Začíná být stále více zřejmé, že Turecko je pravděpodobně jedinou zemí, která si zachovává vztahy a vliv na obou stranách současného válečného konfliktu. A která má dostatečný mezinárodní kredit – snad nejvyšší za poslední dekádu –, tedy i šanci ovlivnit vyjednávání o míru.
Od prvního dne ruské invaze na Ukrajinu sledujeme tureckou tradiční zahraniční politiku vyvažování, jejímž hlavním cílem je zachování nezávislosti. To se projevovalo počáteční zdrženlivostí, která byla v ostrém kontrastu s aktivními kroky západních zemí.
Turecká zahraniční politika zároveň silně staví na pragmatismu, což jí od počátku pomáhá pečlivě volit rétoriku tak, aby v konfliktu držela neutrální pozici. Ankara uzavřela úžiny Bospor a Dardanely ruským lodím, na druhou stranu to odmítla udělat v případě svého vzdušného prostoru a ruských letadel. Země rovněž přijala tisíce ukrajinských uprchlíků, zároveň se stala útočištěm i pro řadu obchodníků z Ruska nebo přístavem pro tamní oligarchy. Odsoudila invazi jako porušení mezinárodního práva, ale odmítla sankce vůči Kremlu. Nezávislost v rozhodování je patrná v každém kroku.
Vlastní zájmy nade vše
Hlavním cílem Ankary je vyvarovat se dalšího konfliktu v regionu (i proto se do poslední chvíle snažila jednat s Ruskem, aby k invazi vůbec nedošlo), respektive zabránit tomu, aby se válka ještě víc rozšířila, a dlouhodobě tak narušila stabilitu v Černomoří. Pro Turecko je totiž „hrou“ s vysokými sázkami, která ovlivní řadu aspektů života země, zejména v ekonomice, bezpečnosti a geopolitických cílech. A jakkoliv je pro Ankaru důležitý mezinárodní mír, i v tomto konfliktu jí jde zejména o ochranu vlastních zájmů.
Kromě úlohy mediátora může být Turecko na Ukrajině i garantem míru. O tuto roli usilovalo už při konfliktech v Libyi, Sýrii a na Kavkaze.
Turecká zahraniční politika se dlouhodobě opírá o několik principů. Kromě již zmíněné politiky vyvažování je to otázka ochrany státní suverenity a teritoriální integrity, která vychází z tureckého traumatu známého jako „Sèvreský syndrom“. Kromě toho je pro dnešní Turecko zásadní ochrana kulturních a historických vazeb, ať už se zeměmi střední Asie nebo územím bývalé Osmanské říše (kam spadá i Ukrajina). V rámci Erdoganovy velmocenské zahraničněpolitické rétoriky je důležitá také potřeba ochrany všech bezbranných a utlačovaných, a také „tureckých bratrů“.
Zároveň je tato země důležitým mostem mezi Evropou a Asií, spojnicí mezi Východem a Západem, aktérem v Černomoří, Egejském moři a východním Středomoří. Na jednu stranu tedy hráčem, který je velmi strategický, na druhou i subjektem, který se trvale strachuje o vlastní bezpečnost.
Ankara v roli prostředníka
Je zřejmé, že svými současnými kroky v rusko-ukrajinské válce chce Ankara posílit svou nezávislost, vylepšit si mezinárodní reputaci a posílit regionální a globální mocenské postavení.
I z tohoto důvodu Turecko už od rostoucího pnutí mezi oběma státy, respektive mezi Ruskem a USA od podzimu 2021, usilovalo o pozici mediátora sporu. Ani ne tak kvůli své deklarované neutralitě, ale pro schopnost dobře balancovat při vyjednávání a přicházet s kompromisy přijatelnými pro obě strany. Proto také jeho rozhodnutí (ne)přidat se k určitým mezinárodním krokům nacházejí pochopení na straně Ruska, Ukrajiny i členů NATO.
Čtěte také: Výbušné spojenectví Ruska a Turecka: Jediný krok vedle může vést ke katastrofě
Turecko navíc klade od začátku války velký důraz na její humanitární aspekty – zasazuje se o evakuace, vznik koridorů pro prchající civilisty, zprostředkovává výměnu zajatců a podobně. Cítí se být k tomu vhodným kandidátem i pro své zkušenosti z jiných regionálních konfliktů, při nichž často jednalo s Ruskem. Kromě úlohy mediátora Erdogan otevřeně říká, že Turecko je ochotno stát se garantem míru na Ukrajině, tedy role, o kterou usilovalo i při konfliktech v Libyi, Sýrii nebo na Kavkaze.
Turecká „neutralita“ se promítá i do vojenské pomoci NATO Ukrajině, do níž se přímo nezapojuje. „Pouze“ umožňuje tureckým soukromým firmám, aby napadené zemi zbraně prodávaly.
Ukrajina – blízký partner i prostor k investicím
Vývoj na Ukrajině je pro Turecko zásadní z mnoha důvodů, které odpovídají zmíněným principům zahraniční politiky Ankary. Jednak jde o bezpečnost země – je to přes Černé moře další konflikt na tureckých hranicích. Zároveň je Ukrajina tradiční partner Turecka – nachází se zde menšina krymských Tatarů, tedy etnických bratrů, a historicky je východní část Ukrajiny součástí osmanského dědictví.
Válka stojí Turecko mnoho potenciálních peněz z obchodu s Ukrajinou, s nimiž letos počítalo pro zlepšení finanční a ekonomické situace doma.
Do společného prohlášení Ankary a Kyjeva z dubna loňského roku byla zahrnuta i klauzule o přímé podpoře vstupu Ukrajiny do NATO. Bližší vztah k Ukrajině má Turecko také proto, že pro jeho zahraniční politiku je zásadní otázka státní suverenity a územní integrity. A tak Ankara odsoudila už okupaci Krymu z roku 2014 a dlouhodobě kritizuje Západ za nečinnost v této otázce.
V neposlední řadě je to pak otázka mocenského vlivu a snahy vrátit Turecku pozici minimálně regionální velmoci, jak v oblasti Černomoří, tak na Blízkém východě nebo na Balkáně. Turecké zájmy během probíhající války jsou tedy v mnoha směrech totožné s těmi před ruskou invazí, jen nutnost jejich ochrany narostla.
Z dnešního pohledu je nejdůležitější položkou na seznamu turecké pomoci Ukrajině rostoucí spolupráce v oblasti obchodu a obrany. Turecko bylo v roce 2021 na Ukrajině největším zahraničním investorem (4,5 miliardy dolarů) i výrazným obchodním partnerem (přibližně 5 miliard dolarů). Ankara má zájem – i kvůli ekonomické situaci doma – si tyto aktivity zachovat i po skončení konfliktu.
Samozřejmě, kdo jiný by se měl podílet na obnově válkou zdevastované země než stát, který v ní dlouhodobě investoval a zasazoval se o ukončení konfliktu. To ovšem vychází z předpokladu, že Ukrajina alespoň v nějaké míře vyhraje a současnou vládu v čele s prezidentem Zelenským nenahradí prorusky orientované vedení. Rusko tedy v mnoha směrech ohrožuje turecké národní zájmy a strategické principy.
Drony Bayraktar slaví úspěch
Turecko-ukrajinská spolupráce měla být během roku 2022 nadále posilována. Při únorové návštěvě prezidenta Erdogana v Kyjevě podepsali prezidenti dohodu na prohlubování bezpečnostní spolupráce a zdvojnásobení vzájemného obchodu, jenž je smlouvou zcela uvolněný. Válka tedy Turecko stojí mnoho potenciálních peněz, s nimiž v letošním roce počítalo pro zlepšení finanční a ekonomické situace doma.
Čtěte také: Plyn, dluhy a rubly. Rusko pod sankcemi převrací svět naruby, jen Green Deal jede dál
Obchodní spolupráce je propojena také s bezpečnostními technologiemi. Od roku 2019 Turecko prodává Ukrajině jeden zásadní artikl v oblasti zbrojení – drony Bayraktar TB2. Na únorové schůzce došlo k dohodě o podílu Ukrajiny na další výrobě těchto dronů v továrnách na jejím území, včetně vytvoření výcvikového střediska pro ukrajinské piloty dronů.
Kromě toho se Turecko chtělo podílet na ukrajinské výrobě tryskových motorů. Hlavním cílem této spolupráce bylo pro Ankaru navýšení domácích výrobních kapacit, jak pro vlastní potřebu, tak zejména pro export. Je stále zjevnější, že úspěchy tureckých dronů v konfliktech – ať už na Ukrajině, v Libyi nebo v Náhorním Karabachu – povedou k větší poptávce po tureckém obranném průmyslu.
Prodej zbraní zároveň posílí dlouhodobě budovanou image tureckého obranného průmyslu jako nezávislého a kladoucího velký důraz na inovace. Vedlejším efektem spolupráce s Ukrajinou pak má být vyrovnání ruského sílícího vlivu v Černomoří. I tyto turecké zájmy tak válka na Ukrajině ohrožuje.
Odlišný přístup k politice a ekonomice Ankara použila už při odsouzení anexe Krymu, kdy nepřipojení se k sankcím naopak posílilo její obchodní vazby s Ruskem.
V prvních měsících letošního roku se pro turecký obranný průmysl stala Ukrajina hlavním partnerem. Kromě dronů šlo hlavně o nákup korvet v rámci projektu MILGEM. Menší kontrakty se pak například týkaly komunikačních a zaměřovacích systémů nebo munice. Nejdůležitější, i v očích veřejnosti, však zůstává nákup zmíněných dronů. Ty si během prvních dnů války získaly takovou popularitu, že o nich vznikla na Ukrajině i píseň.
Prodej dronů Bayraktar TB2 není důležitý jen pro Turecko jako takové, svůj osobní zájem na tom má i samotný prezident Erdogan. Jak už Voxpot v jednom z předchozích článků informoval, soukromá firma Baykar, která za drony stojí, totiž patří jeho zeti, Selcuku Bayraktarovi.
S tím, jak se válka prodlužuje, Turecko může očekávat, že nákupy obranných technologií hned tak neskončí. A pokud se osvědčí a spolupráce se bude rozvíjet, je pravděpodobné, že tyto obchodní transakce budou pokračovat i po válce, kdy Ukrajina bude chtít investovat do strategické modernizace armády.
Turci a Rusové: soupeři i přátelé
Rusko je naopak pro Turecko už řadu let „úhlavním přítelem“. Na jednu stranu stojí obě země na mezinárodní scéně na opačných stranách barikády ve všech regionálních konfliktech – v Sýrii, Libyi, Náhorním Karabachu. Jsou tedy hlavními soupeři na hranicích i v zájmovém regionu. Na stranu druhou se v posledních 20 letech, ale zejména po roce 2015 vlivem nejrůznějších krizí se západními zeměmi, staly blízkými zahraničními partnery, kteří potřebují dobré vzájemné vztahy. Od studené války se navíc Rusko a Turecko musely stát strategickými partnery pro řešení otázek Kavkazu, Balkánu a Blízkého východu, mají tedy tradici společně komunikovat a spolupracovat.
Ve vztahu k Rusku, ale i k zemím Perského zálivu, Turecko uplatňuje svůj typický přístup odlišující politickou, tedy i kritickou, a ekonomickou rovinu vztahů. Turecko tedy odsoudilo invazi na Ukrajinu, avšak je proti sankcím nebo ukončování hospodářské spolupráce s Ruskem. Stejný vzorec Ankara použila už při odsouzení anexe Krymu, kdy nepřipojení se k sankcím naopak vedlo k posilování obchodních vazeb s Moskvou. A to se dá očekávat i v současnosti.
Čtěte také: Proč prohráli Rusové bitvu u Kyjeva? Invazní armáda se rozpadala za pochodu
Ve vztahu k Rusku je pro Turecko primárně důležitá energetika. Země je závislá přibližně z 45 % na ruském plynu a z 17 % na ropě. Poslední plynovod TurkStream byl slavnostně otevřen na začátku roku 2020. Ankara v současnosti, stejně jako EU, jedná o alternativách s Ázerbájdžánem nebo zeměmi Perského zálivu. V kontextu současné ekonomické a finanční situace si však nemůže dovolit rostoucí energetické náklady nebo zastavení dodávek z Ruska. Moskva se navíc podílí i na výstavbě tamních jaderných elektráren.
Turecko jako prázdninová destinace Rusů
Kromě toho pro tureckou ekonomiku, do velké míry založenou na cestovním ruchu, který byl výrazně postižen už pandemií covidu-19, jsou zásadní také ruští turisté. Dá se očekávat, že kvůli válce nastane jejich odliv. Proto je pro Ankaru důležité jednak aktivně participovat na ukončení konfliktu, jednak balancovat mezi politickou a ekonomickou rovinou zahraničních vztahů, aby Rusové letos přijeli v co největší míře.
Turecko by se mohlo aktivně podílet i na nastavování nových vztahů mezi Západem a Ruskem.
Ačkoliv do Turecka přijíždí řada ruských disidentů a odborníků, naopak turistů, jichž loni do země přijelo téměř pět milionů, se to netýká. Přitom před pandemií šlo dokonce o téměř sedm milionů Rusů ročně. To je řadilo na první místo v žebříčku zahraničních turistů v Turecku.
Letos se očekává v optimistickém scénáři sotva polovina. Ankara však dělá vše pro to, aby Rusové mohli přijet. Například i tím, že jim v Turecku budou nadále fungovat platební karty. Ještě horší je predikce turistů z Ukrajiny, kteří byli co do počtu v žebříčku na třetím místě, kde se počítá s úplnou absencí. Před covidem jich do Turecka jezdilo ročně na dovolenou přibližně 1,5 milionu.
V neposlední řadě musí Turecko ve svých kalkulacích pro vyvažování přístupu k oběma znepřáteleným státům myslet i na své vztahy s Kremlem ve válce v Sýrii. Pokud bude evropský konflikt trvat delší dobu, Moskva výrazně pocítí uzavření úžin Tureckem pro ruské lodě také v otázce svých mocenských pozic v Sýrii a východním Středomoří.
Ankara uzavřela na konci dubna také svůj vzdušný prostor pro ruská letadla mířící do Sýrie. Moskva tak musí volit delší a složitější přesuny přes Írán a Irák. Tyto kroky, ačkoliv jsou ze strany Ruska přijímány bez protestů, nepatrně zvyšují napětí mezi oběma stranami. To se projevuje i v syrském Idlibu, kde opět nabírají na intenzitě ruské letecké útoky. A tedy i pravděpodobnost, že křehké příměří se zde opět změní ve žhavý konflikt, který přinese další nestabilitu v oblasti a další syrské uprchlíky do Turecka.
Vítězem je Západ
Vše napovídá tomu, že se Ankara vrací zpět ke své tradiční aktivní, ale smířlivé, a zejména velmi pragmatické zahraniční politice. Balancování mezi Ruskem a Ukrajinou dává navíc Turecku jedinečnou vyjednávací pozici také v rámci NATO a zemí Západu. Ty mají sice nadále řadu výhrad k turecké politice, současná situace nicméně ukazuje, že spory nemohou být důvodem k ukončení dobrých vztahů s Ankarou.
NATO a EU jsou si vědomi toho, že je potřeba přemýšlet také o budoucí bezpečnostní architektuře po válce na Ukrajině, a Turecko by se mohlo aktivně podílet i na nastavování nových vztahů mezi Západem a Ruskem.
Turecké úspěchy na mezinárodní scéně jsou pro Ankaru také jednou z nadějí na záchranu turistické sezony.
Turecká podpora Ukrajiny se významně projevuje zvláště ve vztazích s Washingtonem. Zde se v poslední době na úrovni Kongresu stále intenzivněji diskutuje o možnosti dovolit Turecku nákup stíhaček F-16 a modernizačních souprav od technologické společnosti Lockheed Martin. Bidenova administrativa tento krok totiž začíná prezentovat jako součást bezpečnostních zájmů USA a NATO a jako vhodnou alternativu za zastavení turecké účasti na programu stíhaček F-35 v reakci na nákup systému S-400 z Ruska.
Úspěchy Turecka na mezinárodní scéně, ať už lepšící se vztahy se západními zeměmi, nebo uvolňování diplomatických krizí se zeměmi Blízkého východu, jsou pro Ankaru také jednou z nadějí na záchranu turistické sezony. Obnovení dobrých vztahů se Saudskou Arábií, které Erdogan potvrdil na konci dubna svou návštěvou, symbolicky završuje znovuzavedení leteckého spojení mezi oběma státy, a tedy i návrat bohatých saudských turistů. Očekává se i větší počet turistů z Velké Británie nebo Německa. Nelze však předpovědět, nakolik jsou tyto alternativy schopny nahradit miliony turistů z Ruska a Ukrajiny.
Čtěte také: Zapomenuti v Turecku: Boje na Ukrajině otevírají syrským běžencům jejich válečná traumata
Válka a proměna mezinárodního prostředí se v tomto směru začíná v Turecku pozitivně projevovat i ve veřejném mínění, které bylo poslední roky velmi euroskeptické a protizápadní. Od počátku invaze – s tím, jak se mění postavení země na mezinárodní scéně, a tedy i rétorika západních politiků vůči ní, se mění i postoj turecké veřejnosti. Společnost začíná vidět členství v NATO opět jako součást národních zájmů, stejně tak se opět více mluví o přínosech případného členství Turecka v EU. Zároveň ovšem ve společnosti zůstává představa, že by si Turecko mělo zachovat i vyvážené vztahy s Moskvou, tedy pokračovat v nezávislé zahraniční politice, kterou by ovšem Západ mohl za současné situace mnohem více tolerovat.
Ze všech kroků je patrné, že ačkoliv Ankara stojí „uprostřed“ konfliktu a nechce být oficiálně zatažena ani na jednu stranu, přiklání se blíže ke spolupráci s Ukrajinou, a tedy i se Západem. Důvodů je vidět hned několik. Jednak Rusko na rozdíl od Ukrajiny porušuje principy, na nichž stojí turecká zahraniční politika. Dále Ukrajina – ačkoliv je Rusko důležitým partnerem – má pro Turecko velký investiční a obchodní potenciál (ovšem jen pokud zůstane nezávislá). Důležité je i to, že zlepšení mezinárodního postavení Turecka v očích USA a EU může znamenat také posilování ekonomických vazeb a návrat západních investorů, kteří by mohli pomoct vytáhnout zemi z hospodářské krize.
V neposlední řadě pak ohlas na tureckou vojenskou techniku spolu s image země, která není v mezinárodní izolaci a jež se aktivně podílí na zajištění míru, posílí pozici Turecka coby regionální mocnosti a přispěje k pocitu národní bezpečnosti. A o to jde Turecku v 21. století především.
