Noura Al Jerbi je libyjská novinářka a aktivistka za práva žen. Ačkoli v Libyi platí za jednu z výrazných osobností, do své rodné země sužované konfliktem nevkročila už osm let. Musela ze země odejít. Úřady totiž tato žena děsí, jelikož by mohla jiné Libyjky inspirovat. V tom, že si také „mohou dělat, co se jim zachce“.
Dříve pracovala v libyjské televizi a žila spokojeně ve své bublině. Pak ale nastal zlom a Noura Al Jerbi začala nahlas mluvit o tom, o čem se v Libyi nemluví: o právech žen. Novinářka a aktivistka si zvolila cestu, která ji vyhnala ze země a dostala do situace, kdy má i dnes, mimo Libyi, strach o vlastní bezpečí. V boji ale neustává – hlasem těch, které nejsou slyšet, hodlá být i nadále.
Ze své pozice bojuji za mnoho jiných žen, jejichž hlas není slyšet. A hodně se bojím se toho, že by úřady kvůli téhle osobní, soukromé radosti mohly můj hlas umlčet.
„Jednoduše šířím povědomí o našich právech – vím, jaká to jsou, a chci, abychom jich dosáhly. Co se ale úřadům hodně nelíbí, je třeba to, že ženy vedu k finanční nezávislosti,“ zmiňuje v rozhovoru. Mluví v něm také o tom, jak si vede ve vztahu k Libyi mezinárodní společenstvím, a popisuje, jak si chrání bezpečí i v Istanbulu, kde v současnosti žije.
Jak jste došla k tomu, že začnete bojovat za lidská práva? Nastal nějaký zlomový moment, kdy jste si řekla: „Tak, a teď budu mluvit nahlas“?
Začalo to osobní zkušeností. V roce 2013 jsem se rozváděla a bylo to pro mě velmi náročné – kvůli tomu, jak je postavené libyjské právo. Uvědomila jsem si tehdy, jak velké privilegium mi přináší má rodina, která mě tolik podporovala. Do té doby jsem nevnímala, že by ženy v Libyi byly předmětem nějaké nespravedlnosti, že by docházelo k jejich diskriminaci. Napadlo mě tedy, že můžu to svoje privilegium využít – být hlasem těch, kteří jej nemají. Začala jsem se proto na sociálních sítích vyjadřovat k právům žen, stala se známou osobností. No a pak jsem začala psát i různé texty, objevovat se v médiích. Takhle nějak to začalo.
Říkáte, že jste si neuvědomovala, že dochází k diskriminaci žen. Mohla byste to ze své zkušenosti rozvést?
Libyjské zákony ženy dostatečně nechrání – ve skutečnosti je velmi diskriminují. Já do té doby žila v rodinném prostředí, kde jsem měla pocit, že ženy mají podporu. Měla jsem svou svobodu, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Se zákony jsem se nesetkala, dokud jsem se nerozvedla – zjistila jsem, jaká diskriminace žen v Libyi panuje. A rozhodla se, že je potřeba o tom mluvit.
Pojďme se posunout ještě o pár let dozadu. Jak se proměnila nálada ve společnosti po Arabském jaru a pádu Muammara Kaddáfího v roce 2011?
To se těžko odhaduje. Leccos se během revoluce proměnilo k lepšímu. V posledních deseti letech došlo ve více ohledech ke společenské proměně. Vezměte si třeba sociální sítě: Lidé v Libyi před revolucí nikdy nikam nedávali své fotky, tedy s jejich obličejem. Na sítích byste jejich portréty nenašli – bylo jako nějaké společenské stigma, dělat takové věci. To se ale změnilo, i mnoho Libyjek je s tím teď v pohodě. Ale jasně, pokud jde o lidská práva v období po revoluci – Libye je zcela jistě porušuje. A to nejen v případě žen, děje se to napříč společností.
Jak tu společenskou změnu, kterou jste zmínila, podnítily sociální sítě samotné?
Sítě nám v tomhle směru poskytly určitou sílu – nebyli jsme v tom najednou sami, mohli jsme se spojit, zesílit svůj hlas. Ale ty fotky považuju spíše za takovou osobní věc… Nedá se totiž tvrdit, že by je široká veřejnost nebo snad právo v Libyi přijímaly. Nicméně, když si třeba svoje fotky dává na sociálně sítě hodně žen, zkrátka to tak je a zbytek společnosti se s tím musí nějak popasovat. O svých právech, právech žen, mluvíme nahlas a sociální sítě nám v tom pomáhají. Lidé nás mohou kritizovat nebo nám říct, že to nemáme dělat. My takhle ale můžeme vyjadřovat, co si myslíme.
Čtěte také: Izrael zabil humanitární pracovníky, zničil nemocnici a zakazuje média
Libyi sužuje už přes dekádu krize. Poslední občanská válka skončila před 4 lety příměřím, od té doby se občas objeví násilné střety a stability země nedosáhla. Dochází tam i k hrubému porušování lidských práv a trpí ekonomickou krizí. Jak byste zhodnotila svobodu projevu dnes?
Je to trochu komplikované, teoreticky si můžete říkat, co chcete. Neexistuje však žádná legislativa, která by vás chránila. Jen pro úplnost – poslanci si loni odhlasovali zákon, který je chrání před útoky na sociálních sítích jakožto veřejné, mocné osoby. Ostatní se mohou svobodně vyjadřovat, ale může se také stát, že kvůli tomu přijdou o život. Novináři tedy píšou své články, ostatní lidé zase příspěvky na sítě, ale jsou si vědomi, že za takové jednání můžou nést následky. Že je možná někdo napadne, protože se stanou terčem úřadů či vlivových skupin. Někteří jsou potom zatčení, jiní uprchnou ze země a přestanou se angažovat. Bojí se cokoliv říct. Ženy v Libyi o sobě například nemohou nahlas říct, že jsou feministky. To by z nich udělalo jasný terč.
Pravidlo č. 1: Být perfektní manželkou
Kdy jste naposledy byla v Libyi?
V roce 2016. Tehdy jsem ze země odešla a už se nevrátila.
To je dávno. Proč jste tehdy svou rodnou zemi opustila?
Přestalo to tam pro mě být bezpečné. Různí lidé mě tehdy označili za hrozbu, vyjadřovala jsem se totiž kriticky vůči libyjské vládě a úřady mě postavily do situace, která pro mě byla velmi ohrožující.
Už jen z podstaty své novinářské práce jsem také potřebovala mít jistotu, že budu mít třeba svobodu pohybu. Ta je v Libyi pro ženy omezená všeobecně. Nyní třeba na letišti kontrolují, zda mají ženy povolení vycestovat od svého příbuzného nebo poručníka – a pro aktivistky jsou omezení ještě přísnější. Vyslýchají vás, zastavují na ulici…
Už tehdy to ale nebylo dobré. Abych mohla pokračovat ve své práci, rozhodla jsem se ze země odejít.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
