Brusel nyní projednává již jedenáctý sankční balíček proti Moskvě. Ten by měl být tentokrát zaměřen na státy, které do Ruska exportují zakázané zboží, především pak technické komponenty. O tom, jak se Kremlu daří obcházet restrikce a kam až může s nimi Evropská unie zajít, si Voxpot povídal s europoslankyní Markétou Gregorovou.
„Ruská ekonomika se hroutí“, „Ruské hospodářské míří ke dnu“. Podobné titulky se objevují na předních stranách novin již od počátku invaze na Ukrajinu. V největší zemi světa se mezitím otevírají nové stanice metra, zbrusu nová sídliště a některá okupovaná ukrajinská města se doslova mění k nepoznání.
Tamní hospodářství navíc dle názorů některých ekonomů čeká překvapivě lepší rok než třeba to britské. Hrubý domácí produkt (HDP) Ruska by se měl letos dokonce odrazit ode dna. Moskva se přitom vypořádává za svou vyprovokovanou agresi s největším počtem sankcí na světě.
Jen Evropská unie na ni uvalila již deset sankčních balíčků a o dalším se v současnosti horečně diskutuje. Vyčerpal již Brusel všechny možnosti jak tlačit na Rusko? A jaký je ve skutečnosti efekt restrikcí? Na tyto otázky nám odpovídala europoslankyně za Českou pirátskou stranu a členka Výboru pro mezinárodní obchod Markéta Gregorová.
V souvislosti s výbuchem v Kachovské přehradě vyzval ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj k dalším mezinárodním sankcím. Uvažuje nyní o něčem takovém Brusel?
Výbuch v přehradě je něco, co si rozhodně žádalo reakci. Tento týden se konalo plenární zasedání ve Štrasburku a tragédie v Nové Kachovce se debatovala na plénu hned zkraje týdne.
Válka neskončí, dokud bude Rusko podporováno Čínou a Tureckem. Ale je pochopitelné, že obě země mají vůči nám vlastní vyjednávací páky.
Co se týče případných nových restrikcí, nyní se v Unii už zhruba měsíc projednává přijetí 11. sankčního balíčku. Ten má být především zaměřen na vymáhání sankcí. V souvislosti s Kachovkou je možné, že budou přijaty ještě nějaké doplňkové individuální sankce, ale základem balíčku bude tentokrát vytvoření nástrojů, které zabrání jejich obcházení. To je podle mě ten nejlepší postup, který můžeme v tuto chvíli Zelenskému nabídnout.
Peking jako pomocník Moskvy
Jestli tomu dobře rozumím, Brusel už v otázce dalších sankcí nemá kam dál sáhnout? Vše už je tedy skutečně pokryto?
Naprostá většina studií, které se mi dostaly do rukou, včetně těch, které si nechává zpracovávat Komise nebo europarlament, tvrdí, že odvětví, v nichž by mohlo být Rusko omezeno, jsou v podstatě vyčerpána. Nyní je proto potřeba se bavit o zavedení metod a nástrojů, které budou vychytávat mezery a opatření efektivně vymáhat. K tomu má ostatně sloužit i 11. balíček.
U něho bych se ráda podrobněji zastavila. Říkáte, že bude především směřovat na země, které Rusku nejvíce pomáhají v obcházení restrikcí, tedy například se skrze ně dostává do země zakázané zboží. O jaké státy v tuto chvíli jde?
Řadí se tam zejména středoasijské republiky, tedy Kazachstán, Uzbekistán či Kyrgyzstán. Klíčovou roli zde sehrávají i velké ekonomiky typu Číny a Turecka.
Primárně má plánovaný balíček zasáhnout centrální Asii a zabránit jí, aby nadále vyvážela do Ruska technologické komponenty, jako například high technologie, specifické díly do letadel, elektrické rozbušky… Tyto komponenty totiž Rusové využívají mimo jiné i při výrobě a opravách vojenské techniky. Právě z tohoto exportu pak středoasijské státy ekonomicky velmi profitují.
Čtěte také: Rozpočtový deficit Ruska láme rekordy. To ale neznamená, že ekonomika je na pokraji zhroucení
Vezměme si jen třeba Kyrgyzstán. Jeho vývoz do Ruska se od invaze na Ukrajinu zvýšil o 245 %. Dodává jim v současnosti televize, obrazovky, zkrátka vše, co obsahuje čipy. Na druhou stranu si přiznejme, že Kyrgyzstán asi těžko zachrání ruskou ekonomiku.
Jsou tu ale i větší a mnohem vlivnější hráči. Bolest v tomto směru Unii způsobuje zejména Turecko a Čína. Těch bych se totiž restriktivní opatření uvalená na zmiňované země sekundárně také neblaze dotkla. To se Ankaře a Pekingu samozřejmě nelíbí. Kdyby se jednalo pouze o středoasijské státy, tak už je podle mě balíček dávno schválený.
Maďarské a řecké NE!
Z Číny se do Ruska dostává velké množství technických součástek, včetně mikročipů nebo polovodičů. Z podobného exportu je dlouhodobě západními státy obviňováno i Turecko. Jak tedy k těmto zemím přistupovat, aby přestaly Rusku pomáhat?
To, o co se nyní jednání o 11. sankčním balíčku snaží, je aplikovat přísné kontroly obcházení sankcí primárně na státy Střední Asie. Čínu a Turecko pak řešit separátně s ohledem na případné diplomatické dopady. V bruselských kuloárech se rovněž diskutuje o tom, jaký mechanismus by donutil Peking a Ankaru dále Rusko nepodporovat. Můj osobní názor je v tomto ohledu takový, že válka neskončí, dokud bude Rusko podporováno Čínou a Tureckem. Ale je pochopitelné, že obě země mají vůči nám vlastní vyjednávací páky, ať už ekonomické, či například v podobě migrantů. V Bruselu tak převažuje názor s těmito zeměmi jednat separátně.
Existuje mimochodem i jedna česká banka, jež rovněž ruský trh dosud neopustila. Kyjev ji přesto na svůj sankční seznam nezařadil.
Opatrná ve vztahu k Číně je zejména Francie. Pro Německo je naopak předmětem velkého stresu obava z toho, jak by na sankce zareagovala Ankara. Turecko má stále v rukávu triumf milionů migrantů, které nevpouští do Evropy a jimiž vyhrožuje, kdykoliv nesouhlasí s kroky Unie.
Zde bych ještě ráda dodala, že Brusel již uvaluje sankce na Rusko od roku 2014 a na Bělorusko od roku 2020. Společný postup vůči Kremlu je stále stejný, neměnný. Myslím, že EU dlouhodobě jasně dává najevo, že se sankcemi nepřestává a nepřestane.
Jaké konkrétní mechanismy, které by mohly Peking odradit od další podpory Moskvy, se navrhují?
Domnívám se, že v této otázce toho Evropská unie sama tolik nezvládne. Potřebuje zkrátka podporu Američanů, kteří samozřejmě mají v regionu východní Asie svoje zájmy, a momentálně je to nenechat Čínu vyrůst ještě více.
Každý, kdo sleduje americkou zahraniční politiku, vidí, že pro Washington představuje prioritu Čína, nikoli Rusko nebo Ukrajina, byť Ukrajinu na druhou stranu podporuje. Tato prioritizace tichomořského regionu patrně bude pokračovat i po amerických prezidentských volbách. Z dosavadních indicií změnu neočekáváme ani v případě, že vyhraje Donald Trump. Ten by se pravděpodobně zaměřil na domácí politiku a tu zahraniční by nijak výrazněji neměnil.
Když Josep Borrell řekne, že jsme vyčerpali sankce proti Rusku, tak Amerika nám může říct, že „vy obcházení můžete řešit daleko lépe než my, jelikož s nimi sousedíte“.
Čína s Tureckem však nepředstavují jedinou překážku v přijetí 11. balíčku. Minulý čtvrtek ho zablokovaly na zasedání Výboru stálých zástupců EU Řecko a Maďarsko. Tyto země zároveň požadují vyškrtnutí řady společností ze seznamu těch, které údajně podporují snahu Ruska překonat západní sankce.
Vztahy mezi Maďarskem a Ukrajinou jsou dlouhodobě komplikované. Budapešť se například nedávno ostře vymezila proti finanční podpoře Ukrajiny z Evropského mírového nástroje. Jako důvod svého nesouhlasu uvedla to, že Kyjev na svůj sankční seznam zařadil maďarskou banku, která stále působí na ruském trhu. Existuje mimochodem i jedna česká banka, jež rovněž ruský trh dosud neopustila. Kyjev ji přesto na svůj sankční seznam nezařadil. Je tedy vidět, že je jinak s českým přístupem, na rozdíl od toho maďarského, spokojený.
Jeden slunící se Rus na Azurovém pobřeží představuje menší problém než jedna firma na výsluní ruských trhů.
Budapešť a Atény mohou v současnosti v rámci Rady EU uplatnit právo veta a balíček zablokovat. Jsem však v tomto ohledu optimistická a říkám si, že pokud Budapešť skutečně tento soubor sankcí zablokuje, povede to konečně k tomu, aby se Rada EU jednomyslnosti zbavila. Takový výsledek bych považovala za výborný. Pokud nás tedy Orbán skutečně postaví před volbu „buď, anebo“, věřím, že si EU jednoznačně vybere.
Neuvažuje Evropská unie o zavedení doplňkových sankcí třeba proti příbuzným sankcionovaných lidí, kteří nyní žijí v EU? Ruský nezávislý Fond boje proti korupci nedávno představil rozsáhlou investigativu, podle níž například Praha figuruje mezi evropskými městy, která poskytují útočiště ruským válečným zbohatlíkům.
Toto je problém, který se lidí dotýká až v osobní rovině, protože je na první pohled viditelný. Zatímco my se tu omezujeme, vytváříme grandiózní sankce, které ničí náš průmysl, vesele si tu žijí mnozí oligarchové. To řadu lidí opravdu štve. Probírá se to skoro na každém zasedání europarlamentu a je to rovněž předmětem diskusí o jedenáctém balíčku.
Čtěte také: Nekonečný ukrajinsko-maďarský příběh střídá krize za krizí. Poválečných point může mít několik
Zde si nicméně musíme přiznat, že pro účinné vymáhání individuálních sankcí by byl zapotřebí neustálý dohled nad těmito lidmi. Také je třeba si položit otázku, nakolik máme naše cenné zdroje vynakládat na postihování desítek osob, když to vývoj války stejně příliš nezmění. Jeden slunící se Rus na Azurovém pobřeží představuje menší problém než jedna firma na výsluní ruských trhů. Musíme racionalizovat i kalibraci sankcí. Já osobně jsem zastánce jejich vymáhání spíše prvně vůči společnostem, a až pak vůči jednotlivcům.
Ekonomická Potěmkinova fasáda
Evropská unie od invaze uvalila na Moskvu již deset sankčních balíčků, v rámci nichž například zmrazila 300 miliard eur aktiv ruské centrální banky zablokovaných v EU a zemích G7. Ruský HDP ale pro představu v roce 2022 klesl loni jen o 2,1 % a podle prognóz i Mezinárodního měnového fondu v roce 2023 poroste. Zvenčí to zkrátka trochu vypadá, jako kdyby sankce na Rusko příliš nefungovaly. Co si o těchto číslech myslíte?
Makroekonomická data nemá příliš smysl sledovat, a to z několika důvodů: Rusko spoustu dat ohledně své ekonomiky falšuje, nevíme tedy, jak na tom ve skutečnosti je. Sankční balíčky rovněž vycházely postupně a s tímto časovým posunem se také projevují, jejich efekt má být ale dlouhodobý.
Důležité je vytvářet na Ukrajině už nyní příznivé podmínky pro poválečnou obnovu, které si země dokáže udržet a dále rozvíjet.
Hodně lidí se ptá, jak je možné, že po 16 měsících války a sankcí není ruská ekonomika kompletně zničená, ale když se pak podíváme na jednotlivá odvětví, výsledky vidíme. Třeba výroba optických kabelů od loňského do letošního května klesla o 97 %. Ale i v ostatních odvětvích sledujeme velké propady o vyšší desítky procent. Postupný, silnější efekt sankcí se na ruské ekonomice teprve projeví. Záleží rovněž na tom, jak dlouho bude ještě ruská vláda v čele s Putinem takto iracionální vůči vlastní zemi.
Podle ekonomky Alexandry Prokopenko ruskému hospodářství hodně pomáhá orientace na takzvané třetí země. Moskva upevnila své vztahy s mnoha státy – od Íránu přes Turecko a Spojené arabské emiráty až po Myanmar a africké země. Nemůže toto přesměrování nakonec přece jen Kremlu pomoct?
Mohu na to zareagovat studií od think-tanku Globsec, který tamní ekonomiku přirovnal k Potěmkinově fasádě. Pravdou je, že Rusové mají stále velké příjmy z vývozu nafty a plynu. Evropa se sice od plynu odstřihla, od ropy ještě ne, včetně Česka. Zbytek světa se od těchto surovin naopak neodstřihl téměř vůbec. Vzhledem k tomu, že z makroekonomického hlediska představuje plyn a ropa jeden z jejich největších příjmů, může nám z pohledu na jejich HDP připadat, že se nestalo nic. Jak jsem ale zmínila, efekt se teprve projeví, a Moskvě pak v tomto ohledu nepomůže už ani vývoz plynu a nafty.
Existuje podle vás nějaký nepsaný strop, kam až Unie se sankcemi nepůjde kvůli tomu, že by to příliš ohrozilo její hospodářství?
Někteří vysocí představitelé Unie jako Ursula von der Leyen říkají, že Evropa už veškeré ekonomické sankce vyčerpala, proto se máme nyní zaměřit právě na jejich obcházení. Všechny mechanismy jsme ale ještě nevyčerpali. Můžeme nadále s Ukrajinou úzce spolupracovat, dávat dohromady nástroje na vymáhání sankcí, společně kontrolovat hranice…
Čtěte také: Běloruská nezávislost se rozplývá, i kvůli sankcím. Lukašenka navíc zrazuje jeho zdraví
Vedle ekonomické roviny tu rovněž existuje ta vojenská. Na přelomu května a června jsme schválili takzvaný ASAP, tedy podporu výroby munice v unijních zemích z rozpočtu EU a její distribuci na Ukrajinu. Toto všechno jsou poměrně velké kroky, které mohou Rusku minimálně na frontě poměrně přitížit. Evropský průmysl, který byl dříve hodně národně orientovaný, se tak nyní rozšíří a bude moct vyprodukovat mnohem více munice. Rusko tuto šanci nemá a musí si toho hodně vyrábět samo, zároveň ani nemají na investice do vojenského průmyslu.
Se sankcemi jde ruku v ruce i velká podpora Ukrajiny nejen humanitárně a vojensky, ale rovněž tím, že ji držíme v podstatě finančně nad vodou. Jak dlouho může taková pomoc vydržet?
Tohle je jedna z velikých otázek. Potřebujeme, aby se tam začali pomalu vracet investoři. Zde je však problém v tom, že investoři začali Ukrajinu opouštět již v roce 2014. Rusko takto odřízlo Ukrajinu finančně už před mnoha lety a její ekonomika na tom tak byla do jisté míry špatně již před válkou. Důležité proto je vytvářet na Ukrajině už nyní příznivé podmínky pro poválečnou obnovu, které si země dokáže udržet a dále rozvíjet.
K tomu může EU přispět různými pobídkami, které v zemi pomohou obnovit přirozené tržní prostředí. V tuto chvíli, kdy v zemi zuří válka, se tam mnoho investorů samo o sobě nepohrne, proto by je měla Unie co nejvíce motivovat.
