Tam, kde před více než 30 lety lidé oslavovali pád zdí mezi východním a západním blokem, se dnes budují nové valy. A dokonce i uvnitř jednotlivých států. Může za to sílící protimigrační rétorika některých evropských představitelů. A ve hře jsou i výdělky zainteresovaných aktérů.
Ačkoliv geograficky patří Turecko do Evropy jen malým kouskem, pro pochopení migračních cest vedoucích na starý kontinent jej musíme brát v potaz. Turecko je tranzitní zemí, kudy uprchlíci ze Sýrie a nyní čím dál častěji i z Afghánistánu procházejí. Mnohým se však z různých důvodů nepodaří překročit hranice Evropy, a tak v zemi zůstanou.
Turecko v současné době poskytuje domov 3,6 milionu Syřanů. Evropská unie s ním v roce 2016 podepsala smlouvu o spolupráci v oblasti migrace, která ovšem nefunguje. Je pravděpodobné, že z finančních prostředků (šest miliard eur), které smlouva této zemi zajistila, se financovala zeď na hranicích se Sýrií – jako bariéra pro uprchlíky před Islámským státem i jinými ozbrojenými složkami. Když pak nedávno začal Tálibán v Afghánistánu dobývat jeden region za druhým, Turecko reagovalo zahájením stavby zdi na hranici s Íránem, kudy vedou cesty běženců. Kábul padl už na konci srpna, a proto se dá předpokládat, že počty migrantů porostou.
„Není povinností Turecka být evropským skladem uprchlíků,“ vyjádřil se k budování nového ochranného valu prezident Recep Tayyip Erdogan. Oficiální statistiky tamních úřadů uvádějí, že bezpečnostní složky zabránily překročení hranic přes 69 000 běžencům a 904 lidí podezřelých z převaděčství bylo zatčeno. Ze zdi, která má měřit 241 kilometrů, už stojí dvě třetiny.
Hranice včera, dnes a zítra
Další bariéra, která byla letos v srpnu dostavěna, pokrývá v 40kilometrovém úseku řecko-tureckou hranici. „Krize v Afghánistánu vytváří novou realitu v geopolitické sféře, a tím i nové možnosti pro migrační toky,“ řekl k tomu řecký ministr pro ochranu občanů Michalis Chrisochoidis. „Vzhledem k případným důsledkům nemůžeme jako země zůstat pasivní,“ dodal.
Polská vláda prohlásila, že bude-li uprchlíků směřujících do země z Běloruska přibývat, postaví na hranici zeď.
Posuňme se nyní z jihu kontinentu na sever. Na hranicích Polska a Běloruska se v tuto chvíli odehrává lokální drama. Čtyři lidé tam minulý týden zemřeli na vyčerpání a podchlazení. Minimálně 30 Afgánců, včetně patnáctiletého dítěte, zde zůstalo uvězněno už déle než měsíc. Stali se symbolem evropských hraničních sporů. Polská hraniční stráž je odmítá vpustit do země, kde chtějí žádat o azyl, a Bělorusko jim odmítá umožnit cestu zpět. Podle Amnesty International nemají tito lidé přístup k jídlu a pitné vodě a žijí v šílených podmínkách.
Mezi těmito dvěma zeměmi – na území nikoho – se pravděpodobně pohybují desítky migrantů. Přesný počet ale nikdo nezná, protože polská vláda tam nepouští novináře, zaměstnance neziskových organizací, ale ani Evropskou agenturu pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex).
Polský prezident Andrzej Duda vyhlásil nouzový stav v 183 vesnicích a městech regionů sousedících s Běloruskem. Je to poprvé od konce autoritářského socialismu v Polsku, kdy byla tato politika v pohraničí použita. Tamní vláda údajně od začátku srpna zaregistrovala tři a půl tisíce pokusů o nelegální překročení hranic z Běloruska. Přitom loni ve stejném období nedošlo k žádnému takovému incidentu. Většině z těchto lidí se projít na polské území nepodařilo, ale stovky uprchlíků z Iráku a Afghánistánu byly umístěny do detenčních zařízení. Do nich zavírá zadržené cizince bez vízového povolení i Česká republika (průměrně na dva měsíce), a to bez ohledu na to, jestli chtějí žádat o azyl nebo ne.
Čtěte také: Útěk před smrtí za evropské ostnaté dráty: Marnost běženeckých osudů na ostrově Lesbos
Polská vláda prohlásila, že bude-li uprchlíků směřujících do země z Běloruska přibývat, postaví na hranici zeď. Britský list The Guardian přišel s informací, že už se stavbou plotu začala. Podle nedávného výzkumu s vybudováním bariéry souhlasí skoro poloviny Poláků a Polek (47 %). Většina z nich (55 %) pak neschvaluje udělování ochrany uprchlíkům.
O zdi se mluví i v souvislosti s rakousko-slovinskou hranicí. Bedlivě sledovanou zónou přitom byla už v době studené války, avšak když skončila a Slovinsko se v roce 2007 začlenilo do schengenského prostoru, obyvatelé pochopitelně oslavovali. Od roku 2015 však zde stojí plot, byť z celkem 330 kilometrů dlouhé hranice představuje pouhých pět kilometrů. I když není vyloučené, že se zbytek dostaví, její současný význam je hlavně symbolický. Rovněž v roce 2015 prosadil maďarský premiér a známý bojovník proti migraci Viktor Orbán zeď na jižní hranici své země. Ve stejném roce se bariéra vztyčila též na slovinsko-chorvatské hranici.
Obezděné komunity
Fenomén zdí se ale v Evropě netýká pouze státních hranic. Zdá se, že tenhle trend se stává populární i uvnitř jednotlivých zemí. Například na Slovensku se v několika městech a vesnicích postavily zdi, které dělí místní romské komunity od ostatních.
Bariéra vyrostla i okolo uprchlického tábora ve francouzském Calais, který je známý jako Džungle. Stavbu financovala Velká Británie, neboť do ní měli migranti z tábora většinou namířeno.
Jako pozůstatek kolonialismu si nechalo Španělsko dvě exklávy v Maroku – Ceutu a Melillu. Obě byly ohraničené zdí už v devadesátých letech (Ceuta – 1993; Melilla – 1998), neboť na jejich území lze žádat o azyl v Evropské unii, což přitahuje mnoho zájemců. Letos v květnu proniklo do Ceuty rekordních 6000 lidí za jediný den, z nichž 1500 bylo nezletilých. Oblast pak střežilo 1300 vojáků.
Čtěte také: Kam se poděla migrační krize? Uprchlíci v době uzavřených hranic
Provázanost profitu a sekuritizace
Zpráva Business of building walls zkoumá finanční výnosy spojené s evropskou politikou stavění zdí. Všechny aktivity věnující se bezpečnosti hranic mají ve světovém měřítku dle odhadů hodnotu pohybující se okolo 17,5 miliardy eur, a to s očekávaným minimálně osmiprocentním růstem. Společnosti zabývající se budováním plotů od konce studené války vydělaly nejméně 900 milionů eur z rozpočtů zemí Evropské unie. Nehledě na to, že zdi nepředstavují jen samotné konstrukce. Je k nim potřeba rovněž celý sektor služeb, který zajišťuje jejich neprostupnost nebo předchází příchodu migrantům dříve, než spatří břehy Evropy. Tím jsou třeba sledovací technologie. Zmíněné odvětví se stalo nesmírně výnosné a jeho hodnota stále stoupá.
Stavění zdí v Evropě i okolo ní je výsledkem politických rozhodnutí EU a jejích členů, ale též zájmů korporací, jimž tímto způsobem rostou zisky.
O tom, jaká je kultura lobbování za korporátní zájmy v rámci Frontexu, už Voxpot psal. Dánský expert Martin Lemberg Pedersen v podcastu Alarmu Na rozcestí komentuje vztah mezi kapitálem a migrační politikou: „Je těžké v tomto sektoru určit, kde začíná veřejná politika, a kde už agendu převzal zájem soukromého zisku. Protože korporátní firmy jsou přizvány do procesu utváření přístupu k migraci, i když mají velmi evidentní zájmy. (…) Tyto firmy se tváří jako experti na problematiku sekuritizace hranic a zároveň jsou poskytovatelé produktů a služeb,“ říká Pedersen. „Nepojímají tak například uprchlíky na lodích ve Středozemním moři jako humanitární krizi, nýbrž jako nelegální migraci, proti níž je potřeba bojovat.”
Pedersen taky komentuje provázanost států a korporací: „Dodavatelé běžnějších technologií, kteří poskytují hardware pro hraniční kontrolu jako třeba drony, satelity a tak dále, jsou specifičtí v tom, že v nich více figurují vládami a státy kontrolované fondy. (…) Jasným příkladem může být italská firma Leonardo, dříve působící pod názvem Finmeccanica, která je z třetiny vlastněna italským státem. (…) Ve skutečnosti jde o státem kontrolovaný subjekt, který na trhu vystupuje jako soukromý aktér.“ Firma Leonardo poskytuje Frontexu bezpečnostní materiál.
Stavění zdí uvnitř i okolo starého kontinentu je výsledkem politických rozhodnutí Evropské unie a jejích členských států, ale též korporátních zájmů, kterým tímto způsobem rostou zisky. Je potřeba zdůraznit, že tyto kroky míří proti jedné z nejohroženějších skupin na světě – tedy lidem prchajícím před válkou. EU porušuje mezinárodní právo tím, že jim nezajistí ochranu.
Migranti navíc do Evropy směřují zejména z oblastí, které se staly neobyvatelné právě v důsledku evropské politiky, ať už během kolonialismu nebo dnes v souvislosti s klimatickými změnami. Na nich má z historického hlediska totiž největší podíl vypouštění emisí západními státy. Místo investování do plotů, jež nenabízejí dlouhodobá řešení, by se političtí reprezentanti měli spíš zamyslet nad využitím financí v těchto oblastech.
Sledujte naši reportáž z Maďarska:
