Útok Hamásu ze 7. října a pokračující izraelská odveta v Gaze přepsaly dějiny Palestiny a Izraele, ale otřásají také širším regionem i zbytkem světa. Co se za uplynulý rok změnilo v izraelské společnosti, palestinské politice a na mezinárodní scéně? Na to se Voxpot zeptal šesti odbornic a odborníků.
7. října 2023 zaútočili bojovníci Hamásu a dalších palestinských frakcí na území obklopující Gazu. Zabili přitom 1163 lidí, z toho 767 civilistů, dalších 250 lidí odvlekli do Pásma jako rukojmí. 97 z nich stále zůstává v zajetí.
Izraelská armáda (IDF) od té doby v Gaze usmrtila téměř 42 tisíc lidí. Kromě toho způsobila rozsáhlé škody na rezidenčních budovách a další civilní infrastruktuře.
U Mezinárodního soudního dvora OSN i proto běží případ, který na základě žaloby JAR posuzuje izraelský postup jako genocidu. V rámci tohoto procesu soud nařídil Izraeli, aby zastavil pozemní útok na Rafah na jihu Gazy – ten rozsudek ignoroval.
Voxpot se šesti expertů a expertek zeptal na to, co se za uplynulý rok změnilo v různých oblastech.
Vojenská situace
Josef Kraus, politolog
Na otázku bych odpověděl na dvou úrovních: regionální a globální. Blízký a Střední východ již dlouho nebyl tak blízko celoregionální válce. Přitom nic nenapovídá tomu, že by se konflikt, respektive série paralelních konfliktů, měl v blízké budoucnosti uspokojivě vyřešit.
Masivní teroristický útok Hamásu způsobil izraelskou vojenskou reakci, která židovskému státu zlikvidovala slibné vyhlídky na plné diplomatické a politické etablování v regionu. Letité rivaly typu Saúdské Arábie a Íránu dala dohromady a zatáhla izraelskou armádu do náročných bojů v Pásmu Gazy a Libanonu. Izraelská diplomacie se vrátila o patnáct let zpátky.
Na globální úrovni došlo k nechtěnému a nežádoucímu propojení s válkou na Ukrajině, kdy velice častý dvojí metr uplatňovaný Západem vůči oběma konfliktům stran masovosti destrukce, cílení na civilní infrastrukturu a plošného postižení obyvatelstva způsobil, že Západ je nyní zbytkem světa vnímán jako velký pokrytec.
S tím se pojí také ukázka nefunkčnosti mezinárodního společenství a vymáhání mezinárodního práva. Škody jsou značné.
Izraelská společnost
Sára Englišová, publicistka
O tom, že samotní Izraelci vnímají loňský útok Hamásu jako zásadní předěl, svědčí i skutečnost, že často mluví o Izraeli 6. a Izraeli 7. října, jako kdyby se jednalo o dvě odlišné země. Nedá se ovšem říct, že by většinová společnost svou dosavadní perspektivu na soužití s Palestinci zásadně přehodnotila. Spíše se naplno projevily dlouhodobé tendence, včetně mainstreamingu krajní pravice.
Celý Izrael – od pravicových osadníků až po liberální elity – se ve svém postoji zradikalizoval a naklonil ještě víc doprava. Změnu tamní atmosféry ve své eseji pro Guardian výstižně zachytil izraelsko-americký historik Omer Bartov.
V ní popisuje, že při své poslední návštěvě v Izraeli spatřil jinou zemi než tu, kterou dosud znal. Takovou, ve které i mnoho z jeho levicových přátel ztrácí schopnost vcítit se do nevinných v Gaze.
Již tak uzavřená společnost se do sebe ponořila ještě více, aby měla prostor pro truchlení. Nebyla však schopná vyhradit část smutku i pro lidi mimo svou komunitu. Krátce po brutálním říjnovém masakru jim to šlo jen těžko vyčítat – téměř každý měl ve svém okolí někoho, kdo byl útokem přímo zasažen.
Jenže od onoho osudného dne již uplynulo mnoho měsíců a utrpení a beznaděj, které za poslední rok Palestinci v Gaze dennodenně zažívají, nedostaly větší pozornosti ani s odstupem času.
Masové protivládní protesty navíc nebyly proti válce jako takové. Hlavním požadavkem protestujících byla záchrana rukojmí. Příměří vnímali jen jako nutnou cenu, kterou je třeba zaplatit za jejich návrat.
Právě absence empatie s Palestinci i ze strany liberálnější části společnosti je jedním z příznaků hluboce znepokojivé proměny, kterou Bartov popisuje ve své eseji.
Izraelská radikální a náboženská pravice
Marek Čejka, odborník na Blízký východ, autor blogu Blízkovýchodní stránky
Důležitým aktérem aktuálního izraelského politického dění je radikální náboženská pravice a ultraortodoxní strany, které jsou celou dobu po 7. říjnu 2023 součástí Netanjahuovy vlády a výrazně tak ovlivňují její politiku.
Ani samotný Likud, který je hlavním komponentem dnešní koalice, nemá k radikální pravici daleko. Tato strana měla kdysi silné liberální křídlo, ale to se z velké části přesunulo do strany Ariela Šarona založené v roce 2005.
Malá část pravicových liberálů se nyní do „Bibiho“ koalice vrátila se stranou bývalého „likudníka“ Gideona Sa’ara. Jinak je ale Netanjahu závislý na stranách, které lze označit za radikálně pravicové nebo teokraticky iliberální.
Radikální náboženská pravice v Netanjahuově vládě je spojená s izraelskými osadníky na Západním břehu, včetně jejich nejradikálnějšího křídla. To ve vládě zastupují dvě strany s celkem šesti ministry.
Netanjahu se dále opírá ještě o dvě formace ultraortodoxního – charedi – judaismu, jednoznačně podporující vládní politiku. K jistým zaskřípáním v této spolupráci dochází jen za situace, která ovlivňuje negativně komunitu charedim.
Po 7. říjnu takto například ožila debata o vojenských odvodech této komunity, což vyvolalo její protesty. Těch se účastnil i antisionistický tábor charedim, který ale k volbám vůbec nechodí a je a priori proti všem izraelským vládám.
Čtěte také: Židovský, nebo vojenský stát? Protesty ultraortodoxních židů otřásají Izraelem
Velká část radikální pravice i charedim je tak ve vládě reprezentovaná – včetně mimoparlamentních radikálně pravicových skupin a různých osadnických milic či bojůvek. Podobné skupiny zahrnují i řadu nezletilých, fotbalových chuligánů či členů ultrapravicové bojůvky Lehava.
Ideologicky se často jedná o takzvané kahanisty, tedy stoupence zakázané rasistické ideologie rabína Kahaneho. Ti jsou dnes obvykle podporovatelé současného ministra národní bezpečnosti Ben Gvira.
Ten také patří mezi kahanisty, ale oficiálně se k této ideologii už nehlásí. Zmíněné skupiny se v uplynulém roce zapojily do agresivních výpadů proti Palestincům na Západním břehu a v Jeruzalémě, usilovaly o obnovu osad v Gaze či dokonce obsadily dvě izraelské vojenské základny na protest proti zadržení vojáků, kteří mučili zatčené Palestince.
Netanjahu si tak k zachování svého politického přežití vybral do koalice mimořádně radikální a antiliberální politické síly. Současná tvrdost izraelské politiky a vojenských akcí nebo odmítání diplomatických řešení je tak do značné míry právě důsledkem jeho rozhodnutí spolupracovat ve vládě s politickými silami takového charakteru.
Palestinská politika
Lamis Khalilová Bartůšková, palestinská aktivistka a humanitární pracovnice
Pocházím z generace dohod z Osla, která dlouho věřila, že se k míru dostaneme skrze vyjednávání a diplomacii na mezinárodním poli. Zhruba před deseti lety jsme si uvědomili, že to nikam nevede.
Naši zemi postupně vymazávaly ilegální osady, takže prostor, o kterém jsme jednali, se mezitím smrskával. Do toho pokračovaly války proti stále obklíčené Gaze a svět to jenom pasivně sledoval.
Jestli nevyužijeme tento moment v dějinách, ztratíme všechno.
Ani zevnitř palestinské politiky nepřicházela žádná naděje. Před pár lety měly proběhnout volby, ale prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás je zatrhl.
Naše politické vedení je – když to řeknu slušně – senilní. I jeho potenciální nástupci vypadají a zní jako mafiáni, navíc jsou vychovaní izraelskou rozvědkou. Ať už byl člověk zastánce levice nebo pravice, pro nebo proti Hamásu, všichni se shodovali na tom, že se něco musí změnit. Globálně byla Palestinská otázka odsunutá na vedlejší kolej.
Přišel 7. říjen, který všechny překvapil – včetně Hamásu. Když pak začala být izraelská reakce vyloženě genocidní a objevovaly se plány na etnickou čistku, odsun do Egypta, nebo úplné zničení palestinské společnosti, byli jsme postaveni před jednoduchou volbu.
Buď budeme bojovat a vzdorovat, anebo naše téma jednoduše zmizí. Palestině hrozí, že upadne v absolutní zapomnění a stane se jen dalším odstavcem v knížce o historii. Pokud bychom nepromluvili dnes, už bychom zůstali mlčet navždycky.
Nemá smysl si lakovat věci na růžovo. V Gaze dnes Hamás není moc oblíbený, ale mimo ni se mu daří. Vyplnil mocenské vakuum, které za sebou nechala Palestinská samospráva. I uprostřed tohoto chaosu se ale objevily úžasné hlasy, jako třeba Mustafa Barghouti a jeho hnutí volající po reformách a jednotě.
Snaží se tento historický moment využít k tomu, abychom do politiky vnesli novou energii, přeskupili síly a organizovali se jinak. V důsledku dohod z Osla v podstatě zanikla občanská společnost, takže nemáme třeba žádné pořádné odbory nebo studentské spolky, které historicky tvořily páteř palestinského odboje. Ale jestli nevyužijeme tento moment v dějinách, ztratíme všechno.
Mezinárodní vztahy
Prokop Singer, arabista a publicista
Pozice vůči izraelsko-palestinskému konfliktu na Západě a v zemích globálního Jihu zůstávají rozdílné, mění se spíš jejich intenzita.
V Evropě i v USA jsme svědky doposud největšího rozmachu hnutí za práva Palestinců. Také sledujeme nárůst již existujícího trendu podpory Palestincům ze zemí globálního Jihu, které se začaly projevovat sebevědoměji na mezinárodním poli – například jihoafrické obvinění Izraele z genocidy u Mezinárodního soudního dvora.
Některé evropské státy pak zaznamenaly nárůst podpory Palestincům z nejvyšších politických pater (Irsko, Španělsko, Belgie a Slovinsko). Prozápadní arabské monarchie zůstávají věrné Spojeným státům, nicméně pod velkým domácím tlakem jsou k Izraeli kritičtější než v posledních dekádách.
Izraelská válka v Gaze tak zpomalila rozvoj vztahů mezi Izraelem a arabskými státy, které s ním v nedávných letech navázaly diplomatické styky.
Obrat však sleduji u konzervativních institucí, jako jsou Mezinárodní soudní dvůr a Mezinárodní trestní tribunál. Izrael nebyl nikdy pod takovým nátlakem v souladu s mezinárodním právem.
Lidská práva a mezinárodní řád
Zora Hesová, politoložka
Místo ruské agrese na Ukrajinu, rivality USA s Čínou a klimatické koordinace ovládla mezinárodní vztahy drastická eskalace izraelsko-palestinské války do polarizujícího regionálního konfliktu, dopadajícího zejména na civilisty.
OSN je rozdělená na protikoloniální Jih a protizápadní Východ na jedné a Západ vedený vetujícími USA na druhé straně.
Původní sympatie k Ukrajině, založené na apelu na mezinárodní právo, vystřídalo vystřízlivění z dvojitých standardů. Západ odmítá imperiální a geopolitické zdůvodnění rusko-ukrajinské války a apeluje na mezinárodní právo, avšak přímo ho popírá ve vztahu k Izraeli.
Čtěte také: Izrael vždy prodával okupaci jako legální. Proto ho soudy OSN děsí, říká právnička
Politicky a vojensky pak podporuje jeho snahu o totální vojenskou kontrolu blízkého okolí bez ohledu na legitimní zájmy, práva a životy tamního obyvatelstva a na mezinárodní právo. Důsledkem je mimo jiné marginalizace OSN.
Vedle neschopnosti chránit palestinské a libanonské civilisty – a své tamní zaměstnance – nehraje OSN svou roli ani v druhém zásadním konfliktu, v Súdánu, který má ještě drastičtější lidské dopady a ohrožuje východní Afriku a potenciálně Evropu.
Normativní moc a soft power Evropské unie, postavená na propagaci lidských práv, demokracie a občanské společnosti, ztratila zbytky kredibility.
