Tři čtvrtě století trvající úsilí o otevřený globální obchod ustupuje protekcionistickým snahám. Washington se totiž přijetím nových předpisů rozhodl jít svou cestou. Zkomplikoval tak transatlantickou spolupráci a zároveň ještě více uvolnil stavidla čínské tržní expanzi. Dokáže jí Evropa odolat a držet osud své bezuhlíkové budoucnosti ve vlastních rukou?
V Česku by se o tom člověk kvůli neutuchajícímu mediálnímu víru kolem prezidentské volby skoro nedoslechl, ale aktuálně největším bolehlavem pro evropské lídry nejsou ani ceny energií, a snad dokonce ani všudypřítomná vojenská hrozba Ruska. Tématem číslo jedna se stalo ohrožení průmyslové základny starého kontinentu v souvislosti s přijetím Inflation Reduction Act (IRA) ve Spojených státech.
Smyslem předpisu, rámovaného kromě makroekonomické stabilizace také potřebou nastartovat zelenou transformaci, je podpora bezemisní energetiky a dalších klimatických opatření. A to ve formě dotací a daňových úlev za stovky miliard dolarů. Na tom by nebylo nic kontroverzního, kdyby vše nebylo podmíněno nálepkou „vyrobeno v USA“ – s cílem zajistit tvorbu stovek tisíc pracovních míst a miliard dolarů v přidané hodnotě právě tam a nikde jinde.
Reakci evropských lídrů lze shrnout do slov Briana Molka z britské kapely Placebo: „With friends like you, who needs enemies?“ (S přáteli, jako jsi ty, kdo potřebuje nepřátele?) Vlasy na hlavě se politikům a státníkům ježí z možného zahájení procesu odchodu velké části unijního průmyslu nezbytného pro dekarbonizaci za oceán. Ten by nejspíš nenastal v jedné velké vlně, ale mohl by pokračovat po celé roky nebo i desetiletí.
Právě v otázce přístupu k Číně může být pro Washington přijatý předpis IRA tak trochu vlastním gólem.
Načasování by navíc těžko mohlo být horší. Unie potřebuje urychleně inovovat, evropský průmysl ale dosud v čele zelené transformace nestál, naopak se dostával v globální soutěži do defenzivy. I čeští spotřebitelé dnes ostatně čelí nedostatku fotovoltaických panelů, čipů a dalších klíčových komponent. Kvůli energetické krizi a půjčkám z minulosti navíc nemá EU k dispozici mnoho volných investičních prostředků.
Nerovným metrem vůči Číně
Je v tom přitom očividný paradox. Spojené státy stály za vznikem Brettonwoodského měnového systému, Všeobecné dohody o clech a obchodu i jejího nástupce – Světové obchodní organizace (WTO). Po celá desetiletí se pasovaly do role největších obhájců globalizované ekonomiky a volného obchodu, neváhaly ostatně u WTO žalovat kohokoli, kdo se zpronevěřil jejich pravidlům.
Nyní se svou otevřeně protekcionistickou politikou vcelku náhle přeběhly na druhou stranu barikády. Tedy tu stranu, kde dlouhodobě stojí především Čína se svým polootevřeným trhem a propracovanou státní průmyslovou politikou, vůči níž Spojené státy za Trumpovy administrativy vyhlásily obchodní válku.
Právě v otázce přístupu k Číně může být pro Washington předpis IRA tak trochu vlastním gólem. S nástupem Bidenovy administrativy USA začaly ještě více usilovat o vytvoření společné fronty s evropskými zeměmi ve věci obchodní a technologické politiky vůči ČLR. Zásadní roli v tom měla sehrát součinnost při reorganizaci globálních hodnotových řetězců. Nyní se však Washington rozhodl jít vlastní cestou a zkomplikoval tak transatlantickou spolupráci, která je pro skutečný úspěch této transformace klíčová.
Čtěte také: Čína se po covidové houpačce otevírá světu, návrat do stejných kolejí ale nečekejme
Stejně tak je pravdou, že zatímco evropští lídři se cítí oprávněně zrazeni americkými kroky, dlouho tolerovali pokřivení trhu ze strany Pekingu. Tučné dotace, dravost po získání technologií od investujících zahraničních firem (včetně těch evropských) a preference pro domácí výrobce pomohly Číně vybudovat nejdynamičtější světovou průmyslovou základnu pro elektromobily a další zelené technologie. A celkově předběhnout v technologickém pokroku evropské firmy.
Kromě rostoucího vývozu aut do Evropy dnes čínští průmysloví premianti, jako třeba největší světový výrobce baterií pro elektromobily CATL, začínají na starém kontinentě investovat i do výroby. Příkladem je plánovaná obrovská továrna čínské firmy v Maďarsku, podpořená štědrou státní pomocí Orbánovy vlády. Umísťování výroby do Evropy sice může být pozitivním krokem nejen z hlediska zaměstnanosti, nicméně se tím prohlubuje závislost na zahraničních firmách a technologiích v klíčových sektorech.
Vyrobeno v Evropě?
Nabízí se otázka, proč by měla Evropská unie tolik utrpět v důsledku očekávaného negativního dopadu amerického IRA, když ona sama lije do ekonomiky velké peníze v podobě nástroje Next Generation EU (NGEU). Ten je přitom s objemem 750 miliard eur, které mají být utraceny do roku 2026, dokonce větší než americká iniciativa. Odpověď má hned několik rozměrů.
Zaprvé: NGEU nepodmiňuje investice výrobou v Evropě. Zadruhé je jeho utracení výsadním právem členských států EU, které k tomu účelu připravily takzvané národní plány obnovy. Na klimatická opatření z nich pak má jít jen alespoň 37 % výdajů, avšak jak ukazuje například nástroj Green Recovery Tracker, při důkladnější revizi to je často ve skutečnosti mnohem méně.
Přímá angažmá vlád mohou přinést technologickým odvětvím potřebné impulzy pro jejich dynamický rozvoj.
A zatřetí, hlavním smyslem NGEU bylo podpořit ekonomické oživení po pandemii covidu, nikoliv konkrétní průmyslové sektory, nebo dokonce dát náskok inovativním technologiím v oblasti zelené transformace. Zatímco tedy americká IRA má transformační potenciál, NGEU tkví především v podpoře stávajících byznysových modelů.
Evropě tedy nezbývá, než přehodnocovat a reagovat. Francie podle očekávání navrhla následovat Spojené státy a pracovat s brandingem „vyrobeno v Eu“. Což ale nemusí být nutně vnímáno jako nepřátelský akt, koneckonců i bývalý americký viceprezident Al Gore vyzval EU, aby Spojené státy v této věci následovala.
Německo sice nebylo tak hlasité, avšak v zásadě podpořilo Macronovu iniciativu, což byla v éře napjatých vztahů mezi oběma zeměmi vítaná změna. Ekonomičtí ministři obou zemí Robert Habeck a Bruno Le Maire před koncem loňského roku také vyzvali Bidenovu administrativu k úpravě IRA.
Švédsko jako předsednická země v Radě EU pod novou liberální vládou naopak zatím neuhnulo ze své doktríny kategorické podpory volného globálního obchodu. Bude se však muset chtě nechtě vyrovnat s novou situací ve světové ekonomice.
Průmyslový Green Deal: uvolnit veřejnou podporu nestačí
Evropská komise se pod vedením Ursuly von der Leyen ujala iniciativy a v polovině ledna ohlásila Green Deal Industrial Plan. Jeho součástí by mělo být (dočasné) uvolnění pravidel veřejné podpory, a tématu se má věnovat i zvláštní zasedání Evropské rady 9. a 10. února.
Komisařka pro konkurenceschopnost Margrethe Vestager v této souvislosti ale upozornila i na skutečnost, že státní podpora je využívána unijními členy velmi nerovnoměrně. Více než polovinu ze státních investic spadajících pod výjimky v posledním roce uplatnilo Německo, další čtvrtinu Francie, tedy země disponující velkými objemy volných investičních peněz. Komise přitom nechce riskovat dotační válku mezi členskými státy, kterou chápe jako ohrožující integritu jednotného trhu a v důsledku toho celé Unie. Pro Česko a jeho východoevropské sousedy není veřejná podpora příliš atraktivní cesta, a na celé věci tedy můžeme spíše tratit.
Čtěte také: Lithiové dilema: Jak může zelená tranzice vést k ekologické katastrofě
Nabízí se tedy další společná půjčka směřovaná jako cílená investiční injekce do evropských průmyslových inovátorů. Jenže k té zatím neexistuje politická vůle. Sedm vesměs menších členských států včetně Česka se v posledním vývoji proti takovému nápadu ozvalo v otevřeném dopise s tím, že v první řadě by se mělo utratit tři čtvrtě bilionu eur, které jsou k dispozici v NGEU a z nichž se dosud čerpala jen malá část. To platí zejména o polovině fondu určeného pro výhodné půjčky členským státům.
I u nás tahle otázka představuje klíčový dílek skládačky k porozumění domácí diskuse, která se však zatím vede téměř výhradně v kuloárech na vysoké politické úrovni. Po měsících příprav se totiž na vládě schyluje k využití možnosti výhodné půjčky nad rámec (za Babišovy vlády schváleného) Národního plánu obnovy ve výši až 150 miliard korun. Cílem má být podpořit zbavování se závislosti na ruských fosilních palivech a zvýšit energetickou bezpečnost země. Na tyto peníze by si měly sáhnout i nízkopříjmové domácnosti ohrožené vysokými cenami energií, putovat by ale také mohly například na investice do železnice.
Za vrcholem ekonomické globalizace
V širší perspektivě je trend zřejmý – tři čtvrtě století trvající úsilí o otevřený globální obchod ustupuje protekcionisticky laděným snahám. Podílí se na tom všechny hospodářské velmoci světa, ačkoli se poté na sebe navzájem mračí a ukazují na toho, kdo si údajně začal. Příkladem opatření nedávno přijatého EU, které je z důvodu údajné diskriminace a možného rozporu s pravidly WTO špatně přijímáno ve třetích zemích, se stal takzvaný CBAM, laicky označovaný jako uhlíkové clo.
Můžeme vést diskuzi, do jaké míry jsou klimatické ambice hlavním spouštěčem těchto nových dynamik, a do jaké míry jsou spíše zástěrkou pro jednání, jež by ještě v nedávné minulosti nebylo přijatelné. V praxi je ale z pohledu ochrany klimatu především podstatné, zda tento nový svět povede ke zkrácení hodnotových řetězců a k dostupnějším alternativám emisně náročné ekonomiky. Přímá angažmá vlád mohou přinést technologickým odvětvím potřebné impulzy pro jejich dynamický rozvoj.
Je čím dál očividnější, že pokud chceme zůstat svrchovanými, musíme být napřed v pokročilých technologiích. A to zahrnuje i výrobní kapacity.
Proti globalizovanému obchodu najdeme jistě celou řadu argumentů, těmi environmentálními počínaje. Neplatí ale bohužel ani to, že by nám jeho zpřetrhání s ochranou klimatu nutně pomohlo. Celosvětový klimatický režim, jehož základním kamenem je dnes Pařížská dohoda, je velice křehký a stojí na vzájemné důvěře států.
Právě ta je dnes, v období invaze Ruska na Ukrajinu a kdy bohaté země neplní své závazky pomáhat chudším s adaptací na stále častější přírodní pohromy, stále vzácnější komoditou. Odvrácenou stranou obchodních válek je, že zákonitě vyvolávají nedůvěru a zhoršují vztahy mezi státy. Tím pak podkopávají schopnost se dohodnout na něčem tak zásadním, jako jsou společné cíle pro snižování emisí skleníkových plynů.
Sen o strategické autonomii
Celá věc se samozřejmě úzce dotýká otázky strategické autonomie Evropy. Ta zní na papíře nepochybně dobře, a jejím ztělesněním by se měl stát Critical Raw Materials Act, ke kterému chce Komise spustit legislativní proces ještě v tomto kvartálu. Výsledkem má být mimo jiné stanovení cílů soběstačnosti pro konkrétní suroviny, jež jsou nezbytné pro zelenou tranzici. V kontextu reality globálních vztahů jde však o poměrně vzdálenou aspiraci.
Čtěte také: Čína chce být globálním vědeckým lídrem. Jak se s tím vyrovnává Západ?
Když na konci ledna Čína oznámila, že zvažuje omezení exportu pokročilých technologií pro výrobu solárních panelů, ukázalo se, jak je Evropa nepřipravená. Nejméně 80 % její fotovoltaiky dnes pochází právě z ČLR, stejně tak i velká většina baterií nebo komponenty pro větrné turbíny. Peking navíc dlouhodobě dokazuje, že se nebojí tyto závislosti využít jako zbraň. Zkušenosti z bolestivého procesu odvykání si od ruského plynu musejí být pro Evropu dostatečně silným signálem, že je třeba konat.
Jak uvedla na sociálních sítích bývalá vedoucí think-tanku Evropské komise Ann Mettler, „je čím dál očividnější, že pokud chceme zůstat svrchovanými a mít věci pod kontrolou, musíme být napřed v pokročilých technologiích, které svět potřebuje a které si žádá. A to zahrnuje i výrobní kapacity”.
Jinými slovy: v dekarbonizujícím světě zítřka nestačí, aby měla Evropa k dispozici know-how nebo patenty, ale musí být schopna výrobky od solárních panelů přes baterie až po elektromobily skutečně vyrobit, a to v potřebném objemu. V tomto světle nabývá dosud pejorativně užívané označení české ekonomiky jako „montovny Evropy“ novou a vcelku překvapivou dynamiku.
