Seriál, který začal vycházet letos v listopadu, se stal rychle hitem v celém postsovětském prostoru. Ve své brutalitě i romantice ovládl trochu nečekaně jak Rusko, tak Ukrajinu.
„Jakože já nejsem žádný fanoušek ruské tvorby, ale tohle je fakt dobré,“ zazní od vedlejšího stolu v jednom charkovském baru, kde právě kouřím šíšu. Sedí tam banda teenagerů, pokuřují dýmku a nejvýraznější z nich, zhruba 17letý nakrátko střižený blonďák, zrovna chválí nový ruský seriál Slovo pacana (někdy překládáno jako Slovo chlapa).
Není to poprvé, co v Ukrajině o novém seriálu slyším. Od vydání prvního dílu 9. listopadu uběhlo v době mé návštěvy Charkova lehce přes měsíc a do posledního osmého dílu první série chybí v tu chvíli ještě dva týdny. Většina reakcí, které jsem tu zaznamenal, byla rozpačitá. Vážně dobrý seriál, jenže… ruský.
Hlavní hrdina seriálu Adidas (Ivan Jankovskyj) mluví se svými kluky z gangu Universam. Zdroj: Slovo pacana
O co jde?
Slovo pacana je seriál režiséra Žory Kryžovnikova (vlastním jménem Andrej Peršin) na námět stejnojmenné dokumentární knihy Roberta Garajeva. Ta se věnuje mládežnickým gangům v Sovětském svazu konce 80. let se zvláštním zaměřením na město Kazaň, kde se rozvinuly ty nejbrutálnější z nich.
Kluci zhruba mezi 12 a 30 lety nechtějí být terčem šikany a beztrestného okrádání v ulicích města, tak se přidávají k pouličním gangům. Jejich členové si říkají pacany. Samotným členstvím pak získávají příslib (zdaleka ne vždy naplněný), že ostatní pacany z gangu stojí za nimi. Oproti pacanům existují čužpany, tedy lidé, kteří do žádného gangu nepatří a nemají ve tvrdém světě městských ulic žádnou ochranu.
Proti gangům ve městě bojuje policie zastoupená v seriálu mladou a správňáckou Irinou Sergejevnou (Anastasie Krasovska) a Komunistický svaz mládeže zosobněný zapáleným komsomolcem Denisem Koněvičem (Alexander Samolněnko ml.). Za gang Universam je hlavním průvodcem seriálu čtrnáctiletý nenápadný klavírista přeměněný na gangstera Andrej „Kabát“ Vasiljev.
Méně soudržnou skupinu v seriálu tvoří rodiče gangsterů, kteří často pochází z řad inteligence (Kabát chodí do hudební školy na lekce klavíru, otec šéfa Universamu Adidase je zjevně zámožný funkcionář). Společné mají především naprosté nepochopení, v čem sami selhali a proč se jejich děti k pouličním gangům přidávají.
Seriál se svými kulisami lehce otírá o dobové reálie pozdního Sovětského svazu – vůdce gangu Vova „Adidas“ Suvorov se na začátku seriálu vrací z války v Afghánistánu, objevují se Gorbačovovy zmínky o rozvolnění ekonomiky, hlavní hrdina Andrej si v kině s mladou policistkou Irinou tiše prozpěvují písničku Pereměn (Změny) od dobové rockové hvězdy Viktora Coje.
Nejpřitažlivější na seriálu je ale to, že oproti tolika jiným, které se snažily postihnout gangsterskou kulturu přelomu 80. a 90. let, funguje Slovo pacana jako věrohodná sociální sonda do dosud málo známého světa rodičů mileniálů, lidí dospívajících na sklonku Sovětského svazu mimo bohatá centra Moskvy a Petěrburgu. V těch se objevují jen v případě, že chtějí městské čužpany okrást o kvalitní boty a bundy z dovozu.
Kdo dá ránu, vyhrává
Celý seriál je brutální. Všudypřítomné dodřené pěstní klouby a krev tekoucí z nosu je přitom to nejmenší – násilí během celého seriálu jen graduje. Sám vůdce gangu Adidas se diví, že po jeho návratu z Afghánistánu je najednou přípustné kopat v bitce do lidí ležících na zemi, aby mu jeho zástupce řekl, že zatímco tu nebyl, hodně se změnilo. Romantika klučičích skupin se postupně převrátila do stále častějšího boje na život a na smrt a seriál rozhodně není pro slabší povahy.
Násilí je v seriálu něco všeobecně přítomného a nezpochybňovaného. Kluci se po bitkách vrací domů celí od krve, ránu pěstí do břicha dostanete, když se moc bavíte s něčí holkou nebo když nechcete odevzdat doktorský plášť nebo pionýrský šátek pro potřeby pacanů.
Seriál ukazuje společnost, ve které vítězí silnější nebo ten, kdo za sebou má silnější partu. Spravedlnost je určována schopností dát ránu – ať jsi gangster, komsomolec, nebo policajt. I když se to někomu nemusí líbit, všichni jsou s tím více méně smíření.
Zároveň svou úrovní s velkým náskokem převyšuje všechno, co se aspoň ke mně v posledních letech z ruské filmové a seriálové tvorby dostalo. A to obsazením, hereckými výkony i hudbou (velkou část soundtracku tvoří hudba od tatarské elektro-hiphopové interpretky Aigel). Hlavně je to ale po delší době podařený domácí audiovizuální počin pro široké masy. Nejen ruské.
Za hranice Ruska
Seriál vám z hlavy udělá kotel, ve kterém se vaří tisíce myšlenek. Nejde přitom jen o ty, které zřejmě chtěl režisér a scénárista Žora Kryžovnikov sám vyvolat.
Když se Adidas vrací ke svému pouličnímu gangu z války v Afghánistánu plný příběhů o mrtvých kamarádech, člověk se těžko vyhne myšlenkám na to, jak vypadají návraty ruských vojáků zpět domů z Ukrajiny. Zda se do tamní společnosti spolu s traumaty zase vrací ochota tolerovat každodenní násilí, které před vypuknutím války z každodenního kontaktu pomalu mizelo. Nebo jestli podobně mizerný život čeká i současnou generaci zmítanou válkou i stále více autoritářskou vládou.
Seriál se i přes těžké téma stal rychle hitem v celém postsovětském prostoru a jeho sestřihy na ruskojazyčném TikToku snadno sbírají deseti- i statisíce reakcí. A je třeba říct, že většina tiktokových sestřihů působí, jako kdyby brutální svět konce osmdesátek trochu romantizovala.
Nejvíc zarážející ale je, že i v Ukrajině jako by na chvíli přestaly platit výzvy k celosvětovému bojkotu ruské kultury, které se ze země ozývají od začátku invaze loni v únoru. Soundrack ze Slova pacana se mimochodem stal v Ukrajině na konci roku tím nejposlouchanějším v Apple Music.
Kluci z “Universamu” u videopřehrávače oslavují úspěšnou bitku. Foto: Slovo pacana
Jsi ze Západu, to nemůžeš pochopit
Vraťme se k posezení u šíši v Charkově ze začátku článku. Když jsem ten den odešel do nedalekého hotelu, zapovídal jsem se s recepční. Mluvili jsme o tom, jak se stalo, že necelé dva roky od plnohodnotné invaze Ruska na Ukrajinu mi přijde jako nejdiskutovanější kulturní událost ruský seriál o brutálních mládežnických ganzích v SSSR na konci 80. let. Recepční nad odpovědí dlouho nepřemýšlela: „Jsi ze Západu, to je naše společná historie, kterou nemůžeš pochopit.“
Chvíli jsem si připadal, jako kdybych sledoval vývoj toxického vztahu. Možná to znáte: jeden člověk druhého soustavně týrá, ten od něj konečně odejde, najde si někoho, kdo jej bere vážně a chová se k němu hezky, ale už další den stojí tyran zase pod oknem a láká oběť na vzpomínky na společnou těžkou, ale vlastně romantickou a vášnivou minulost. A oběť si dovolí se na chvíli vážně zasnít.
Jako přirovnání to kulhá na obě nohy, nicméně tak nějak jsem se při diskutování Slova pacana na Ukrajině cítil. Chvíli jsem přemýšlel, jestli v rozšířené depresi z dlouhé války bez východiska nemůže být seriál vážně ruskou psychologickou operací, jak občas někteří jeho ukrajinští kritici tvrdí. Impérium se v době únavy z války a opětovného hněvu na domácí korupci snaží získat srdce Ukrajinců na svou stranu. Ukázat jim, že šílená brutalita dokáže zvláštním paradoxem pohánět kulturní proces. Že proti zkorumpovaným funkcionářům stojí na obou stranách hranice bratrské národy. Že nejde jen o zemi skřetů, jak Rusko vykreslují plakáty podél cest po celé Ukrajině.
I když podobná tvrzení občas uslyšíte, nemá smysl je brát moc vážně. Rusko na Ukrajině už víckrát ukázalo, že nezvládá ani mnohem méně komplikované psychologické operace. Hlavně kdyby to opravdu byla jedna z nich, nejspíš by se v Rusku z vysokých míst proti seriálu nezvedla taková vlna nevole, že vykresluje Sovětský svaz jako brutální, bezcitný a zkorumpovaný.
Dozvuky v Ukrajině
O pár dní později jsem se na Slovo pacana zeptal Saši (33), novináře z Donbasu, který se ze všech sil snaží pokrývat dění na frontě, zprostředkovat ho světu. A navíc ještě sbírat peníze na vybavení pro ukrajinské vojáky. Těžko jej obviňovat ze sympatií k Rusku.
„Kolem mě je ten seriál hodně populární, vypráví o městech, ve kterých žijeme. Nikoho nezajímá to, že je ruský,“ odpověděl mi. Seriál podle něj chtějí v Rusku zakázat právě proto, že je v něm správně ukázané, jak brutální a bezcitné bandy vznikají v místech, kde se objeví Rusové, zatímco například na západě Ukrajiny podobné gangy nevznikaly.
„Kde jsou Rusové, tam je banditismus. Mají to prostě v krvi a nelíbí se jim, že to teď někdo ukázal,“ pokrčil rameny novinář.
Debata o zákazu populárního ruského seriálu se na vysokých místech vede i v Ukrajině. Podle Saši je nicméně hnána jen chutí některých politiků a aktivistů zakázat vše ruské. Sám jsem byl v posledních dvou letech zvyklý, že se Ukrajinci poměrně ochotně vzdali prakticky všeho, co je spojovalo s Ruskou federací.
Ochota spojit se ke společné reflexi vlastní minulosti tak očekávatelně nepřišla s propagandistickými snímky, jako je Stalingrad (2013), Donbass (2018), Krymský most (2018) nebo Svědek (2023). Ukázala se teprve se seriálem, který nereflektuje historii ruského impéria v takovém světle, jaké by si nejvyšší místa Kremlu bývala přála. Slovo pacana se zdá být prvním výplodem ruské kultury od začátku války, kterého se velká část Ukrajiny prostě jen tak vzdát nechtěla.
