Stovky milionů lidí do ulic: Zachrání sezóna náboženských svátků indickou ekonomiku?

„Mahábhárata, tedy bratrovražedná válka mezi Bharatovci, trvala 18 dní. Boj s koronavirem bude trvat 21 dní,“ oznámil indický premiér Naréndra Módí během svého projevu, kterým 24. března zvěstoval celonárodní zákaz vycházení. Podobných odkazů na hinduistickou mytologii použil ve své první státnické řeči hned několik. Ve svém sedmém projevu během koronavirové krize 20. října Módí už jen konstatoval, že virus je zde stále s námi. Na kulturní a náboženské tradice však odkázal i tentokrát, když požádal občany, aby i nadále dodržovali hygienická opatření a svou nezodpovědností zbytečně nenarušili podzimní festivalovou sezónu, která v Indii začala minulý týden.

Ačkoli indický premiér často a rád využívá odkazů na hinduistickou kulturu ke sledování politických zájmů, těžko jej v tomto případě podezírat z postranních úmyslů. Série velkých podzimních svátků je vážná věc, která do ulic každoročně vyláká stamiliony obyvatel indického subkontinentu. Sezónu startuje svátek Vidžajadašamí neboli Dašahrá, při němž se v závislosti na regionu slaví vítězství matky Durgy nad buvolím démonem Mahíšou, nebo krále Rámy nad desetihlavým padouchem Rávanou. Dvacet dní poté následuje Díválí, tedy indické dožínky spojené s oslavou návratu krále Rámy z vyhnanství.

Po pouhých třech týdnech zákazu vycházení vodohospodáři zjistili, že na horním toku Gangy natolik klesl výskyt koliformních bakterií, že je voda po více než 30 letech znovu vhodná k pití.

Náboženské svátky v Indii představují nezanedbatelnou součást ekonomiky země. Dávají totiž příležitost k výdělku obrovskému množství umělců, řemeslníků i obchodníků. Pro mnohé je každoroční festivalová sezóna nejdůležitějším obdobím roku. Na většinu oslav se například vyrábějí jednorázové hliněné sošky hinduistických božstev, které se po vykonání obřadů slavnostně potápějí do řeky, nemluvě o důležitých přivýdělcích pro indické kněží, ale i cukráře, květináře či výrobce slavnostních oděvů.

Letos je ale všechno trochu jinak. Kvůli zákazu vycházení se nemohly řádně oslavit jarní svátky jako například narozeniny krále Rámy (Rámanavamí) či tradiční dubnové oslavy nového roku, známé pod různými regionálními názvy jako Vaišákhí, Bihú či Puttándu. I po skončení lockdownu zakázala většina indických států velká náboženská shromáždění, a tak se lidé nemohli sejít například při svátku Ganéša čaturthí na konci srpna, podobně jako při několika svátcích muslimských.

Předčasná radost

K podzimní festivalové sezóně letos indičtí řemeslníci a obchodníci vzhlíželi jako k období, kdy konečně alespoň trochu zmírní dosavadní ztráty. Denní přírůstek nakažených v Indii poslední měsíc stabilně klesá: zatímco v půlce září atakoval 100 tisíc, nyní se každý den nakazí koronavirem jen zhruba poloviční množství indických občanů. Návrat k běžným oslavám jako v minulých letech je však stále daleko.

Přestože ústřední vláda postupně uvolňuje omezení týkající se volného shromažďování osob a od 1. října nejsou venkovní shromáždění nikterak početně omezena, některé státy s vyšším výskytem koronaviru jako například Dillí nebo Kérala nadále udržují přísnější opatření. K zvláštní situaci pak došlo v Západním Bengálsku, kde se sice oslavy nezrušily, ale vrchní soud v Kolkatě zakázal návštěvníkům přístup k pandalům, tedy festivalovým přístřeškům vyobrazujícím matku Durgu a další božstva v boji s démony.

Durga púdža v Kolkatě patří mezi největší pouliční festivaly na světě a její letošní ročník ukazuje, jak se v současné Indii během pandemie prolíná otázka veřejného zdraví nejen s ekonomikou, ale také s politikou. Hlavní ministryně Západního Bengálska Mamota Banerdží už 24. září oznámila, že pokud se budou dodržovat stávající preventivní opatření, není důvod oslavy zakázat, a dokonce přislíbila státní finanční příspěvek v hodnotě 50 tisíc rupií (zhruba 17 tisíc korun) pro každou z 37 tisíc pořadatelských organizací. To vše v době, kdy počet nově nakažených v Západním Bengálsku setrvale roste a kdy se jeho ekonomika stále vzpamatovává z květnového řádění cyklonu Amphan. Vládní grant je navíc výrazně vyšší než v předchozích letech.

Čtěte také: Dnes vám šichta neskončí, obouváme svět. Reportáž o tom, jak vznikají vaše boty

Motivace k tomuto kroku je nasnadě: bengálská hlavní ministryně se patrně obávala, že zákaz lidových slavností by okamžitě ve svůj prospěch zneužila politická opozice a udělala by z něj téma před volbami do zákonodárného shromáždění. Ty by se v Západním Bengálsku měly konat na jaře příštího roku. Po přísnějších zákazech shromažďování ostatně nevolala ani žádná jiná politická strana, aby nemohla být konzervativními aktivisty a politiky označena za protihinduistickou.

Loni navštívilo některý z indických států za jiným než pracovním účelem 2,3 miliardy Indek a Indů. Odhaduje se, že až 60 procent indického domácího turismu je spojeno s náboženskými cíli.

Mimoto samotný zákaz přístupu k pandalům příliš neřeší otázku nekontrolovaného srocování v ulicích a na náměstích, které může znovu dostat nákazu mimo kontrolu. Veřejné mínění tak zřejmě v tuto chvíli zůstane na straně současné bengálské vlády. To se však může záhy změnit, pokud se šíření nákazy v dalších dnech zrychlí.

Ochromení turismu

Donedávna platná omezení volného pohybu osob a shromažďování znesnadnila život také na poutních místech. Zavřely se například chrámy v Tirupati a Širdí nebo Vaišno déví v Kašmíru. Omezení návštěvnosti čtyř velkých poutních hinduistických chrámů (Čár dhám) v Himálajích znamenalo obrovský výpadek příjmů pro Uttarákhand, který je na náboženském turismu ekonomicky přímo závislý. Turistický ruch totiž představuje zhruba 30 procent příjmů tohoto severoindického státu a na náboženskou pouť se sem každoročně vydává zhruba 30 milionů Indů.

Tato čísla ještě více vyniknou v mezinárodním srovnání. Indii v loňském roce navštívilo více než 10 milionů zahraničních turistů, což přineslo do indické ekonomiky přes 2 biliony rupií. Jenže to pořád není nic proti turismu indickému. Za stejnou dobu se podívalo do vlasti téměř 7 milionů Indů a Indek žijících v zahraničí, do ciziny naopak vyjelo 27 milionů indických občanů.

Domácí turismus operuje s čísly ještě mnohem vyššími. Indické ministerstvo turistického ruchu uvádí, že za loňský rok vyrazili indičtí turisté na 2,3 miliardy výletů a návštěv uvnitř země. Tento trend je navíc exponenciální a za poslední dvě desetiletí se více než zdvacetinásobil. Navzdory menší kupní síle také Indové pořád na dovolené utratí v součtu zhruba šestkrát více než cizinci. A co je hlavní: odhaduje se, že až 60 % indického domácího turismu je spojeno s náboženskými cíli.

Náboženská turistika tvoří nezanedbatelnou část indického hospodářství a během vlády Indické lidové strany (BJP) se její význam ještě zvyšuje. Ministerstvo železnic kupříkladu v posledních letech každoročně vypravuje výletní vlak Rámájana Express, který za dva týdny objede všechna důležitá místa spojená se životem mytického krále Rámy. Náboženský a poutní turismus funguje pro současnou konzervativní vládu nejen jako součást budování národní hrdosti na starobylou hinduistickou tradici, ale také jako prostředek šíření povědomí o společné kulturní historii do jihovýchodní Asie.

Čtěte také: Namísto mešity hinduistický chrám: Indie pokračuje na cestě k teokracii

Vláda Naréndry Módího klade na rozvoj náboženských míst veliký důraz a Módí je pravicovým tiskem vyzdvihován jako obnovitel posvátných míst. Mnohé z projektů ústřední vlády jsou přitom značně kontroverzní. Při stavbě koridoru k chrámu Káší Višvanátha ve Váránasí, který má spojit Šivův svatostánek s hlavním spalovacím ghátem (nábřežím) Manikarniká, už byla vybourána velká část historického městského centra. Projekt na propojení poutních míst v Uttarákhandu dálnicemi zase straší indické ekology, neboť usnadnění přístupu do hor by mohlo mít devastující účinky na už tak notně narušenou biodiverzitu a přírodní rovnováhu. Rozšiřování silnic by navíc mohlo ještě zrychlit půdní erozi, která byla jednou z hlavních příčin devastujících povodní v roce 2013. 

Chudší, ale udržitelnější?

Omezení náboženských shromáždění a poutí pravděpodobně ještě prohloubí propad indické ekonomiky, který je vinou jarního lockdownu skutečně hluboký. Podle oficiálních odhadů se indické HDP v prvním fiskálním kvartálu snížilo o 23,9 procent. Vzhledem k tomu, že většina indického obyvatelstva pracuje v neformálním sektoru, může být skutečný pokles ještě větší. V HDP na hlavu Indie dokonce poprvé v dějinách klesla až za Bangladéš, byť vzhledem k diverzifikovanější indické ekonomice patrně půjde jen o dočasnou situaci.

Jakkoli je dopad současných zdravotnických omezení zničující zejména pro drobné řemeslníky a obchodníky, příklad přebujelého náboženského turismu naznačuje, že by pandemie nakonec v dlouhodobém horizontu mohla mít s trochou štěstí i některé pozitivní účinky. Už zrušení jarní části poutní sezóny ukázalo, nakolik byly himálajské ekosystémy v posledních desetiletích přetížené neregulovanou turistikou.

Po pouhých třech týdnech zákazu vycházení vodohospodáři zjistili, že na horním toku Gangy natolik klesl výskyt koliformních bakterií, že je voda po více než 30 letech znovu vhodná k pití. Odborníci však jedním dechem dodávají, že samotné omezení poutního a turistického ruchu a krátkodobý výpadek průmyslové výroby k vyčištění posvátné řeky nestačí.

Ačkoli ke skutečně dlouhodobému řešení vodního znečištění bude nutno především lépe zachytávat a čistit odpadní vody z domácností, může být příklad náhle průzračné Gangy do budoucna inspirací. Zkušenost s rychlým zlepšením stavu povrchových vod by mohla popostrčit úřady k zodpovědnějšímu přístupu k vodnímu a krajinnému hospodářství a správce poutních míst nebo provozovatele ubytování zase k ekologičtější formě turistiky.

Aby se tak ovšem stalo, bude nejprve nutné, aby své priority přehodnotila také ústřední indická vláda a namísto budování velkorysých infrastrukturních projektů přistoupila k lokálnějším a drobnějším řešením, které poskytnou obyvatelům hojně navštěvovaných míst udržitelnější možnost výdělku.