Dokumenty Adama Curtise vždy nesly nezaměnitelný autorský rukopis – vizuální, zvukový i stylu vyprávění příběhu. V TraumaZone se od většiny svých charakteristických osvědčených postupů odchýlil. I tak snímek obsahuje silné momenty, a to často v pasážích, v nichž Curtisův autorský vklad zcela ustoupí do pozadí a celý prostor přenechá cizím monologům.
Kamarád Andrej mi kdysi vyprávěl o svém životě v Sovětském svazu, respektive v Rusku, těsně před tím, než v první polovině 90. let odešel do tehdy čerstvě rozděleného Československa. Jedna pasáž jeho osobního příběhu mě fascinovala a často jsem na ni později myslel. Dodnes si ji občas vybavím, když se koukám na sloupy vysokého napětí. Důležitou roli v těchto událostech totiž hrají izolátory, profilované keramické válce, jež oddělují vlastní vedení elektrického proudu od nosné části stožárů.
V průmyslovém městě na západě dnešního samostatného Ruska, ve kterém se Andrej narodil, pracovala většina místních ve dvou výrobních závodech. V jednom se vyráběly pneumatiky a v druhém právě izolátory. Oba podniky se počátkem 90. let ekonomicky hroutily. Nejdříve pozvolna v neefektivním centrálně plánovaném řízení, a o to pak rychleji při pokusu o zavedení „trhu bez přívlastku“.
Proplétají se zde dva motivy: Naděje, že už bude lépe, a pak vzkaz, že toho lze dosáhnout jen tím, že si urvete pro sebe něco z toho, co zbylo.
Před svou konečnou implozí oba závody vyplácely zaměstnance ve zboží, které se v nich vyrábělo. Kdo pracoval v gumárnách, stal se dočasně vítězem této fáze přechodu ke kapitalismu. Pneumatiky – od velkých nákladních až po malé na vozíky – od něj vždy někdo koupil nebo vyměnil za jiné zboží.
Jenže kdo a proč by si kupoval nebo za cokoli měnil izolátory? Co s nimi? I přesto si je lidé z fabriky odnášeli. Buď izolátory, nebo nic. Takže izolátory.
Dokument „Rusko 1985–1999: TraumaZone“ britského režiséra Adama Curtise je kaleidoskopem podobných miniaturních příběhů. Příhoda, kterou mi kdysi Andrej vyprávěl, by do něj dokonale zapadla.
Od paralýzy k vyloučené lokalitě pro 150 milionů
V druhé polovině 80. let už bylo i ve vedení východního bloku jasné, že ve studené válce se Západem prohrává. Ne vojensky, ne v dobývání kosmu či schopnosti získávat ideologické a vojenské spojence ve světě. Reálný socialismus v soupeření s liberální západní demokracií selhal v naplnění touhy po materiálním dostatku a efektivním fungování bez všudypřítomné buzerace a pocitu bezmoci.
Čtěte také: Do kin přišel film Válečnice. Africké Amazonky v něm bojují za svobodu, ženství i černošství
Adamu Curtisovi se podařilo získat tisíce hodin surového materiálu, který v drolícím se Sovětském svazu, Rusku a postsovětských republikách v letech 1985–1999 natočily zpravodajské štáby BBC. Podle příběhu provázejícího uvedení dokumentu šlo o tisíce videokazet, o které nikdo nestál a jež byly zdigitalizovány díky osobní aktivitě bývalého zaměstnance redakce. A ty nakonec posloužily jako zdroj sedmihodinového, chronologicky řazeného Curtisova snímku.
Příběhem se neustále proplétají dva ústřední motivy. Nejprve naděje, že už bude lépe a někdo nebo něco to zařídí. Na druhé straně pak vzkaz, že jediný způsob, aby bylo alespoň trochu lépe, je snažit se urvat si pro sebe alespoň malý kousek z toho, co zbylo. Tento vzorec se opakuje na snad stovkách příkladů. Politických, společenských i individuálních.
Opsaný oblouk je zřejmý. Od neúspěchu reálného socialismu přes selhání demokracie a totální rozklad společnosti až k návratu k autoritářství.
Perestrojka. Nové metody centrálního plánování. Zavedení tržních prvků do spolupráce mezi závody. Vznik úzké vrstvy oligarchů. Jelcin jako spojenec Gorbačova. Jelcin jako zrádce Gorbačova. Jelcin obklopený reformátory a Gajdarova šoková terapie. Naděje a pády separatistů v regionech i lidí ve městech. Jelcin jako diktátor a nakonec namol opilá troska.
Snaha vymanit se ze všudypřítomného marasmu ztrátou důvěry ve vše krom sebe sama teď a tady. Fronty žen čekajících na umělé přerušení těhotenství. Náborové akce multilevel marketingových pyramid i evangelikálních pastorů. Nekonečná škála obchodníků s deštěm slibujících naději ušitou na míru každému, kdo je ochoten chvilku naslouchat.
Dokument končí rokem 1999 a nástupem Vladimira Putina. Opsaný oblouk je zřejmý. Od neúspěchu reálného socialismu přes selhání demokracie a totální rozklad společnosti na atomy až k návratu k autoritářství a splývání podstatné části společnosti ve staronovém ruském imperialismu.
Jen výjevy, monology a pár titulků
Curtisovy dokumenty bývaly svým stylem naprosto nezaměnitelné. Až do té míry, že lidé vytvářely memy ve stylu „Adam Curtis Bingo“, které poměrně zábavně a trefně glosovaly výrazové prostředky, které se v jeho tvorbě neustále opakovaly.
TraumaZone je oproti jeho předchozím dokumentárním seriálům naprosto minimalistický projekt. Místo obvyklého podkresu od Trenta Reznora zazní jediná hudba – ta, kde je přímo v záběrech. Absentuje voiceover vypravěče a kontext doplňují jen velmi stručné titulky. Zcela chybějí i úpravy a zkreslení obrazu nebo předěly a posouvání vyprávění pomocí rychlých střihů.
Nejsilněji vyzní lidské monology. Bez patosu a studu pochybují o naději na vymanění se z bludného kruhu životů, které nefungují.
Charakteristický režisérův rukopis přetrvává jen v drobných náznacích, gradacích či výběru záběrů. Dokládají autorovu až posedlost okamžiky zlomu, kdy staré je nahrazeno novým. Jsme svědky naděje a následné deziluze z inženýrských řešení společenských problémů. Těch „řešení“, která vygenerují problémy jiné, mnohem větší.
Sledujeme krvavé záběry, které proplují mimoděk jako součást obrazu, jenž se soustředí na líčení pozadí událostí. Utržené končetiny nebo rozbombardovaná města v nich vypadají jen jako kulisy a rekvizity rozmístěné na scéně. Dojde i na takové zdánlivé maličkosti, jako je zjevná Curtisova fascinace světem společenských událostí, doprovázených tancem a vystoupením na pódiích.
Čtěte také: Knihy & filmy: Postapokalyptické úniky z reality. Jak se odreagovat před koncem světa?
Nejsilněji v dokumentu ale vyzní lidské monology, které zcela bez patosu a studu pochybují o naději na vymanění se z bludného kruhu životů, které nefungují. Často také mluví o rezignaci na jakékoli systémové celospolečenské řešení.
Při sledování TraumaZone se divák neubrání pocitů, že dokument jen v jakési zrychlené turbo formě a (post)sovětských kulisách popisuje i kontexty, které překračují místo a období vzniku záběrů. Ukazuje společnost rozvírajících se sociálních nůžek, nefungujících řešení, komodifikace čehokoli nebo rezignace na věci veřejné. A také únik do atomizovaného sobectví. To vše přetrvává i dnes. O to větší je škoda, že snímek není ze strany BBC více propagován a možnost ho zcela legálně zhlédnout je regionálně omezovaná.
Téma Ruska a postsovětského prostoru je navíc v současnosti natolik aktuální a (opět) magnetické, že by si dokumentární seriál TraumaZone zasloužil větší pozornost. Je možné, že minimalistickým stylem a délkou sedmi hodinových dílů nakonec nesedne každému. Ale pokud vás moderní historie zajímá, přimlouval bych se alespoň za pokus.
