Korupce, nepotismus a nekonečný cyklus násilí. Tohle všechno nasměrovává Jižní Súdán k dalšímu konfliktu. Ze země svírané napětím pro Voxpot reportuje Lenka Hrabalová.
Silnice se kroutí nekonečnou buší a obrovské krátery v ní zpomalují jízdu na deset kilometrů v hodině. Hlavní tah na Keňu a Ugandu je navíc po prudkém dešti v katastrofálním stavu.
Míjíme desítky lidí jdoucí po okrajích. Ženy se žlutými barely na hlavách a s mačetami v rukou. Skupinky mužů hlídající stáda krav. Na každou skupinu připadá alespoň jeden kalašnikov.
Mačety, luky, šípy a oštěpy už ani nevnímáme. V zuby ozbrojeném Jižním Súdánu je občanská válka na spadnutí – války kmenové zde však nikdy nepřestaly.
Zbraně jsme používali k rozhrnování těl na cestě.
Jižní Súdán je nejmladší zemí světa. Svou nezávislost získal v roce 2011 po dlouhé válce se severem. Válka s „Araby,“ jak tu konfliktu říkají, po sobě zanechala minová pole, ale také vůdce odboje, předáky strany Sudan People’s Liberation Movement (SPLM), kteří se v mladém státečku dodnes rvou o moc.
V čele země v roce 2011 stanul Salva Kiir z nejpočetnějšího kmene, Dinka. Jeho zástupcem se stal Riek Machar, také bývalý vůdce odboje a zástupce etnika Nuer, ležícího na severovýchodě země. Občanská válka, motivovaná sporem o moc mezi nimi, vypukla hned v roce 2013.
„V roce 2013 jsem bojoval vlastně náhodou,“ vypráví mi známý Martin u piva v restauraci na řece Nil. „Vrátil jsem se z Kampaly ze školy, bylo mi osmnáct, a jel navštívit tátu na vojenskou základnu. V tu chvíli to vypuklo,“ vzpomíná.
„Ze základny jsem se už nedostal. Dostal jsem zbraň a musel jsem bojovat. Když to skončilo, používali jsme zbraně na rozhrnování těl na cestě, tolik lidí zemřelo.“
Konflikty uvnitř SPLM a ozbrojené střety trvaly do roku 2016, kdy byl Machar jmenován viceprezidentem. Boje se však do Jižního Súdánu záhy vrátily a trvaly až do roku 2020, kdy se z Machara stal první viceprezident – čtyři další zástupci jiných etnik se stali viceprezidenty.
Podle dohody připadla část ministerstev Nuerům a Machar neváhal a obsadil ministerské posty svou rodinou. Jeho žena se stala ministryní obrany.
„I kvůli tomu ho dnes hodně Nuerů nemá rádo – vždy něco naslibuje, a nakonec všechny podrazí a postará se jen o své nejbližší,“ vysvětluje Martin, když se ptám, jaký je Machar vůdce. Nedůvěru v něj slýchám i od jiných lidí na cestě, z nichž nikdo Nuerem není.
Začátek konfliktu
„Nuerové chtějí federativní zřízení,“ vypráví mi učitel Gabriel, kterého potkávám na severu mezi Dinky.
„V jejich části země je ropa, kterou stát bere a nic nevrací. Je tu obrovská korupce. Máme zlato, ropu, ale vše jde do soukromých kapes. Nuerové chtějí svoje bohatství pro stavbu silnic, nemocnic, infrastruktury.“
Vedle toho Bílá armáda, jak si protivládní skupina s označením SPLM-IO (Sudan People’s Liberation Movement-in-Opposition) také říká, chce rekonstrukci státu, ústavu a větší decentralizaci moci. A volby, které byly v zemi opět odloženy – z loňského prosince na prosinec 2026.
Na nuerských územích se nyní bojuje. Podle dalších Dinků, které potkávám, se Bílé armádě daří lépe. „Státní zaměstnanci nedostali plat už více než rok. Učitelé, policisté, vojáci. Těm teď něco málo nasypali, ale není to dost pro to, aby byli motivovaní,“ popisuje Gabriel.
„Bílá armáda jsou nuerští vojáci, dezertéři a civilisti a daří se jim dobře. Mají i podporu Etiopie, vycvičila jim snipery. Ty armáda nemá. Ta se jenom zmůže na házení výbušnin z vrtulníků. Proto si pozvali vojáky z Ugandy.“
Ugandské jednotky byly pozvány do země v polovině března, a posíleny deset dní na to. Část z nich zůstává v Jubě, další bojují s Bílou armádou.
„Prý dostávají na den dvě stě dolarů! Představ si to – vlastní armádě nezaplatí nic, a cizincům dává na hlavu dvě stovky. Věřila bys tomu?“ rozčiluje se můj známý Martin.
„Včera večer jsem jednoho z nich potkal u nás za řekou. Moc rádi za tuto misi teda nejsou. V Jubě ještě dobrý, ale na severu je to dost ostrý.“
Navzdory stavu země a chudobě obyvatel disponuje Jižní Súdán obrovským bohatstvím. Kromě ropy, která je odtud vyvážena do přístavu Port Sudan, jsou v zemi také naleziště zlata a vzácných kovů.
Zejména provincie Eastern Equatoria je velmi bohatá a tamní doly privatizované státními elitami a jejich přáteli. Korupce je zde neúnosná, stejně jako nepotismus. Kiir si v obsazování funkcí nepočíná o moc jinak než Machar.
„Představ si, že prezident Kiir před pár lety jmenoval svého zetě, který do té doby vedl směnárnu, do čela společnosti, která dostala státní zakázky na stavbu silnic. Postavil snad sedmdesát kilometrů, ale stálo nás to pět miliard dolarů!“ vypráví Martin.
Nespokojenost zesílila na konci března, kdy byla část nuerských politiků zbavena funkcí a uvržena do domácího vězení. Prezident tím navázal na únorové zbavování se konkurence a opozice. Krátce na to byl prezidentův zeť, navzdory hlasům z vládnoucí SPLM, jmenován dočasným prezidentem na šest měsíců.
Obvinění Kiira z budování dynastie a ničení demokracie se množí. Protesty ale nejsou žádné – Kiir proslul velmi ostrým zacházením s opozicí i novináři, zahrnujícím mučení, únosy i vraždy. A demonstrace?
„Tady se nedemonstruje. Nemáme tu slzný plyn, takže demonstrující dostávají rovnou kulku. Buď je klid, nebo válka. Nic mezi tím,“ odpovídá Martin chladně.
„Letošek neskončí bez války,“ dodává a kroutí hlavou. „Nevěřím, že máme šanci to ustát.“
Mikroklima venkova
Jeho slova potvrzují i jiní: nikdo se do budoucna nedívá pozitivně. Dění na severovýchodě a v Jubě ale v tuto chvíli jen málo zasahuje do venkova.
Jižní Súdán je domovem čtyřiašedesáti etnických skupin, z nichž řada žije odříznutá od městských událostí. Ostatně i do samotných nuerských zemí se jezdí přes řeku nebo létá letadlem – cesty (a poslední dobou i vodní trasy) čelí útokům banditů a zlodějů.
Mikroklima venkova je zkrátka jiný svět. Většina etnik jsou agropastevci: zatímco ženy a část mužů žijí ve vesnicích, kde se starají o zázemí a pěstují potraviny, většina mužů žije daleko od vesnic v „cattle campech,“ pasteveckých táborech.
Hrdost muže se zde počítá v množství krav a nabité zbrani. Jsou to právě krávy, které jsou častým cílem zlodějů, a zbraň tedy není jen okrasnou záležitostí. Kmeny spolu stále bojují.
„Podívej, my dnes s váma do vesnice nepůjdem,“ říká mi potichu průvodce John, když přijedeme k etniku Boya, známém skarifikací žen.
„Boyové minulý týden nedaleko zabili sedmdesát našich. Tady tihle jsou v pohodě a jejich starosta je s armádou, ale víš jak, raději nepůjdem.“
My se mezi Boyi setkáváme jen s úsměvy – vyprávění o válce a zabíjení jako by se týkalo jiného světa. Úmrtnost je tu nicméně vysoká.
Svět vzdálený naší každodenní realitě vám můžeme přibližovat jen díky členstvu našeho Voxpot Klubu. Děkujeme všem členům a členkám za podporu!
Boyové, stejně jako jiní v regionu Eastern Equatoria, jsou křesťané. Muži zde však mají více manželek, někdy až třicet. Kvůli souvislým válkám se sousedy – Boyové jsou vyhlášení zloději dobytka a nikdo z kmenů je tu moc nemá rád – zde ženy vysoce přečíslují muže.
Mnohoženství tu existuje jako relikt z dob animismu, i jako potřeba současnosti. A zbraně nosí i muži, kteří zůstávají ve vesnicích.
„Musí to tu bránit před zloději, ale také levharty,“ říká mi John v jedné z vesnic pod horami, kde žije etnikum Lopita s nádhernými kroji z paviáních kůží a pštrosích per.
„Kromě dobytka se také kradou děti. Kmeny je cvičí jako vojáky, a pak je posílají útočit na jejich původní vesnice. Kdo by poslal svého syna, když může poslat syna nepřítele?“
Přemýšlím, jak se těchto lidí bude týkat válka, která když vypukne, zapálí celou zemi. Dodávky zbraní od sousedů i od milic znovu vybrojí i ta etnika, která se zbraní v loňském roce na výzvu vlády vzdala.
Milicemi, bandity a vraždami navrch zdejší problémy nekončí. Před osmi lety tu propukl hladomor a poslední dva roky byly velmi horké a suché, takže se úrodě nedařilo. K další hluboké krizi má Jižní Súdán nakročeno zeširoka.
Autorka je arabistka, íránistka a cestovatelka.
