„Středověk nadlouho.“ Afghánistán dva roky po odchodu Američanů a nástupu Tálibánu

Když jsem před více než 20 lety pracoval v Afghánistánu pro jednu evropskou humanitární organizaci, sešla se tam generace mladých lidí, jimž tehdejší pád Tálibánu a prozápadní vláda daly příležitost k rozletu. Byli novou krví, od níž se očekávalo, že rozpohybuje zaostalou zemi k rozvoji.

Jenže věci se nakonec seběhly jinak. Předloni v srpnu se radikální islamistické hnutí k moci vrátilo a Afghánistán se vydal vstříc životu dle svých vlastních pravidel a zákonů.

Dnes je z této generace Afghánců, kteří se sešli v několika kancelářích a spolupracovali v terénu, většina v zahraničí. Enajatullo v Norsku, Chálid v Kanadě, Vahíd ve Stockholmu, Sabúr v Taškentu, Suhrob čeká coby migrant, který se nedávno přeplavil přes moře, v Řecku. V Afghánistánu z nejstarší generace zůstal prakticky jen Nadir, který je v této chvíli bez práce.

I přes masivní pokrok 20letého budování demokracie nedokázal Západ změnit zemi mentálně, přesvědčit masy o výhodách pokroku.

„Tálibán se to tu snaží postupně měnit do podoby striktního náboženského režimu, který nastolil už během první vlády koncem 90. let,“ říká Nadir. „Samozřejmě to ale úplně do posledního detailu nejde. Doba pokročila, komunikační technologie nezastavíte, ale oni se hodně snaží,“ dodává.

Divoký nástup Tálibánu, kdy se v srpnu 2021 prakticky ze dne na den zhroutila veškerá struktura afghánského rádoby demokratického systému, zůstává pro Západ dodnes traumatem. Pomáhal ho budovat 20 let.

O nedostatečné schopnosti analyzovat situaci a přiznat si, kam se Afghánistán vlastně ubírá, hovoří nedávno vydaná zpráva Ministerstva zahraničí USA. Rozebírá činnost amerických státních struktur půldruhého roku před pádem Kábulu. Analýza upozorňuje na až selhání administrativ Donalda Trumpa i Joea Bidena, ale také na to, že Západ přecenil své možnosti Afghánistán změnit.

„Studie o důvodech neúspěchu toho úsilí přesahuje rámec zprávy, ale náhlý odchod (tehdejšího afghánského) prezidenta (Ašrafa) Ghaního a dalších činitelů ze země, stejně jako kolaps afghánských bezpečnostních sil v plné míře ukázaly, že budoucnost země si nakonec určili sami Afghánci, nikoli Spojené státy a jejich spojenci,“ píše se ve zprávě.

Pět let školy a rodit děti

Potíž je v tom, že onu budoucnost si určili nikoli moderní vzdělaní Afghánci, ale venkov. Ten je navzdory všem předpovědím o sestěhování lidí do měst ze začátku milénia stále největším segmentem tamní společnosti.

Hlavní příčinou tu může být skutečnost, že i přes masivní pokrok mnohaletého budování demokracie nedokázal Západ změnit zemi mentálně, přesvědčit masy o výhodách pokroku a demokratických hodnot. Podařilo se pouze vyšlechtit elity, které však stejně vesměs emigrovaly.

Doplácejí na to ti pokrokoví Afghánci, kteří navzdory všemu svou vlast neopustili, a v konečném důsledku i celá tamní společnost. Navzdory veškerému technologickému pokroku se tak mentálně sune kamsi do středověku.

Když se podívám na článek, který jsem pro Voxpot psal před rokem, nezbývá než konstatovat, že by vlastně šel použít i teď. S několika úpravami, které by se týkaly především toho, jak vládci Afghánistánu vypustili další balík restrikcí. Oklešťují ženská práva, zakazují zábavu, praktikují brutální tresty a omezují práci zahraničních nevládních organizací.

Čtěte také: Získali jsme deník ruského velitele. Popisuje začátek invaze od překročení hranice až do své smrti

Například začátkem července ohlásila tálibánská vláda zákaz provozování salonů krásy. Argumentovala přitom tím, že poskytují služby odporující islámu a přivádějí afghánské rodiny do ekonomických obtíží v dobách svateb. Afghánky se pak vydaly protestovat do ulic Kábulu a byly zastaveny paralyzéry, vodními děly a střelbou do vzduchu.

Ministerstvo na podporu ctností a prevenci neřesti, které dbá na čistotu života v souladu s islámskými regulemi, také nedávno nechalo spálit hudební nástroje zabavené po celé zemi. Sloužily podle něj „k šíření hudby a korupce“, která oslabuje náboženskou víru, především mezi mladými Afghánci.

Hakkáního síť ale do otevřeného konfliktu uvnitř hnutí jít nechce, a tak se Tálibán oproti očekávání nijak neštěpí.

Přestože Tálibán před dvěma lety deklaroval, že se nebude chovat dogmaticky a mimo jiné zachová základní ženská práva a svobody, skutečnost je úplně jinde. Krátce po svém nástupu hnutí doporučilo ženám ve státních úřadech, aby si místo sebe přivedly někoho z příbuzných jako náhradu. Možnost pracovat dnes mají ženy prakticky jen ve zdravotnictví nebo školství.

Narodit se jako děvče tak znamená perspektivu absolvovat jen pět tříd základní školy a pak se chystat na rození dětí třeba i v roli třetí či čtvrté manželky (dle muslimských tradic jsou zde povoleny čtyři, což je i často využíváno). Hned po svém nástupu totiž Tálibán zrušil vzdělávání dívek na středních školách od šesté třídy a koncem loňského roku i možnost navštěvovat univerzity.

Dívky se mohou vzdělávat na soukromých platformách či pomocí různých, často diskrétně prováděných lekcí, plnohodnotné vzdělávání to ale nikdy nenahradí. Různě obcházet se dají i jiné věci, třeba i nařízení, jímž je ženám zakázána práce v mezinárodních nevládních organizacích.

„Dá se to uhrát na výjimky poskytované třeba guvernéry provincií, kteří si situaci uvědomují lépe než vedení Tálibánu zavřené někde v kandahárské mešitě,“ říká pod podmínkou anonymity jeden ze západních humanitárních pracovníků.

„Výjimky ale jen potvrzují pravidlo a nejsou řešením,“ dodává vzápětí. Stěžuje si na to, že práce nevládní organizace je neustálým bojem s úřady, kde se ale dá rezolutním postojem leccos vymoct, protože i Tálibán odříznutý od kontaktů v zahraničí jejich pomoc potřebuje.

V zásadních otázkách jako třeba práva žen ale zůstává postoj vládců Afghánistánu, kde převažuje ultrakonzervativní kandahárská klika pocházející z ideového centra hnutí na jihu země, neotřesitelný.

Rozdělený Tálibán

Svět před dvěma lety sledoval nástup Tálibánu se zděšením. Na druhou stranu ale existovaly naděje, že hnutí jako nekonzistentní spolek různých polních velitelů a skupin neudrží jednotu a začne bojovat mezi sebou. Nic takového se nestalo, i když vnitřní pnutí tu je, a značné.

Hlavní mocenské centrum se nachází v Kandaháru na jihu země, kde také Tálibán historicky vzniknul. Podobně jako předchozí lídr mulla Muhammad Umar odtud organizaci od roku 2016 řídí její současný vůdce, dvaašedesátiletý Hajbatulláh Achúndzáda. Od mladického věku bojoval proti Sovětům, byl i islámským soudcem a u Tálibánu je od jeho vzniku.

V Kandaháru se řeší vše důležité ohledně vnitřního života země. Když bylo třeba rozhodnout o budoucnosti dívčích středních škol a ministerstvo zdravotnictví si vynést verdikt netroufalo, zavolalo se do Kandaháru. Verdikt pak vynesla tamní Rada starších (Rachbarí Šura), ad hoc utvořený, nikým nevolený třicetičlenný konzultativní orgán: Dívky do školy chodit nebudou.

Čtěte také: Ženám vstup zakázán. Tálibán s pomocí Ruska opět vrací Afghánistán do středověku

Souběžně s touto instancí pak existuje i vláda, kterou vede premiér Abdul Kabir, přičemž funkce jednotlivých ministrů se zpravidla prolínají s funkcemi v radě. Například ministr obrany mulla Muhammad Jakúb má v radě na starosti vojenské věci, ministr financí Gul Agha Išakzaj komisi pro záležitosti finanční. V Kandahárské radě je ale třeba i zástupce šéfa tajné služby Tádž Mir Džavad.

Proti kandahárskému centru stojí skupina známá jako Síť Hakkání, nazývaná podle stejnojmenné rodiny. I Hakkániové jsou legendami protisovětského odporu z 80. let, tehdy se těšili podpoře CIA a později spolupracovali i s Al-Káidou. Dnes je vede Siradžuddín Hakkání (44) a chovají se pragmatičtěji než dogmatické kandahárské křídlo.

„Objevují se informace, že jsou Hakkáního lidé extrémně naštvaní na kandahárské centrum, které podle nich svou rigidní politikou kazí vztahy se světem a odpuzuje možné dárce pomoci,“ říká bývalý humanitární pracovník Nadir.

Islámský stát jako opozice

Hakkáního síť ale do otevřeného konfliktu uvnitř hnutí jít nechce, a tak se Tálibán oproti očekávání nijak neštěpí. Nevyšla ani prognóza sázející na hnutí odporu. The New York Times (NYT) přinesly nedávno článek o bývalých elitních vojácích afghánské armády Bašíru Andarabim a Akmalu Amirovi, kteří byli na jaře vysláni jednou z opozičních frakcí do oblasti Salanžského tunelu vést ozbrojenou skupinu do akcí proti Tálibánu.

„Před tím než odešel, řekl mi, že má tak 20procentní šanci na přežití, ale není jiná možnost, než aby osvobodil obyvatelstvo z tálibánského útlaku,“ svěřil se NYT Amirův bratr Muhammad Hares Adžmal. Celá skupina nakonec skončila špatně, Tálibán ji rozprášil a Bašír i Akmal Amir zahynuli.

Odpor, který ze zahraničí organizuje například bratr legendárního velitele „Lva Panžšíru“ Ahmada Šáha Masúda Ahmad Masúd, zatím nemá větší měřítko. Lidé se k němu nepřidávají a ani opoziční lídři typu Ahmada Masúda nemají takovou podporu ze zahraničí, aby mohli účinně vést odpor se zbraní v ruce.

Receptem pro Západ je vytrvat v podpoře všeho, co – byť malými doušky – dává Afgháncům svobodu.

Z ještě konzervativnějších pozic než samotný Tálibán útočí takzvaný Islámský stát Chorásán (ISKP). Na kontě už má několik výbuchů a ozbrojených útoků, podpoře se pak těší hlavně ve východních provinciích Nangarhar a Kunar. Podle řady reportů, z nichž jeden vypracoval například americký Institut pro mír, popularita ISKP mezi lidmi poslední dobou roste s tím, jak proti němu Tálibán stále ostřeji zasahuje. Považuje ho totiž za cizorodý element v zemi. Není ale příliš pravděpodobné, že by ISKP mohl být pro tálibánský režim přímým ohrožením.

Vládci na dlouhou trať…

Tálibán ale nelze jen plošně odsuzovat. V dubnu například Achúndzáda zakázal pěstování máku, který je surovinou pro výrobu opia a heroinu. Hnutí pak zapojilo veškerý bezpečnostní aparát do splňování příkazu a zdá se, že to nese výsledky. Například v provincii Hílmand, která byla centrem pěstování máku, rozloha políček klesla o více než 99 %.

„Na snímcích ve vysokém rozlišení je vidět, že ze 129 tisíc hektarů makových polí v loňském roce je mákem oseto jen něco přes tisíc hektarů,“ řekl BBC expert Úřadu OSN proti drogám a zločinu (UNODC) David Mansfield.

Výrazně se zlepšila také bezpečnostní situace. „Bez obav lze cestovat kamkoli, snad kromě provincií Kunar a Nangarhár,“ říká Nadir. Jiná věc je, že si Tálibán vynucuje pořádek drastickými veřejnými popravami. Ty se zatím uskutečnily dvě – u odsouzených za sériové vraždy.

Čtěte také: Ajmán al-Zavahrí, emír globální al-Káidy, je po smrti. Co to ale znamená?

Nesplnily se rovněž obavy Západu, že se Afghánistán stane opět útočištěm pro Al-Káidu a islámské militanty. Pokud tedy pomineme loňskou likvidaci již poměrně neškodného vůdce Ajmána al-Zavahrího na balkóně kábulského domu americkou raketou. Zdá se ale, že jeho azyl byl spíš excesem než rozšířenou praxí.

Afghánistán se také do této chvíle nestal cílem velmocenského soupeření Ruska, či dokonce Číny. Ta s ním přímo sousedí, i když v náročných podmínkách pětitisícových hor. Přesto by však byla technologicky schopná vybudovat přímou silnici či železnici, zatím se ale do takového projektu nepustila, a tak Tálibánem ovládaná země zůstává ve vakuu.

Svět si zřejmě bude muset zvyknout, že Afghánistán, místo, odkud elity utíkají do ciziny a žije se v něm podle vlastních zákonitostí, bude aspoň ještě nějakou dobu existovat ve své současné podobě. Receptem je pro Západ vytrvat v podpoře všeho, co – byť malými doušky – dává Afgháncům svobodu.