Brzy po začátku ruské invaze na Ukrajinu se mezinárodní pozornost upřela na středoasijské republiky. Zejména Kazachstán a Uzbekistán ji dokázaly rychle využít. Poslední rušný týden na regionální diplomatické scéně ukazuje tento vývoj v kostce: střední Asie ví, co chce, a je schopná si o to globálním hráčům říct.
Minulý týden bylo v kazachstánském hlavním městě Astaně rušno. Konal se tam desátý výroční summit Organizace turkických států. Na ten se sjeli nejen prezidenti Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Uzbekistánu, Turecka a Ázerbájdžánu, ale také lídři přidružených pozorovatelských zemí: Gurbanguly Berdimuhamedov za Turkmenistán a Viktor Orbán za Maďarsko.
Nešlo přitom o diplomatickou slávu nikterak ojedinělou. Středoasijské země, zejména Kazachstán a Uzbekistán, se totiž v posledních měsících ocitly doslova v centru mezinárodní diplomatické pozornosti.
Dveře si v Astaně a v Taškentu podávají politici jak z evropských, tak asijských států. Jen tento týden se v Kazachstánu vystřídají ještě mimo jiné Vladimir Putin a představitel Spojených států pro záležitosti střední a jižní Asie Donald Lu. Pozadu nezůstává ani Francie, Itálie, Japonsko nebo arabské země.
Intenzivní dvoření se probíhá paralelně také v různých institucionálních rámcích, ať už jde o volnou iniciativu Evropské unie Global Gateway, násobně formálnější Čínou vedenou Šanghajskou organizaci spolupráce, nebo organizačně velmi pestré formáty 5+.
Čtěte také: Hlad, exodus, anebo spolupráce? Střední Asie čelí dopadům ruské invaze i krizi s vodou
Velkou roli v současné diplomatické tsunami hrají právě zájmy mezinárodních aktérů. Pro Spojené státy zůstal region relevantní i po stažení sil NATO z Afghánistánu v roce 2021. Spolupráce na zamezení šíření terorismu a radikalismu a dalších negativních jevů z afghánského území je v zájmu všech zúčastněných, nicméně vzájemné kontakty dalece přesahují ryze bezpečnostní rovinu.
V říjnu letošního roku ostatně proběhla zatím nejvýznamnější diplomatická událost vůbec, samostatné setkání středoasijských prezidentů s jejich americkým protějškem. Navazující bilaterální jednání samozřejmě reflektují priority a zájem dotčených stran.
Umírněný a neutrální postoj zaujímají státy střední Asie k jakémukoli konfliktu na globální scéně
Pro Západ ve smyslu opozice proti ruské válce na Ukrajině hrají středoasijské státy hned dvojí klíčovou roli. Na jedné straně jsou oficiálně neutrálním prostorem, přes který (i díky dlouhodobým a komplexním ekonomickým vazbám) dochází k porušování a obcházení sankcí a celkově udržování ruských vazeb s vnějším světem.
Na druhé straně nicméně jak západní, tak i další země včetně Číny, Indie, států Zálivu nebo Turecka stojí o rychlé rozvíjení vztahů s regionem, ve kterém vidí alternativní dopravní trasu pro transport mezi Východem a Západem obcházející sankcemi zatížené teritorium Ruské federace.
Čtěte také: Samotné sankce Putina neporazí, polovina světa na nich navíc vydělává
Spolupráce má perspektivy i mimo rámec probíhající války. Z dlouhodobého hlediska platí třeba i za významného aktéra na poli klimatické změny, ať už jde o globální dimenzi redukce emisí nebo velmi lokální riziko konfliktů navázaných na důsledky oteplování.
Především Kazachstánu a Uzbekistánu se daří mezinárodní jednání přetvářet tak, aby reflektovala jejich pragmatické potřeby. V praxi to znamená, že pozitivně reagují na globální investiční pobídky a deklarují spolupráci s protiruskými sankčními mechanismy. Zároveň ale jejich snaha končí zhruba tam, kde již nehrozí případný negativní dopad sekundárních sankcí, tedy odvetných opatření západních zemí za ignorování či porušování sankčních omezení.
Poněkud stranou nejsilnějšího mezinárodního zájmu stojí zbylé tři republiky – Tádžikistán, Turkmenistán a Kyrgyzstán. Většina významných mezinárodních akcí zaměřených na investice, infrastrukturní propojování a obchod se odehrává v kazašských či uzbeckých lokacích.
To je dané relativně odlehlou polohou zbylé trojice (zejména Tádžikistánu), nezájmem režimů se aktivně účastnit (především Turkmenistánu) nebo politickou a ekonomickou nestabilitou (hlavně Kyrgyzstánu).
Pódium pro silnou Ankaru i zdrženlivost
Neutrální pozice středoasijských členů OTS ve vztahu k Rusku není výjimkou – umírněný postoj zaujímají k jakémukoliv konfliktu na globální scéně. Pravidelně tak volají pro řešení sporů cestou dialogu a mezinárodního práva.
Čtěte také: Důležitý kamínek do mozaiky „Nového Kazachstánu“ – volba prezidenta
V případě ruské agrese proti Ukrajině neuznaly anexi Krymu ani vznik samozvaných republik na Donbase, stejně tak neuznávají samostatnost Taiwanu či Kosova. Kromě historických kontextů vychází tento přístup i z vnitrostátní a regionálně-geopolitické zranitelnosti.
V Astaně „osvědčený postup“ uplatnily i během debat o probíhajícím konfliktu mezi Izraelem a Hamásem. Svorně (s nepřekvapivou výjimkou věčně mlčícího Turkmenistánu) odsoudily násilí vůči civilistům, vyjádřily podporu palestinským obyvatelům (i během hlasování OSN) a deklarovaly připravenost vyslat humanitární pomoc.
Střídmost je v tomto případě kromě diplomatické tradice také výsledkem jejich relativní vzdálenosti a omezených vazeb na Palestinu. S tím souvisí také tradiční obavy ze šíření radikalismu na vlastní půdě a v neposlední řadě snaha nenarušit slibně se rozvíjející vztahy s evropskými státy.
Středoasijská prohlášení ostře kontrastují s přístupem Ankary. Ta nešetřila silnými slovy na adresu obou stran konfliktu, nabídla se jako garant příměří a přednesla jasný názor na budoucnost celého izraelsko-palestinského uspořádání.
Čtěte také: „Zapomnělo se na nás.“ Vydali jsme se mezi stále strádající Turky po únorovém zemětřesení
„Chceme vidět, jak se z Gazy stane mírumilovný region, který je součástí nezávislého palestinského státu s hranicemi z roku 1967, teritoriální integritou a Východním Jeruzalémem jako hlavním městem,“ prohlásil turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Ten summit v Astaně obratně využil jako možnost formulovat své priority a sbírat diplomatický kredit na významném mezinárodním fóru.
Velmocenská rovnováha
Členské státy OTS si mohou určitou míru nesouladu dovolit právě proto, že se nejedná o organizaci se svazujícím závazky a nekompromisní politickou misí. Tím spíše, že Turecko je regionálně významný partner i bez přidaného kulturně-národnostního kontextu.
Kromě investičních a dalších ekonomických vazeb je zásadním stavebním prvkem transkaspické cesty (TITR), angažuje se ale třeba i ve specializovaných zbrojních dodávkách. Zároveň ale turecké aktivity v regionu nepřináší ohrožení pozic jiných významných partnerů – Číny a Ruska. Jejich zájmy se zatím spíše doplňují nebo existují paralelně. Z této pozice je pak pro vnější publikum v problematických bodech poměrně jednoduché oddělit politické aktivity států střední Asie od Turecka.
During historic @Turkic_States Astana Summit, held under the motto “Turk Time,” leaders underscored their unwavering commitment to deepening cooperation within the Turkic World and enhancing solidarity among Turkic States through the OTS framework. pic.twitter.com/6QjfAnEcSW
— Organization of Turkic States (@Turkic_States) November 3, 2023
Volnější struktura spolupráce přináší státům OTS ještě jednu výhodu – flexibilitu ve vztahu k povinnostem členů. Ti se účastní pouze těch jednání, kterých chtějí, a do míry, kterou uznají za vhodnou. Konkrétně na summitu v Astaně a loni v Samarkandu se aktivně probíraly možnosti ekonomické spolupráce, dopravní infrastruktury nebo legislativní harmonizace. Tato témata všichni zúčastnění pro sebe považují za relevantní a mají aktivní zájem do nich investovat. Zároveň se fakticky nedotýkají konfliktů a kontroverzí napříč regionem.
Čtěte také: Kult exprezidenta Turkmenistánu a „Ochránce národa“ sílí, už má i svoje město – Arkadag
V neposlední řadě tento typ mezinárodních událostí poskytuje vynikající příležitost k sebepropagaci a vzájemným diplomatickým poklonám, které lze dobře prodat jak domácímu, tak mezinárodnímu publiku. Jedním z takových benefitů je kupříkladu „nejvyšší vyznamenání v turkickém světě“ udělené prezidentovi Uzbekistánu Šavkatu Mirzijojevovi za přínos k posílení turkické jednoty pod jeho výjimečným vedením. Mirzijojev je v pořadí pátým prezidentem, který tento řád od svých prezidentských kolegů dostal.
Turkická budoucnost
Summit OTS v Astaně tak lze chápat jako ukázku těch nejlepších tradic diplomatického řemesla středoasijských členů. Kazachstán a Uzbekistán dokážou využívat mezinárodní krize – ať už jde o tu izraelsko-palestinskou, nebo loňskou rusko-ukrajinskou – k tomu, aby přitáhly pozornost k vlastním ekonomickým potřebám. Stabilně neutrální diplomacie jim zase umožňuje rozvíjet paralelní vztahy s Ruskem navzdory ekonomickým a politickým omezením.
V regionu také pozorujeme širší snahy o spolupráci. Ta se ale odehrává se spíše na bilaterální nebo multilaterální úrovni mezi jednotlivými státy než podél stabilních institucionálních struktur. Tím vychází vstříc mimo jiné silně personalizovanému autokratickému stylu vlády jejich představitelů. I přesto jsou klíčové země Kazachstán a Uzbekistán schopné vyvíjet dlouholeté diplomatické úsilí – pokud vidí atraktivní cíl.
Do budoucna tak můžou středoasijské státy zaujmout roli aktivních facilitátorů afghánského mírového procesu. Na druhou stranu se nejspíš stanou „úspěšnými“ příklady stavu, v němž nedemokratický režim úspěšně zkonsoliduje politickou moc i na mezinárodní scéně.
Autorka je externí spolupracovnice redakce a doktorandka na FSV UK. Zaměřuje se na regionální vztahy ve střední Asii.
