„Staří jako já mají bojovat, mladí žít a rodit děti.“ Tři dny s vojáky na nestabilní frontě na Donbase

Stromořadí kolem polní cesty ukrývá poslední pozice ukrajinských vojáků. „Když se podíváte přes pole, tak tam někde už jsou,“ vysvětluje za neustálého dunění vzdáleného dělostřelectva voják po našem příjezdu na přední linii.

Za polem začíná Svatohorský národní park. Jeho hluboké lesy a malebná údolí se táhnou dalších třicet kilometrů na východ až k Severodoněcku – dalšímu bez přestávky bombardovanému městu, kudy se Rusové snaží zatím neúspěšně prorazit na jih. I když se o tento pás lesů útok zatím zastavil, ruská vojska se pokoušejí obtéct park jako voda – ze západu přes vesničku Kurulka, ležící jen pár kilometrů na východ od nás.

Většina vojáků z asi desetičlenné čety tu má v rukou armádní rýče a hloubí zákopy. Každých pár vteřin je v dálce slyšet hřmění dělostřeleckých granátů. Právě na Kurulku jich teď dennodenně dopadá zřejmě víc, než kolik v původně třistahlavé vesnici zůstalo lidí. Všichni ale vědí, že v libovolný moment mohou začít granáty dopadat i sem. Odhodlání bojovat zůstává i tváří v tvář útočícímu protivníkovi vysoké.

„Když nás napadli, tak nebyla jiná možnost než jít bojovat,“ říká sedmapadesátiletý Valerij, který sem přišel ze západní Ukrajiny. Nejdřív ho do armády kvůli věku nechtěli, ale nedal se a skončil až v první linii.

„Myslím si, že na Rusáky moje zdraví bude stačit,“ usměje se a vysvětluje, že staří lidé jako on by měli bojovat, a mladí žít a rodit děti. Na chvíli se odmlčí. „Mám šest vnuků,“ dojetím popotáhne a začíná pomalu plakat. „Takže rozhodně je za co bojovat,“ nadechne se. „Je za co bojovat,“ pokývá hlavou a ukazuje nám, ať jdeme za ním do zákopu.

V Česku kopali výkopy na plyn nebo vodu, teď taky kopou – jen o 1500 kilometrů dál na východ zákopy, aby ubránili svou zemi.

„Tohle je ložnice, tady bude pokoj pro hosty,“ začne se Valerij zase smát, když nám ukazuje díru v mokré zemi, kterou právě hloubí. „Pokoj pro hosty, do kterého pozveme na návštěvu ty skřety,“ usměje se a dodá, že jsou na těchto pozicích teprve tři dny.

Rusové od Izjumu už od začátku dubna postupují jen velmi pomalu, ale přesto se každých pár dní o několik kilometrů na jih posunou. Vojáci tak musí znovu a znovu kopat zákopy, které je ochrání před nepřátelským útokem.

„Dřív jsem dělal na stavbách v Polsku i v Česku,“ říká mi asi pětatřicetiletý vojín Roman Samber stejná slova, která jsem tu od vojáků slyšel už mockrát. Uvědomuji si tu ironii osudu. V Česku často kopali výkopy na plyn, vodu nebo základy domů, teď taky kopou – jen o 1500 kilometrů dál na východ zákopy, aby se ubránili před útokem ze sousední země.

Čtěte také: Na Ukrajině přišel o život český dobrovolník. Pod palbu se dostal na stejném místě jako reportéři Voxpotu

„Prosíme Česko, ať pošle ukrajinské armádě na 103. batalion traktor. Je to naše velká prosba. Jen co ho pošlete, tak se opevníme a půjdeme do útoku!“ směje se Roman do naší kamery. Další vojáci zatím řežou stromy, aby z nich udělali střechu zákopům, která by je měla chránit před výbuchy granátů.

„Prosím tě, můžete mě vyfotit a poslat fotku mojí ženě?“ ptá se mě Roman. Za polem jsou ruské tanky, všude kolem hřmí dělostřelectvo. Roman se tiše usmívá. Působí vyrovnaně, v jeho očích ale zahlédnu strach. Dochází mi, že nejspíš neví, jestli svou ženu ještě někdy uvidí.

Podivná válka

Přestože se ukrajinské vládě daří udržovat obrázek, že země prakticky vyhrává a jediné, co potřebuje, jsou zásoby zbraní ze Západu, už víckrát jsme od důstojníků poblíž fronty slyšeli, že všechno není tak snadné.

„Rusové tu už mohli ztratit klidně i přes 20 tisíc vojáků, nemyslím si, že ty naše odhady jsou přehnané,“ povídal nám s žádostí o anonymitu ukrajinský vyšší důstojník velící na jedné části fronty. Běžný poměr ztrát mezi bránící se a útočící stranou stanovil na jedna ku třem. „Myslím, že tady je to klidně i jedna ku čtyřem nebo k pěti. I tak to ale pro nás znamená tisíce mrtvých a desítky tisíc zraněných, a my prostě nemáme na rozdíl od Rusů neomezené množství lidí,“ vyprávěl nám pár dní před návštěvou fronty.

Největší obava pramenila z toho, že na výročí dne vítězství ve druhé světové válce – 9. května –, by Putin mohl místo původně plánovaného prohlášení o úspěchu celé operace provést v Rusku mobilizaci. To, co doteď nazýval „speciální vojenskou operací“, by se převrátilo do plnohodnotné války.

Čtěte také: Pobrat, co doma neshořelo, a když zbude čas, vyhrabat příbuzné z trosek

Právě snaha o vyčerpání ruské armády co do množství munice, techniky i lidí, zatímco Ukrajina bude dál bojeschopná, vede k tomu, že to na frontě vypadá jako při hře na schovávanou. I když stále slyšíte údery dělostřelectva, tak techniku a vojáky většinou spatříte až ve chvíli, kdy se k vám bezprostředně přiblíží.

„Zjišťovali jsme, jak dobře jsme vidět, ale na 500 metrů už nás nenajdete ani s dalekohledem,“ usmívá se kousek od první linie za malým keřem voják s přezdívkou Student. Stojí vedle trojnožky s odpalovacím zařízením pro naváděné protitankové střely Kornet, které by měly být schopné zničit tank až na osm kilometrů.

„Ruské pozice jsou na opačné straně, mezi těmi dvěma remízky,“ ukazuje do dálky přes zorané pole kapitán Viktor Prokopenko, jenž Studentovi a jeho kolegovi s přezdívkou Bradka velí. Krátce se zadívá do dalekohledu, který doteď třímal v ruce. „Bez dronu nás nemůžou vidět, jsou zhruba sedm kilometrů od nás,“ odhaduje. V dálce hřmí dělostřelecké salvy.

Z levé strany se zvedá k nebi už trochu rozfoukaný černý dým. Když jsme přijížděli, dopadl pár set metrů od nás dělostřelecký granát. Po včerejším dešti se nepočítá s tím, že by se měly v nejbližší chvíli tanky protivníka dát přes promáčená pole do pohybu. Aby neměla ukrajinská armáda v mezičase klid na opevnění svých pozic, pracuje o to intenzivněji dělostřelectvo.

Jen pár stovek metrů od nás se začne zvedat černý dým. Granát, který sem nejspíš poslala nepřátelská houfnice, dopadl do blízké vesnice.

„Lítají vám tu drony?“ ptám se Studenta. Drony jsou teď na bojišti jedním z nejobávanějších prostředků – když se nad vámi objeví, víte, že se na vás někdo dívá. Když vás označí za zajímavý cíl, protivníkovo dělostřelectvo začne prakticky hned nastavovat úhly odpalu a během pár minut mohou začít dopadat první rakety.

„Dronů tu lítá pořád plno, nemáme od nich klid,“ odpoví Student. Na Donbase bojuje už podruhé – poprvé to bylo před pěti lety. Situace tenkrát a teď je podle něj nesrovnatelná. Dřív to byly občasné přestřelky, teď je to neustálá palba z děl včetně leteckých útoků. Za pár týdnů se musel naučit i se svým kolegou Bradkou, který je ve válce nováček, ovládat nové zbraně, jako například protitankový Kornet. „Teď se ale stejně útok přes rozmáčené pole neočekává,“ doplňuje a potáhne klidně z cigarety. Poslední dva dny poprchávalo a ruské tanky by mohly uvíznout v rozmáčené černozemi, jako už tolik kusů ruské techniky při pochodu na Kyjev.

„Nemají proti nám šanci. Přišli jen znásilňovat a rabovat, my bojujeme za svoji zemi, své blízké,“ doplňuje Student. Než stačí říct víc, ozve se ostrý výbuch a oba stáhneme hlavy mezi ramena.

Čtěte také: Začínáme to tu čistit od těch fašistů, těch hovad: Reportáž z nestabilní fronty mezi okupanty a obránci Ukrajiny

Vzduch se na chvíli rozvlní a já se otáčím k nedalekému zákopu, stavěnému tak akorát pro dva lidi. Hned si to rozmyslím. Dopad byl pořád docela daleko, nemá smysl panikařit. Z místa jen pár stovek metrů napravo od nás se začne zvedat hustý černý dým. Granát, který sem mohla poslat nejspíš nepřátelská houfnice, dopadl do blízké vesnice.

„Co to bylo?“ ptám se.

„Znělo to jako něco většího než houfnice,“ říká neurčitě vojín Bradka.

Před chvílí jsme na poli za vesnicí našli i nosné tělo jedné z raket Točka-U, o kterých Rusko od začátku války tvrdí, že je nepoužívá. Když právě tenhle typ rakety zabil 50 civilistů pokoušejících se o evakuaci na nádraží v nedalekém Kramatorsku, Rusko nejdřív tvrdilo, že se nic takového nestalo a Ukrajinci mrtvé a raněné na videích a fotografiích jen nahráli. Poté, co už bylo důkazů příliš, přešel Kreml na tvrzení, že raketu na své lidi vystřelila sama Ukrajina.

„Ještě v den útoku jsme ukázali jasné důkazy toho, že za útok může Ukrajina, včetně toho, že nemáme Točku-U ve výbavě,“ říkal tehdy ruský ministr zahraničí Lavrov.

Ruské kanály své tvrzení opíraly o údajné video stanice BBC, na němž mělo být patrné, že jde o raketu z ukrajinského arzenálu. BBC nicméně záběry okamžitě označila za falešné.

Když jsme na poli podle stop dopadu rakety zkoumali, odkud přiletěla, vycházelo to na severovýchod. To, že Točku-U nejde odpálit na vzdálenost menší než 15 kilometrů, napovídalo opět faktu, že i tato vyletěla z ruských pozic. O den dříve jsme našli ještě jedno tělo Točky.

Přemýšlím, jestli poté, co dopadla jedna raketa zprava a druhá zleva, půjde další doprostřed. Zatímco Student se svým kolegou Bradkou nastavují raketomet, zaposlouchám se do tichého vrčení za alejí stromů v dálce.

Nejistě se obrátím na kapitána Prokopenka, jestli tohle není dron.

„Ne, to bude spíš něco na zemi, možná BUK,“ zákoutí hlavou s odkazem na obávaný protiletadlový systém. Vyjdeme si na místo, kde máme lepší výhled za stromořadí, a chvíli čekáme. Zanedlouho se po stráni prořítí tank T-64, ze kterého na nás mávají vojáci, a krátce poté projede ještě obrněný transportér.

Drogy za špionáž

„Ze Severodoněcku už nezůstalo nic,“ říká večer po návratu z fronty nad bramborovým gulášem ve svém provizorním venkovském štábu podplukovník Alexandr Ščerbina. Guláš udělal Míša, vojín, který se poslední dny staral hlavně o zázemí. Na frontě je stejně jako spousta ostatních taky nový, narukoval teprve před třemi týdny, do té doby pracoval jako učitel malby v Ivano-Frankivsku.

Druhá fáze ruské invaze na Ukrajinu – soustředěná na Donbas – měla začít podle prezidenta Zelenského čtyři dny před naším příjezdem. Zatímco Severodoněck je město, kudy se agresor snaží prolomit obranu na východní části fronty, my jsme zase na západní. V našem okolí zaznamenáváme velký nepřátelský nápor, ale zásadní průlom se jim zatím nedaří nikde po celé délce fronty.

„Jsou chvíle, kdy je nedostatek munice opravdu tíživý,“ popisuje Ščerbina situaci, o které neslyšíme poprvé. „Setkal jsem se i se tím, že naši dělostřelci měli poslední nabité rakety, a to bylo vše. Tak je raději nepoužili, kdyby byly jindy potřeba víc,“ vysvětluje.

Ptám se, jestli se tu vojáci setkávají s problémem, že o jejich pozicích místní informují protivníka. Projeli jsme už několik měst, odkud se Putinovy jednotky stáhli, v nichž nám civilisté vyprávěli, jak jim ruští vojáci hned po svém příchodu sebrali a prostřelili telefony, aby lidé nemohli předávat informace ukrajinské armádě.

Čtěte také: Velitel ukrajinských speciálů: Řežeme jim zásobovací tepny, ze života mají peklo, bez pomoci ale shoříme

„To se nám tu nestává, ale jsou města, kde ruská rozvědka využívá místní organizovaný zločin,“ popisuje plukovník to, co mi už před pár dny v Oděse říkal kamarád a expert na tento druh kriminality Alexandr Sibircev. Ruská rozvědka platí například lokální dealery za to, že použijí drogově závislé k pořizování fotografií ukrajinských pozic, přičemž ti pak za odměnu dostávají drogy.

„V jednom městě jsme po večerním zákazu vycházení kontrolovali na ulici holku, která se chovala divně. Když jsme jí prověřovali mobil, zrovna ji přišla zpráva, aby šla pryč, že přiletí rakety,“ vypráví Ščerbin o jednom z podobných případů. Při další prověrce telefonu pak zjistili, že celý večer ve městě fotila pozice ukrajinské armády a odesílala je na ruské telefonní číslo.

O něco později si ještě prohlížíme zbytky ruského průzkumného dronu Orlan, který tu Viktor před dvěma dny sestřelil kalašnikovem. „Byl jsem mistr ve střelbě,“ glosoval to krátce.

Poslední zbytky guláše dojídáme pozdě v noci a já se odcházím schoulit pod deku do knihovny, k rozehřáté peci.

“Lítá tu nad námi dron.”

Následující ráno mě probouzí ostrý zvuk výbuchu rakety. Když vstanu a jdu do kuchyně, dozvím se od vojáků, že spadla na vzdálenější část vesnice. Plukovník Sčerbina si před domem čistí zuby a na nohou je i většina ostatních. Z dálky se ozývá zvuk rotoru vrtulníku. Za chvíli jeden proletí pár metrů nad zemí úzkou roklinkou za domem, krátce nato další. Pak se ozve série výbuchů.

„Popracovali,“ usmívá se Ščerbina a popisuje, jak se někdy dívá na průlet vrtulníků a jen se modlí, aby se oba piloti zvládli také vrátit. Vrtulníky jsou pomalované ukrajinskými vlajkami, aby si je vojáci na zemi s protiletadlovými raketami nespletli s ruskými. O tankových bitvách i střílení vlastních letadel se hodně mluví ve spojitosti s ruskou armádou, ale už jsme slyšeli mimo záznam o hodně případech i v rámci ukrajinské armády. Setkaly se dvě jednotky, velení nemělo dobrý kontakt, a než zjistili, že se jedná taky o Ukrajince, bylo zničeno několik tanků.

Na místě, kde jsme si včera dělali před provizorní základnou fotku, je teď kráter.

Tentokrát se zdá, že vše dopadlo dobře a oba vrtulníky se vracejí zpátky. Zanedlouho se ozývá hlasitý zvuk stíhačky, která proletí opět kousek nad naší základnou, nad obzorem z ní jako několik žhavých jisker vylítnou falešné střely ke zmatení ruských protivzdušných raket, následně se ozve táhlé zadunění a stíhačka se vrací zpět.

Po třech dnech soužití s ukrajinskými vojáky zas balíme věci do auta a plukovník Ščerbina mě při tom zastaví na chodbě: „Když jsem se vracel ze schůzky s velením, potkal jsem na silnici nedaleko odsud několik houfnic DANA, které nám přivezli z Česka,“ usměje se. Chvíli na to se ozve mohutné zadunění nedaleko od nás. „To by měly být ony,“ doplní.

Naložíme svá zavazadla do auta, a když se loučíme, začínají vojáci působit nervózně. „Lítá tu nad námi dron,“ vysvětlí Ščerbina. „Musíme rychle zmizet z očí, za chvíli sem může začít útočit artilerie,“ doplní. Vojáci se rychle stahují do budovy a my odjíždíme pryč.

Kráter v mé knihovně

Blížíme se k Dněpru a zastavujeme na benzínce. Kluk kolem dvacítky, který ji obsluhuje, přistoupí k naší skupince. „Tady na benzince slýcháte obrovské množství příběhů,“ povídá. Nedávno jsem tu měl paní, která utíkala z Mariupolu, a říkala mi, že tam za deset litrů benzínu musela zaplatit tisíc dolarů. „Udělala to, protože jinak by neměla jak z města odjet,“ vysvětluje.

„A co technika, projíždí tu?“ ptám se ho.

„Hrozně moc, ale všichni říkají, že ještě mnohem víc jí projíždí po nocích,“ odpovídá a dodává, že před třemi týdny tu dokonce dopadla řízená raketa na koleje, které se kvůli tomu stále opravují a nemohou po nich na východ jezdit vlaky. Západní zbraně dělají zjevně Rusům těžkou hlavu. Ostatně sami vojáci mi nejednou přiznávali, že by se bez nich sice nevzdali, ale už by nejspíš museli bojovat holýma rukama.

Pokračujeme dál směrem domů. Pomalu se stmívá a do skrýše noci se začíná nořit stále víc kolon po pěti až osmi nákladních vojenských autech, které míří na východ. Většina z nich bude zřejmě plná zbraní a munice, které putují k podobným jednotkám, jako je ta, u které jsme strávili poslední dny.

Další ráno přijíždíme po celém dni cesty z Donbasu do Lvova. Nedlouho předtím sem dopadla ruská raketa, která zabila několik lidí. Zrovna mi přišla zpráva. Na místě, kde jsme si včera dělali před provizorní základnou fotku, je teď kráter zhruba pět metrů do hloubky. Přesně 24 hodin poté, co jsme základnu opustili, před ni dopadla podle vojáků další Točka-U.

Knihovna, ve které jsem spal u kamen, už prý není. Poté, co se předchozí ráno ozval dron, se vojáci stáhli do budovy, ale hned nato sbalili věci a přestěhovali se do jiné budovy. Nikdo nebyl zraněn. Frontová hra na schovávanou pokračuje minimálně u této jednotky dál.