Fotoreportérka Voxpotu Majda Slámová vyhrála soud s ministerstvem vnitra v otázce chování policie k novinářům během klimatických protestů na Mostecku. Soud ve svém rozhodnutí označil přítomnost novinářů v dole, kam je jinak vstup zakázán, za oprávněnou.
Loni 5. září jsem se vydala jako reportážní fotografka na pochod s účastníky a účastnicemi Klimakempu. Šlo o přímou akci občanské neposlušnosti v mostecké uhelné pánvi. Cílem protestů bylo vyjádřit se proti těžbě a spalování uhlí. S press vestou i novinářskou legitimací jsem měla za cíl protest, včetně chování účastníků i policie, zdokumentovat.
Jako reportážní fotografka jsem už zažila více akcí, na kterých docházelo k násilným i nenásilným potyčkám mezi demonstranty a policií. Na český Klimakemp jezdím pravidelně a všimla jsem si, že se chování policie k novinářům od prvního ročníku výrazně zlepšilo. Při srovnání s podobnými akcemi v Německu, které také pokrývám, je však vidět, že Česká policie stále nemá úplně zažitou kontrolní roli novinářů ve společnosti. Proto jsem se na chování policie tentokrát rozhodla podat správní žalobu.
Od pout a antonu k vykázání
Na rozdíl od prvního Klimakempu si během loňského ročníku už policie nedovolila novináře zajišťovat a odvážet v policejním antonu. Poprvé policie vůbec nerozlišovala mezi novináři a protestujícími, nyní už “jen” znemožnila nezávislou kontrolu zásahu a monitoring dění v dole.
Během akce jsem doprovázela aktivisty při jejich průniku do dolu Vršany jasně označená novinářskou vestou. Stejně jako jiní novináři a novinářky, kteří pokrývají akce občanské neposlušnosti, jsem stála před dilematem, zda vstupem do důlních prostor porušit zákon, nebo na dokumentování a monitorování přímé akce rezignovat. Od začátku jsem věděla, že u mě zvítězí potřeba podat report z místa dění.
Zatímco aktivisté obsadili zakladač, masivní těžební technologii v dole, přijeli na místo policisté, kteří se rozestoupili kolem. Stála jsem v blízkosti spolu s dalšími novináři a novinářkami a pořizovala záběry. Policistům jsem nikterak nepřekážela a věnovala se své práci.
Po nějaké době se aktivisté rozběhli dál do dolu a policisté za nimi. Policisté některé účastníky a účastnice chytili a zajišťovali. V tu chvíli jsme byli já i další novináři a novinářky vyzváni, abychom důl opustili. Pokud bychom tak neučinili, hrozila nám policie omezením na osobní svobodě.
Čtěte také: Konec keců, konec uhlí. Fotoreportáž z Klimakempu
Namítala jsem, že právě teď je přítomnost novinářů dokumentujících protesty i zákrok policie zvlášť důležitá. Vykázání ale proběhlo právě ve chvíli, kdy protest eskaloval a hrozilo, že policie využije donucovacích prostředků proti účastníkům.
Zatímco účastníci byli stále v dole a zásah policie byl v plném proudu, musela jsem se vrátit do tábora. Fotoreportáž jsem nemohla dokončit, protože jsem netušila, co se v dole dál děje a jak zásah pokračuje. Byla jsem naštvaná, že policie může vykázat novináře, kdykoli se jí nehodí, aby ji někdo kontroloval.
Respektovat novináře i když se to nehodí
Měsíc nato jsem se spojila s advokátkou a podaly jsme k městskému soudu v Praze žalobu na Ministerstvo vnitra. Nesouhlasím s tím, že mě policie z místa vykázala a nechtěla jsem, aby se něco podobného opakovalo. Novináři by podle mě měli být na demonstracích přítomni také jako nezávislá kontrola policejních zásahů. Nechci, aby si policie upravovala pravomoce tak, jak se jí to zrovna hodí.
Na konci října jsme na ministerstvo vnitra podaly žalobu k ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. V té mimo jiné argumentujeme, že vykázáním z dolu mi policie zabránila ve výkonu novinářské činnosti. Policisté podle nás postupovali v rozporu se zásadou přiměřenosti.
Ministerstvo vnitra se proti žalobě ohradilo, nicméně soud rozhodl v náš prospěch. Výzva policie, abych důl opustila, byla nezákonná. Podle soudu je přítomnost médii při zásahu silových složek na demonstraci důležitá, protože novináři představují veřejnou kontrolu jejich jednání. “Policistům přítomnost médií ostatně nijak nevadila až do chvíle, kdy se rozhodli proti demonstrantům používat donucovací prostředky a zajišťovat je,” zdůvodňuje své rozhodnutí soud.
Soud nám dal za pravdu, že mi policisté znemožnili vykonávat moje ústavní právo zakotvené v Listině základních práv a svobod (‚‚Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu”) a žalovaný by měl zaplatit náklady na soudní řízení. Ministerstvo vnitra proti tomuto rozhodnutí může podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Rozsudek je pro mě důležitý hlavně v tom, že přijímá práci novinářů jako věc veřejného zájmu. Dává mi tak naději, že se naše společnost posunula zase o krok dál. Ještě v roce 2017 jsme spolu s dalšími novináři dostali za vstup do dolu pokuty poté, co jsme byli se spoutanýma rukama odvážení na policejní stanici. Teď je rok 2021 a v ruce držím papír, ve kterém stojí:
‚‚V případě poskytování informací z aktuálně probíhajících demonstrací, které se odehrávají na území, ve kterém je vykonávána hornická činnost (a je tudíž na něj vstup zakázán), je třeba přítomnost novinářů na místě považovat za oprávněnou.”
Soud nejen legitimizuje pobyt novinářů a novinářek v dole během přímých akcích, ale zároveň ji označuje za důležitou. Vnímám to jako velké vítězství v otázce přijetí novinářů jako zásadního dílu pro správné fungování demokratické společnosti.
Autorka je fotoreportérka Voxpotu
