Hlavním rysem zahraniční politiky Polska za vlády Práva a spravedlnosti je její absolutní podřízení vnitřním cílům. Zaujala tedy spíše svými skandály a výroky, třeba tím o setkání šéfa diplomacie Waszczykowského s představiteli „státu“ San Escobar. Ten samozřejmě neexistuje, ministr se prý jen přeřekl… Jedna originální iniciativa si ale pozornost zaslouží. Tou je takzvané Trojmoří.
Vizí Trojmoří je prohloubení spolupráce mezi zeměmi střední a východní Evropy. V jeho rámci se mají realizovat různé přeshraniční projekty, které souvisejí kromě jiného s posílením odolnosti proti hrozbám z Ruska i Číny a energetické bezpečnosti. Obzvlášť po ruské invazi na Ukrajinu je tato otázka nesmírně aktuální, a proto byla zdůrazněna i v závěrečném prohlášení červnového summitu v lotyšské Rize.
V rámci EU je lze vytvořit platformu, která by byla určitým porozuměním zemí středovýchodní Evropy, jež by realizovaly společné zájmy.
Důležitá je i spolupráce se samotnou Ukrajinou. Na jednu stranu sice bylo jasně zdůrazněno, že se plnoprávným členem Trojmoří nestane, protože není součástí Evropské unie. Zároveň ale v deklaraci zazněla podpora jejího zapojení do vzájemných infrastrukturních projektů. Členské státy zdůraznily, že Trojmoří může být vhodnou platformou pro poválečnou obnovu. Ne vždy se ale Trojmoří profilovalo takto jednoznačně a pozitivně.
Duch Józefa Piłsudského a Lecha Kaczyńského
Kořeny současné iniciativy sahají k rétorice Andrzeje Dudy v období bezprostředně kolem polských prezidentských voleb v roce 2015. Už po hlasování, ale ještě před svým oficiálním nástupem do funkce, prohlásil v rozhovoru pro tiskovou agenturu PAP, že je příznivcem těsnější spolupráce zemí regionu od Baltského moře směrem k Jadranu a Černému moři. Důvodem jsou prý společné zkušenosti z druhé poloviny 20. století a dnes i často společné problémy.
„Nemyslím tu jen bezpečnostní otázky, ale také ekonomickou situaci. Domnívám se, že je možné mít ambici vytvořit v rámci Evropské unie platformu, která by byla určitým porozuměním zemí středovýchodní Evropy, jež by realizovaly v rámci Unie společné zájmy,“ vysvětloval prezident svou vizi.
Sám Duda se přitom podle svých slov v tomto směru nechal inspirovat politikou tragicky zesnulého exprezidenta Lecha Kaczyńského. Konkrétně uvádí jeho „legendární“ cestu do Tbilisi uprostřed rusko-gruzínské války v roce 2008, které se spolu s ním účastnily i hlavy států Litvy, Estonska a Ukrajiny a premiér Lotyšska.
Čtěte také: Vládní krize v Polsku vyústila v boj o svobodná média. Právo a spravedlnost nad propastí?
Kromě toho ale celá iniciativa Trojmoří svým duchem do značné míry ideově navazuje na myšlenky meziválečného polského vůdce Józefa Piłsudského a jeho koncepci takzvaného Mezimoří (polsky Międzymorze). Státníkovou představou bylo jakési obnovení Polsko-litevské unie v podobě federace.
Už na začátku 20. let 20. století se ale tato koncepce změnila ve snahu o širší spojenectví států v prostoru mezi Sovětským svazem a Německem. Jeho cílem měla být primárně obrana před hrozbou bolševismu, se kterou mělo Polsko bohaté zkušenosti z války 1919–1921. Tím vlastně Mezimoří do značné míry připomíná francouzský Cordon sanitaire, kterým měly země střední a jihovýchodní Evropy izolovat Sovětský svaz a zároveň být v případě francouzsko-německé války hrozbou pro Německo. Jenže kvůli vzájemným konfliktům mezi státy regionu se tyto myšlenky nikdy neujaly.
Důležitou součástí Trojmoří jsou energetické projekty, jejichž cílem je zvýšit odolnost proti Rusku, což je nesmírně aktuální problém.
Jen pro představu: Polsko-litevské vztahy otrávila vzpoura generála Lucjana Żeligowského v roce 1920, po které vznikla loutková Republika střední Litvy s centrem ve Vilniusu. O dva roky později ji však anektovalo Polsko. To ještě předtím, v roce 1919, vedlo s Československem krátkou válku o Těšínsko.
Hlavním cílem Maďarska byla revize Trianonské dohody, v rámci které si nárokovalo území Československa, Rumunska a Jugoslávie, a proto se pokoušelo o spolupráci spíše s Polskem. Zmíněné tři země zase kvůli hrozbě maďarského revizionismu vytvořily takzvanou Malou dohodu.
Do toho všeho navíc některé státy postupně začaly tíhnout k nacistickému Německu. Je tedy zjevné, že v této atmosféře byla jakákoliv širší spolupráce v regionu nemožná.
Podivná antiunijní a mocenská iniciativa PiS?
Dnes je pochopitelně situace zcela jiná. Členy Trojmoří jsou všechny státy, které vstoupily do Evropské unie po roce 2004 (s výjimkou Malty a Kypru) a Rakousko. Vůbec první setkání v tomto formátu se uskutečnilo na podzim roku 2015, kdy se Duda u příležitosti zasedání OSN v New Yorku setkal s představiteli těchto 11 zemí. Tématem diskuse byla spolupráce v oblasti energetiky, dopravní infrastruktury a telekomunikací.
Hned zezačátku se do iniciativy velmi aktivně zapojilo Chorvatsko a počátky Trojmoří jsou proto spojeny s prezidentským tandemem Andrzej Duda a Kolinda Grabar-Kitarović. Právě proto se první oficiální summit Trojmoří konal v srpnu roku 2016 v chorvatském Dubrovníku.
Členské státy iniciativy Trojmoří / Zdroj: JayCoop / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Jenže poměrně dlouho bylo Trojmoří poněkud vágní a „podivnou“ iniciativou, která fakticky neměla žádný konkrétní obsah. Zároveň působila do značné míry podezřele a toxicky. Problematická byla už jen samotná ideologická návaznost na meziválečné Mezimoří, kterému pochopitelně mělo dominovat Polsko. I z Česka proto zaznívalo, že Trojmoří působí jako mocenský nástroj polské vlády Práva a spravedlnosti (PiS) a jako takové je neakceptovatelné. Zapojení do něj je možné jen v případě, že se bude doplňovat s EU, a nikoliv ji konkurovat.
Tyto tendence do značné míry souvisejí s celkovou politikou a chováním vlády PiS. Není tajemstvím, že předseda strany Jarosław Kaczyński se i kvůli neznalosti cizích jazyků příliš nevyzná v zahraniční politice a považuje ji jen za prostředek k boji na vnitropolitické scéně. Právě tomu odpovídají polské spory s EU kvůli podobě právního státu, které se PiS snaží svým voličům prodat jako „diktát Německa“, proti němuž hájí národní zájmy.
Čtěte také: Lesk a bída nové polské infrastruktury: Tisíce kilometrů dálnic, rychlovlaky i třetí největší letiště světa
Velmi „podezřelé“ jsou i vazby na maďarskou vládu Viktora Orbána, která je pro PiS obrovským vzorem v tom, jak si přetvořit stát k vlastní podobě. Právě tandem Kaczyński-Orbán byl hlavní příčinou toho, proč byla v minulosti jako toxická vnímaná celá Visegrádská skupina.
Celý koktejl pak dotváří antiněmecká rétorika PiS, která občas hraničí až s obsesí, a v minulosti i lísání se do přízně amerického prezidenta Donalda Trumpa. Právě ten se v roce 2017 zúčastnil summitu Trojmoří ve Varšavě a celý projekt podpořil.
Vysněný projekt Miloše Zemana
Od té doby se ale Trojmoří výrazně konkretizovalo a nabralo jasnější obrysy. K tomu začalo docházet na summitu v Bukurešti v roce 2018. Na něm se definitivně začalo profilovat jako iniciativa primárně zaměřená na podporu infrastrukturních projektů, které mají propojovat jednotlivé země. Důležitým prvkem jsou i energetické projekty, jejichž cílem je zvýšit odolnost proti Rusku, což je za dnešní situace nesmírně aktuální problém. V Bukurešti proto byla podepsaná deklarace o zřízení investičního fondu, ze kterého se mají jednotlivé projekty financovat.
Vzhledem k současnému směřování Trojmoří je proto obrovská škoda, že si ho v Česku do značné míry přivlastnil prezident Miloš Zeman.
Klíčovým symbolickým a uklidňujícím krokem pak byla přítomnost předsedy Evropské komise Jeana-Claudea Junckera a německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera na dalším summitu v Lublani. To definitivně pomohlo zbavit se pocitu, že se jedná o antiunijní a antiněmeckou iniciativu. Ne že by o této roli někteří lidé blízcí současné polské vládě nesnili, ale z oficiální úrovně tyto podtexty zcela zmizely.
Tuto změnu k lepšímu ale Česko bohužel nezachytilo a větší zájem o Trojmoří přichází jen pozvolna. Fakticky jediným, kdo o něj u nás projevil větší zájem, byl prezident Miloš Zeman. Proto je dodnes za Českou republiku na seznamu projektů jednotlivých zemí pouze jeho vysněný kanál Dunaj-Odra-Labe, který vláda Petra Fialy zastavila. Menší zájem má už jen Rakousko, které nepřihlásilo ani jeden projekt.
Český nezájem a nevyužitá příležitost
Jiné země přitom mají v rámci Trojmoří výrazně větší plány. Zdaleka nejvíce projektů přihlásilo Chorvatsko (16) a Maďarsko (15). Dokonce i Slovensko, které k iniciativě přistupuje podobně vlažně jako Česko, zde má tři projekty včetně plynovodu Eastring. Právě ten je příkladem řešení, která mají potenciál zvýšit energetickou bezpečnost regionu skrze propojení s Tureckem a regionem Kaspického moře.
Mezi vůbec největší projekty pak patří výstavba klíčové rychlostní silnice Via Baltica a železnice Rail Baltica, které mají propojit Polsko a všechny tři pobaltské státy až po Tallinn. Pro polskou vládu je zase jednou z velkých priorit silnice Via Carpatia směrem na Slovensko a pak do Maďarska, Rumunska, Bulharska a Řecka.
Vzhledem k současnému směřování Trojmoří je proto obrovská škoda, že si ho v Česku do značné míry přivlastnil prezident Miloš Zeman. Po počátečních rozpacích, kdy nebylo příliš jasné, kam má směřovat a jestli se náhodou nejedná o polský mocenský nástroj v tažení proti EU, vykrystalizovala tato iniciativa užitečným směrem. Určitě by proto bylo vhodné český postoj přehodnotit a pokusit se zapojit aktivněji už jen kvůli tomu, že nám stále chybí dobré infrastrukturní spojení s Polskem.
Jak navíc ukazuje příklad Slovenska, Trojmoří může být užitečné i ve světle ruské invaze na Ukrajinu a posloužit jako platforma, která nám pomůže zbavit se závislosti na ruských energetických surovinách. Dobrým impulzem by mohlo být zapojení i samotné Ukrajiny do některých projektů a využití Trojmoří k její poválečné obnově. Právě propojování Ukrajiny se zeměmi EU, které současné události dramaticky urychlily, je do budoucna obrovskou příležitostí i pro český byznys.
