Metaverse sice zatím masivně prodělává, ale stojí na vizi, která předznamenává novou éru. V ní i samotné technologické firmy přestávají věřit, že dokážou vyřešit společenské problémy. Co to znamená pro nás ostatní, kteří si útěk do virtuální reality nemůžeme dovolit? Přinášíme překlad eseje akademiků z Humboldtovy univerzity v Berlíně.
Před téměř deseti lety vydal publicista Evgeny Morozov knihu, jejíž název lze volně přeložit jako „K záchraně všeho klikněte sem“ (To Save Everything, Click Here). Jeho prorocká diagnóza nadcházející digitální éry popisovala, jak Silicon Valley a tamní technologické firmy budují ideologii, podle které všechny komplexní společenské problémy vyřeší neviditelná ruka chytrých technologií, algoritmů nebo aplikací.
Morozov tuto ideologii nazval solucionismem (z anglického slovesa solution – řešení) a přinesl tak břitký koncept, jehož platnost potvrzovalo každé další velkolepé představení nového produktu. Z těch se i vinou tehdejšího mediálního pokrytí staly události takřka náboženského rázu, během nichž se oslavovala „problémy řešící“ moc technologií. Po ikonické frázi Steva Jobse o „ještě jedné věci“ přicházelo překvapení, úžas a bujarý potlesk. Všechno mělo být lepší, chytřejší, krásnější.
Jakmile prezentace zbrusu nových produktů vystřídaly pouhé aktualizace novějších verzí, na scénu vstoupili další hráči, říkejme jim třeba Elonové Muskové. Jejich vize vzkřísily ducha technologií, které umožňují ledasco. Kdo by nakonec nechtěl, aby ho do San Francisca dopravil Hyperloop, nebo na Měsíc vystřelil SpaceX?
Nebyla vlastně virtuální realita, bohaté bílé děcko mezi technologiemi, prázdným slibem tak nějak odjakživa?
Loňské představení metaversu ale předznamenalo novou fázi v historii technologického solucionismu. Zuckerberg nám v něm nesliboval nový produkt, ale zcela nový svět. Dokonce i vizualizace použité v prezentaci byly nové – neměly žádnou oporu v existujícím softwaru či aplikaci. Facebook se změnil na Meta Platforms a z Marka Zuckerberga se (konečně) stal avatar. Ten provázel obecenstvo nablýskanou realitou programu Horizon Worlds, kde se to hemžilo hrami, sportem, palmami, či dokonce planetami. Vedle toho ale nabídl také vhled do vesmíru simulovaného podle představ Silicon Valley. Tedy do říše barevných kostýmů, „imerzivních koncertů“ a dalších „úžasných zážitků“.
Tahle utopie ve stavu beztíže stírá rozdíly mezi virtuálním a reálným díky technologii rozšířené reality. Nadto nám skrze hry jako „Opravdové VR rybaření“ nebo „Lesní farma“ umožní – slovy Karla Marxe – „dnes dělat to, zítra ono, ráno lovit, odpoledne rybařit, večer se zabývat chovem dobytka, podle toho, na co mám zrovna chuť“, aniž by se člověk musel stát lovcem, rybářem nebo pastevcem na plný úvazek.
Mnoho povyku pro pláže bez koktejlů
Ze Zuckerberga se pochopitelně přes noc nestal myšlenkový vůdce digitálního komunismu, jeho vize je skrz naskrz kapitalistická. Cílem metaversu není vytvořit veselý obrazový svět dostupný na jedno kliknutí, ale vygenerovat úplně novou ekonomiku. Deset tisíc zaměstnanců a zaměstnankyň (jednou tolik jich mělo přibýt v EU), které na této vizi pracovaly, nevytvářely nic jiného než virtuální zboží.
V červnu 2022 se tak v metaversu otevřely virtuální obchody luxusních značek jako Balenciaga či Prada s oblečením pro avatary. To vdechuje celému světu tolik potřebnou auru nových příležitostí. Za stejným účelem korporace Meta neustále skupuje start-upy, žádá o patenty (jako třeba o ten na technologii sledující zorničky – se záměrem biometricky „optimalizovat“ pozornost uživatelů směrem k reklamám) a investuje do svého vývojářského centra Reality Hub – v posledních dvou letech částkou okolo 20 miliard dolarů.
Po vytyčené cestě se má postupovat tak dlouho, dokud potřebné technologie nebudou vynalezeny – nehledě na to, že zatím neexistují. Jestli Silicon Valley dřív přehánělo schopnosti skutečných produktů, Zuckerbergova prezentace se nám snažila prodat spekulativní narativ, nebo spíš sen. Nehledě na to, že jsme ho ještě ani nesnili.
Reakce na představení metaversa byly často protichůdné. Na jedné straně jsme slyšeli euforický aplaus technologických nadšenců, kteří nový vesmír považovali za logické vyústění trendů okolo kryptoměn, NFT nebo blockchainu, a vzbuzovali FOMO u každého, kdo do rozjetého vlaku nenaskočil dost rychle.
Čtěte také: Život v metaversu se blíží. Jeho stavitelé chtějí konec internetu, jak ho známe dnes
Ty ale rychle přehlušily kritické hlasy. Nejde jenom o drahou kopii fantazií ze starých sci-fi? Nebo pastelový update zapomenuté aplikace Second Life? A nebyla vlastně virtuální realita (VR), bohaté bílé děcko mezi technologiemi, prázdným slibem tak nějak odjakživa? Zatímco si někdo utahoval z použitých technických řešení (respektive jejich absence) v samotné prezentaci, a jiný zase ze Zuckerbegových prkenných pokusů o vtipy, část hlasů naopak mínila svoji kritiku se vší vážností. Podle nich metaverse představuje buď elektronický eskapismus, nebo finanční hazard, přičemž ani jeden z nich si v klimatické krizi nemůžeme dovolit.
Jak tedy chápat všechen ten povyk okolo virtuální reality, kterou filozof česko-německého původu Vilém Fluser označoval za kvadraturu kruhu – svět, v němž můžete simulovat ostrov s pláží a palmami, ale nikdy si v něm nevychutnáte koktejl? Jaké problémy má metaverse skutečně pomoct vyřešit?
Nejen krásná nová firma, ale i celý svět
Nejpravděpodobnější interpretací zůstává, že metaverse je nákladný PR trik, který má po sérii skandálů ukázat korporaci Meta ve světle velkolepých inovací. Namísto potlesku ze všech stran se i zevnitř firmy ozývala skepse, kterou ilustrovala výpověď jednoho ze zaměstnanců: „Metaverse je jedinou věcí, o které se chce Mark bavit.“
Napětí signalizovaly i další zprávy: Také v následných PR akcích se objevovali avataři jako z levného animovaného filmu a zveřejněné programy obsahovaly tolik chyb, že vývoj musel být pozastaven. V listopadu pak kvůli špatným finančním výsledkům Zuckerberg ohlásil propuštění 11 tisíc zaměstnanců. To všechno značí rozčarování, které přesahuje jen pár špatných manažerských rozhodnutí. Ukazuje totiž na roztřepení celé ideologie solucionismu.
Když neumíme vyřešit problémy tohoto světa, tak vytvoříme nový, ve kterém žádné nebudou.
Do celého Silicon Valley už delší dobu prosakuje představa, kterou můžeme s filozofem Ernstem Blochem nazvat „podivným smršťováním utopických představ“. Ještě před pár lety mohl CEO Googlu Eric Schmidt prohlašovat, že správný přístup k technologiím „spraví všechny problémy světa“. Celkem důvěryhodně zněly i argumenty Marka Zuckerberga o tom, že propojenost světa zvýší šance lidstva na boj s klimatickou změnou, pandemiemi nebo terorismem. A tradiční média mohla ve svém zpravodajství oslavovat „facebookové revoluce“.
Důvěra v tyto sny se ale postupně zhroutila. Pod náporem fake news či nenávistného obsahu, odhalení whistleblowerů od Christophera Wylieho po Frances Haugen, nebo několika antimonopolních žalob se už technologické firmy nemohly dál tvářit, že našly řešení na zásadní společenské otázky. Pokud je vůbec kdy hledaly. Naopak se ukazuje, že jejich praktiky, nazývané jako „kapitalismus dohledu“, vytvořily mnoho nových problémů.
Metaverse tak představuje logické vyústění této sekvence. Když neumíme vyřešit problémy tohoto světa, tak vytvoříme nový, ve kterém žádné nebudou. Do metaversu tak možná neutíkají uživatelé, ale spíš samotné technologické firmy.
Sexuální násilí, alt-right i nerovnosti – ale virtuálně
Bližší pohled na internet budoucnosti podle Meta opravdu ukazuje, že toho slibuje více samotným korporacím než uživatelům. Namísto možná ne tak krásného, ale stále alternativního světa, totiž až příliš často připomíná pouhé rozšíření současné reality – se všemi dobře známými neduhy. Zuckerberg prodával svoji virtuální skutečnost jako cestu k pocitům blízkosti, intenzity a autenticity, které jsou na displejích tradičních zařízení nedosažitelné. Ale „imerzivní zážitky“ se můžou rychle změnit v problémy, obzvlášť u těch nejzranitelnějších.
„Virtuální realita je designovaná tak, aby vaše mysl a tělo nepoznaly rozdíl mezi reálnou a virutální či digitální zkušeností,“ píše Nina Jane Patel, výzkumnice metaversu, jejíž avatar byl sexuálně napaden několika uživateli v prostředí Meta Horizon Venues, učeného pro události ve VR. „Do určité míry moje fyziologické a psychické reakce odpovídaly tomu, jako kdyby se to stalo v realitě,“ tvrdí Patel.
Nina Jane Patel, a mother, detailed the entire incident in a Medium blog post, claiming that everything happened within seconds of her entering the virtual world.#metaverse #Facebook #metaversegeneration #thecriticalscript pic.twitter.com/6pQUquiA7k
— The Critical Script (@ScriptCritical) February 3, 2022
Jakkoliv je metaverse pořád spíše spekulativní narativ, jeho první průzkumy dávají tušit, že navzdory šumícím vodopádům a tropickým rostlinám nepůjde o žádnou digitální Šangri-Lu. Rozhodně to nebude svět zbavený utrpení – experti varují před sexuálními predátory, kteří už dnes v těchto prostorech číhají na děti. „Je to jako designovat non-fikci,“ shrnuje Patel.
Meta tak v podstatě opakuje scénář, který jsme viděli u Facebooku. Vytváří do velké míry neregulované prostory, které lze jen velmi obtížně kontrolovat legislativou, dokonce i s novou právní infrastrukturou. I zde dochází k určitému přeformulování nenaplněných nadějí, i když se starým dobrým důrazem na technické řešení namísto regulací.
Problém sexuálního obtěžování má vyřešit „nástroj osobních hranic“, který umožní uživatelkám a uživatelům přepnout do jakéhosi bezpečnostního módu. Ve světle výpovědi Patel lze ale něco takového jen těžko považovat za řešení. „Stalo se to tak rychle. Dřív, než jsem na bezpečnostní bariéru stihla vůbec pomyslet, jsem byla paralyzovaná,“ říká výzkumnice.
Podobně mrazivé byly výsledky experimentu, který letos v únoru podnikla novinářka Emily Baker-White z Buzfeedu. Aby otestovala, jak se bude v metaversu dařit konspiračním teoriím a dezinformacím, vytvořila v Horizon World svůj vlastní „svět“ s alt-right tématikou. Vyzdobila ho slogany jako „11. září byla práce tajných služeb“, „Zastavte krádež“ nebo „PizzaGate je pravda“.
Meta has kept secret much of how it plans to protect people from dangerous speech in virtual reality. So we built a VR world full of banned content and then reported it. Content moderators said it was fine — until we talked with Meta’s PR team. https://t.co/jsZehAFS1b
— BuzzFeed News (@BuzzFeedNews) February 12, 2022
Poté, co novinářka svůj výtvor z uživatelského profilu nahlásila, se jí dostalo následující odpovědi: „Naši vyškolení specialisté na bezpečnost vaši žádost přezkoumali a rozhodli, že obsah neporušuje naše pravidla ohledně obsahu ve virtuální realitě.“ Meta tento svět odstranila až potom, co Baker-White zkontaktovala komunikační oddělení firmy jakožto novinářka – tedy kanálem, kterým drtivá většina uživatelů nedisponuje.
I když metaverse slibuje alternativní svět, zběžný pohled za jeho barevnou fasádu odhaluje absenci jakékoliv politické imaginace – socioekonomické problémy a nerovnosti jsou pouze převedeny do virtuálna. I když by teoreticky mohlo jít o svět, v němž neexistuje nedostatek, v Zuckerbergě metaversu se především hájí skutečný status quo.
Každý pixel, kousek půdy a virtuálně konfigurovaná palma slouží coby nádherné rozptýlení od naší kreativní impotence v realitě.
Ve fyzické realitě si mohou bohatí uživatelé koupit virtuální zboží, NFTs, nebo dokonce „zkušenosti“. Ve VR videohrách však praktiky pozorujeme to, jak si movití hráči najímají pracující za prekarizovaných podmínek, aby za ně neustále klikali, a tím pro ně „těžili“ virtuální měnu. Zároveň s tím se mohou bohatí i ve virtuálním světě vychloubat svoji třídní pozicí, Gucci kabelka stojí v metaversu víc než v reálném světě.
Málokoho potom překvapí, že roste počet zpoplatněných světů a služeb. To v praxi znamená další finanční bariéry, které jsou kvůli astronomickým cenám VR headsetů už tak vysoké. Theodor Adorno chápal utopii jako „náznak sociálního řádu, který ještě neexistuje. Tahle virtuální utopie je naproti tomu až příliš reálná.
Jaká realita, takový metaverse
Dost možná tak sledujeme první velké vyprávění z éry postsolucionismu. Tedy v době, kdy nikdo nevěří, že nás technologie zachrání a firmy nedokážou přijít s ničím lepším než simulakrem nebo rozbitým fantasy světem, který nenabízí ani náznak možné spásy. Co má tedy udělat metaverse atraktivním pro miliardy uživatelů, s nimiž počítají Zuckerbergovy představy? Odpověď můžeme hledat právě v příběhu o světě, který nemá budoucnost.
Všichni si postupně uvědomujeme, že katastrofy se stávají nedílnou součástí našeho života a individuální akce (jako třeba udržitelnější spotřebitelské chování) s tím mnoho nezmůžou. Právě v tomto kontextu vypadá najednou metaverse se svými rozličnými možnostmi lákavě. Umožňuje nám nadesignovat si prostředí, které je jenom naše a zdánlivě izolované od každodenní apokalypsy. Každý pixel, kousek půdy a virtuálně konfigurovaná palma slouží coby nádherné rozptýlení od naší kreativní impotence v realitě. To vše utužuje představu o naší vlastní efektivitě, se kterou jsme údajně schopní tvořit creatio ex nihilo.
Čtěte také: Méně peněz, více politiky. Co čekat od Muskova Twitteru i celého Silicon Valley v nové éře?
Nemusíme zalívat naše rostliny ani snášet ubývání podzemních vod během sucha. Všechno, co rezaví, vadne nebo jeví známky poškození, lze odstranit z dohledu a vymazat. Metaverse se ukazuje jako svět, o který není třeba pečovat, a láká nás příslibem, že se už dál nemusíme strachovat. Zatímco v realitě se budoucnost jeví jako nedostupná nebo katastrofická, Meta nám nabízí postsolucionistické anestetikum.
Eskapismus je tady, ale zůstává nerovnoměrně rozprostřený. Ti, kteří jsou dnešními reálnými katastrofami ohroženi nejméně, mají nejvíce možností na útěk do bezstarostného světa plného palem. Tito lidé se tak jako jediní mohou oddat té největší iluzi – o neomezeném digitálním světě, o virtualitě bez materiálna.
Už dnes zřídkakdy vidíme infrastrukturu, datová centra, podmořské kabely nebo obrovskou spotřebu energie, která pohání naší digitální každodennost. S VR brýlemi na očích si jí nejspíš budeme všímat ještě méně. Ale obrazy krásného nového světa jsou intenzivně závislé na reálných zdrojích, simulovaná příroda na té opravdové. Zuckerbergova vize virtuální reality počítá s tisícinásobným zvýšením výpočetní kapacity. To nevyhnutelně vyústí v možná surreálné, ale rozhodně ne virtuální dopady. Katastrofy skutečného světa se tak dříve nebo později stanou katastrofami metaversa.
Ignorování enviromentálních limitů odhaluje bílé místo v narativu o imerzi. Bez fyzického světa není žádný metaverse, a pokud nevezmeme obavy o stav tohoto světa vážně, žádná budoucnost zkrátka nebude. Už Adorno v polovině 20. století věděl, že utopie lze snít pouze za cenu popření nepříjemné reality v současnosti. Kdokoliv je maluje předčasně a příliš dopodrobna, vyčerpává jejich potenciál. A ten, kdo udržuje realitu v nesnesitelném stavu, nebo ji dokonce zhoršuje, zase ničí samotné podmínky pro uskutečnění jakékoliv utopie. Vítejte v poušti naší virtuality.
V originále vyšla esej na webu magazínu Die Zeit. Z anglické verze publikované v tištěné verzi časopisu Dissent ji přeložil David Scharf.
