Rostoucí pozice Číny, stoupající asertivita regionálních mocností nebo stahování vojsk z dvě dekády starého konfliktu v Afghánistánu. Nastupující administrativa v Bílém domě i nový ministr zahraničí Antony Blinken před sebou mají velké výzvy. Co můžeme v nadcházejících letech čekat od Spojených Států na mezinárodní scéně?
„Amerika je zpátky, Amerika je zpátky, diplomacie je zpátky – v samém středu naší zahraniční politiky,“ deklamoval Joe Biden na začátku února v proslovu věnovanému právě zahraničně-politickému směřování Spojených států.
Pokud sledujete americkou politiku jen letmo, mohlo by se vám zdát, že se ve Washingtonu právě střídá den s nocí. Pod rouškou rétoriky o radikálním obratu se ale v místech tvorby reálné politiky skrývá daleko větší kontinuita, než by se z mediálních zvěstí a Bidenových proslovů mohlo zdát.
Do ministrování se Blinken opřel zostra. Ve svém prvním telefonátu s čínskými protějšky jim měl vytknout zacházení s Ujgury, Tibeťany a postup v Hongkongu. Přílišná benevolence vůči Číně k přitom patří k nejčastějším kritikám zahraniční politiky demokratů ze strany jejich republikánských rivalů.
Právě proslovy pronesené během prvních týdnů nové administrativy si vysloužily pozornost především kvůli razantním obratům. Žádný v tomto ohledu nebyl tak výrazný, jako oznámení konce podpory pro saúdskou intervenci v Jemenu.
Podpora pro zhoubný konflikt, který v zemi (zjevně záměrně) způsobuje několikaletý hladomor, začala už na sklonku vlády Baracka Obamy. Donald Trump pak vnímal Saúdy jako jedny z nejklíčovějších spojenců. Trump během svého úřadování navštívil Saúdskou Arábii jako první zemi, dokonce dříve než Izrael. V jejich podpoře Trumpa nerozhodila ani vražda Džamála Chášukdžího na konzulátu v Istanbulu. „Tato válka musí skončit a abychom dali najevo své odhodlání, ukončujeme veškerou podporu pro útočné operace ve válce v Jemenu včetně příslušných prodejů zbraní,“ vyslovil se Biden.
S dalšími kroky to ale už není zdaleka tak jednoznačné. Post ministra zahraničních věcí v Bidenově administrativě bude zastávat Anthony Blinken. Ten prošel senátním schválením dokonce ještě těsněji, než jeho nový kolega Lloyd Austin na ministerstvo obrany. A to i přesto, že Austin má jednoznačnější střety zájmů než Blinken.
Zatímco Blinken strávil několik posledních let v konzultantských společnostech (k těm se ještě vrátíme), Austin seděl přímo v radě jednoho z největších amerických zbrojařů, firmy Raytheon. Na rozdíl od Austina se ale velká část amerického tisku nad nominací Blinkena rozplývala – například z tak zvláštních důvodů, jako že Blinken hraje na kytaru.
Kdo je Tony Blinken
Blinken sloužil v administrativě Baracka Obamy na několika postech národně-bezpečnostního náměstka. Poslední dva roky to bylo právě na ministerstvu zahraničních věcí. Na tomto postu Blinken paradoxně v roce 2015 stál také za podporou Saúdů v Jemenu. Už předtím byl ale zapojený ve většině klíčových rozhodnutích administrativy – ostatně najdete ho i na slavné fotce Baracka Obamy sledujícího živý stream zastřelení Usamy bin Ladina.
Z obamovských let ale nevychází Blinken ani zdaleka bez poskvrny. Podporoval například intervenci v Libyi a v pozdních letech stál za strategií Spojených států v rámci syrské občanské války, včetně záměru poskytovat zbraně takzvaným „umírněným povstalcům“. Vzhledem k tomu, kolik těchto zbraní skončilo v rukou Al-Káidy a Islámského státu, to opravdu není dobrou vizitkou.
Předtím radil Blinken Bidenovi ze své pozice u senátního výboru pro zahraniční politiku v otázkách války v Iráku. Oba muži byli pro invazi a Biden, který v té době výboru předsedal, dokonce platil ze jednoho z jejích největších zastánců mezi demokraty.
Obama se svými spolupracovníky včetně Tonyho Blinkena sledují vraždu bin Ladina. Zdroj: The White House
Po nástupu Donalda Trumpa spoluzaložil Tony Blinken konzultantskou společnosti WestExec Advisors. Po jeho boku byla klíčovou osobou Michèle Flournoy, která s Blinkenem v poslední dekádě tvořila nerozlučnou dvojku. Flournoy společně s Blinkenem vystoupala Obamovou administrativou až do pozice náměstkyně na ministerstvu obrany.
Ta během loňského roku platila za nejpravděpodobnější nominantku Joea Bidena právě na post ministryně obrany. Poté se ale Biden rozhodl pro generála Austina. WestExec fungovali v uplynulých letech jako lobbistický prostředník mezi americkým národně-bezpečnostním aparátem a Silicon Valley. Ostatně takto Flournoy odůvodňuje, proč odmítla post ministryně obrany v Trumpově vládě. „Tahle práce je moje vášeň. Stavět mosty mezi Silicon Valley a americkou vládou je velmi, velmi důležité,“ řekla Flournoy loni Jonathanu Guyerovi z časopisu American Prospect. Guyer také zdůrazňuje, že členové WestExec se v trumpovských letech k možnosti ukončit prodeje zbraní Saúdské Arábii kvůli válce v Jemenu stavěla velmi zdrženlivě.
Kromě WestExec, kterou Blinken narozdíl od Flournoy dočasně opustil, jsou jak Flournoy, tak i Blinken a Austin zapojeni například v investičním fondu Pine Island Capital. „Nový fond Pine Island vidí ve vládní reakci na koronavirus novou příležitost, jak zbohatnout – nikoliv ve smyslu přímého vydělávání na léčbě smrtelného viru, ale investováním do vládních dodavatelů, na které se budou obracet federální a místní úřady,“ píší reportéři serveru Daily Beast.
„Tento druh střetu zájmů je obzvláště velkým zklamáním ve světle oprávněné kritiky toho, že Trumpova administrativa opakovaně používala vládních zdrojů pro své osobní a finanční zájmy. Není to neobvyklé, ale stejně je to nechutné,“ okomentovala kauzu pro Daily Beast Mandy Smithberger z Project on Government Oversight, nevládní organizace zaměřující se na korupci.
Čína, Venezuela i Severní Korea
Do svého ministrování se Blinken opřel zostra. Hned ve svém prvním telefonátu se svými čínskými protějšky jim měl vytknout zacházení s Ujgury, Tibeťany a postup v Hongkongu. V posledních letech přitom patří přílišná benevolence vůči Číně k nejčastějším kritikám zahraniční politiky demokratů ze strany jejich republikánských rivalů.
Blinken se však už v minulosti také opřel do Trumpovy politiky vůči Číně. „V tuto chvíli je strategická pozice Číny podle jakékoliv metriky, kterou zvolíte, silnější a americká strategická pozice slabší,“ komentoval Blinen důsledky Trumpovy vlády loni v září. „Snažit se plně ekonomicky oddělit od Číny, jak někteří navrhovali, je nerealistické a v důsledku kontraproduktivní. Byla by to chyba,“ říkal tehdy.
„V otázce Ujgurů se naprosto shodneme,“ odpovídal Blinen republikánským senátorům během svého potvrzovacího slyšení. Nejen v této otázce jeho odpovědi mnozí republikáni kvitovali. ,„Máme za sebou dobrý začátek. Vážně, moc si toho vážím,“ říkal se smíchem jihokarolínský republikán Lindsey Graham, který v posledních letech patřil k jedněm z nejskalnějších zastánců Trumpovy zahraniční politiky. K této náklonnosti jistě Blinkenovi napomohlo jeho utvrzení, že stojí za za venezuelským opozičním prezidentem Juanem Guaidóem, kterého nedávno v relativní tichosti přestali podporovat zastupci Evropské unie.
Ničeho dobrého se ale pravděpodobně od Bidenovy administrativy nedočká vůdce Severní Koreji Kim Čong-un, který v posledních letech těžil z osobní obliby Donalda Trumpa. Ten byl sice ochotný bořit tabu ohledně vyjednávání se Severokorejci, ale reálného výsledku nedosáhl. „Musíme blízce spolupracovat s blízkými spojenci jako je Jižní Korea a Japonsko a zmáčknout Čínu, aby vybudovala skutečný ekonomický tlak na Severní Koreu, který severokorejce dotlačí k vyjednávání,“ řekl Blinken loni v září na CBS.
Neodcizit se Izraeli, přiblížit se Íránu
Nespokojení jsou zatím zástupci Izraele, který v minulosti těžil z velmi blízkého spojenectví s USA. Bývalý stálý zástupce Izraele při OSN Danny Danon si dokonce na Twitteru stěžoval na to, že Biden zavolal představitelům desítky zemí a Bibimu Netanjahuovi stále ne.
Bylo by ale mylné očekávat jakékoliv výraznější narušení přátelství mezi vládami Spojených států a Izraele. Biden po celé své působení v Senátu platil za jednoho z nejvěrnějších spojenců Izraele mezi demokraty. Tony Blinken už stihl oznámit, že nehodlá stěhovat americkou ambasádu z Jeruzaléma zpátky do Tel Avivu a ani v jiných ohledech nedává najevo, že by hodlal slevovat z americké podpory. „Když necháme stranou otázku legality, v praktickém ohledu jsou Golanské výšiny velmi důležité pro bezpečnost Izraele do té doby, kdy bude v Sýrii u moci al-Asad,“ řekl Blinken minulý týden na CNN.
Secy. of State Antony Blinken on whether the US will continue to recognize Israeli sovereignty over the Golan Heights: "Leaving aside the legalities of that question, as a practical matter, the Golan is very important to Israel's security as long as Assad is in power in Syria" pic.twitter.com/yHQBr7FvgP
— The Situation Room (@CNNSitRoom) February 9, 2021
V jiné oblasti na Blízkém východě se ale kontinuita s Trumpovou administrativou rozhodně očekávat nedá. Jsou to vztahy s Íránem. Barack Obama bral jadernou dohodu s Íránem jako snad svůj vůbec největší zahraničně politický úspěch. Už proto byla trnem v oku Donalda Trumpa, který od smlouvy postupně upustil.
Blinken chce teď vyjednat obnovu dohody. Našlapuje ale opatrně a vyžaduje, aby v týmu, který má dohodu obnovovat, byli i lidé s kritickým náhledem na sbližování s Íránem. Základní překážkou se v současnosti jeví fakt, že Američané vyžadují, aby nejprve Írán začal znovu dodržovat podmínky stanovené smlouvou z roku 2015. Íránci naopak chtějí, aby nejprve Američané odvolali Trumpem uvalené sankce. S blížícím se vyjednáváním se vrátila i oblíbená rétorika v podobě stálice o tom, že Írán dělí od funkční jaderné hlavice „pouhé týdny“.
Rusko, Afghanistán
Co se týče Ruska, tak současné vztahy nemají moc prostoru k ještě většímu ochlazení. Současná výměna v Bílém domě je plná paradoxů. Vnímání americké zahraniční politiky v posledních letech trpělo kognitivní disonancí, kdy sice Donald Trump v mnoha ohledech pokračoval v ostrém přístupu, demokraté jej ale stále pranýřovali za údajné vazby na Kreml.
Demokraté, kteří byli oproti republikánům v uplynulé dekádě vůči Rusku daleko ostřejší, jsou ale teď ochotnější prodloužit pražskou dohodu New START o snižování počtu jaderných zbraní New START. Trumpova administrativa se v tomto ohledu zdráhala, Blinken už oznámil svůj úmysl prodloužení podepsat. Ve svém telefonátu se Sergejem Lavrovem měl Blinken zároveň Rusům vytknout i zacházení s Alexejem Navalným.
Velkou neznámou je jaký postup zvolí Bidenova administrativa v Afghánistánu. Od Donalda Trumpa jim zůstává na stole plán na stažení posledních zbývajících jednotek (kterých je tu momentálně 2500), ale není jisté, jestli v něm bude Biden chtít pokračovat. Na jednu stranu se sice nad Bidenem vznáší stín toho, jaké mělo následky nesystematické stažení amerických vojsk z Iráku.
Na stranu druhou mise v Afghánistánu letos „slaví“ dvacet let trvání. Od původního cíle ztrestat Taliban za pomoc a azyl poskytovaný Al-Káidě se už naprosto vzdálila a není vůbec zjevné, čemu by další setrvání amerických vojsk v zemi reálně pomohlo. Během slyšení před senátním výborem sice Blinken zdůrazňoval touhu ukončit toto nekonečné angažmá, zjevně se ale nechtěl rétoricky uvěznit a naopak si chtěl nechat otevřená zadní vrátka pro jiný postup.
Kam se vejde Evropa
Oproti přístupu Donalda Trumpa jsou „Bidenovci“ o poznání nakloněnější dobrým vztahům se zeměmi Evropské unie. Očekávat jakési velké usmíření a padnutí do náruče by ale bylo naivní – ostatně na ministerstvo zahraničních věcí se vrací Victoria Nuland, která během počátků ukrajinské krize v roce 2013 v pozici náměstkyně pro evropské záležitosti proslula uniklou nahrávkou, v které utrousila „Fuck the EU!“.
Je tak sice zjevné, že Bidenovy sympatie leží na straně EU a nikoliv brexitové Británie, ve vztahu ke zbytku světa ale mnoho záleží na tom, jestli evropské špičky najdou s Američany společnou řeč ve vztahu k Číně a Rusku – transatlantický konsensus se přitom v uplynulých letech nachází čím dál obtížněji.
Ve Washingtonu se toho tak v otázkách zahraniční politiky nemění tolik, kolik by se mohlo na první pohled zdát. Ano, Donald Trump před několika lety vletěl do Bílého domu jako demoliční koule. Jednak se ale jeho reálný vliv Washingtonu podařilo postupně vsáknout, jednak si z jeho razantního přístupu washingtonský zahraničně politický „blob“ opatrně vyzobává to, co se mu hodí do krámu – a Bidenova nastupující administrativa není žádnou výjimkou.
