O víkendu se v indickém Novém Dillí konal summit leaderů států skupiny G20. Pro Česko a západní země přinesl potvrzení toho, že konflikt na Ukrajině není pro zbytek světa zdaleka tak důležitý jako pro nás. Zároveň ostře nasvětlil měnící se realitu velmocenské politiky a rostoucí vliv a asertivitu nezápadních zemí.
Dlouho se čekalo, že summit tohoto vrcholného fóra velmocenské politiky může poprvé po 15 letech selhat. Tedy že státy nedokážou najít konsenzus na přijetí společné deklarace leaderů, dokumentu zachycujícího základní ochotu mocností spolupracovat na řešení globálních problémů. Kromě Vladimíra Putina navíc i čínský prezident Si Ťin-pching oznámil, že se summitu účastnit nebude. Deklarace nakonec poněkud překvapivě přijata byla. Názory na ni se ale různí.
Francouzský prezident Emanuel Macron vše zhodnotil tak, že summit potvrdil ruskou izolaci a že „nebyl diplomatickou výhrou Ruska“. Podobně pozitivně nahlíželi na výsledek summitu i jiní západní představitelé. Ukrajinské ministerstvo zahraničních věcí naopak výsledek okomentovalo tak, že „není, na co být hrdý“.
Nejviditelnějším prvkem výsledné deklarace je totiž právě to, co v ní chybí – konkrétní a jmenovité odsouzení Ruska a jeho agrese vůči Ukrajině. Oproti loňskému summitu G20 na indonéském Bali je jazyk deklarace ve věci války vágnější, pozice konfliktu na Ukrajině v dokumentu je oproti jiným tématům upozaděná. Pozornost se zkrátka soustředí na jiné priority. Proč západní mocnosti na takový výsledek byly ochotny přistoupit? A co nám summit říká o dnešních velmocenských vztazích?
Ukrajina není priorita
Každoroční summity zemí skupiny G20 představují mocensky nejvýznamnější setkání státníků světa. Země G20 dohromady reprezentují téměř 80 % světové ekonomiky. Poloformální uskupení G20 plní od velké ekonomické recese z roku 2008 roli faktického centra koordinace ekonomických politik hlavních světových mocností.
Většina zemí globálního Jihu neoplývá vůči bohatému a z jejich pohledu často sebestřednému a pokryteckému Západu láskou.
Unikátně sdružuje jak mocnosti takzvaně tradiční, tedy západní a jejich blízké spojence jako je Japonsko, tak ty rostoucí, mj. ty sdružené v uskupení zemí BRICS – Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jihoafrickou republiku, nyní včetně dalších šesti zemí. Skupina G20 během velké recese fakticky nahradila skupinu G7, tehdy ještě i s Ruskem G8, coby nástroj koordinace hospodářských politik ekonomicky nejvýznamnějších zemí.
Na jeho agendu ale zásadním způsobem dopadají i hlavní ne-ekonomické otázky mezinárodní politiky, od změny klimatu po bezpečnost. Z pohledu západních zemí tak měla být vloni na Bali i letos v Novém Dillí hlavním tématem právě válka na Ukrajině. Summit měl být využit k diplomatické izolaci Ruska a potvrzení jednoty a vlivu koalice zemí, které jeho agresivní válku odsuzují a Rusko nejen ekonomicky sankcionují.
Jenže letošní summit potvrdil to, co je od loňska stále zřejmější, ovšem s čím se západní politika i veřejnost teprve musí učit sžívat. Západní země neudávají v současné globální politice takt. Spojené státy ani jejich spojenci nejsou dnes v pozici, kdy by byly schopni přesvědčit víceméně všechny klíčové partnery ke spolupráci.
Co je zásadní, dosáhnout toho nejsou schopni nejen kvůli odporu Ruska nebo Číny, ale kvůli nechuti velké většiny zemí globálního Jihu. Ty neoplývají vůči bohatému a z jejich pohledu často sebestřednému a pokryteckému Západu láskou, vztahy řady zemí s evropskými mocnostmi jsou zatížené koloniální minulostí, v mnoha z nich panuje silný anti-amerikanismus. Tyto země také považují za prioritní zcela jiná témata, než je válka na Ukrajině. A jsou to právě ta témata, která se deklarací leaderů letošního summitu G20 prolínají – od klimatické změny přes rostoucí zadlužení a ceny energií a surovin po potravinou bezpečnost. Jak oponoval v létě 2022 indický ministr zahraničních věcí Jaishankar obviněním, že Indie hraje ve věci války na Ukrajině dvojí hru: „Evropa musí vyrůst z představy, že evropské problémy jsou problémy celosvětové, ale problémy světa nejsou problémy Evropy.“
Čtěte také: Summit Rusko-Afrika: Obilné eso v Putinově rukávu, sliby chyby i správná verze příběhu
Na loňském summitu snad ještě mohla existovat ambice k zapojení dalších zemí do systému protiruských sankcí. Letos se tyto snahy zjevně redukovaly na to, aby vůbec válka na Ukrajině byla nezápadními zeměmi na summitu výrazněji reflektována a aby závěrečná deklarace summitu, která je přijímána konsenzem, obsahovala alespoň nějaké vyrovnání se s válkou.
Země globálního Jihu na vzestupu
Summit G20 je tak další v řadě nedávných událostí, které dokládají narůstající asertivitu rostoucích mocností i dalších zemí globálního Jihu. Ty zcela explicitně sledují cíl výrazné změny světového uspořádání a dalšího potlačení ekonomické a politické dominance Západu. A nejde zdaleka jen o Rusko o Čínu. Ochotu a schopnost oponovat tomu, co vnímají jako západní dominanci, stále konkrétněji artikulují Indie, Brazílie i řada dalších zemí.
Summit zemí BRICS v Johannesburgu na konci srpna byl jasnou deklarací tohoto záměru. A rozšíření skupiny BRICS o dalších šest zemí zvyšuje její schopnost stavět se do role reprezentanta rozvíjejících se ekonomik, a tím i velké většiny lidstva. Fakt, že se krátce po úspěšném summitu BRICS čínský prezident Si Ťin-pching rozhodl nepřijet na summit G20, lze těžko chápat jinak než jako čínské potvrzení sounáležitosti s Ruskem.
Ochota a schopnost rostoucích mocností prosazovat svůj pohled na globální priority a uspořádání, nebo přinejmenším bránit dominanci západní agendy na těchto jednáních, je stále zjevnější. Příznačné pro tento posun těžiště velké světové politiky je i to, že jedním z významných výsledků summitu je přijetí Africké unie coby člena G20, podobně jako je členem uskupení Evropská unie. Rostoucím mocnostem se daří prezentovat se v očích velké části zemí světa jako reprezentanti zemí globálního Jihu a rozšíření skupiny BRICS a nyní i G20 mj. právě o africké země, resp. Africkou unii, je toho výsledkem.
Čtěte také: BRICS neumírá, naopak. Co znamená jeho rozšíření?
Atmosféra v mezinárodním společenství se mění. Je to jen pár týdnů, co generální tajemník OSN António Guterres konstatoval, že „aby multilaterální instituce zůstaly skutečně univerzální, musejí se reformovat tak, aby odrážely dnešní mocenské a ekonomické reality, nikoliv mocenské a ekonomické reality po druhé světové válce“.
Západní země se snaží neztratit důležitá spojenectví s početnými, lidnatými a ekonomicky rostoucími zeměmi globálního Jihu, zejména v Asii, Africe a Latinské Americe. Ignorování těchto zemí a odsudek jejich nezájmu o válku na Ukrajině a priority západu nejsou praktickou volbou. Průběh, výsledky i okolnosti summitu G20 ukazují, že západní země rozhodně nemají globální agendu pod kontrolou. Válka na Ukrajině mohla v očích někoho znamenat bod, kdy se ostré odsouzení ruské agrese více než 140 zeměmi světa přetaví v trvalejší sjednocení velké většiny světa kolem principů a mezinárodního řádu nastoleného po konci studené války.
Jenže oněch 141 zemí, které loni v březnu na Valném shromáždění OSN ruskou agresi odsoudily, dohromady reprezentuje sotva polovinu lidstva. Letošní summit G20 potvrdil, že se těžiště globální politiky posouvá směrem, který pro země jako je Česko, ale i pro Evropskou unii a Západ jako celek, není šťastný. Zbytek světa vnímá jako své priority úplně jiná témata, než je válka na Ukrajině. A Západ na tom dnes nemůže nic změnit.
