraně v celé šíři, pouze výběr některých systémů. Například USA schválily zahájení systematického výcviku pilotů F16 až letos v srpnu.

Sankce jsou nutnou ekonomickou podmínkou, ale jejich vliv bude upadat. Pouhé neobchodování s Ruskem ukrajinské vítězství zajistit nemůže.

Západ ke všemu příliš pomalu zjišťuje, že ačkoli je Putinův režim zločinný, ideologicky až komicky fanatický, svrchovaně nepotistický, mafiánský a co do schopnosti přinášet pokrok značně neefektivní, zároveň je i nesmírně odolný. Výrazně s ním – alespoň navenek – nepohnuly ani neúspěchy na bojišti, ani vysoké počty mrtvých, ani čistky v armádě či omezení dopadající i na řadové Rusy. Přežil dokonce i jeden z nejpodivnějších armádních pučů historie.

Podmínka nutná, nikoliv dostatečná

Účinnost a veřejná podpora všech sankcí postupem času klesá. Zastánců další finanční a vojenské pomoci Ukrajině je v Evropě i USA zatím stále poměrně dost, to se ale může už s příštími volbami rychle změnit. Ve Spojených státech je favoritem republikánských primárek Donald Trump, který není pokračování pomoci Ukrajině nakloněn.

Bidenova administrativa zároveň do Ukrajiny už politicky a ekonomicky významně investovala, a tak neschopnost dotáhnout konflikt do vítězného konce by mohl prezidentovi ve volbách značně přitížit.

V Evropě pak může jít i o pouhou únavu a nové politické příležitosti. I polská vláda konzervativců z Práva a spravedlnosti (PiS), dříve jednoznačný spojenec Ukrajiny, se s ukrajinskou stranou dostala do série chladných diplomatických výměn a konfliktů, a to převážně kvůli ukrajinskému obilí. Liberální postoje ukrajinského kabinetu – jako třeba snaha o schválení rovných manželství – pak mohou konflikt jen akcelerovat.

Čtěte také: Do světa se vrací geopolitika, v diplomacii se Česko dostává do vyšší ligy, tvrdí náměstek Marian

PiS navíc není jen (zatím ještě) vládcem Polska, ale po odchodu Velké Británie je také hlavním hybatelem konzervativní euroskeptické frakce Evropského parlamentu. Tu pak podle průzkumů čeká po dalších volbách přerod na čtvrtou nejsilnější frakci.

U některých vrcholných představitelů evropských států, například u italské premiérky Meloni, jsme zas byli svědky proměny z Putinova fanouška v rozhodného nepřítele Ruska. Otázkou ale je, jak dlouho taková přeměna vydrží tváří v tvář dalším tlakům.

A samozřejmě tu jsou i státy a frakce, které jsou otevřeně na straně Putinova Ruska. Maďarský režim pravidelně vyhrožuje blokováním pomoci Ukrajině a Orbánův ministr zahraničí přátelsky navštěvuje Moskvu. Krajně pravicová Alternative für Deutschland (AfD) je nyní v průzkumech druhou nejsilnější politickou stranou v Německu a sympatie k Putinovi opět projevil i francouzský exprezident Sarkozy.

V sázce je hodně a čas je spíše na straně Ruska. Sankce jsou nutnou ekonomickou podmínkou, ale jejich vliv bude už jen upadat – a je na spojencích Ukrajiny, aby toto okno příležitosti využili výrazně agilněji. Pouhé neobchodování s Ruskem ukrajinské vítězství zajistit nemůže.