Přestože obyvatelé západní Evropy a USA si dnes zakládají na politické korektnosti, na lidi z východní Evropy se řada z nich stále dívá přezíravě a častuje je nejrůznějšími posměšky. Ti se však naučili bojovat proti předsudkům a stereotypům vtipem, nadsázkou či prostým uváděním věcí na pravou míru.
Půvabná, stylově oděná Američanka Emily tráví odpolední nákupy v Paříži ve společnosti mladé Ukrajinky Petry. Ta se v jednom okamžiku vrhne ke dveřím a táhne Emily z obchodu s oblečením pryč. Udivená Američanka se jí na ulici zeptá, proč tak pospíchala ven, když v tom jí Petra ukáže věci, které si z obchodu odnesla bez zaplacení. Následuje scéna, kdy Američanka dobrácky vysvětluje Ukrajince, že krást se nemá. Krátká epizoda amerického seriálu Emily v Paříži, která ovšem nadzvedla ze židle nejednoho Ukrajince, k reakci donutila i samotného ukrajinského ministra kultury Oleksandra Tkačenka.
„Ve filmu Emily v Paříži máme karikaturní obraz Ukrajinky, který je nepřijatelný. Je to také urážlivé,“ napsal ministr v aplikaci Telegram. A dodal, že si na vyobrazení postavy stěžoval u společnosti Netflix, která je tvůrcem seriálu. Není divu. Vedle toho, že Petra krade, nemá oproti hlavní hrdince příliš smysl pro styl, což je do očí bijící z oblečení, které pro ni tvůrci vybrali, a ještě k tomu se bojí deportace.
Před kamerou obvykle vystupují lascivně oděné, sotva plnoleté dívky, jejichž hlavním cílem je nalézt dobře zabezpečeného muže.
Filmaři v postavě Petry dokonale propojili snad všechny podřadné stereotypy, které se v západním světě k Ukrajinkám, potažmo Slovankám vážou, a vynesli tak opět na povrch letitý problém. Tím je západní vnímání slovanských národů, bohužel dodnes nezřídka zatížené řadou předsudků i vyložených nepravd.
Ukrajinci, Rusové, ale i Češi nebo Poláci jsou často zaměňováni a ve větší míře spojováni s negativními jevy, jakými jsou alkohol, vysoká kriminalita či prostituce. Představu typického Slovana pak v západním povědomí ztělesňuje muž v teplákovce, s primitivním výrazem a špatným chrupem, držící v mírném podřepu láhev s levným alkoholem. Vyzařuje z něj směsice nevkusu s chudobou.
Topmodelka s hodnotami vaší babičky
Vždy dokonale upravená, bez pracovních ambicí, se smyslem pro domácnost, ale i lačná po penězích hledá muže, který se o ni postará. Takový obraz ženy z východní Evropy, konkrétně z Ruska či Ukrajiny, poskytují četné reality show americké produkce. Pořady s názvy jako „Ukrajinská manželka“ (Ukrainian Wife), „Nice2meetYou“ nebo „Love me“ představují muže ze západoevropských zemí a Ameriky, kteří neváhají cestovat na Ukrajinu nebo do Ruska a nalézt ženu svého života. Vše jim zprostředkuje seznamovací agentura.
Mnohdy se jedná o starší osamělé, avšak finančně zaopatřené muže, kteří za mladou nevěstu neváhají utratit tisíce dolarů. Kupříkladu seznamovací agentura Anastasia Date na svých stránkách vábí muže bez závazků slovy, že najít ženu na Ukrajině je jako „randit s modelkou, ale s hodnotami vaší babičky“.
První setkání pak probíhá za přítomnosti kamerových štábů a překladatelů. Následovné seznamování a oťukávání je obvykle doprovázeno komentáři mužů, kteří jsou nadšeni z toho, jak se Rusky a Ukrajinky v pozitivním slova smyslu liší od Britek či Američanek. Před kamerou obvykle vystupují lascivně oděné, sotva plnoleté dívky, jejichž hlavním cílem je nalézt dobře zabezpečeného muže.
Čtěte také: Násilí na ženách roste. Jde o stínovou pandemii, tvrdí Světová zdravotnická organizace
Natáčení seznamovacího průmyslu se mimochodem netýká pouze Ruska či Ukrajiny. Z obliga nebyla vyjmuta ani Praha. Velkolepá seznamovací reality show se však nakonec (díkybohu) neuskutečnila.
V květnu 2014 propagoval na YouTube americký producent Arturo García nový pořad s názvem „Americká láska v Praze“ (American Love in Prague). Náplň slibovala, jak už samotný název napovídá, skupinu osamělých Američanů, kteří budou hledat svou drahou polovičku právě v české metropoli. Pomoct jim v tom měl jejich průvodce Fritz Steiner – mladý Němec žijící v Praze.
Tvůrci v propagačním videu odůvodňovali svůj výběr Prahy tím, že Češky jsou mnohem přístupnější než Američanky. Nemají prý oproti nim tak vysoké nároky na muže. Naopak ale mají smysl pro tradiční hodnoty a vyzařují, jak zdůrazňuje producent, ženskost. Byly jim tedy přisuzovány podobné vlastnosti jako v předchozím odstavci Ruskám a Ukrajinkám.
Doupě neřesti
Mladý ukrajinský filmař Andrij Primačenko se zhruba před osmi lety rozhodl, že podrobně zanalyzuje, jakým způsobem nahlížejí Američané na Ukrajinu. Její obraz je totiž v zahraničí obzvlášť pošramocený. Vybral si k tomu seriálovou a filmovou tvorbu.
Podívej, zlato, je mi jedno, čím jsi byla na Ukrajině. Teď jsi v Americe a jsi uklízečka.
Za tímto účelem se následně ponořil do téměř stovky amerických filmů – od klasik Garyho Granta přes špionážní dramata až po televizní komedie. Z této směsice vytvořil kompilaci 89 děl natočených v průběhu 56 let a doufal, že nalezne alespoň u novějších snímků snahu o pestřejší reflexi ukrajinského prostředí. Zjistil však, že stále převládá interpretace Ukrajiny jako doupěte postsovětské kriminality, prostituce a špatně placené práce.
„Ukrajina je zobrazována buď jako místo, kde se vyrábí nekvalitní zboží, nebo jako velmi špatné místo, kde se dějí velmi špatné věci. Ukrajinští muži jsou buď bandité, nebo vojáci, případně úplní pitomci. Ukrajinky jsou bohužel buď sexuální pracovnice, nebo velmi velké svalnaté ženy.“ řekl pro rádio Svobodná Evropa Primačenko.
Jako příklad stereotypního vykreslení uvádí krátkou epizodu jednoho dílu americké televizní komedie „Joey“ z roku 2005. V něm se mladá žena představuje jako právnička, když v tom jí do řeči vstoupí jiná žena: „Podívej, zlato, je mi jedno, čím jsi byla na Ukrajině. Teď jsi v Americe a jsi uklízečka.“
Boj proti předsudkům
Primačenko již dlouhou dobu usiluje o zlepšení reputace Ukrajiny za hranicemi. Jako šanci na zbourání stereotypů viděl v masivních manifestacích za přidružení Ukrajiny k EU v letech 2013 a 2014, kdy se jeho země dostala do popředí zájmu světových médií. Tehdy začal ve spolupráci s výtvarníkem Oleksandrem Komjachovem spolupracovat na sérii kreslených portrétů účastníků proevropských mítinků a přiblížit tak tyto události skrze tváře konkrétních lidí.
„Za posledního půl roku Ukrajina a Ukrajinci ukázali, že nejsme ti samí lidé, které vidíte v těch (amerických) filmech a seriálech,“ uvedl Primačenko v srpnu 2014 pro Rádio Svobodná Evropa.
Jak ovšem vzápětí dodal, obraz Ukrajiny je v západním povědomí v posledních 50 letech natolik zažitý a ustálený, že potrvá ještě nějaký čas, než se tento pohled stane diferencovanějším a více odpovídajícím realitě.
Vysvětlujeme Ukrajinu
Mínění o Ukrajině se v současnosti rovněž snaží aktivně změnit platforma Ukraine World. Pro tento účel publikuje na svém webu a na spotify pravidelné podcasty s názvem Explaining Ukraine (Vysvětlujeme Ukrajinu), v nichž své posluchače seznamuje s klíčovými otázkami ukrajinské politiky, společnosti či kultury. Projekt, kterým provází šéfredaktor UkraineWorld Volodymyr Jermolenko, zároveň pokrývá nejdůležitější události v zemi a bojuje proti dezinformacím.
Chci jen dřepět s mojí bandou, dřepět jako Slovan, víš jak, dřepět a nevstávat, dřepět u tvýho domu, ukradnem ti práci…
V posledních měsících převládaly vzhledem k aktuálnímu dění logicky témata akcentující napjaté vztahy mezi Kyjevem a Moskvou. Na serveru však nalezneme i odlehčenější podcasty. Jeden z nich, „Is Ukraine awesome“ (Je Ukrajina úžasná?), třeba rozebírá jak nalákat do země zahraniční turisty, co jim může dnes Ukrajina nabídnout nebo čím naopak může cizince odrazovat.
Vtipem proti stereotypům
„Chci jen dřepět s mojí bandou, dřepět jako Slovan, víš jak, dřepět a nevstávat, dřepět u tvýho domu, ukradnem ti práci, tak se nás UKIP snaží poslat zpátky, ale my pořád utíkáme…“
Tak začíná sebeironická píseň s názvem Slav Squat od Chorvata Davida Vujaniće. Klip s více než půlmilionem zhlednutí paroduje stereotyp dřepícího Slovana, oblečeného v teplákovce. V letech 2015 a 2016, kdy vrcholila brexitová kampaň, se pak stal ve Velké Británii hitem. Jeho tvůrci do značné míry reagovali na hlavního propagátora brexitu Nigela Farage a jeho antiimigrační rétoriku. Ta totiž nejvíc cílila na přistěhovalce z východní Evropy, potažmo z Polska.
Je otázkou, zda by vtipy a narážky, které Východoevropany ponižují a řadí do nižší kategorie, prošly i u jiných etnických skupin.
Právě během let 2015 a 2016 byli obyvatelé východní Evropy, především Poláci, vystaveni ve Velké Británii v souvislosti s brexitovou kampaní masivní vlně nenávistných útoků. Ty mnohdy vyústily ve fyzická napadení či vraždy.
„Je to úplně nádherná karikatura toho, jak vypadá postkomunistický svět,“ uvedl před lety pro Radiožurnál organizátor srazu přátel slovanského dřepu Petr Jirsák.
Vedle toho vznikla rovněž velmi populární internetová skupina Squatting Slavs in Tracksuit (Dřepící Slované v teplákovce) Alexandra Matesana, která se rozšířila do celého světa a dnes má na Facebooku téměř 1,3 milionu fanoušků. Stránka je plná vtipů vysmívajícím se slovanských reáliím.
Nutno podotknout, že některé jsou opravdu povedené. Podobně bojuje s předsudky pomocí laskavého vtipu a nadsázky i facebooková skupina Squatting Union. To, že humor představuje účinnou obranu proti zaujatosti a přehlížení ze strany Západu, dokazuje i fakt, že skupiny nemají zdaleka jen fanoušky ve východní Evropě. Vtipným kolážím, zobrazujícím třeba ženy se šátkem na hlavě a s červenou řepou v ruce, se smějí lidé napříč kontinenty.
O rasismu v západním světě
Vyvstává zde však otázka, zda by podobné vtipy a narážky, zejména ty, které se objevují v západní filmové produkci a Východoevropany ponižují a řadí do nižší kategorie, prošly i u jiných etnických skupin. Četné statě předních západních médií jako například The Economist či The Guardian neustále vysvětlují podstatu politické korektnosti, vymezují se proti jejím kritikům a ukazují na slabiny systému.
Tyto články však problematiku rasismu a diskriminace nejčastěji spojují s Afroameričany, Hispánci, muslimy a sexuálními menšinami. Nikterak však netematizují, že se jedná o strukturální problém, který se do značné míry týká i obyvatel východní Evropy. Zkuste třeba zadat do internetového vyhledávače v angličtině kombinaci slov rasismus a východní Evropa, případně rasismus a Slované. Až na pár výkřiků o antipolských náladách během brexitu vám vyjedou v podstatě jen texty o tom, že to jsou právě Východoevropané, kteří diskriminují obyvatele jiné barvy pleti. Takové tvrzení je už však samo o sobě poměrně generalizační a zaujaté.
Čtěte také: Česko jako pupek světa? Kdepak, pro smích jsme i rozvojovým zemím
Na západoevropský despekt k obyvatelům východní části stejného kontinentu poukazují i někteří politici. „Je to západní arogance, která tu částečně existuje, která posiluje pocit křivdy ve východní Evropě a která bohužel u části obyvatel západní Evropy vede k tomu, že se na Východoevropany dívají svrchu,“ prohlásil v roce 2019 tehdejší rakouský kancléř Sebastian Kurz v rozhovoru pro německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Občasné uplatňování dvojího metru a přehlížení východní části EU západními zeměmi je podle Kurze dlouhodobý problém. V této souvislosti také připomněl, že protievropské myšlenky a hnutí nepocházejí pouze z východu, ale objevují se i v zemích zakládajících členů EU. Příkladem mohou být společenské reakce na migrační krizi v letech 2015–2016.
Na druhou stranu je to především střední a východní Evropa, kdo se proti popsaným nevkusným stereotypům, ať už ve společenské, kulturní nebo politické oblasti, musí vymezit. Je třeba ukazovat na absurdnost těchto předsudků, i na nejvyšší úrovni – podobně jako to v případě seriálu Emily v Paříži udělal ukrajinský ministr kultury Oleksandr Tkačenko.
