Aby Západ v konfrontaci s Ruskem uspěl, je třeba na deklarovaných principech trvat, a hlavně je podpořit konkrétními činy, nikoli jen symbolickými gesty. A Česká republika by neměla být výjimkou. Nepoměr mezi našimi cíli a zdroji určenými k jejich dosažení nás dovedl do současné situace. Nastal čas na změnu.
Ruská zahraniční politika v posledních měsících signalizuje proměny mezinárodního prostředí v Evropě, nastartované obsazením Krymu v roce 2014. Pomyslným završením je pak právě započatý útok na Ukrajinu, jemuž v minulých dnech předcházelo inscenované jednání Ruské bezpečnostní rady a dva projevy Putina.
V tom čtvrtečním svým občanům již prakticky jen formálně oznámil, že jeho země provede speciální vojenskou operaci u svého západního souseda. Rusko prý už nemůže tolerovat hrozby, které z Ukrajiny přicházejí. V tom předešlém vystoupení zas v dlouhém seznamu rekapituloval stížnosti Ruska mnoho let dozadu. Výčet byl promísený s většími či menšími konspiračními teoriemi a protkaný pohrdáním Ukrajinou.
Formálním uznáním Doněcké a Luhanské lidové republiky tedy současná krize neskončila. K vojenská invazi, o níž se v posledních týdnech spekulovalo, opravdu dochází. Svědčí o tom, že Putinovým hlavním cílem je změna režimu v Kyjevě.
Faktem tedy je, že konflikt a vojenská síla jako nástroj zahraniční politiky jsou nyní i v Evropě přítomné více než kdykoliv v posledních třiceti letech. Evropská veřejnost a politici na to nejsou psychicky připraveni. Nebezpečné je to i vzhledem k tomu, že následující měsíce mohou určit podobu mezinárodního a bezpečnostního prostředí v Evropě na příští dekády. Je tak nejvyšší čas postavit se čelem k dlouhodobé mezeře zející mezi našimi ambiciózními cíli a principy na jedné straně, a neochotou vynaložit na jejich dosažení odpovídající úsilí na straně druhé.
Naše trvání na deklarovaných pozicích bylo doprovázené absencí ochoty vynaložit politický a ekonomický kapitál k jejich důslednému vynucení.
Západ stojí před hrozbou opakování suezské krize, kdy Británie a Francie zjistily, že jejich moc po druhé světové válce už nestačí k naplnění vysokých požadavků, které si kladly. Dnes se západní státy rozhodly stát za svými principy i zájmy a na přijatelné kompromisní řešení krize mezi NATO a Ruskem je bohužel pozdě.
Nezbývá než vynaložit úsilí odpovídající naší rétorice a zásadám, abychom v konfrontaci uspěli. Trefně to i s odstupem času vystihuje poznámka Winstona Churchilla, když se ho po suezské krizi ptali, zda by se rovněž pokusil o svržení Násira a obsazení Suezského průplavu: „Nikdy bych se neodvážil, a pokud bych se odvážil, pak bych se určitě neodvážil ustoupit.“
Nikdy bych se neodvážil
Konflikt mezi Ruskem a NATO nestojí na nedorozumění, které by se dalo snadno vysvětlit. Obě strany mají dlouhodobě držené a vzájemně nekompatibilní představy o mezinárodním uspořádání a podobě svých vztahů. Proti etablovanému statu quo mezinárodního práva a stávajících dohod a smluv stojí ruský revizionismus, snažící se o návrat světa k suverénním velmocem s navzájem respektovanými zónami vlivu.
V posledních dekádách došlo k pokusům o vybudování konstruktivních vztahů s Putinovým Ruskem. Nelze říct, zda byly předem odsouzeny k nezdaru. Faktem je, že Západ nikdy nebyl připraven k otevřenému kompromisu ohledně etablovaných norem mezinárodního práva, ochrany lidských práv a podpory demokracie v Rusku. Ale i co se týče svobody malých států volit si vlastní budoucnost. Zároveň však Západ nikdy nebyl připraven tyto principy skutečně důsledně bránit, a to i za cenu ekonomických nákladů a zvýšení napětí. Vnímání Ruska jako zaostalého upadajícího státu pouze vzpomínajícího na (ne)slavnou minulost mohlo přispět k podcenění jeho schopnosti prosazovat svoje zájmy silou.
Čtěte také: Dochází k revoluci mezinárodního systému, českou zahraniční politiku je třeba nově formulovat
Schopnosti a ochota naše zájmy a principy bránit byly přitom léta pozadu za rostoucí ruskou asertivitou. Naše trvání na deklarovaných pozicích bylo doprovázené absencí ochoty vynaložit politický a ekonomický kapitál k jejich důslednému vynucení. Výsledná polovičatost politiky je dobře vyjádřena příslibem možnosti členství Ukrajiny a Gruzie v NATO, jenž vznikl jako kompromis, když Aliance odmítla dát těmto zemím Akční plán členství. Pokusy o řešení pod heslem „vlk se nažere a koza zůstane celá“ nás přivedla do současné pozice.
Ještě před pár měsíci bych zde jako řešení propasti mezi naší ambicí a prostředky k dosažení kýženého stavu doporučoval bolestivý kompromis s Ruskem. Částečně bychom omezili své cíle, ale byli bychom připraveni a schopni je adekvátně materiálně i politicky podpořit. Dnes jsme ale v situaci, kdy po trvání na našich principech a zájmech až k momentu invaze na Ukrajinu a hrozby její okupace už takový kompromis není možný. Leda za cenu absolutní ztráty důvěryhodnosti České republiky i Západu jako celku. Nezbývá tak než dorovnat zdroje na úroveň deklarovaných ambicí.
Neodvážil bych se zastavit
Pokud jsme chtěli ruské invazi na Ukrajinu zabránit, musely by rozsáhlé dodávky zbraní včetně pokročilé protivzdušné a protiraketové obrany přijít mnohem dříve (a vzhledem ke stavu ukrajinské ekonomiky by je někdo musel zaplatit). S ekonomickými sankcemi Rusko počítalo, a tedy je pravděpodobně připraveno – s využití svých akumulovaných devizových rezerv a spolupráce s Čínou – vytrvat. Možnosti Ruské opozice se režimu postavit byly v minulých letech zdecimovány. Nehledě na to, jak moc bude situace eskalovat, stojíme před výrazně nebezpečnější budoucností. A vypořádání se s touto hrozbou nebude zadarmo.
V tom také leží jádro problému s českou reakcí na krizi. Řada našich občanů a institucí dnes naštěstí vyjadřuje solidaritu s Ukrajinou. Vláda ale nesmí zůstat pouze u symbolických gest. Z proklamované solidarity a odsuzování ruské agrese se ale Ukrajinci nenají, ani s nimi Putinovu armádu neodradí, a individuální sbírky občanů situaci nezachrání. Naše podpora pozic NATO a EU, včetně tvrdých ekonomických sankcí, je samozřejmě chvályhodná. Ta by ale měla být výchozím bodem, nikoliv oslavovaným cílem.
Chtějme po vládě, aby alokovala prostředky nejen na pomoc Ukrajině, ale i na naši vlastní obranu v kyberprostoru a proti hybridním hrozbám.
Byť nelze předjímat rozhodnutí vlády v následujících hodinách i dnech, její faktické a materiální kroky v zájmu zvýšení naší bezpečnosti a podpory Ukrajiny stále zůstávají daleko za rétorikou. Podle některých zpráv ministr zahraničí Lipavský šel na vládu neformálně požádat o dodatečné prostředky na humanitární pomoc Ukrajině (a díky mu za to, pokud ano) a neuspěl. Ve svém projevu premiér Fiala jedním slovem mluví o tom, že je Evropa na pokraji války a obnovuje se Sovětský svaz, a zároveň vypočítává současnou pomoc Ukrajině v celkové hodnotě zhruba 50 milionů korun. Ta je sice hmatatelná, ale přesto rozsahem symbolická – zhruba 0,002 % plánovaných výdajů českého státního rozpočtu pro rok 2022.
I když si připíšeme k dobru podporu Ukrajiny ze strany EU, jedná se o příspěvek neadekvátní rétorice a deklarované ambici. Můžeme ostatně vzpomenout na poválečný Marshallův plán pro Evropu, který znamenal přesun dvou procent amerického HDP ve prospěch Evropy po dobu tří let.
Činy místo gest
Pokud od podpory Ukrajiny přejdeme k naší bezpečnosti stejně jako i bezpečnosti spojenců v NATO, situace je podobná. Píše-li ministryně obrany na Twitter, že Putin chce obnovit Sovětský svaz a že na jeho šachovnici jsme i my, měla by obratem vládu požádat o výrazné navýšení prostředků na obranu, nehledě na sliby o šetření a nehledě na možné „tahání po soudech“. Vnitřní dluh armády nikam nezmizel – navzdory velmi pomalému navyšování obranných výdajů. Chceme-li přesvědčit další státy NATO, aby posílily odstrašení Ruska na východním křídle, musíme jít příkladem nejen gesty a deklarovanou ochotou, ale i schopnostmi a prostředky.
Čtěte také: Brusel chystá Strategický kompas: unijní jednotky s 5000 vojáky a investice do technologií
Jestliže zástupci vlády myslí svoje slova o našich principech a závazcích vážně, musí využít ochoty obyvatelstva a alokovat zahraniční a obranné politice odpovídající finanční zdroje. Velkou výzvou pro vládu pak bude rozložení nákladů na zahraniční a obrannou politiku – kam spadají i možné ekonomické dopady sankcí a protisankcí – ve společnosti. Jinak hrozí, že podpora naší obrany a zahraniční politiky u občanů, které by tyto náklady zatížily disproporčně, rychle vyprchá.
Myslíme-li jako občané naši podporu NATO a Ukrajiny vážně, nestačí solidarita jen v té symbolické rovině. Musíme žádat vládu, aby nezůstala u gest a alokovala adekvátní prostředky na humanitární, rozvojovou i vojenskou pomoc Ukrajině, ale i na naše vlastní ozbrojené síly a naši vlastní obranu v kyberprostoru a proti takzvaným hybridním hrozbám. Čas, kdy bylo možné mít obranou a zahraniční politiku se slevou, je pryč.
Vojtěch Bahenský je výzkumným pracovníkem Peace Research Center Prague na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
