Co dokáže udělat jeden africký farmář s klimatickou krizí? Z místa, kde se poušť střetává se zelení, nám přináší inspiraci pro život. Aby se pobyt na této planetě, jež přichází o svou vegetaci a přehřívá se, nestával člověku stále nebezpečnější.
Planeta Země každoročně ztratí nejméně 100 milionů hektarů úrodné půdy. Může za to nezodpovědné hospodářství i rozšiřování pouští. Navíc se očekává, že situace se bude zhoršovat. Do roku 2050 přibude asi 250 milionů lidí, jejichž obydlí se promění v pustinu.
Ožehavý problém to je zejména v Sahelu – pásmu na jižním cípu Sahary, jehož název znamená v arabštině okraj či hranice. A právě tahle linie táhnoucí se od břehů Atlantiku na západě Afriky až po břehy Rudého moře na východě je místem, kde písek pohlcuje domovy a nutí lidi utíkat.
Skrz víru v Alláha rostla jeho důvěra v sebe sama. Když pak věřil sobě, důvěřoval zemi, a díky tomu proměnil nepoddajnou půdu v zeleň.
Duny polykají pole a příbytky například i ve městečku Toshia na hranicích Nigérie a Nigeru. Místní novinářům z Al-Džazíry prozradili, že písek v posledních letech pohřbil více než 20 domů. „Život se stal obtížnějším, protože nemáme jídlo a hladovíme. Není kde farmařit,“ popsal situaci starosta Maigari Isa Bukar.
Z Burkina Fasa, kde farmáři také bojují s rozšiřováním pouště, ale přišla inspirace a vůle bojovat. Šířil ji jeden muž – ten, který zastavil poušť. Jeho příběh, neuvěřitelná píle i duchovní síla dodávají odhodlání k podobným činům zemědělcům i ekologům po celém světě. Jmenoval se Yacouba Sawadogo.
Pracovitý hrdina
Africký farmář Yacouba Sawadogo se dostal do povědomí širší veřejnosti v roce 2018, kdy získal Cenu za správný život, mnohdy prezentovanou jako alternativní Nobelova cena. Následně pak v roce 2020 obdržel titul Šampion Země, což je nejvyšší ekologické ocenění udělované OSN.
Sawadogo přitom nikdy nenavštěvoval školu moderního typu, kde by se učil o zemských procesech nebo hospodářství. A to je nejspíš to nejlepší, co se mu mohlo stát. Dokonce se ani nikdy nenaučil číst a psát.
Narodil se 1. ledna 1946 ve vesnici Gourga, ležící asi 180 kilometrů od burkinafaského hlavního města Ouagadougou. Ještě jako velmi malého chlapce ho rodiče poslali do školy koránu v sousedním Mali. Avšak přes veškeré úsilí, které tomu věnoval, se nikdy nestal vykladačem Alláhových přikázání.
V dokumentárním filmu, který byl o Sawadogovi natočen, vzpomíná, že ho učitel nakonec poslal s požehnáním domů. Řekl mu prý, že je předurčen k velkým věcem, a to bylo jedním z motorů, které ho v životě poháněly.
Coby teenager se tedy vrátil do rodné vesnice a v blízkém městě si otevřel stánek s motocyklovými součástkami. Jenže přišlo velké sucho, kdy mezi lety 1972 a 1984 poklesly průměrné roční srážky o 20 %, snížila se produkce potravin a statisíce lidí zemřely hladem.
Mnoho rodin z jeho vesnice se proto vydalo hledat úrodnější místo k životu, přesto Sawadogo a jeho příbuzní zůstali. Když se ho novinář časopisu The Nation zeptal, proč setrval, odpověděl mu jednoduše: „Tady je pohřben můj otec.“
Čtěte také: „Škodíte planetě a odnášejí to Afričani.“ Nigerijský aktivista poukazuje na aroganci Západu
Tehdy se rozhodl zasvětit svůj život farmaření a kultivaci půdy. Stejně ho to podle jeho slov k zemi odjakživa táhlo. A díky tomu, že si nemohl nikde přečíst, jak se to má dělat, „musel přemýšlet jinak“. K tomu byl vybaven neuvěřitelnou pokorou, kterou získal ve škole koránu, a k přírodě přistupoval podobně jako jeho afričtí předci.
Výzkumný pracovník Georgetownské univerzity Barwendé Médard Sané ve své disertační práci rozkrývající motivace Yacouba Sawadoga píše, že skrz víru v Alláha rostla jeho důvěra v sebe sama. „Když pak věřil sobě, důvěřoval zemi, a díky tomu proměnil nepoddajnou půdu v zeleň.“
Umění chytání deště
Díky čemu tedy dokázal Sawadogo přemoci poušť a ve vražedném suchu dát život lesu? Použil starodávnou techniku výsadby plodin zvanou zaï, kterou lehce přizpůsobil nynějším extrémně nevhodným podmínkám.
Velké sucho, jež dovedlo Sawadoga k pěstitelství, obrátilo křehký sahelský ekosystém vzhůru nohama a půdu proměnilo ve ztvrdlou kůru. Kvůli tomu červnové deště rychle odtečou a nemají šanci do zeminy prosáknout. Jindy životodárná voda tak paradoxně ještě více ničí půdu zemědělcům.
A právě na vrcholu největšího ročního sucha se Yacouba Sawadogo pustil do setí. Začal obilovinami jako proso nebo čirok. Nejprve pomocí daby – tradičního afrického nástroje připomínajícího zahnutou motyku – vyhloubil díry asi 15 centimetrů hluboké a 40 centimetrů široké. Ty vystlal organickým hnojivem, do něhož vložil semena. A nakonec je lehce zahrnul zeminou.
Možná se to zdá snadné, ale tento způsob pěstování zdokonalovali jeho předci po staletí. A osvojili si tak umění zachytávat déšť. Traduje se, že tuto techniku používaly v dávných dobách rodiny, které vlastnily pozemky se suchou půdou.
Nenáviděli mě, protože se jim nepodařilo mě přesvědčit, abych přijal jejich poraženeckou mentalitu.
Opravdová „magie“ tohoto přístupu přijde s deštěm. Vykopaná kapsa se naplní vodou a hnojivo začne vylučovat živiny, jež přilákají termity. Ano. Yacouba na zastavení pouště spolupracoval s tímto malým hmyzem.
Termiti si totiž budují chodbičky, které umožňují vodě proniknout hluboko do půdy. K tomu ještě svým trusem přeměňují organické látky v zemině tak, aby je rostliny mohly asimilovat. Výsledkem je vlhký úrodný vak, v němž může vegetace rozvinout své kořeny.
Podle některých odhadů mohou při použití techniky zaï výnosy prosa či čiroku dosáhnout až 1500 kilogramů zrn z hektarového pole. Při běžném způsobu pěstování je to přitom méně než 500 kilogramů.
Africký zemědělec se ale neomezil pouze na obiloviny. Mezi řádky prosa a čiroku totiž začaly rašit malé stromky. S každým dalším vegetačním obdobím pak už bylo jasné, že dřeviny zvyšují výnos plodin a obnovují úrodnost půdy.
Zatímco u nás se většina lesů využívá velmi omezeně – zejména k produkci dřeva, tedy získání financí –, Sawadogo si byl vědom jejich dalekosáhlých přínosů. Postupem času se do stromů zamiloval a nyní jeho farma vypadá spíše jako les.
I on sice prodejem palivového dřeva získával finance, ale nikdy nezapomněl, že si nesmí vzít více, než je zdrávo. Dřevo je totiž na africkém venkově stále hlavním zdrojem energie. „Čím více stromů máte, tím více jich získáte,“ říkal přitom Sawadogo.
Lesy mizí před očima
Jenže stromů v Africe ubývá. Celosvětově se jejich počet podle odhadů snížil od počátku lidské civilizace téměř o polovinu. Samotná Afrika jen od roku 1900 ztratila asi 22 % své zalesněné plochy.
!function(){“use strict”;window.addEventListener(“message”,(function(a){if(void 0!==a.data[“datawrapper-height”]){var e=document.querySelectorAll(“iframe”);for(var t in a.data[“datawrapper-height”])for(var r=0;r<e.length;r++)if(e[r].contentWindow===a.source){var i=a.data["datawrapper-height"][t]+"px";e[r].style.height=i}}}))}();
Zatímco Yacouba Sawadogo se v Burkina Fasu zabýval vytvořením suchého lesa, v tropických oblastech kontinentu se nachází i další typ porostů – deštné pralesy. Příčiny a důsledky odlesňování v Sahelu se proto například od Demokratické republiky Kongo liší.
Rozsáhlé využívání afrických lesů šlo ruku v ruce s evropskou kolonizací na přelomu 19. a 20. století, kdy se vzácné dřeviny a slonovina začaly vyvážet v nebývalém rozsahu. V mnoha případech byly stromy káceny, aby uvolnily místo komerčním plodinám, jako jsou kakaovníky, kávovníky, palmy olejné nebo kaučukovníky.
I po získání nezávislosti si africké státy udržovaly tento model a například Pobřeží slonoviny ztratilo od roku 1900 až 80 % lesů. Jeho vlády totiž usilovaly o to, aby se země stala největším producentem kakaa na světě.
Čtěte také: Už nejsme jenom lidské stroje, zní z Afriky. Dokáže kontinent profitovat z minerálů zítřka?
Co se týče deštných pralesů v Africe, ten největší se nachází v povodí řeky Kongo, kde se jeho neporušená plocha rozpíná přibližně na dvou milionech kilometrů čtverečních. Bohužel se kácí neuvěřitelnou rychlostí a pokud se současná míra odlesňování nezastaví, je možné, že do roku 2050 více než čtvrtina tohoto nenahraditelného skvostu zmizí.
O suchých lesích se tolik nemluví, ale historicky zažily větší míru odlesňování. Navíc jsou jejich stromy nuceny přežít v náročném podnebí, a oproti pralesům tak vypadají „chuději“. I štíhlému kmenu ale mohlo trvat klidně sto let dorůst svých nevelkých rozměrů.
Největším hybatelem kácení lesů je zemědělství, které stojí za 75 % odlesněné plochy. Stromy tedy ustupují potřebě nasytit rostoucí populaci. Půda je navíc obdělávána tak dlouho, jak jen to jde, a trvá jí pak roky se ze své „služby člověku“ vzpamatovat.
Odlesňování přispívá také fakt, že mnoho afrických států nemá jasná pravidla pro údržbu půdy a zároveň nedokáže podporovat udržitelné zemědělství. Zastavit vyčerpávání půdy by přitom mohlo právě agrolesnictví, uplatňované na Sawadogových polích.
O stromech mluvil jako o svých přátelích. Jako živou bytost pak vnímal i planetu – v jeho řeči „Ed Ma Tenga“, tedy Matka Země.
Jenže vlády obyvatele k šetrnějšímu zacházení s přírodou příliš nepovzbuzují. Většina půdy je v řadě afrických zemí vlastněna státem a lidé ji obdělávají nezákonně. To ovšem úřady tolerují, neboť jde o důležitý neformální aspekt africké ekonomiky.
Od přemýšlení v dlouhodobém horizontu – což je u přírody vždy potřebné – odrazuje místní také to, že stát může kdykoli půdu jejich předků zkonfiskovat a prodat velkým těžařským společnostem coby součást „rozvojových“ plánů.
Zelená hradba proti Sahaře
Ze Sahelu se ale díky Yacoubovi Sawadogovi šíří energie, která lidi povzbuzuje k práci. Potom, co pomohl znovuobjevit zaï, se rozeběhlo spektrum projektů a programů zaměřených na propagaci a další rozvoj této techniky.
V Burkina Fasu dokázali pracovníci Institutu pro životní prostředí a zemědělský výzkum snížit pracovní zátěž tím, že proces vytváření jam pro plodiny zmechanizovali. Předtím to bylo totiž fyzicky – a tudíž i finančně – velmi náročné.
Při dennodenním čtyřhodinovém kopání trvalo Sawadogovi minimálně tři měsíce, než zasel jeden hektar. Navíc k tomu bylo potřeba nashromáždit tři tuny hnojiva. Není tak náhodou, že název techniky pochází ze slova zaïégré, což v místním jazyce mooré znamená „brzy vstaň a pospíchej připravit půdu“.
V rámci výsadby stromů to pak může pomoci s projektem Velké zelené zdi. Ten v roce 2021 dostal novou vzpruhu v podobě „akcelerátoru“, který měl poskytnout tolik potřebné peníze. „Projekt je živější než kdy jindy,“ potvrzuje Voxpotu geograf Laurent Bruckman z University Laval.
Jde o snahu zastavit rozšiřující se poušť v oblasti Sahelu pomocí výsadby stromů. Projekt zahájila v roce 2007 Africká unie (AU) a prvotně měl za cíl vytvořit bariéru dřevin širokou 15 kilometrů, která by se táhla asi 7 250 kilometrů přes celý Sahel.
Na papíře se Velká zelená zeď jevila jako dobrý, jednoduchý plán boje proti složitému problému. Postup Sahary směrem na jih totiž přispívá k socioekonomickým i environmentálním problémům v regionu. Rozpínání pouště může vést k další nestabilitě, jež má samozřejmě vždy největší dopad na ty nejchudší.
Velkým problémem se nyní zdají i konflikty mezi zemědělci a pastevci. Ty bude desertifikace ještě více podněcovat, protože oba způsoby obživy jsou klimatickou krizí velmi ovlivněné.
Grandiózní projekt AU ale přinesl v jeho prvním desetiletí velké zklamání. Někteří pozorovatelé ho posléze začali označovat za danajský dar. Do roku 2020, kdy zbývalo jen deset let do plánovaného dokončení, byly podle OSN osázena pouhá čtyři procenta z celkové plochy.
Tempo prací totiž brzdilo několik faktorů. Někteří odborníci tvrdili, že vědecké důkazy o proveditelnosti jsou chabé, a v neprospěch zelené hradby hrál i nedostatečný průzkum terénu ze strany AU. Rozsáhlé oblasti byly totiž neobydlené a o vysázené stromky se nikdo nestaral. Až 80 % jich během prvních dvou měsíců od zasazení uvadlo.
Čtěte také: Více než polovina druhů stromů je v ohrožení. S jejich zmizením hrozí kolaps ekosystému
Významnou roli sehrálo také zhoršení bezpečnostní situace v Sahelu. V posledním desetiletí vypukla povstání v Mali, Burkina Fasu a Nigeru, Súdán navíc zachvátila nepředstavitelně krvavá válka.
Kombinace násilí, vysídlování a omezeného přístupu k humanitární pomoci zhoršuje základní předpoklady pro práci s místními. „Projekt, který nezahrnuje komunitu, je odsouzen k neúspěchu,“ podtrhuje příčiny nezdaru Diegane Ndiaye z organizace SOS Sahel.
Avšak nové peníze mohou znamenat novou naději. Kromě „akcelerátoru“ tak byla v roce 2022 vytvořena Mezinárodní aliance pro odolnost vůči suchu, aby posílila celosvětovou podporu Velké zelené zdi. Nyní všichni doufají, že její přepracovaný plán bude řešit i dostatek potravin a omezí konflikty.
Čím více se o Matku Zemi staráme, tím lepší věci dostáváme. My ji ale potřebujeme více než ona nás.
Nový návrh totiž zahrnul širší škálu otázek, připomínky lidí z daných lokalit, a tedy i postupy přizpůsobené místním podmínkám. Snaží se také vytvářet udržitelný příjem pro venkovské obyvatelstvo. A tam, kde tohle funguje, je podle Laurenta Bruckmana projekt nejúspěšnější.
„Například v komunitách Ferlo v severním Senegalu projekty Velké zelené zdi umožnily ženám rozvíjet tržní zahradnické činnosti nebo prodávat plody datlovníku pouštního,“ popisuje Bruckman. Dodává pak, že africké státy chtějí zlepšit životní podmínky, zatímco hlavní motivací evropských zemí je omezení migrace.
Přesto je financování projektu podle experta na africké ekonomiky Roberta Looneyho nedostatečné. V roce 2022 sice organizace získaly dalších 19 miliard amerických dolarů, ale „vzhledem ke 43 miliardám dolarů potřebným k dosažení cílů do roku 2030 zůstane finanční podpora nadále výzvou,“ píše na webu World Politics Review.
Co udělal Yacouba potom?
Naštěstí příběh Yacouba Sawadoga obsahuje i motivaci k překonávání problémů. Zpočátku mu totiž nikdo nevěřil, že by jeho práce mohla být úspěšná. „Lidé se mnou ani nemluvili. Říkali, že jsem blázen,“ vypráví v biografickém dokumentu.
On si jich ale nevšímal a každý den vyrážel na svá pole. Ta se rozrostla stejně jako jeho stromy vzbuzující obdiv. Jenže někteří lidé začali žárlit a neúnavného pracanta nenávidět. Dostával všelijaké výhružky, a nakonec byl jeho les dvakrát zapálen.
Jeho sestřenice Arouna Sawadogo deníku The New York Times popisuje, že tehdy to byl „starý muž se smutnou tváří“ a že „zůstal v popelu lesa několik dní“. Nakonec se ale zvedl, vzal do ruky dabu a opět začal pracovat.
Při dlouhých rozhovorech s Barwendém Médardem Saném, které se odehrály mnoho let po těchto útocích, se Sawadogo svěřil, že chování agresorů stále nemůže pochopit. „Nenáviděli mě, protože se jim nepodařilo mě přesvědčit, abych přijal jejich poraženeckou mentalitu,“ popisoval. „Nepochyboval jsem však o tom, že se jednoho dne změní,“ dodal.
Podobně jako starořecký filozof Sokrates – o kterém nejspíš nikdy neslyšel – totiž věřil tomu, že tito sabotéři jednají z nevědomosti. „Nechápou výhody sázení stromů a oddanost komunitě. V důsledku toho jsme tyto vědomosti předků ztratili. Jednoho dne pochopí, že snahou zničit Yacoubu ničí sami sebe,“ vysvětloval v rozhovoru se Saném.
Ani po světových oceněních se Sawadogo nezměnil. Stále pečoval o krajinu, a k tomu ještě začal předávat své vědomosti dalším. Do jeho vesnice se sjížděli vědci, novináři i vládní představitelé. Lidé, kteří s ním pracovali déle a učili se přímo od něho, si říkali karambiisi, což v mooré znamená „ti, kteří disciplinovaně následují znalosti“.
Sawadogo totiž nepřinášel pouze mechanické dovednosti, ale také světonázor. Sám sebe vnímal v těsném propojení s přírodou, a proto třeba o stromech mluvil jako o svých přátelích. Jako na živou bytost se díval i na planetu a nazýval ji „Ed Ma Tenga“. V jeho řeči ta slova znamenají „Matka Země“.
Byl přesvědčen, že se lidé mohou podílet na její regeneraci, ale pokud v tomhle směru nebudeme jednat, vyřeší si Země problém sama. Věřil, že by pak spustila svůj očistný proces a ten by smetl lidstvo jako špínu. „Čím více se o Matku Zemi staráme, tím lepší věci dostáváme. My ji ale potřebujeme více než ona nás,“ vyprávěl Sanému.
Vědom si byl také klimatické krize, již lidé vyvolali. Nevysvětloval ji ale čísly a grafy, nýbrž skrz klimatizace. Popisoval, že bohatí lidé mají ve velkých městech tyto přístroje, aby ochlazovali svůj vzduch, a asi zapomínají, že tím vytváří teplo pro všechny. „Kdyby měli dostatek solidarity, zasadili by stromy, protože ty pro Zemi nemají žádné negativní důsledky.“
Yacouba Sawadogo zemřel 3. prosince 2023 ve svých 77 letech. Burkina Faso má přitom průměrnou délku života pod 63 let. Jeho vědění jistě nebude zapomenuto, protože kromě záchrany své vesnice se stal také významným učitelem mnoha svých stoupenců.
Sám přitom tvrdil, že jeho znalosti jsou dostupné všem. Jak k tomu došel? „Existuje nevyužitá moudrost a nekonečné vědění, které příroda nashromáždila a jež by každý trpělivý člověk mohl získat pouhým pobytem v přírodě.“
