„Tati, máš maximálně pět dní na to, abys nás odvezl“

Jevhen z Mariupolu je bývalý smluvní voják Ozbrojených sil Ukrajiny a otec tří dětí. Po rozvodu s ním zůstali žít dvanáctiletý Matvij, sedmiletá Svjatoslava i pětiletá Olexandra. Na začátku války se s nimi Jevhen měsíc ukrýval před ostřelováním v mariupolských sklepích, než je spolu s dalšími obyvateli města „evakuovala“ ruská armáda. Jevhen se ocitnul v nechvalně proslulé věznici v Jelenivce, kde končívají váleční zajatci. Jeho děti naopak putovaly do „sanatoria“ poblíž Moskvy, odkud měly pokračovat do pěstounské rodiny.

Jevhen, 39 let

[24. února] Byl jsem v práci, na první směně. (Jevhen pracoval jako hutní jeřábník, pozn. Meduzy.) Když jsem se dozvěděl, že vypukla válka, hned mi blesklo hlavou: musíme se někam s dětmi schovat. Vzal jsem si volno a odešel z práce domů. Zabalil jsem to nejnutnější, instantní potraviny, vodu a teplé oblečení. Poté jsme se dětmi přesunuli dolů do sklepa. Ani jsem jim nemusel vysvětlovat, co se děje – všechno pochopily samy. Jen jsem je uklidnil.

Střelba se přibližovala a mně docházelo, že kdyby to trefilo zeď, celý dům by se zřítil a my bychom skončili pohřbení pod sutinami. Museli jsme zmizet. Odjeli jsme k rodičům mé bývalé ženy a zůstali u nich několik dní. Jenže pak se ostřelování přiblížilo i k nim. Schovali jsme se tedy do sklepa.

Sklep byl dlouhý a úzký, bez světla, s holými podlahami a stěnami. Jednotlivé místnosti už byly obsazené. Nájemníci domu se tam začali usazovat od prvních dnů války, snesli si dolů židle a stoly. Byli jsme tu nováčci. Neměli jsme s sebou téměř nic. Přímo na chodbě jsem nám nafoukl matraci. Bylo nás na ní šest: babička, dědeček a já s dětmi.

Bez vody i elektřiny

Brzy se ve sklepě rozhořely první spory a třenice. Lidé panikařili, vztekali se, nadávali si, děti křičely, ozýval se kašel. Můj šéf se se mnou spojil a nabídl mi, abych se nastěhoval k němu. Bydlel o pár ulic dál v přízemním bytě, u kterého nebylo tolik pravděpodobné, že ho něco trefí. Odjeli jsme proto k němu a zůstali tam docela dlouho, až do 19. března.

Dva dny před začátkem války se ve škole povídalo, že se ve Vostočném (čtvrť v Mariupolu, pozn. Meduzy) střílí. Když jsem měl 24. února jít do zápasnického oddílu, táta mi řekl, že začalo silné ostřelování a že to není žádná legrace. Sám jsem ten den žádné rány neslyšel. Zůstal jsem doma, táta byl ještě v práci.

Pak jsme se dlouho schovávali před bombardováním. Nejdřív u prarodičů, pak ve sklepě. Tam jsme běhali a hráli si s jednou holkou. Taky jsme kreslili. Když vypnuli elektřinu, malovali jsme si pod lucernami.

Ale většinou jsme jen tak tiše seděli a povídali si. Snažil jsem se uklidňovat mladší sestry, aby se cítily líp. Říkal jsem jim, že všechno bude v pořádku, že to brzy přestane, že to nejsou výbuchy, ale hřmění. Ze začátku tomu věřily.

 Matvij, Jevhenův syn

Jídlo jsme si vařili venku na ohni. Vody jsme měli málo. Ve zničených budovách jsme hledali kotle a vypouštěli z nich užitkovou vodu. Taky jsme si pro ni chodili k požárním rybníkům a do dokonce do jedné místní pekárny. Mířilo tam hodně lidí, včetně jakýchsi nově příchozích, které jsme ve městě nikdy předtím neviděli. Jednou jsem se domluvil s kluky z krytu, že půjdeme do pekárny pro vodu společně, ale něco mě pak donutilo vyrazit o půl hodiny dřív. Když jsem se vracel, šli tito neznámí lidé proti mně – a brzo se tím místem ozval výbuch. Mnoho lidí zemřelo, mí sousedé tam skončili zranění. Ukázalo se, že mě Bůh odvedl pryč.

Po téhle události jsme chtěli odjet z města, jenže jsme neměli auto. Byli jsme ochotni zaplatit cokoliv, ale ani tak nás nikdo nechtěl vzít. Obrovské problémy byly s pohonnými hmotami. Mému šéfovi se podařilo koncem března odjet do Arménie. Chtěli jsme utéct společně, ale on mi řekl, že mě přes hranici nepustí, protože jsem sloužil na vojně. Nabídl mi, že vezme moje děti, v Arménii se o ně postará a já za nimi přijdu později. Nedovolil jsem to. Děti by navíc beze mě nikam nešly – zešílely by. Nenapadlo mě tenkrát, že bude ještě hůř.

Pak jednou při ostřelování proletěla šéfovým bytem střepina – kuchyní a koupelnou až do chodby, ve které jsme se schovávali.

Do té doby jsem pravidelně běhal do nedaleké okresní nemocnice Macuka, abych si dobil telefon. Nebyli tam skoro žádní lékaři, zůstali jen ti nejstatečnější a nejodvážnější chlapi – zdravotníci v sanitkách a pediatr. Seznámil jsem se tam s dobrovolníkem, který pečoval o nemocné a zraněné. Navrhl mi, abychom se s dětmi přesunuli do protiatomového krytu v nemocnici. Nejdřív se mi tam nechtělo – spousta lidí, temné místnosti. Myslel jsem, že v bytě to bude lepší. Ale když pak prostřelili zeď, rozhodl jsem se, že radši půjdeme.

Mrtví na ulicích

V nemocnici bylo krytů několik. Ten, do kterého jsme se nastěhovali, měl kapacitu pětasedmdesát osob. Když jsme tam přišli, bylo jich v něm už devadesát, a časem to narostlo na zhruba sto čtyřicet. Ukrývaly se tam děti, těhotné ženy a spousta starých lidí. Ubytovali jsme se ve ventilační místnosti. Sice tam pořádně táhlo, ale byla bezpečnější než šéfův byt.

Jídlo jsme stále vařili venku na ohništích. Když začaly těžké nálety a už nebylo bezpečné chodit ven, připravovali jsme si ho na schodech přímo v protileteckém krytu. Dole byla spousta dětí, zpívaly písničky, kreslily, hrály karty a domino. Ženy se je snažily zabavit, pořádaly soutěže, aby je rozptýlily. Všechno se to dělo při svíčkách.

Čtěte také: Pobrat, co doma neshořelo, a když zbude čas, vyhrabat příbuzné z trosek

První čtyři dny nám tatínek nedovolil opustit pokoj v protiatomovém krytu, protože nebylo jasné, jací ostatní lidi jsou. Seděli jsme proto u sebe a kreslili si. Až pak nás nechal chodit po krytu. Byla v něm spousta dětí, hráli jsme si s nimi. Když táta cestou pro vodu našel hračky, přinesl nám je: auta, roboty. Vedle protiatomového krytu se nacházelo psychiatrické oddělení. Jedna z jeho pacientek s námi bydlela. Byla jako dítě.

Matvij

Zpočátku byl relativní klid, jenže pak ostřelování zesilovalo a bylo stále děsivější. Mrtví zůstávali ležet na ulicích. Bylo jich tam tolik, že jsme cestě z krytu pro vodu začali říkat cesta smrti.

U vchodu do krytu seděly 7. dubna děti, hrály si a kreslily. Dva vojáci s bílými páskami na rukávech a s označením samozvané Doněcké lidové republiky nám ten den přišli oznámit, že kryt brzy přijdou vyčistit čečenské jednotky. Doporučili nám, aby v něm nikdo nezůstával. „Máte půl hodiny na evakuaci.“ Nic dalšího neřekli.

Z protiatomového krytu jsme se odebrali do hudební školy, kde fungovalo shromaždiště pro evakuaci. Odtamtud nás odvezli kamsi na vesnici do jakéhosi střediska s několika velkými stany. Najednou jsme se ocitli v jiném světě. Všichni se tvářili šťastně, všude bylo písmeno Z, o válce ani vidu ani slechu, všichni žili své životy. Hned nám tam ale vzkázali, že je tábor přeplněný a nemůžeme v něm zůstat.

Poslali nás k checkpointu, kde nám sebrali všechny ostré předměty a prošacovali zavazadla. Prohledali nám dokonce i ponožky. Podívali se mi do dokladů a zjistili, že jsem bývalý voják. „Nazdar, drahouši,“ zamnuli přede mnou dlaněmi. Následně mě a děti zavřeli do oddělené místnosti. Řekli nám, abychom počkali, a odešli i s dokumenty. Seděli jsme tam až do večera.

Do poslední chvíle jsem doufal ve zdravý rozum. Neskrýval jsem, že jsem sloužil v armádě, měl jsem u sebe vojenský průkaz a pas.

Zatímco pro ostatní z protiatomového krytu přijel autobus, pro mě poslali auto. Řekli mi: „Nebojte se, ale na pár hodin teď musíte odjet, vysvětlit nám nějaké podrobnosti ohledně svých dokladů.“ Vzal jsem dokumenty, včetně rodných listů dětí. Posadil jsem Matvije a děvčata do autobusu a požádal jednu známou ženu z protiatomového krytu, aby na ně dohlédla. Doufal jsem, že budu za dvě nebo tři hodiny zpátky. Odvezli mě do vesnice Bezymjennoje u Novoazovska, kde už ve vojenské jednotce vyslýchali další lidi.

Mluv, nebo do tebe zapíchnu nůž

To já jsem tátovi řekl, že do protiatomového krytu přišli ruští vojáci. Zrovna jsme si hráli – jezdili jsme s autíčky po stole. Vojáci nám řekli, abychom se rychle připravili. Chovali se nervózně. Odvezli nás do evakuačního centra, všude visely vlajky s nápisem „DNR zvítězila“. Nakrmili nás teplou kaší, dali nám čaj a sladkosti a pokračovali jsme dál na kontrolní stanoviště. Odtud tátu odvezli pryč. Vojáci nám řekli, že ho za půl hodiny propustí, a posadili nás do autobusu. Jeli jsme také do Bezymjennoje, do Domu kultury [kam byli odvezeni evakuovaní obyvatelé Mariupolu].

Matvij

Když jsem vstoupil do budovy, na lavici seděli dva mladí muži. Později jsem se dozvěděl, že to byli ukrajinští branci. Ruce měli svázané za zády a oči převázané lepicí páskou. Dva z nich seděli čelem ke zdi, zatímco třetí byl vyslýchán a bit.

Rusové se ke mně otočili a zeptali se: „Budeš mluvit, nebo dělat problémy?“ Já na to: „Budu mluvit, ptejte se mě, odpovím vám. Nemám co skrývat. Nemám žádná vojenská tajemství ani nic podobného.“ Mluvili jsme spolu, vysvětlil jsem, že vychovávám tři děti, nebojoval jsem, jen jsem sloužil v jednotce. „Promiň, já sice všemu rozumím,“ řekl mi jeden z vyslýchajících, „ale pořád jsi smluvní voják.“ Svázali mě, na hlavu mi dali kšiltovku, naložili mě do auta a se mnou ty dva brance. Nikoho z ničeho neobvinili. Řekli jen, že jsme podezřelí z „napomáhání terorismu“.

Přivezli nás do dočasného zadržovacího zařízení v Novoazovsku. Tam nás postavili ke zdi. Nějaký chlápek vyšel ven a spustil: „Víš, kde jsi? Jsi v háji. Budu se tě teď vyptávat, a pokud uvidím, že lžeš, buď ti podrazím kolena, nebo do tebe zapíchnu nůž.“ Muže přede mnou odvedli, slyšel jsem, jak ho fackují. Předvolali i mně. Zopakoval jsem, že vychovávám děti a že jsem nebojoval. Nedotkli se mě, ale musel jsem strávit dalších dvacet čtyři hodin v cele se svázanýma rukama a nohama.

Rozvázali mě až druhý den, před dalším výslechem. Fotili mě při něm a připadal jsem si jako ten nejhorší zločinec. Stál jsem s tabulkou v ruce jako ve filmu. Pak nás odvedli do cely, kde jsme zůstali ještě několik dní. Nakonec nás sedmnáct se svázanýma rukama naložili do „bochníku“ jako zvířata a odvezli na doněcký Odbor pro boj s organizovaným zločinem (UBOP), kde každého znovu vyfotografovali a sejmuli mu otisky prstů.

Bylo tam několik vyšetřovatelů. Každý si vzal jednu osobu do kanceláře. Dostal jsem standardní otázky: „Co máš společného s Azovem? A Národní gardou?“ Znovu jsem vysvětlil celou situaci a vyšetřovatel tentokrát zaujal celkem rozumný postoj.

Pak mě odvedli do cely pro šest lidí. Byla to tedy spíše opičárna, kde se jich tísnilo už asi šedesát. Největším problémem byla voda a vzduch. Všichni jsme dýchali mezerou mezi dveřmi a podlahou a skoro jsme nemluvili, protože jsme šetřili kyslíkem. Pracovníci [UBOPu] nám sami od sebe koupili dva bochníky chleba a dvě láhve vody. Takto jsme seděli dalších čtyřiadvacet hodin.

Pak si mě znovu zavolal ten samý vyšetřovatel. Prý v mém prohlášení něco špatně napsal, tak ho opravil a teď ho musím podepsat. Nikdo mi samozřejmě nedal nic přečíst. Následně nás rozvezli na různé policejní stanice v Doněcku. Mě, jednoho starého muže, jednoho mladého mariňáka a ty dva odvedence poslali na oddělení Leninského obvodu a zavřeli do cely. Znovu jsme spali na podlaze.

Čtěte také: Smích i slzy, odhodlání i bezmoc. Hra o mysl lidí ve válce na Ukrajině

Druhý den nás odvezli do nemocnice na rentgen. Místní naše přítomnost evidentně rozhodila. Jeden starší pán, jak si teď vzpomínám, velký, asi dvoumetrový chlap, křičel: „Dejte mi ho na práci na zahradě! Může kopat brambory a bude mi užitečný.“ Náš strážný na to: „Uteče vám.“ A dědeček: „Neuteče, mám pistoli TT. Zastřelím ho jako psa.“

Pak jsme pokračovali do doněckého Střediska pro dočasné zadržení (SDZ), kde to bylo o něco lepší. V cele jsme měli vodu a záchod. Mohli jsme se alespoň umýt. Druhý den, 11. dubna, nás začali znovu odvážet. Jako v nejlepších filmech o speciálních jednotkách tam [poblíž SDZ] stáli dva obrovští svalovci. Jeden z nich se zeptal: „Zabíjel jsi Rusy?“ Řekl jsem: „Ne, ani jsem nevystřelil.“ Chytil mě za krk, udeřil mi hlavou o mříže a pak do mě začal kopat. Nějak se mu nelíbil můj obličej.

Hrozně mě zmlátili a pak mě donutili podepsat papír, že nemám na SDZ žádné stížnosti. Pak nás naložili do vagonu, bylo nás třiatřicet, a jeli jsme do trestanecké kolonie v Jelenivce.

56 lidí v cele pro šest vězňů

Než nám tátu odvezli, nechal nám své kontakty. Podařilo se mi zapnout telefon, najít číslo na tátova šéfa a zavolat mu. Pak ale telefon přestal fungovat a já už se nikam nedovolal. Protože tátova známá z protiatomového krytu neměla naše doklady, odvezli nás z Bezymjennoje do Ústřední novoazovské nemocnice. Doktoři se tam o nás starali, abychom neonemocněli. Žádná vyšetření se nekonala, jen nám při obědě dávali vitamíny na střeva. Po chvíli přišel nějaký muž – myslím, že ze sociálního úřadu – a řekl: „Půjdete na chvíli do tábora.“

Matvij

Byl jsem v takovém stavu, že jsem si jen přál, aby ta noční můra rychle skončila a já se mohl vrátit k dětem. Zbytek mě moc nezajímal. Děti pro mě byly pochopitelně nejdůležitější. Později jsem zjistil, že mě hledaly. Matvij vytiskl oznámení, vyvěsil plakáty a podařilo se mu dostat k mému šéfovi. Šéf do pátrání zapojil všechny, které mohl – známé i cizí lidi. Na Facebooku se objevily příspěvky s mými fotkami.

Do Jelenivky nás přivezl autobus, jednoho po druhém nás vysadili a zaveleli: „Run!“ To znamená, že zatímco utíkáte od autobusu k bráně, příslušníci jednotek OMON vás tlučou obušky. Říkají tomu „registrace“. Mlátili nás velmi tvrdě, jednoho muže zbili tak, že třikrát omdlel, když se snažil utéct. Z autobusu jsem vystoupil jako poslední, a když mi dali pokyn k útěku, běžel jsem tak rychle, že mě ani jeden policista nestačil zasáhnout. Až úplně nakonec, když už jsem stál u zdi, přiběhl zvláštní policista, přehodil si obušek a velmi silně mě udeřil rukojetí do zad.

Šestapadesát nás skončilo v cele se šesti lůžky. V ní jsme strávili deset dní. Pili jsme užitkovou vodu a jedli ze špinavého nádobí kůrkami chleba místo lžic. Následně nás převezli do jiného bloku Jelenivky, kde se dohromady tísnilo 485 lidí, kteří museli spát na podlaze. A taky pracovat. Byla to jediná příležitost, jak si koupit cigarety, kus sádla nebo něco jiného k snědku. Kopali jsme, uklízeli, sekali trávu a sázeli zeleninovou zahrádku.

V Jelenivce měli strážci různé triky, jak nám „zpříjemnit“ den. Někteří nás třeba nutili zpívat hymnu samozvané DNR, a když jsme odmítli, odvedli nás k plotu a kopali nás do nohou. Náš zpěv si pak natáčeli na video. V noci nás zase na oplátku nutili běhat.

Pak začali lidi z tábora houfně odvážet, čtyřikrát denně, protože do něj mělo přijet dalších 2,7 tisíc lidí a jeho kapacita byla dva tisíce osob. V Jelenivce zůstali jen ti, kteří něco uměli. Měli sem transportovat obránce Azovstalu a my jsme pro ně připravovali místa – nosili matrace, stlali postele. Když dorazili, všichni jsme museli zpět do cely pro šest lidí.

Děti v Rusku

Dne 26. května si mě zavolal dozorce. Nevěděl jsem proč. Ani jsem nebyl oblečený, koženou bundu jsem nechal v cele. Mě a dalších osm lidí předvedli na velitelství. Náčelník s každým osobně promluvil, ptal se, kdo jsme a kde jsme sloužili. Šest z nás někam odvezli, ale mně a ještě jednomu člověku řekli, že nás propouštějí. Odvedli nás zpátky do káznice. Večer, asi šest hodin po rozhovoru s náčelníkem štábu, jsme byli se spoluvězněm bez jakéhokoli vysvětlení propuštěni. V Jelenivce jsem strávil přesně pětačtyřicet dní.

Poslední autobus z Jelenivky do Doněcku odjížděl v pět odpoledne a my se dostali ven až večer. Mnoho lidí, kteří nestihli autobus, prý zůstalo přes noc na zastávce. Slyšel jsem o případech, že je nad ránem znovu odvedli do věznice. Tak jsme se s kamarádem rozhodli jít [do Doněcku] pěšky.

Pršelo a vedle nás zastavil žigulík, ve kterém seděli vojáci. Polekali jsme se – vždyť jsme právě vypadli z vězení a pocítili první závan svobody. Naštěstí se ale jen zeptali: „Kam chcete svézt?“ Řekli jsme: „Na doněckou dálnici.“ V klidu nás svezli, vysadili a my jsme šli asi půlku noci dál.

Najednou jsme uprostřed silnice zahlédli auto. Chtěli jsme se stáhnout stranou, aby nás z něj nikdo neviděl, jenže oni na nás začali střílet.

Odplazili jsme se tedy zpátky, přenocovali na autobusové zastávce a ráno odjeli do Doněcku.

V Doněcku dostal můj společník doklady celkem rychle, zato já jsem na ty své čekal půl dne. Pak přišla nějaká žena, předala mi papíry a řekla: „Nemáme tu rodné listy dětí, proto dnes v pět hodin ráno odletěly do Moskvy.“ Přepadla mě zuřivost – sebrali mi děti v den, kdy mě propustili!

Dostal jsem číslo na sociální službu, která byla za jejich odebrání zodpovědná. Neměl jsem místní SIM kartu a kvůli dlouhým frontám jsem si ji nemohl koupit. Podařilo se mi ale dovolat se z telefonu vojáka, kterého jsem potkal na ulici. Sociální služba mě ujistila, že děti jsou v pořádku a brzy se vrátí. Uklidňovali mě a dali mi číslo na jejich opatrovníky. Napsal jsem prohlášení, že až se děti vrátí, vezmu si je domů, a kde máme v plánu bydlet.

„Žeku, kam teď jdeš?“ zeptal jsem mě společník, se kterým jsem jel do Doněcku. „Pojďme ke mně.“ Bydlel ve vesnici nedaleko Novoazovska, zůstal jsem u něj deset dní. Celou tu dobu jsem s dětmi komunikoval přes telefon jeho manželky.

Odvezli nás – asi třicet dětí – z nemocnice právě ve chvíli, kdy tatínka propouštěli. Sociální pracovník nás předal vychovatelům a my jsme jeli velkým autobusem na letiště do Rostova. Měli jsme tam „soukromé“ letadlo – druhá půlka byla prázdná. Bylo to poprvé, co jsme se sestrami letěli letadlem. Nejdřív to bylo hrozné – zalehávaly mi uši, bylo mi špatně. Ale když jsem jedl, cítil jsem se o něco lépe.

Po příletu do Moskvy nás odvezli do tábora v Poljany. Byla to dlouhá cesta. Tábor byl takové velké sanatorium. Uprostřed lesa stála na obrovské mýtině spousta velkých domů. Bylo tam i fotbalové hřiště, plácky na basket a na volejbal, trenažéry, lanové centrum. A taky jedno dětské hřiště, na které jsme ale nechodili, protože se nikomu nelíbilo.

Starali se o nás tři vychovatelé, dvě sestry a ředitel. Ten se občas přišel podívat, jestli je všechno v pořádku. Zpravidla s námi komunikovali vychovatelé. Snažili jsme se jich neptat na rodiče, aby nám pak nebylo smutno. Jednoho dne mi teta Saša, jedna z učitelek, řekla: „Pojď za mnou.“  Saša zavolala mému tátovi. Byl to náš první telefonát od chvíle, co ho odvezli. Skvěle jsme si popovídali, plakali jsme štěstím. Mluvili jsme spolu hodinu. A nebylo to naposledy.

Matvij

Pochopil jsem, že viset na krku svým hostitelům už nepřipadá v úvahu. Rozhodl jsem se zajet podívat se do Mariupolu, co se stalo s mým domem a věcmi. Město bylo pod kontrolou samozvané DNR, už se nestřílelo.

V Mariupolu jsem zjistil, že tam nemáme co dělat. Město páchlo, na ulicích se válely lidské ostatky, psi mrtvolám okusovali ruce a nohy. Bylo děsivé vidět po ulici běžet psa s rukou v tlamě. Zavolal jsem přátelům, kteří bydleli za městem, a ti se mě ujali. Zůstal jsem u nich pár dní a našel si práci recepčního v letovisku v Melekinu, kde jsem prováděl drobné opravy pokojů. Můj plat byl 150 hřiven (asi sto korun, pozn. Voxpotu) – úplné nic. Spal jsem v pokoji v tom samém penzionu. Zůstal jsem tam pět nebo šest dní.

Závod s časem

Pak mi zavolal Matvij: „Tati, máš maximálně pět dní na to, abys nás vyzvedl, jinak nás dají k adopci.“ Sociální pracovníci mu nabídli buď pěstounskou péči, nebo dětský domov. Kategoricky prohlásil, že neudělá žádné rozhodnutí, dokud si se mnou nepromluví. Po tomhle telefonátu se na mě všechno sesypalo. Začal jsem obvolávat přátele, známé, všechny, koho jsem mohl. Žádal jsem o peníze na cestu do Moskvy, škemral jsem o půjčky. Uprostřed války to ale nepřipadalo v úvahu.

Ráno jsme obvykle cvičili, pak nás zas odvedli do pokojů. Odtud jsme pokračovali na snídani, následně se konaly různé dílny – pletli jsme copánky, kreslili, dělali různé věci. Pak byla odpolední svačina, po ní procházka. Následoval oběd a odpolední klid. Po spaní jsme měli volný čas, pak večeři, všichni se umyli a šli spát.

Vzali nás do Moskvy, do aquaparku a na prohlídku historického centra. Čtyřikrát jsme také byli v nemocnici a podstoupili několik vyšetření. Dali mi na hlavu nějakou věc namazanou mastí, měla takové přísavky. Nevím, co to bylo.

V polovině května přišly do tábora tři nové tetky ze sociální služby. Jedna si šla promluvit s nějakými holkami a další dvě zůstaly se mnou. Představily se a řekly, že vzhledem k okolnostem – v Doněcku probíhalo silné ostřelování – nás nemohou vrátit k tátovi. Řekly nám, že pokud máme příbuzné tady v Rusku, můžeme se jim pokusit zavolat, ale [prý] stejně nebudou mít čas nás vyzvednout. A dodaly: „Můžeme tě umístit buď do pěstounské rodiny, nebo do dětského domova.“ Odpověděl jsem, že o tom budu přemýšlet. Pokračovaly: „Děvčata potřebují péči a pěstounská rodina bude nejlepší.“ Řekl jsem, že se nerozhodnu bez táty. Druhý den jsem zavolal tatínkovi. Řekl, že se pro nás pokusí přijet.

Matvij

Z Matvije jsem se snažil udělat chlapa. Brzy mu bude třináct, je to sportovec, byl třetí v řeckořímském zápase, má medaili. Vychoval jsem z něj vůdce. Vyzkoušel si fotbal, byl kapitánem volejbalového týmu, vyhrával. Hájil čest školy, zúčastnil se olympiády. A upřímně řečeno, nikdy jsem mu s učením nepomáhal – všechno dělal sám. A také brání [před šikanou] dívky a slabší děti. Vždycky mi pomáhal s mladšími dcerami.

Po telefonátu s Matvijem jsem zavolal na sociální službu. Řekli mi, že je to nesmysl: „Ten chlapec to špatně pochopil.“ Moji příbuzní mi poradili, abych se obrátil na ruské dobrovolníky. Zavolal jsem jim a všechno jim vyložil. Druhý den pro mě poslali auto. Dobrovolníci mi dali 2000 rublů na cestu s řidičem, který mě odvezl z Melekina do Novoazovska na kontrolní stanoviště. Tam mě [ruští vojáci] trochu potrápili a chvíli kontrolovali. Na ruských hranicích mi vzali pas a dlouho jsem tam na něj čekal. Pak mě svlékli a začali hledat tetování. „Jsem z Jelenovky, z filtrační věznice, tady je moje osvědčení,“ řekl jsem jim.

Nakonec jsem se přes hranice dostal. Dali mi ruskou SIM kartu a já zavolal dobrovolníkům. Navedli mě, abych jel do Taganrogu a odtud vlakem do Rostova. Z Rostova jsem vlakem pokračoval do Moskvy. Jízdenku mi koupili zase dobrovolníci.

Hned jak se dobrovolníci dozvěděli o naší situaci, napsali dopis Putinovi. Na cestě do Moskvy mě kontaktoval zástupce ombudsmanky pro práva dětí [Marie Lvové-Bělové] a řekl mi: „Po celém Rusku jste způsobil takový rozruch!“ Já na to: „Vždyť se snaží udat moje děti k adopci.“ Zástupce zase: „To jsou nesmysly, děti to všechno špatně pochopily.“ Říkám: „Jsou to nesmysly, samozřejmě, a já jsem venkovský buran.“

Čtěte také: Z uklízečky třídní učitelkou. I tak se žije na Ruskem anektovaných územích

Dorazil jsem do Moskvy. Na nádraží na mě čekala dobrovolnice, u které jsem přespal. Ráno mě předali její kolegyni a ta mě odvedla do Poljany. Takže mi trvalo dva dny, než jsem se dostal z Melekina do penzionu, a měl jsem ještě tři dny k dobru [než děti pošlou do pěstounské rodiny].

Abyste rozuměli, Poljany, to není žádná legrace. Ozbrojené stráže, patnáctimetrový plot, všechno je oplocené jako ve vězení.

Chyběly jenom věže a hlídky. I když hlídky tam vlastně byly. Byl to zvláštní tábor: vstávalo se v pět ráno, zhasínalo se v deset večer. Děti tam polykaly zelené pilulky a podstoupily lékařská vyšetření – za dvaadvacet dní z toho byly čtyři papíry s výsledky krevních testů. Tolik bych nezvládl ani za půl života. Děti mi později vyprávěly, že jim promítali filmy o válce a vraždách. A taky o dívce, která zabíjela psy a šila z jejich kůží.

Nevím, co to všechno mělo znamenat. K čemu bylo tak podrobné lékařské vyšetření? Jen aby zjistili, jestli jsou zdravé? Tomu nikdy životě neuvěřím.

[Když jsem přijel], vyšli za mnou psycholog a zástupce ombudsmana pro práva dětí, se kterým jsem mluvil po telefonu. Řekl jsem jim, jak a proč se děti ocitly v penzionu, kde jsem byl a co jsem celou tu dobu dělal. Ukázal jsem jim všechna potvrzení toho, že jsem [jejich] zákonný zástupce. Pak mě pustili do [penzionu]. Půl dne jsem psal všelijaké stvrzenky a podepisoval papíry. Když bylo vše připraveno, děti si sbalily věci a my jsme konečně odjeli.

Některým [dětem] říkali, že nová rodina bude dočasná, některým, že bude trvalá. Spousta z nich byla opravdu adoptována. Jednoho mého kamaráda adoptovala… Maria, která má na starosti práva dětí (Maria Lvová-Bělová, ombudsmanka prezidenta pro práva dětí – pozn. Meduzy).

Matvij

 Po několika dnech strávených u místního dobrovolníka se nás ptali, kam chceme pokračovat – jestli do Mariupolu, nebo do zahraničí. Vybral jsem si druhou možnost. Teď jsme v Rize.

Nedovedu říct, co mi celou tu dobu dodávalo sílu. Nejdůležitější bylo nezbláznit se. Celý život jsem byl zvyklý za svoje děti bojovat. Vyrůstal jsem prakticky bez rodiny, odjakživa jsem proto po rodině toužil. S bývalou ženou jsme však měli spoustu problémů. Přivíral jsem nad tím oči, aby děti měly šťastné dětství. Asi jsem si zvykl za svou rodinu bojovat.

Z ruského originálu «Пап, у тебя есть максимум пять дней, чтобы нас забрать» publikovaného 3. listopadu 2022 na serveru Meduza přeložila Eva Čeplová.