Rostoucí počet ozbrojených konfliktů přináší i nárůst počtu dětí, které jsou verbovány do armád a polovojenských organizací. O tom, jak zneužívání dětí ve válkách zamezit, jsme mluvili s mezinárodním odborníkem Abdelkaderem Filalim.
Svět čelí nejvíce konfliktům a válkám od konce studené války. V loňském roce se jejich počet vyšplhal na nejvyšší úroveň od roku 1946 a podle analýzy Institutu pro výzkum míru v Oslu byly uplynulé tři roky nejnásilnější za poslední tři dekády.
Součástí mnoha válek je i problém dětských vojáků. V řadě konfliktů se děti do bojů zapojují přímo, jindy se jejich role neomezuje jen na boj a jsou nasazovány jako špioni, poslové nebo sexuální otroci. Kromě toho jsou děti stále častěji zneužívány k sebevražedným teroristickým útokům.
Počet dětí naverbovaných do ozbrojených složek roste. Některé jsou uneseny a donuceny násilím, jiné se připojují dobrovolně – často z nouze, aby unikly chudobě, bránily své komunity nebo z touhy po pomstě.
S politologem a bezpečnostním expertem Abdelkaderem Filalim, který měl přednášku na Západočeské univerzitě v Plzni, jsme mluvili o příčinách, důsledcích a výzvách spojených s verbováním dětí v Africe, Latinské Americe i Střední Asii.
Jaké jsou nejčastější vzorce verbování dětských vojáků? V přednášce jste zmínil extrémní ideologie, já zase v několika reportážích četl, jak jsou děti verbovány pomocí výhružek zabitím rodiny…
Jedná se o časté případy, aktuálně k tomu analyzujeme dostupné studie a literaturu. Tamilští tygři na Srí Lance chodili od domu k domu a nutili rodiny vydat jim dítě, chlapce nebo dívku – existovalo něco jako kvóty. Jde o stejnou taktiku, stejné metody.
Abdelkader Filali
Politolog a expert na mezinárodní bezpečnost na Ottawské univerzitě, který působí také jako prezident Mezinárodního výzkumného centra pro prevenci dětských vojáků se sídlem v Maroku. Problematikou zneužívání dětí ve válečných konfliktech se profesně zabývá mnoho let a spolupracuje s významnými mezivládními organizacemi.
Shromáždili jsme data a vypracovali rozsáhlou analýzu. Jako společný jmenovatel jsme v ní identifikovali vzájemné působení a komplexní vztah mezi paramilitárními skupinami verbujícími děti a kriminálními sítěmi, které v daných oblastech působí. Tento jev jsme zaznamenali v Latinské Americe, Africe i dalších regionech.
Například ozbrojená skupina FARC v Kolumbii, která se podílí na kriminálních činnostech, obchodu s kokainem a terorismu, je hlavním producentem kokainu na světě. Až osmdesát procent světového kokainu pochází z Kolumbie a často je pod kontrolou FARC. Tyto milice fungují jako zastřešující organizace pro celou řadu kriminálních aktivit, včetně obchodu s kokainem.
Jejich příslušníci chodí k farmářům, vyhrožují jim, útočí na jejich plantáže, využívají násilí a zakládají drogové laboratoře přímo na farmách. Děti jsou součástí tohoto procesu.
Jaké je hlavní poslání vašeho výzkumného centra a v jakých zemích působíte?
Naším cílem je zabránit náboru dětí do ozbrojených skupin po celém světě. Snažíme se přitom překračovat hranice teoretických přístupů a zaměřujeme se na terénní výzkum, který nám umožňuje lépe pochopit skutečnou situaci.
Naše práce začala v zemích afrického Sahelu, jako jsou Čad, Niger a Mali. Spolupracujeme tady s místními občanskými sdruženími a mluvili jsme s mnoha bývalými dětskými vojáky. Naše poznatky pak sdílíme s místními komunitami, organizacemi i duchovními a náboženskými vůdci.
Postupem času se naše působnost rozšířila i mimo Afriku, konkrétně do Latinské Ameriky. V Kolumbii jsme navštívili oblasti, kde je nábor dětí obzvláště brutální. Některé z nich pocházely z oblastí kolem velkých měst Medellín nebo Cali a z regionů blízko hranic s Panamou, Venezuelou, Brazílií, Peru a Ekvádorem. Tento koridor patří mezi nejnebezpečnější oblasti světa z hlediska náboru dětských vojáků.
Často se na tom podílejí i rodiče.
Vyjeli jsme také do Kazachstánu, kde se od roku 2015 jižní hranice s Turkmenistánem, Tádžikistánem nebo Uzbekistánem staly útočištěm pro Islámský stát provincie Chorásán. Mnoho dětí z této oblasti vycestovalo spolu se svými rodinami a následně skončilo v nechvalně známých táborech v Sýrii.
Kazachstánská vláda je však repatriovala zpět do země. Pracovali jsme i s těmito dětmi, které vyrůstaly v prostředí extrémní ideologie a tvrdých životních podmínek. Neprožívaly běžné dětství – neměly možnost si hrát venku ani chodit do školy.
Zmínil jste pojem zastřešující organizace. Děti se tedy rodí do fungující společenské struktury, kterou vytvořily organizace jako FARC?
Ano, a často se na tom podílejí i rodiče. V rámci našeho výzkumu jsme prováděli rozhovory se 157 dětskými odvedenci z jihozápadního Alžírska, kde působí milice Polisario. Od roku 1982 byly děti posílány na výcvik na Kubu, kde se připravovaly jako budoucí generace revolucionářů. Děti popisovaly, že ráno musely pracovat na farmě, následovala výuka marxismu a odpoledne pak výcvik a práce se zbraněmi.
Jak se do těchto organizací dostáváte?
Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl spolupracovat s místní občanskou organizací. Do těchto oblastí musíte cestovat s nimi, sám se tam dostat nemůžete. Všude si vytváříme dlouhodobé vazby s klíčovými organizacemi, které nás jsou schopné do oblastí dostat. Vazby jsou naprosto nezbytné.
Co po rozhovorech s bývalými dětskými vojáky vnímáte jako nejdůležitější?
Že klíčová je reintegrace těchto dětí a jejich návrat do společnosti. Téma jsme nedávno řešili i v Ženevě na 34. mezinárodní konferenci Červeného kříže. Upozornili jsme, že existuje hned několik právních rámců, které by dětem měly poskytovat ochranu: mezinárodní trestní právo, mezinárodní humanitární právo a mezinárodní právo lidských práv.
Zároveň jsme však zjistili, že tyto právní systémy mají své limity. Naše doporučení v Ženevě proto spočívalo v nezbytnosti dosáhnout jejich harmonizace. Rozsáhlé právní rámce je potřeba propojit do jednoho uceleného systému.
Zároveň je důležité zapojit odborníky a odbornice z oblasti globálního zdraví a vojenské specialisty a specialistky věnující se odzbrojování a demobilizaci dětí. Pak se můžeme posunout dál a navracet tyto děti zpět do společnosti.
Africké země už některé takové iniciativy provádějí v Sierra Leone, Pobřeží slonoviny nebo Ugandě. Je to běh na dlouhou trať, ale je důležité zdůraznit, že existují pozitivní příklady. Ještě docela nedávno v Evropě dětské vojáky rekrutovaly organizace jako ETA ve Španělsku, IRA v Irsku nebo Frakce Rudé armády v Německu.
Čtěte také: Co z vás udělá teroristu? Nic neříkej je seriál poučný nejen v irském kontextu
Proč se to podařilo zastavit? Díky působení silných institucí, jako jsou NATO, Evropská unie, ale i samotných států, které se problému postavily čelem. Proč to není možné v mnoha afrických, latinskoamerických nebo asijských zemích? Protože tam nejsou silné instituce a státy.
Takže strategií je vyvíjení tlaku například na Africkou unii a další mezivládní organizace, aby podnikly podobné kroky?
Nemyslím, že by se mělo jednat o tlak. Evropská unie by mohla Africké unii nabídnout pomocnou ruku. Měla by říci: „Podpoříme vás v této záležitosti. Co potřebujete?“ Důležité je nabídnout různé formy pomoci a zjistit, jakou podporu jednotliví aktéři potřebují.
Vzorce násilí
Jde problém dětských vojáků ruku v ruce s „failed state“, neboli zhroucením státu a jeho funkcí?
Ano, to je často jedním z důvodů, proč k náboru dětí dochází. Slabé nebo selhávající státy, případně situace, kdy v některých oblastech stát de facto přestane existovat, umožňují, aby se paramilitární skupiny zaměřovaly na děti. To je důvod, proč je tolik dětských vojáků například hluboko v kolumbijské džungli.
Protože tam de facto nemá stát suverenitu…
Ano, podobná situace je na severu Mali. Úřady se do této oblasti prakticky nedostanou. Mali je slabý stát, který postrádá zdroje, a teroristické skupiny se tam proto mohou snadno přesouvat. Obdobně je tomu i na severu Nigérie, kde stát nemá dostatečný dosah a mocenské vakuum vyplňuje Boko Haram.
Mluvíme o strukturálním násilí – násilí, které nemá jednu konkrétní příčinu, ale mnoho příčin. Jde často o kombinaci slabého státu, špatných vztahů se sousedními zeměmi a tiché spoluúčasti na činnosti povstaleckých skupin.
Vzorce, kdy státy spolupracují s paramilitárními jednotkami sousedního státu nebo jen problém ignorují, a umožňují tak organizacím děti verbovat, jsme zaznamenali napříč kontinenty. Příklady najdeme v Alžírsku, Rwandě, Ugandě, Burundi a Demokratické republice Kongo. Podobná situace se objevuje také v Kolumbii a Venezuele.
Vlády tedy spolupracují s povstaleckými skupinami proti jiným státům a tolerují nebo kryjí skupiny, které děti verbují?
Ano, a také je podporují – finančně, zbraněmi a dalšími prostředky.
UNICEF v letech 2005 až 2022 zaznamenal naverbování více než 105 tisíc dětí – a dodává, že skutečná čísla jsou nejspíš mnohem vyšší. Jiná zpráva uvádí, že mezi lety 2012 a 2019 se počet dětských vojáků dvojnásobil a narostl i počet dívek. Proč čísla v posledních letech narůstají?
Důvody se v jednotlivých částech světa různí. Uvedu příklad z Kolumbie. V roce 2016 uzavřela kolumbijská vláda s povstalci z FARC mírovou dohodu. V Kolumbii se pak konalo referendum a těsná většina Kolumbijců hlasovala proti jejímu přijetí.
Přesto tehdejší prezident Santos pozměněnou dohodu nakonec prosadil v parlamentu. Dostal za to i Nobelovu cenu za mír. Dohoda zahrnovala i závazek ukončit verbování dětských vojáků. Když jsem ale před třemi měsíci Kolumbii navštívil, zjistil jsem, že počet rekrutovaných dětí je bezprecedentně vysoký.
Jedna z frakcí FARC například s podmínkami dohody nesouhlasila a demobilizaci dětských vojáků odmítla. To umožnilo lokálním frakcím pokračovat ve spolupráci s většími transnacionálními kriminálními sítěmi v Latinské Americe. Možná jste slyšeli o skupinách jako MS-13 a Tren de Argua z Venezuely – ty jsou úzce propojené.
Pro místní obyvatele je to každodenní brutální a násilná realita, podobná tomu, co jste mohli vidět v seriálu Narcos. Násilí se v tamních komunitách stalo normalizovaným jevem, což se týká i dětí.
Dohoda tedy nefunguje? Vždyť Kolumbijská vláda její platnost nedávno znovu prodloužila.
Nefunguje. Částečně proto, že bývalí členové FARC jsou nyní ve vládě. Od šedesátých let slibují rolníkům rovnost ve vlastnictví půdy i příjmů, ale teď, když jsou u moci, cítí mnozí Kolumbijci zklamání. Vysoká očekávání zůstala nenaplněná a lidé říkají: „Nevědí, jak to řídit.“ Ušlechtilé ideály jsou jedna věc, ale realita vládnutí bývá často úplně jiná.
Nabídka a poptávka
Kde je dnes situace, co se týče rekrutování dětí do vojenských řad, nejzávažnější?
Kritická situace je v subsaharské Africe, zejména v regionu Sahelu – tedy v zemích jako Čad, Niger, Mali a severní Nigérie, kde působí islamističtí fundamentalisté, například Boko Haram.
Dále jde o Demokratickou republiku Kongo a sousední země, jako je Uganda, Rwanda nebo Burundi. I zde je nábor dětí velkým problémem. V jihozápadním Alžírsku stále existují tábory, kde probíhá otevřený nábor dětí ve školách. Tyto tábory fungují bez dozoru a Alžírsko nedovoluje vstup organizacím ani výzkumníkům, jako jsme my.
Čtěte také: Teroristou ve dvanácti. Jak Islámský stát na internetu verbuje děti
To jsou případy z Afriky. V Latinské Americe vede kritický koridor od Panamy přes Kolumbii, která je jeho centrem, až do Venezuely, Brazílie, Peru a Ekvádoru. Přitom Ekvádor předtím případy rekrutování dětí nezaznamenával. Po dohodě z roku 2016 ale FARC začal verbovat děti podél hranic s Kolumbií. Jde o nový trend, který označujeme jako „přelévání“ problému rekrutování dětí za hranice států.
Proč jsou děti v tak vysokých počtech stále zneužívány jako vojáci?
Na problém můžeme nahlížet z několika rovin. Například z pohledu politické ekonomie – jde cynicky řečeno o „zákon“ nabídky a poptávky. Děti jsou levnější, snáze manipulovatelné a rychleji se vycvičí. Často stačí jednoduché pobídky, jako je sladkost a AK-47. Kromě toho je snazší je přesouvat napříč jednotlivými oblastmi.
Druhým faktorem je normalizace násilí v postižených komunitách a kulturách. Čím déle násilí trvá, tím více si na něj místní lidé zvykají.
Jako třetí bod pak vidím mocenské vakuum po skončení studené války. V devadesátých letech došlo v mnoha regionech k velkým změnám a nestabilitě. Ozbrojené skupiny potřebovaly peníze a lidské zdroje, a proto vyvolávaly konflikty a války.
A jaký je výhled do budoucnosti?
Budoucnost je velká výzva. Myslím, že budoucí války by mohly mít tendenci děti využívat ještě častěji. Děti jsou navíc přizpůsobivé. To jsou vlastnosti, které by mohly být oceňované v budoucnosti válečnictví.
Právě proto jsme v Ženevě navrhli Child Recruitment Protection Framework (Ochranný rámec proti náboru dětských vojáků, pozn. red.), který má za cíl sjednotit různé právní a humanitární přístupy. Nejrůznější expertní skupiny z oblasti lidských práv, trestního práva nebo humanitárního práva pracovaly doposud odděleně, ale my usilujeme o jejich propojení.
Sankce versus korporace
Jak pak může celý systém fungovat v praxi?
Naše centrum se teď zaměřuje na výzkum, práci v terénu a sběr dat, včetně monitorování oblastí a podávání zpráv s využitím umělé inteligence. Tento systém bude přijímat data z jednotlivých oblastí, ať už to bude Kolumbie, nebo země Sahelu, nebo jinde. Umělá inteligence nám zároveň bude pomáhat vytvářet mapu na základě informací v reálném čase.
Pokud například získáme zprávu o naverbovaných dětech z vesnice, systém ji automaticky odešle do našeho centra. Umělá inteligence data zpracovává a na základě příchozích zpráv vytváří na mapě vlajky označující problémové oblasti.
Na základě sběru a analýzy dat pak mohou výzkumníci identifikovat trend, ověřovat údaje a sdílet informace s vládami a organizacemi. To může vést k rychlejšímu a efektivnějšímu uvalování sankcí nebo zákazů cestování pro osoby zapojené do náboru dětských vojáků. Půjde tedy o přístup, který zajistí rychlé a na důkazech založené reakce mezinárodního společenství.
A ukazují se v tomto případě sankce jako účinný nástroj?
Ano, fungují dobře. Bylo pro mě opravdu překvapující vidět, jak lidé s historií rekrutování dětí nebo podpory jejich náboru o tom otevřeně hovoří na sociálních sítích. Například jedna žena oslovovala komunitu se slovy: „Chceme, aby se z těchto dětí stali hrdinové zítřka.“ Později jsem ji viděl hovořit o lidských právech v Ženevě. Uvalení zákazu cestování na takové osoby je krok vpřed, ale rozhodně jen sankce nestačí.
Naslouchají vám vlády v zavádění strategií, které navrhujte?
Myslím, že klíčová je v tuto chvíli kombinace mobilizace a nátlaku z různých stran. Média v tomto hrají zásadní roli, protože mohou vyvíjet tlak na mezinárodní společenství i na jednotlivé vlády. Zvláště důležité je působit na ty, kteří prodávají zbraně skupinám verbujícím děti, nebo na nadnárodní korporace, které z Afriky – například z Konga – těží nerostné bohatství a vzácné kovy, jako jsou diamanty nebo kobalt.
Čtěte také: Bez Konga ani Tesla nejede. Na nejdůležitější půdě světa volí hlavu státu
A i ty zneužívají děti, na vykořisťující práci…
Ano, materiály získané dětmi se používají například při výrobě našich mobilních telefonů, které každý den používáme. Nejde ale jen o dětskou práci. Dodávají také zbraně povstaleckým skupinám.
Termín „dětská práce“ může zakrývat fakt, že děti jsou také využívány jako vojáci. Povstalecké skupiny je často označují jako „soukromé vojáky“, začínající na nejnižších pozicích a postupně stoupající v hierarchii.
Když hovoříme o dětské práci, je důležité si uvědomit, že nábor dětí jako vojáků je její nedílnou součástí.