Našim politikům chybí smysl pro realitu dnešního světa, který se diverzifikuje. Lidé, kteří se ucházejí o nejzodpovědnější funkce ve státě, by měli začít brát vážně pojem moci v mezinárodní politice. Bez toho české zájmy hájit dobře nebudou, píše Veronika Sušová-Salminen v prvním textu debaty o směřování Česka v rozbouřeném světě. Text je reakcí na priority českých stran v zahraničně-politických otázkách.
Zahraniční politika by měla být víc o strategii a méně o (domácím) politikaření, což je rozdíl, kterému ne všichni v Česku rozumí. Jde o táhnutí za jeden provaz ve vztahu k vnějším aktérům, které musí být čitelné a pokud možno koherentní. Bohužel jsme dnes spíše v situaci, kdy se ve veřejném prostoru zahraničněpolitická témata prezentují polarizovaně a ocitají se i na úrovni zahraniční politiky v zajetí vnitropolitických bojů.
Polarizace je nepochybně součástí širšího problému – ztráty konsensu a orientace. Podřizování zahraniční politiky vnitropolitickým bojům je součást české politické kultury. Jednotlivé programové texty – sice subtilněji než v jiných případech mediálních výstupů – ilustrují svými deklaracemi (protože vskutku jde hlavně o deklarace) v současnosti panující ztrátu orientace či konsensu. Doba ztráty konsensu začala se členstvím v EU (dosažení dlouhodobého národního zájmu, po kterém přišla „rutina“ evropské politiky) a s dramatickými dopady globální finanční krize pro Západ.
Česko je charakterem země, která potřebuje kvalitní diplomacii a politiky, kteří jejímu smyslu rozumí. Nepotřebuje politikaře, snílky a ideology či soukromé politické podnikatle.
Pro Českou republiku znamená zahraniční politika prostor, na který nemá dostatečný vliv a v němž se tedy obtížně manévruje. Česko svoje zájmy, kam patří stabilita vnějšího prostředí, mír a bezpečnost, ale i zajištění prosperity a vysoké kvality života, může hájit jenom prostřednictvím velmi omezených nástrojů. V dnešním kontextu jde hlavně (i když nejen) o Evropskou unii a o budování vztahů a koalic uvnitř ní s ohledem na širší souvislosti. Česko je charakterem země, která potřebuje kvalitní diplomacii a politiky, kteří jejímu smyslu rozumí. Nepotřebuje politikaře, snílky a ideology (či soukromé politické podnikatele).
Na šachovnici velkých hráčů
Prostředí mezinárodních vztahů je silně ovlivněno asymetriemi moci, které umocňuje skutečnost, že mezinárodní vztahy jsou charakterizovány anarchií. V mezinárodním prostředí neexistuje suverén, jeden stát, který by měl autoritu nad všemi ostatními státy a udržoval by řád. Velmoci mají sílu utvářet mezinárodní vztahy, modelovat je, ohýbat je a případně k tomu využívat či zneužívat také mezinárodní právo, jehož dodržování od jiných různě úspěšně požadují. Česko takové možnosti nemá a jeho postavení a role ve spojeneckých konstelacích je dána hlavně zájmy velkých hráčů. V tomto kontextu a také díky zkušenostem z naší minulosti je pro Česko smysluplnější postavit zahraniční politiku na realismu. Zahraniční politika v Česku a diskuse o ní ve veřejném prostoru potřebuje, aby uvažovala v kategoriích moci a proměn mocenských asymetrií v mezinárodní police. S ideologií či s morálním reflexem si v takovém prostředí nevystačíme.
Realismus či reálpolitika není adorací bezskrupulózní mocenské (silové) politiky. To by ostatně bylo z české strany vzhledem k historickým zkušenostem velmi nemoudré. Naopak jde o pojetí zahraniční politiky, které vnímá realitu mezinárodních vztahů, zájmy (jejich průniky a jejich konflikty) jednotlivých aktérů, a klade důraz na kvalitní informace a znalosti. Neprojektuje si na ostatní aktéry svoje vlastní očekávání a hodnoty, ale pracuje s reálnou situací na místě. Uvědomuje si, že důležitou roli hrají zájmy a rozdělení moci, stejně jako i to, že rozhodnutí činí lidé se všemi chybami, kulturně danými předsudky a vzorci myšlení.
Realistický přístup například jen neopakuje, že Rusko je hrozba a že se ho máme bát, ale ptá se na to, čeho se bojí Rusko a co to pro nás znamená? Chápe, že slova a činy nejsou často vůbec shodné. Jinak řečeno, realismus není o vzletných slovech a heslech, je o dobrých informacích, znalostech, jejich kontextualizaci, ale také o osobních kontaktech, které dohromady utvářejí zdravý postoj k realitám mezinárodního prostředí, kde neplatí mušketýrská pravidla „jeden za všechny a všichni za jednoho“, ale spíš pravidlo „každý sám za sebe“.
Čtěte také: Jaké jsou programové priority českých stran v zahraniční politice?
Pohled na programy nebo programové texty českých politických uskupení příliš takového realismu neobsahuje. Spíše se v nich ukazují dva současné problémy (kromě už zmíněné polarizace), které si shrneme do dvou spolu spojených a zobecněných metafor – „falešného romantismu“ a „falešného pragmatismu“. Falešné ne proto, že by snad nebyly míněny upřímně, ale proto, že se podle mého jen těžko slučují s realitou, spíše si vytvářejí obrázek světa, který bohužel neexistuje.
Univerzalismus a dvojí metr
V programových materiálech stran Piráti, STAN, ODS, TOP 09 a KDU (respektive koalic) je falešný romantismus, který chápe zahraniční politiku jako otázku prosazování idejí a ideologií, údajně univerzálních, ale ve skutečnosti jen západních, s nuancemi patrný opakovaně. Návrat k „havlistické tradici politiky“ s důrazem na lidská práva jako českým zájmem je v dnešních podmínkách nostalgii po 90. letech 20. století, která se ale už nikdy nevrátí. Takto pojatá politika představuje dnes stále větší zdroj konfliktu.
Tento realismus je také zcela slepý k aspektu moci a vlivu. Říkat z pozice země jako Česko například Číně nebo Rusku, že my víme, jak mají organizovat svoji společnost a stát a jak žít, je těžko udržitelné. Lidská práva musí být chráněna ve všech skoro dvě stě zemích světa, aby se udržela důvěra v to, že nejde jenom o další prostředek prosazování konkrétních zájmů pomocí univerzálních hodnot. Univerzalismus a dvojí metry se dlouhodobě nesnesou. Nejde mluvit o lidských právech a potichu prodávat zbraně (i do oblastí probíhajících konfliktů), nejde mluvit o lidských právech, a přitom podporovat politiku Izraele vůči Palestincům. Nejde mluvit o lidských právech, a přitom si vybírat stranu, pro kterou platí a pro kterou neplatí.
Naše chování není projevem nezávislosti či morální nadřazenosti, ale spíš nevyřešených traumat „nesamozřejmého národa“ a hlavně „nesamozřejmého člena Západu“, který znovu riskuje svoji existenci tím, že napomůže rozhoření velmocenského konfliktu
Stejné je to s demokratizačním misionářským úsilím. Demokracie je autentická jenom tehdy, pokud se realizuje prostřednictvím suverenity lidu, nelze ji dovést zvenčí jako nějaký výrobek či know-how, a přitom z ní udělat další nástroj prosazování velmocenských zájmů. Důraz na ideologie v zahraniční politice a na „demokratické“ vměšování do vnitřních věcí zemí a společností nás v nových podmínkách „vrací“ do dob třicetileté války, kdy se vedla vyčerpávající celoevropská válka s důrazem na (správné) náboženství a spásu.
Ideologická zahraniční politika havlovského střihu je dnes rizikem především tam, kde se podílí na velmocenském konfliktu – tj. namísto mírnění eskalace, hledání kompromisů (o kterém je diplomacie na prvním místě) a sbližování konfliktních pozic podporuje jednu velmoc proti druhé. Tohle není projev nezávislosti či morální nadřazenosti, ale spíš nevyřešených traumat „nesamozřejmého národa“ a hlavně „nesamozřejmého člena Západu“, který tak ale znovu riskuje svoji existenci tím, že napomůže rozhoření velmocenského konfliktu.
Mluví jako Británie, ale Británie není
Falešný pragmatismus je druhou metaforou a projevuje se paradoxně podobnou naivitou jako romantismus. Různé jeho odstíny jsou vidět v textech či programech ANO, ČSSD ale i SPD, částečně Přísahy. Je nekoncepční, má někde tendence k chápání mocenské politiky jako handlu, často obsahuje vlastní ideologické zkreslení spojené s implicitní idealizací rivalitních velmocí (Ruska nebo Číny) jako „alternativy Západu“ (zvláště u SPD, v případě KSČM je to o dost složitější vzhledem ke stále antisystémové pozici strany). Především ale za ním nejsou v podání jeho současných aktérů (vládní koalice a potažmo Hradu) žádné hmatatelnější výsledky. Pokud tedy problém falešného romantismu vyjadřuje heslo „Jsme Západ“, pak v tomto případě je to heslo „suverénní Česko“, které se vyslovuje v prostředí, ve kterém země jako Česko mohou vždy být suverénní jen částečně. Obě hesla jsou prázdná.
Uvažování v kategoriích nové studené války či západního misionářství je anachronismus a pro zemi jako Česko luxus i popření jejích vlastních historických zkušeností.
Nedávná kauza Vrbětice řekla ze zahraničněpolitického hlediska víc než jakékoliv deklarace. Ukázala na všechno, co je dnes na české zahraniční politice špatně. Ukázala převládající slepotu k mocenským asymetriím, necitlivost k načasování, ke kontextu a k reálným zájmům dalších aktérů, špatnou koordinaci na vícero úrovních. Odhalila také velmi slabou pozici Česka v západních strukturách i ve strategických součtech velkých zemí EU a znovu ukázala na to, že domácí rybníček je pro mnohé přednější. V rovině psychologické odhalila naši nepřipravenost na zatím studený konflikt s Ruskem, na kterém se sami často ochotně podílíme. Od všech, na kterých skutečně záleží, se Česku podařilo zajistit jenom rétorickou, vztahy s Ruskem nijak neovlivňující podporu.
A třešnička na dortu: krátce poté Bidenova administrativa ustoupila od tlaku na rusko-německý plynovod Severní proud 2, protože nechtěla riskovat vztahy s Německem. Představa, že jsme jako Velká Británie, se nepotvrdila, protože Velká Británie nejsme, byť třeba i rádi „mluvíme“ jako Velká Británie. Jinak řečeno, kauza Vrbětice předvedla slabosti a rizika jak falešného romantismu, tak falešného pragmatismu.
V multipolárním světě
Žijeme v době přeskupování mocenských těžišť. Čína se vrací do pozice, ve které byla po většinu svojí existence, tj. do postavení hegemona v Asii. Dochází k tomu ale v globalizovaném, tedy propojeném světě vzájemných závislostí. Zároveň jsme svědky vyčerpávání kapitalismu založeného na fosilních palivech a na „neomezené“ exploataci přírody, které se projevují klimatickou změnou, rostoucím počtem konfliktů spojených s životním prostředím a docházejícími zdroji i rostoucí migrací. Tyto problémy budou ale vyžadovat společná řešení napříč globalizovanou růzností, nejde je řešit v ideologických táborech „demokracií“ a „autokracií“. Naopak charakter těchto výzev ukazuje, že rozdělené tábory mohou způsobit více škody než užitku.
Čtěte také: Úroveň represí je strašná, lidé jsou zadržováni i za špatné ponožky, říká běloruská novinářka
Realitou je posun k multipolarismu, zatímco krátkodobý a nezvládnutý unipolarismus USA se logicky vyčerpal, a navíc přinesl celou řadu problémů, které s námi zůstaly. Multipolarismus vytváří volatilnější prostředí, které mimo jiné představuje (na rozdíl od bipolárního systému) mnohem větší diverzitu v politickém i kulturním nebo ideologickém smyslu. Pro země jako Česko bude multipolární svět mnohem tvrdším místem k životu, než byla bipolarita či unipolarita. Časem budeme muset najít odpověď na otázku, jak žít a spolupracovat ve světě, který už nebude „patřit“ jen evropským či západním aktérům, kteří spoluvytvářejí civilizační okruh, jehož jsme součástí. Na tuto zcela realisticky položenou otázku je lepší hledat odpovědi už dnes než se nechat překvapit později. Uvažování v kategoriích nové studené války či západního misionářství je anachronismus a pro zemi jako Česko luxus i popření jejích vlastních historických zkušeností.
Ještě předtím by ale bylo záhodno, kdyby lidé, kteří v Česku pretendují na nejzodpovědnější funkce ve státě, začali brát vážně pojem moci v mezinárodní politice. Bez toho české zájmy nikdy dobře hájit nebudou.
***
Projekt „Zahraniční politika v propojeném světě“ vzniká ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.
Názory a stanoviska autora/autorky nevyjadřují postoje Heinrich-Böll-Stiftung.
