Buzerování za smyšlené přestupky a omezení kontaktů se světem. Noci v mrazu a vytváření bariér mezi spoluvězni. Tyto a další praktiky běloruského režimu namířené proti jeho odpůrcům popsali pro Voxpot nedávno propuštění vězeň a vězeňkyně.
„Ve vazbě to ještě byl úplný komfort oproti tomu, co vás čeká dál. Sedíte v cele, máte povolené balíky a dopisy, chodí za váma advokát. Pak se najednou stěhujete do vězeňské kolonie a podmínky se radikálně mění,“ popisuje 52letý Alexandr Kabanov, běloruský bloger, opoziční aktivista a před necelým rokem ještě politický vězeň režimu Alexandra Lukašenka.
„Když jste odsouzen za politické aktivity, musíte nosit žlutou visačku. Znamená to sklony k extremismu a destruktivní činnosti. Člověk pak je pod zvláštním dohledem,“ líčí Alexandr.
„Buzerují vás pro utržený knoflík, i když utržený není. Dostáváte kázeňské tresty, jdete do ŠIZO, to je věznice uprostřed věznice.
Běloruská vězeňská správa se nechlubí, kde vzala k metodám označování politických vězňů žlutou barvou inspiraci, podobný systém ale existoval v nacistických koncentrácích – jen barva pro „politické“ byla červená.
Stejně jako tam i tady určuje barevné označení dozorcům pravidla chování k dotyčné osobě. Pro „žluté“ je to systematické šikanování, kdy se odsouzený buď zlomí nebo se postupně propracuje do věznice nejpřísnějšího typu, případně nepřežije.
Běloruský opoziční bloger Alexandr Kabanov. Foto: Tomáš Vlach
„Buzerují vás pro utržený knoflík, i když utržený není. Dostáváte kázeňské tresty, jdete do ŠIZO, to je věznice uprostřed věznice. Je to samotka, kde se hlídá a všechno je zakázáno – matrace, polštář. Jste izolován měsíc nebo dva, nemáte spojení s příbuznými ani s okolním světem,“ vzpomíná bloger.
„Běžně se tam mlátí, k některým vytipovaným chodili každý den. Mě nebili. Ale stačilo, když mi tam uprostřed listopadu vypnuli topení. Dva dny jsem nespal, nemůžeš se nikam posadit, zahřát se. Když nám pak ráno rozdali holení, rozbil jsem žiletku a podřezal si žíly.“
Následovalo zašívání, pobyt v nemocnici a přeřazení do uzavřené věznice v Mohylevě, která se od vězeňské kolonie liší přísnějším režimem a prakticky neustálým pobytem vězňů v celách. „Dali mi tři roky a z toho více než dva jsem proseděl v cele,“ vypráví dnes Alexandr.
Transport jako za Stalina
„Mohla jsem jen do práce, na celu nebo nanejvýš na ošetřovnu. Jinak jsem jako politická se žlutou visačkou měla všechno zakázáno,“ vzpomíná dnes 24letá studentka Anna, která ve vězení strávila něco přes dva roky. Nyní znovu studuje v Česku, ale v Bělorusku má ještě část rodiny. Kvůli tomu si přála zůstat v anonymitě. Redakce zná její jméno a příjmení, ale v textu je změněno.
Co je za třemi tečkami se doví jen členové Voxpot Klubu.
Díky podporovatelům z Voxpot Klubu můžeme posílat naše reportéry do terénu a přinášet vám tak lepší zprávy, než jen to, co nabízí tiskové agentury.
