V Česku je přes 55 tisíc zahraničních studentů a studentek a jejich počet roste. Platí daně, studují, pracují. Vřelé přijetí v akademickém prostředí se však ne vždy odráží v běžném životě.
Čtyřiadvacetiletá Natalya pochází z Minsku. Do Česka přijela za studiem, ale důvodů k opuštění domoviny měla víc. S příchodem pandemie covidu-19 se její život v Bělorusku změnil.
„Všichni jsme věděli, že Lukašenko je diktátor. Lidí, kteří s tím nesouhlasili a chtěli něco změnit, bylo strašně moc,“ ohlíží se.
„Začali jsme dělat alespoň něco, třeba se každý den ve škole sešli a zpívali, což se univerzitě ani vládě vůbec nelíbilo. Zatkli dva z mých kamarádů, skoro na tři roky. Kvůli zpívání. Věděla jsem, že tam nemůžu zůstat,“ vypráví se slzami v očích.
Natalya teď studuje navazující magisterský program na Masarykově univerzitě v Brně. V Česku je už čtvrtým rokem a navzdory časově náročnému studiu, vyžadujícímu její každodenní přítomnost na fakultě, po celou dobu pracuje na plný úvazek.
„Po rodičích peníze nechci, už tak platí bratrovi studium v Polsku. Sem přijít nemohl, protože Česko už Bělorusům nevydává víza.“
Víza pro Bělorusy
Vízové opatření pro Rusy a Bělorusy vešlo v platnost loni. O studijní vízum mohou žádat jen držitelé stipendia podle mezinárodních smluv prováděných Ministerstvem školství, stipendia programu Evropské Unie nebo stipendia podle rozhodnutí české vlády.
Natalya, stejně jako všichni studenti, kteří nejsou občany Evropské unie, si vízum musí každý rok prodlužovat. Musí tak doložit spoustu dokumentů a prokázat své finanční zabezpečení.
S penězi v Česku přitom mnoho cizinců bojuje. Své o tom ví také Valeria z Ruska.
„Studuji a zároveň pracuji na plný úvazek v salonu krásy jako administrátorka a kosmetička. Ke škole se to zvládat dá, máme teď málo předmětů s povinnou docházkou. Ze začátku ale bylo hodně náročné skloubit výšku a fulltime job,“ přiznává.
Proti Ruské federaci byly uvaleny sankce a země je vyloučena z mezinárodního systému SWIFT. Tok peněz mezi Ruskem a evropskými státy je výrazně omezený a převody se dějí často nelegálně. Rusové tak svým dětem peníze posílají jen obtížně.
Čtěte si také: Nejsme matrjošky. Česko novým zákonem potrestá hlavně liberální Rusy
Práci nebo alespoň brigádu mají všichni zahraniční studenti, se kterými jsem se bavila. I to, že cizinci pracují, však část českého obyvatelstva vnímá jako problém.
S podobnými obviněními se Natalya v Česku setkává často. „Jednou, když jsem byla venku s přítelem, začali se do nás navážet, že jsme Ukrajinci a nadávali nám do uprchlíků. Když zjistili, že jsem z Běloruska a přítel je Rus, chtěli nám líbat ruce. Radši jsme utekli pryč,“ vypráví.
„Spousta lidí má problém hlavně s Ukrajinci, narazila jsem však i na muže, který mi řekl, že jsme stejně všichni stejní po*raní cizinci.“
Jste v Česku, mluvte česky
Největším problémem je pro Natalyu dodnes jazyk. Ačkoliv česky umí dobře, podle přízvuku jde poznat, že je cizinka.
Obětní beránci
Riziko nárůstu diskriminace, nepřátelství a xenofobie roste, když země prochází krizí. Cizinci mohou být mylně považováni za původce problémů daného státu. Tlak na jejich vyhoštění se během ekonomické recese zvyšuje. Za současné rusko-ukrajinské války je nenávist mířená nejen proti Ukrajincům, ale i Rusům a Bělorusům.
„Dodnes mi dělá problém mluvit, hlavně s mými vrstevníky. Ve škole se mi stalo třeba i to, že jsem nešla na ústní zkoušku, protože jsem se bála mluvit,“ svěřuje se.
„V hodinách jsem ani nechtěla jít k tabuli. Ne proto, že bych nevěděla, jak mám něco říct nebo neznala odpověď – mám z toho prostě strach,“ říká smutně.
I přes pochopitelnou nejistotu a obavy z cizí řeči je pro spoustu Čechů právě znalost jazyka jednou z „podmínek přijetí“ cizince v zemi. S tím má zkušenost i Valeria.
„Povídala jsem si venku s kamarádkou a nějaká skupina lidí se do nás začala navážet jen kvůli tomu, že jsme mluvily rusky. Bála jsem se, co se bude dít. Naštěstí to nezašlo nikam dál, prostě jsme odešly,“ popisuje.
Na podobný zážitek vzpomíná také ukrajinská studentka Larissa, která je v Česku už od svých sedmnácti let. Teď studuje na vysoké škole a problémy s jazykem nemá – zkraje však česky logicky neuměla.
„Když jsem si šla podat přihlášku na střední, nevěděla jsem, jak se řekne propiska, tak jsem to řekla anglicky a snažila se gestem ukázat, co myslím. Učitelka se na mě opovržlivě podívala a řekla mi, že v Česku se mluví česky,“ vzpomíná Larissa.
Absolventy z ciziny potřebujeme
Velký podíl zahraničních studentů je pro Česko známkou prestiže. Téměř polovina absolventů vysokých škol z ciziny u nás zůstává.
Michal Uhl, ředitel Domu zahraniční spolupráce (DZS), tento fakt vidí jako velký přínos pro Česko: „Zůstanou tu, založí rodiny, platí daně, podílejí se na trhu práce v segmentu vysoce přidané hodnoty, protože jsou na velmi ceněných a kvalifikovaných pozicích.“
Tisková mluvčí DZS Martina Nevolná dodává, že retence zahraničních absolventů na trhu práce je zásadní pro úspěšnou proměnu české společnosti směrem k moderní vzdělanostní ekonomice.
„V důsledku demografického poklesu, kterému čelíme, se od roku 2010 počet vysokoškolských studentů snížil o téměř 85 tisíc a počet absolventů klesl o dvacet osm procent,“ vypočítává.
„Potřebujeme talentované absolventy především s technickým vzděláním, kteří přinesou státu svou prací na daních a odvodech desítky miliard korun ročně,“ specifikuje Nevolná.
V Česku studuje přes 55 tisíc cizinců. Je mezi nimi zhruba tisíc Bělorusů, 6,2 tisíc Ukrajinců a 7,6 tisíc Rusů. Do první šestice států s největším studentským zastoupením patří také Kazachstán a Indie.
S přehledem nejvíce studujících k nám však přichází ze Slovenska – těch na našich vysokých školách studuje téměř 21 tisíc.
Celkově zahraniční studenti představují asi pět procent z milionu cizinců v zemi. Čísla odrážejí trend masifikace vysokoškolského vzdělání, který spolu s internacionalizací dělá české univerzity stále globálnější.
Cizinci u nás
V současnosti stát uznává čtrnáct národnostních menšin, mezi které patří Ukrajinci, Rusové i Bělorusové. Celkem tvoří menšiny zhruba deset procent obyvatel.
Ředitelka odboru vnějších vztahů a komunikace Ministerstva školství Tereza Fojtová vidí absolventy univerzit z ciziny jako přínos pro český vzdělávací systém, společnost i ekonomiku.
„Aktivně motivujeme vysoké školy k přijímání zahraničních studentů prostřednictvím krátkodobých mobilit nebo standardních studijních programů,“ přibližuje.
„Internacionalizace je podporována i finančně: jsou sledovány indikátory, jako je počet mezinárodních mobilit, studium v cizím jazyce nebo počet zahraničních vyučujících,“ uvádí.
Opatření proti diskriminaci a iniciativy pro snadnou integraci studentů-cizinců většinou realizují samotné vysoké školy. Ty podle Fojtové odpovídají za psychosociální bezpečí studentů.
„Ministerstvo poskytuje vysokým školám cílené finanční prostředky na rozvojové projekty a podporuje jejich účast v operačních programech. Školy jsou motivovány k zajištění inkluzivního a otevřeného prostředí, což má přispět k prevenci negativních jevů, jako je xenofobie,“ tvrdí.
V rámci Masarykovy univerzity řeší mezinárodní spolupráci v oblasti vzdělávání, výzkumu a akademické mobility Centrum zahraniční spolupráce (CZS).
„Studenti mají možnost zúčastnit se integračně-informační schůzky, která poskytuje informace o české kultuře, službách studijních a zahraničních oddělení, práv studentů a podpoře poradenského centra univerzity,“ popisuje vedoucí projektového oddělení CZS, Mai Hoa Nguyenová.
Studium v Česku je pro cizince atraktivní díky vysoké kvalitě vzdělání, velkému výběru studijních oborů, kulturní či jazykové blízkosti zemí příchozích studujících, dobré životní úrovni a také výši poplatků za studium. Velkorysost akademického prostředí se však ne vždy odráží v reakci společnosti.
Doma by mě zavřeli
Studenti přicházející ze států přímo či nepřímo angažovaných ve válkách mají k pobytu v Česku přímé existenční důvody.
Natalya už dál nesnesla nesvobodu, kterou v Bělorusku pociťovala, Larissa s rodiči utíkala před válkou a Valeria odešla, protože nemá ráda Rusko a nesouhlasí s válkou ani Putinovým režimem. Její odpor k rodné zemi teď ještě zesílil.
„Když jsem byla v Rusku naposled, cítila jsem se strašně pod tlakem. Ocitla jsem se na charitativním koncertě, kde se vybíraly peníze na ruské vojáky. Bylo to hrozné, taková oslava války!“ vzpomíná rozhořčeně.
„Mám v Česku kamarády z Ukrajiny, byla jsem tak naštvaná a bezmocná. Chtěla jsem jít na pódium a říct, co si o tom myslím, ale nemohla jsem. Za nevyhovující názor by mě zavřeli, klidně i na osm let.“
Čtěte také: A teď si probereme smrt nepřátel. Ruské školy drtí propaganda
Ne všichni studenti ze své země „utekli“, ale žádný z těch, se kterými jsem mluvila, se už nechce vrátit. Natalya přemýšlí o doktorátu v Německu, zpátky do Běloruska se stěhovat nehodlá: „Na studium to nemá smysl a na život taky ne, pokud se nic nezmění.“
Jasno má i Valeria. „Možná zůstanu v Česku, ale je také možné, že odjedu někam k moři. Zvažuju Turecko, kde žijí moji rodiče,“ konstatuje.
Larissa by zpátky na Ukrajinu chtěla, ale kvůli válce je to v podstatě nemožné. „Kdybych věděla, že mě tam čeká dobrý život, tak bych se vrátila. Můj sen je mít dům a kozy a krávy, ideálně na ukrajinském venkově,“ vypráví se smutným úsměvem.
Kde končí legrace
Česká legislativa zakazuje jakoukoli formu diskriminace, což samozřejmě platí i na akademické půdě. Antidiskriminační zákon stanoví, že chování pedagogů a pedagožek musí být stejné ke všem studentům a přímo zakazuje diskriminaci v přístupu ke vzdělání na základě národnosti.
Přesto k případům nevhodného chování dochází i na univerzitách. O jednom z příkladů vypráví Yan z Ukrajiny, který se s xenofobií setkal přímo ve škole.
„Jeden profesor mi nechtěl dát zápočet, i když jsem splnil všechny podmínky pro jeho udělení. Všem mým českým spolužákům ho dal. V hodině nám taky říkal, že je špatně, že je v lesnictví hodně Ukrajinců a že kdyby to tak bylo v armádě, přestal by stát úplně fungovat.“
Nenahlášeno, nevyřešeno
S nevhodným chováním ze strany zaměstnance na české akademické půdě se setkalo šestnáct procent zahraničních studentů, kteří se účastnili dotazníkového šetření DZS. Pouze sedmnáct procent z nich se rozhodlo situaci nahlásit a jen čtvrtinu nahlášených případů se podařilo uspokojivě vyřešit.
Podle Nevolné by školy měly nadále věnovat pozornost rasismu a diskriminaci na základě národnosti.
„Z celkového počtu 363 odpovědí tento konkrétní problém zmínilo osmdesát sedm respondentů, což je téměř čtvrtina,“ uvádí na základě dat DZS.
Výmluvnou zkušenost popisuje Vanesa, třiadvacetiletá Slovenka, se kterou Češi při komunikaci často s nadsázkou napodobují její rodný jazyk.
„Když to dělají kamarádi, je to v pohodě. Ale když si z mého jazyka utahují učitelé, které bych měla vnímat jako autoritu, vadí mi to. Většinou zopakují větu, kterou jsem řekla, a odpovídají mi fejkovou slovenštinou.“
Světové dění i zrcadlo české společnosti přinášíme díky členstvu našeho Voxpot Klubu. Děkujeme za podporu umožňující nám pokrývat témata, která jiní přehlížejí.
Adil z Kazachstánu rozzlobeně vypráví zážitek z nákupu v supermarketu po vypuknutí pandemie. Prodavačka se na něj obořila, aby opustil prodejnu. Když nereagoval, začala na něj stříkat dezinfekci.
„Myslela si, že jsem Číňan. Lidé se v té době hodně báli nákazy, ale já nic špatného neudělal, takže mi její chování přišlo neomluvitelné.“
Indická studentka Priya čelí největší xenofobii v dopravních prostředcích. „Starší ženy si často nechtějí sednout vedle mě, i když nikde jinde není volné místo. Někdy se jen opovržlivě dívají mým směrem. Jednou na mě nějaká paní dokonce křičela,“ popisuje.
Česká republika má právní rámec na ochranu cizinců, podle Nevolné z DZS je však potřeba zvýšit o těchto právech povědomí a klást důraz na mezikulturní dialog a vzdělávání veřejnosti.
„I když se dělá krok vpřed v oblasti integrace a inkluze, stále je před námi spousta práce, abychom zajistili, že se cizinci budou cítit v Česku skutečně vítáni a dobře integrovaní,“ uzavírá.
Jména některých studentů byla z bezpečnostních důvodů změněna.
